Nakonec tedy vyhráli Jan Mládek a Vladimír Dlouhý a definitivně tak rozhrnuli oponu, za kterou nastupuje nová generace. Ano, mýlil jsem se, už to není to jako ve fotbale, kde váháte jen mezi Ronaldem a Messim. Největší favorité soutěže o Ropáka a Zelenou perlu, kterými jsou trvale Václav Klaus a Miloš Zeman, se dostali na hranici svých možností a přestali lekat něčím novým. Tím ztratili výhodu osob, na které je soustředěna pozornost. Ale změnil se i smysl soutěže.
Topí se v šumu tolika nových záměrů ničit životní prostředí – nabízených ve stále větším měřítku – a v ochotě tolika lidí blábolit nesmysly, že pokusem o výběr toho nejhoršího zbytečně odvádíme pozornost od zbylých strašidel. Kamery se otočí jedním směrem, a na ostatní padá milosrdná mlha.
Ta největší zvěrstva jsou přitom obtížně uchopitelná, těžko se hledá jen jeden čin a jeden nesmysl. Kdo a čím konkrétně může za zrychlování globalizačních závodů ke dnu? Snáz bychom možná našli osobu za dalšími pokusy zvrátit prohrané bitvy, jako je snaha zavést GMO aspoň s řepkou. Ale co záměr zbavit se možnosti chránit přírodu a spotřebitele uzavřením dohody TTIP? A koho vinit z pokračující snahy změnit republiku v zemi kamionů a překladišť? Ostatně, lavinu nezodpovědných činů a potopu krátkozraké chamtivosti nezastavíme, když někoho na chvíli postavíme na hanbu.
Proto ani tolik nevzruší historický úspěch ministra průmyslu a obchodu Jana Mládka, který si teď může dát na vizitky za jméno „tuplovaný Ropák“. Vyhrál loni, vyhrál letos, ale při přebírání ceny musí po pravdě říci, že je to úspěch dlouhodobého úsilí celého kolektivu. Za jeho rozhodnutím prolomit uhelné limity a stavět energetickou koncepci na rozvoji jádra (včetně obnovy těžby uranu) hledejme sociálně-demokratický i odborový mainstream. Případně tvárnou ochotu nechat se tam natlačit.
Také Zelená perla, kterou nakonec dostal prezident Hospodářské komory Vladimír Dlouhý za kličkující podporu pokračování jaderné energetiky, zaujme hlavně tím, že mu jsou k ničemu zkušenosti někdejšího investičního bankéře u Goldman Sachs, protože naše silné zájmové skupiny nedovolí realisticky počítat, co má a nemá ekonomický smysl.
Rozdělování ropáků a perel mělo důstojnou atmosféru na pozadí konference Spojených národů v New Yorku, kde zástupci 175 zemí – včetně té naší – podepsali klimatickou dohodu. Návrh, aby to mělo – i pro nás – smysl, muselo přinést Hnutí Duha. Předložilo seznam šesti dostupných opatření, kterými bychom k té klimatické dohodě mohli přispět něčím lepším, než bylo zhroucení průmyslu v privatizačních zmatcích 90. let. Protože náš oficiální závazek – pokles emise skleníkových plynů o 30 procent do roku 2030 – zatím nic jiného nenabízí. Stačí se však podívat na absolutní čísla, aby bylo jasné, o co tu jde. V Česku se vyprodukuje 11 tun oxidu uhlíku na obyvatele ročně, zatímco evropský průměr činí 7,3 tuny.
Po opravdové změně vzroste poptávka, jde totiž o život. Stojí za to připomenout, že proběhlá zima byla o 1,6 stupně Celsia teplejší než je průměr let 1950 – 1980. Oteplování už vyskočilo dál, než kolik měl být strop někdy roku 2100, kdyby všichni udělali to, pro co hlasovali na loňské klimatické konferenci v Paříži. Připomeňme, že závazky, se kterými zúčastněné státy původně na konferenci přišly, mířily ke dvojnásobné hranici. Všechny státy tedy budou muset přitvrdit.
Čína už v New Yorku slíbila, že konkrétní závazek bude schopna připravit do schůzky skupiny G20, kterou bude hostit na začátku září a chce orientovat právě tímto směrem. Americký ministr zahraničních věcí John Kerry, který přišel k podpisu symbolicky s vnučkou v náručí, slíbil závazek „během roku“.
Dávno už se však nejedná o soutěž v idealistickém nadšení. Do hry vstupují obrovské škody, které přinášejí největší historická sucha, záplavy, hurikány, mrazová období, jak zmatené tlakové výše a níže nevědí kudy kam. Vedle toho se zrychluje rozvoj nových technologií a celých oborů, kterým patří nízkouhlíková či úplně bezuhlíková budoucnost.
A tímto směrem míří také návrhy opatření, se kterými přišlo v době newyorského podpisování klimatických protokolů Hnutí Duha a další nevládní organizace. Na tiskovce v pražském informačním centru OSN ukázaly, jak srazit uhlíkové emise do roku 2030 ne o 30 procent, ale o 40 procent. Avšak pozor, nikoliv proti roku 1990, ale proti současnému stavu.
Zdá se vám to moc? Nejjednodušší by bylo zavřít pět zastaralých hnědouhelných elektráren s roční produkcí elektřiny 14 TWh, protože je lze snadno nahradit přesměrováním vývozu elektřiny, který činí 17 TWh ročně. Tohle se ostatně mělo stát už dávno, protože s tímto záměrem byl kdysi stavěn Temelín, a že se to nestalo, je jednoznačně podvod, protože bez tohoto slibu by záměr vydat astronomických sto miliard korun (spíš víc) nenašel veřejnou podporu.
Česká republika přitom má nevyužitý potenciál obnovitelných zdrojů. Samozřejmě to není nahraditelné metodou kus za kus, ale slabiny kolísavých solárů a větrníků jsou jednou z příležitostí vznikající bezuhlíkové ekonomiky. Vzniká nová architektura distribučních sítí. Vedle toho dramaticky přirůstá konceptů nových řešení skladů elektřiny, s využitím nanotechnologií, nebo třeba na bázi setrvačníků v magnetické levitaci za pomoci supravodičů (jak se o tom konečně bádá i v AV ČR). Ujasňují se představy o vodíkové ekonomice (která by mohla mít část energetického cyklu v podobě syntetického uhlovodíku, který se snáze skladuje a dopravuje).
Komora obnovitelných zdrojů upozorňuje na přehlížení potenciálu větrných elektráren, a to mohou nabídnout o třetinu víc než sluneční. Když plně využijeme i potenciálu biomasy, bioplynu, zejména po zpracování bioodpadů, a biopaliv, jsme schopni zvednout podíl obnovitelných zdrojů už po roce 2035 nad 30 procent, tedy nad dvojnásobek podílu, který mají vymezen ve Státní energetické koncepci. Když se však podaří zavést také energetické úspory a zvyšování účinnosti – další obory s obrovskou ekonomickou budoucností – zhruba o třetinu, bude náhrada podílu centralizované energetiky ještě snazší.
Tvrzení, že by to ohrozilo českou konkurenceschopnost, patří už do kategorie Zelených perel. Stačí se podívat k sousedům do Německa, kde podíl obnovitelných zdrojů od začátku tisíciletí kopíruje křivku hospodářského růstu. Možná ji dokonce po krizi roku 2009 trochu vyhladil, když nabídl nový segment masové poptávky.
Ale Německo je zajímavé ještě jedním prvkem, a ten představuje hlavní důvod, proč německý příklad našim monopolistům nevoní. Téměř polovina německých obnovitelných zdrojů je ve vlastnictví individuálních domácností a družstev. V Dánsku bychom našli ještě vyšší podíl družstevního vlastnictví v energetice. Je přitom možné, že inspiraci našli – podobně jako energetická družstva v USA – v příkladu elektrifikace předválečného Československa. Je to skvělý a vyzkoušený model, který k nám patří. Proto je na něj u nás doma soustředěno takové nepřátelství. Zcela jednoznačně by kazil kšeft.
Vstřícnější přístup ke střešním solárním elektrárnám a podpora pro obecní větrné elektrárny (rozhodně ne v rozsahu, který si vymohli solární baroni, aby to zbytku veřejnosti zhnusili), by mohl stát tak 3,5 miliardy korun ročně, ale tím, že nahradí část uhelných elektráren, klesnou škody na zdraví o 5,5 miliardy korun ročně. V podobném duchu vychází efekt zavření zastaralých uhelných elektráren. Pokles příjmů státu a vlastníků elektráren o 5,5 miliardy bude bohatě vyvážen snížením škod na zdraví o 11,5 miliardy.
Jak už se tato makročísla procedí do mikroúrovně, ponechme stranou. O zaměstnanost však netřeba mít obav, zelený program jednoznačně více míst vytvoří, než zruší. Nejvíc je patrné na rekonstrukci obytných a veřejných budov a zavádění obnovitelných zdrojů tepla. Nebo na cílené recyklaci odpadů. Také předpokládaný daňový výnos může být větší než vynaložená cílená podpora.
Bilance Hnutí Duha vyhlíží optimisticky:
„Využitím všech šesti příležitostí snížíme znečištění a posílíme ekonomiku:
• vznikne přes 55 tisíc nových a stabilních pracovních míst (i se započítanou ztrátou pracovních míst v odstavených a uhelných elektrárnách),
• o 52 miliard korun ročně klesnou do roku 2030 škody na zdraví obyvatel díky nižšímu znečištění z uhlí, ropy, zemního plynu a spalování odpadů,
• provozovatelům budov (firmy, školy, nemocnice) ušetří energetické renovace ročně za vytápění celkem 5,2 miliard korun, domácnostem klesnou výdaje za vytápění o 15,7 miliardy korun,
• průmyslové podniky ušetří do roku 2030 celkem 133,5 miliardy korun za energie, investovat budou muset 132 miliard (část nákladů pokryjí fondy EU),
• energetická náročnost české ekonomiky poklesne, což se projeví na růstu konkurenceschopnosti.“
Raději bych pochopitelně něco podobného četl od profesionálů v energetické koncepci. Ostatně, ropáci by se měli udělovat nejen za to, co se stalo, ale i za to, co se nestalo. Tedy nestalo, ale stát mělo.
Topí se v šumu tolika nových záměrů ničit životní prostředí – nabízených ve stále větším měřítku – a v ochotě tolika lidí blábolit nesmysly, že pokusem o výběr toho nejhoršího zbytečně odvádíme pozornost od zbylých strašidel. Kamery se otočí jedním směrem, a na ostatní padá milosrdná mlha.
Ta největší zvěrstva jsou přitom obtížně uchopitelná, těžko se hledá jen jeden čin a jeden nesmysl. Kdo a čím konkrétně může za zrychlování globalizačních závodů ke dnu? Snáz bychom možná našli osobu za dalšími pokusy zvrátit prohrané bitvy, jako je snaha zavést GMO aspoň s řepkou. Ale co záměr zbavit se možnosti chránit přírodu a spotřebitele uzavřením dohody TTIP? A koho vinit z pokračující snahy změnit republiku v zemi kamionů a překladišť? Ostatně, lavinu nezodpovědných činů a potopu krátkozraké chamtivosti nezastavíme, když někoho na chvíli postavíme na hanbu.
Proto ani tolik nevzruší historický úspěch ministra průmyslu a obchodu Jana Mládka, který si teď může dát na vizitky za jméno „tuplovaný Ropák“. Vyhrál loni, vyhrál letos, ale při přebírání ceny musí po pravdě říci, že je to úspěch dlouhodobého úsilí celého kolektivu. Za jeho rozhodnutím prolomit uhelné limity a stavět energetickou koncepci na rozvoji jádra (včetně obnovy těžby uranu) hledejme sociálně-demokratický i odborový mainstream. Případně tvárnou ochotu nechat se tam natlačit.
Také Zelená perla, kterou nakonec dostal prezident Hospodářské komory Vladimír Dlouhý za kličkující podporu pokračování jaderné energetiky, zaujme hlavně tím, že mu jsou k ničemu zkušenosti někdejšího investičního bankéře u Goldman Sachs, protože naše silné zájmové skupiny nedovolí realisticky počítat, co má a nemá ekonomický smysl.
Rozdělování ropáků a perel mělo důstojnou atmosféru na pozadí konference Spojených národů v New Yorku, kde zástupci 175 zemí – včetně té naší – podepsali klimatickou dohodu. Návrh, aby to mělo – i pro nás – smysl, muselo přinést Hnutí Duha. Předložilo seznam šesti dostupných opatření, kterými bychom k té klimatické dohodě mohli přispět něčím lepším, než bylo zhroucení průmyslu v privatizačních zmatcích 90. let. Protože náš oficiální závazek – pokles emise skleníkových plynů o 30 procent do roku 2030 – zatím nic jiného nenabízí. Stačí se však podívat na absolutní čísla, aby bylo jasné, o co tu jde. V Česku se vyprodukuje 11 tun oxidu uhlíku na obyvatele ročně, zatímco evropský průměr činí 7,3 tuny.
Po opravdové změně vzroste poptávka, jde totiž o život. Stojí za to připomenout, že proběhlá zima byla o 1,6 stupně Celsia teplejší než je průměr let 1950 – 1980. Oteplování už vyskočilo dál, než kolik měl být strop někdy roku 2100, kdyby všichni udělali to, pro co hlasovali na loňské klimatické konferenci v Paříži. Připomeňme, že závazky, se kterými zúčastněné státy původně na konferenci přišly, mířily ke dvojnásobné hranici. Všechny státy tedy budou muset přitvrdit.
Čína už v New Yorku slíbila, že konkrétní závazek bude schopna připravit do schůzky skupiny G20, kterou bude hostit na začátku září a chce orientovat právě tímto směrem. Americký ministr zahraničních věcí John Kerry, který přišel k podpisu symbolicky s vnučkou v náručí, slíbil závazek „během roku“.
Dávno už se však nejedná o soutěž v idealistickém nadšení. Do hry vstupují obrovské škody, které přinášejí největší historická sucha, záplavy, hurikány, mrazová období, jak zmatené tlakové výše a níže nevědí kudy kam. Vedle toho se zrychluje rozvoj nových technologií a celých oborů, kterým patří nízkouhlíková či úplně bezuhlíková budoucnost.
A tímto směrem míří také návrhy opatření, se kterými přišlo v době newyorského podpisování klimatických protokolů Hnutí Duha a další nevládní organizace. Na tiskovce v pražském informačním centru OSN ukázaly, jak srazit uhlíkové emise do roku 2030 ne o 30 procent, ale o 40 procent. Avšak pozor, nikoliv proti roku 1990, ale proti současnému stavu.
Zdá se vám to moc? Nejjednodušší by bylo zavřít pět zastaralých hnědouhelných elektráren s roční produkcí elektřiny 14 TWh, protože je lze snadno nahradit přesměrováním vývozu elektřiny, který činí 17 TWh ročně. Tohle se ostatně mělo stát už dávno, protože s tímto záměrem byl kdysi stavěn Temelín, a že se to nestalo, je jednoznačně podvod, protože bez tohoto slibu by záměr vydat astronomických sto miliard korun (spíš víc) nenašel veřejnou podporu.
Česká republika přitom má nevyužitý potenciál obnovitelných zdrojů. Samozřejmě to není nahraditelné metodou kus za kus, ale slabiny kolísavých solárů a větrníků jsou jednou z příležitostí vznikající bezuhlíkové ekonomiky. Vzniká nová architektura distribučních sítí. Vedle toho dramaticky přirůstá konceptů nových řešení skladů elektřiny, s využitím nanotechnologií, nebo třeba na bázi setrvačníků v magnetické levitaci za pomoci supravodičů (jak se o tom konečně bádá i v AV ČR). Ujasňují se představy o vodíkové ekonomice (která by mohla mít část energetického cyklu v podobě syntetického uhlovodíku, který se snáze skladuje a dopravuje).
Komora obnovitelných zdrojů upozorňuje na přehlížení potenciálu větrných elektráren, a to mohou nabídnout o třetinu víc než sluneční. Když plně využijeme i potenciálu biomasy, bioplynu, zejména po zpracování bioodpadů, a biopaliv, jsme schopni zvednout podíl obnovitelných zdrojů už po roce 2035 nad 30 procent, tedy nad dvojnásobek podílu, který mají vymezen ve Státní energetické koncepci. Když se však podaří zavést také energetické úspory a zvyšování účinnosti – další obory s obrovskou ekonomickou budoucností – zhruba o třetinu, bude náhrada podílu centralizované energetiky ještě snazší.
Tvrzení, že by to ohrozilo českou konkurenceschopnost, patří už do kategorie Zelených perel. Stačí se podívat k sousedům do Německa, kde podíl obnovitelných zdrojů od začátku tisíciletí kopíruje křivku hospodářského růstu. Možná ji dokonce po krizi roku 2009 trochu vyhladil, když nabídl nový segment masové poptávky.
Ale Německo je zajímavé ještě jedním prvkem, a ten představuje hlavní důvod, proč německý příklad našim monopolistům nevoní. Téměř polovina německých obnovitelných zdrojů je ve vlastnictví individuálních domácností a družstev. V Dánsku bychom našli ještě vyšší podíl družstevního vlastnictví v energetice. Je přitom možné, že inspiraci našli – podobně jako energetická družstva v USA – v příkladu elektrifikace předválečného Československa. Je to skvělý a vyzkoušený model, který k nám patří. Proto je na něj u nás doma soustředěno takové nepřátelství. Zcela jednoznačně by kazil kšeft.
Vstřícnější přístup ke střešním solárním elektrárnám a podpora pro obecní větrné elektrárny (rozhodně ne v rozsahu, který si vymohli solární baroni, aby to zbytku veřejnosti zhnusili), by mohl stát tak 3,5 miliardy korun ročně, ale tím, že nahradí část uhelných elektráren, klesnou škody na zdraví o 5,5 miliardy korun ročně. V podobném duchu vychází efekt zavření zastaralých uhelných elektráren. Pokles příjmů státu a vlastníků elektráren o 5,5 miliardy bude bohatě vyvážen snížením škod na zdraví o 11,5 miliardy.
Jak už se tato makročísla procedí do mikroúrovně, ponechme stranou. O zaměstnanost však netřeba mít obav, zelený program jednoznačně více míst vytvoří, než zruší. Nejvíc je patrné na rekonstrukci obytných a veřejných budov a zavádění obnovitelných zdrojů tepla. Nebo na cílené recyklaci odpadů. Také předpokládaný daňový výnos může být větší než vynaložená cílená podpora.
Bilance Hnutí Duha vyhlíží optimisticky:
„Využitím všech šesti příležitostí snížíme znečištění a posílíme ekonomiku:
• vznikne přes 55 tisíc nových a stabilních pracovních míst (i se započítanou ztrátou pracovních míst v odstavených a uhelných elektrárnách),
• o 52 miliard korun ročně klesnou do roku 2030 škody na zdraví obyvatel díky nižšímu znečištění z uhlí, ropy, zemního plynu a spalování odpadů,
• provozovatelům budov (firmy, školy, nemocnice) ušetří energetické renovace ročně za vytápění celkem 5,2 miliard korun, domácnostem klesnou výdaje za vytápění o 15,7 miliardy korun,
• průmyslové podniky ušetří do roku 2030 celkem 133,5 miliardy korun za energie, investovat budou muset 132 miliard (část nákladů pokryjí fondy EU),
• energetická náročnost české ekonomiky poklesne, což se projeví na růstu konkurenceschopnosti.“
Raději bych pochopitelně něco podobného četl od profesionálů v energetické koncepci. Ostatně, ropáci by se měli udělovat nejen za to, co se stalo, ale i za to, co se nestalo. Tedy nestalo, ale stát mělo.