Kdo najde cestu z ideologické slepé uličky?
Z výše uvedeného vyplývá, že současná situace nám dává absolutně unikátní příležitosti. Proč právě nám?
Věc se má tak, že západní společnost je tvrdě totalitární. Jakékoliv pokusy zabývat se něčím neschváleným oficiální ideologií jsou systematicky pronásledovány. Tresty jsou, pravda, mírnější než ty, které se používaly v SSSR. Lidem pouze uzavřou možnosti kariérního růstu. Dokonce i když školák ve svých úvahách a projevech odporuje základním dogmatům, můžeme směle říci – dobrého vzdělání se mu již nikdy nedostane. Spolu s tím však existují různé instituty a mechanizmy, jejichž účelem je kontrolovat a dohlížet na situaci tak, aby se nedostala do slepé uličky. V případě nouze se zákaz nezávislého myšlení ruší. Tento mechanismus v průběhu posledních několika století mnohokrát zafungoval.
Naposledy byl spuštěn docela nedávno, když Francis Fukuyama, známý tím, že před dvaceti lety napsal knížku „Konec historie“, publikoval v prvním čísle časopisu „Foreign Affairs“ z roku 2012 článek pod titulkem „Budoucnost historie“. Pokusím se svými slovy tento významný text stručně převyprávět.
Ideologicky se nacházíme ve slepé uličce, píše Fukuyama. Současný kapitalismus umírá před našima očima, a proto potřebujeme novou ideologii. Vytvořit ji na starých základech nedokážeme, protože nás omezuje příliš mnoho zákazů. Ale uvědomme si, že tyto zákazy byly důsledkem souboje se SSSR a s „Rudým“ projektem jako takovým. Ten projekt již neexistuje a tak můžeme všechny zákazy klidně odvolat a dát lidu možnost svobodně tvořit. Nechť nám lid stvoří novou kapitalistickou ideologii. Fukuyama dokonce kreslí takový veselý obrázek: „Zkuste si na chvilku představit neznámého autora, který se kdesi na půdě pokouší zformulovat ideologii budoucnosti, která by byla schopna ukázat realistickou cestu ke zdravé společnosti střední třídy a pevné demokracie“. Jenomže Fukuyama hned varuje: jsou čtyři body, kterých se za žádných okolností nelze vzdát. Jsou to: soukromé vlastnictví, svoboda, demokracie a „střední třída“.
Je celkem jasné, proč do toho výčtu byla vmáčknuta „střední“ třída, která k filosofickým pojmům nemá celkem žádný vztah. Právě ona, „střední“ třída, totiž požaduje existenci soukromého vlastnictví, svobody a demokracie. Chudým jsou tyto vymoženosti k ničemu – není jim z nich ani horko, ani zima. A bohatí svobodu a demokracii nepotřebují, svoje vlastnictví jsou schopni uhájit si sami. Tudíž „střední“ třída se stává velmi důležitým omezujícím prvkem.
Takže, Západ otevřeně prohlásil, že se vyhlašuje konkurs na novou ideologii. A tady narážíme na velice zajímavou věc. Celý světový názor, filosofie, pečlivě propracované a mnohokráte přepisované dějiny Západu byly vytvářeny v průběhu posledních sta let v boji s komunistickou ideologií. A jednou z klíčových tezí této ideologie je teze o konci kapitalismu. Takže v západním modelu, v liberální filosofii a podobných konstruktech je kapitalismus z principu nekonečným. Z toho důvodu se nová filosofie, kterou Fukuyama navrhuje vypracovat, v případě že bude vypracována, stane pouhou aktualizací kapitalismu.
Je takováto aktualizace možná?
Pojďme si ujasnit, odkud se v komunistické ideologii vzala teze o konci kapitalismu. Zvykli jsme si na to, že ji vymyslel Karel Marx a že přirozeně vyplývá z Marxovy teorie směny společenských formací. Pak ale vzniká další otázka: proč se Marx rozhodl zabývat se směnou společenských formací? Jde o to, že Marx jako vědec – ne jako ideolog a propagátor, ale právě jako vědec – je politickým ekonomem. Politická ekonomie se jako věda zrodila koncem XVIII. století, rozpracoval ji Adam Smith, potom pokračoval David Ricardo a Marx byl svým způsobem pokračovatelem jejich tradice. Takže teze o konci kapitalismu se objevila u Adama Smithe a není vyloučeno, že se Marx pustil do směny společenských formací právě proto, že chápal, že kapitalismus je konečný. Zajímalo ho, jak bude vypadat postkapitalistická společnost.
Podle Adama Smithe je úroveň dělby práce v daném společenství dána velikostí tohoto společenství, tedy velikostí trhu. Čím je trh větší, tím hlubší může být dělba práce. (Vysvětlím tuto tezi, takříkajíc polopaticky. Předpokládejme, že máme izolovanou vesnici, která má sto stavení. I kdybyste se rozkrájeli, lokomotivy tam vyrábět nebudete. Velikost neodpovídá.) Od dob Smithe byla tato teze mnohokráte potvrzena a má celkem jednoduchý důsledek – po dosažení určité úrovně dělby práce, její další prohlubování může probíhat pouze cestou rozšiřování trhu.
No a za našich časů se svět dostal do situace, kterou Adam Smith a dokonce Marx popisovali jako abstraktní, čistě hypotetickou. Dnes se ovšem stala realitou. Další rozšiřování trhu není možné. Tudíž není možné další prohlubování dělby práce v rámci stávajícího ekonomického modelu. Samozřejmě, lze se o to pokusit v jednotlivých odvětvích, ale v žádném případě ne v ekonomice jako celku. Nepůjde to. Z čehož plyne – současný kapitalismus skončil. Současná krize – to je krize konce kapitalismu. Již nemá další zdroje pro svůj rozvoj. Rozvíjet se dál v okovech kapitalistické ideologie svět již nemůže.
Z hlediska lidstva to zase není až takové neštěstí. Jenom v Evropě, a jenom za poslední dva tisíce let byly vystřídány minimálně dva základní modely ekonomického rozvoje, o tom jsem hovořil výše. Nic nebrání další změně.
Proto se domnívám, že klíčovým úkolem dneška je hledání nového mechanismu rozvoje a nového jazyka schopného další vývoj popsat. Ten, komu se to podaří, se stane civilizačním šampiónem na následujících dvě stě až tři sta let. Z toho všeho, co bylo výše uvedeno, je jasné, že udělat to lze pouze za hranicemi západního světa. A nedaří se mi najít na mapě zemi, kromě Ruska, kde by se mohla zrodit nová idea.
- - -
Přeložil Hamilbar, převzato odtud.