4.5.2016 blogg autora(CFP)
Propaganda sama o sobě nemůže žádnému držiteli moci zajistit loajalitu a náklonnost lidí, proto si držitelé moci loajalitu vynucují v mnoha případech také silou a nátlakem, počínaje represivní legislativou a konče vězněním či odstraněním oponentů.
Kdybychom se někoho zeptali, zdali je schopen odlišit propagandu od běžné řeči, pravděpodobně by bez váhání odpověděl, že bez větších problémů ano, že je zřejmé, jak propaganda funguje a jak vypadá, a že se jí rozhodně nenechává ovlivnit. Jenže v tom případě by byla propaganda nejspíše zbytečná, neúčinná a bezzubá – a nedokázala by s menší či větší úspěšností ovládat masy tak, jak hodnověrně dokládají historické události. Skutečnost je taková, že propaganda dokáže proniknout do všech vrstev společenského života, měnit lidské osudy, ospravedlňovat neospravedlnitelné, ale i sloužit ve prospěch ušlechtilých myšlenek.
Konstrukce nepřítele
Propagandistické působení se bez vytvoření obrazu nepřítele v zásadě neobejde. Neexistuje-li reálná hrozba, propaganda si jej vytvoří sama. Je důležité si uvědomit, že konstrukcí nepřítele a rozdělením na „my“ a „oni“ především propagandista konstruuje u cílového publika jeho identitu.
„Vytváření stereotypů o 'těch druhých' je součástí legitimizační strategie skupinové identity cílové masy. Za další, vyjasňuje naše hodnoty či postoje a dává nám ucelený pocit svébytnosti. A konečně, jedině díky vymezení vůči nepříteli se snadněji sjednocujeme. Čím hlubší jsou neshody uvnitř společnosti, tím větší je potřeba nepřítele. Je tedy zdrojem sociální integrace. (O’Shaughnessy 2004: 123-125, Šafránková-Pavlíčková)
Jak uvádí Blinka, „Pro mobilizování nenávisti proti nepříteli je důležité charakterizovat nepřítele jako bezzásadového nelidského zločince, který odporuje hodnotám daného společenství, čímž všechny ohrožuje.“ /Dehonestací prezidenta Zemana se o to pokouší pražská kavárna a sluníčka všeho druhu/.
V rámci obecné propagandy se často využívá identifikace nepřítele (vnějšího či vnitřního) a jeho hanobení a symbolické poražení, (např. rudé trenky na Hradě), vychvalování spojenců a velebení vlastního způsobu života (rudé trenýky místo prezidentské standardy jako osobitý umělecký styl atd.)
Velmi zajímavá byla nacistická protiruská propaganda, která jakoby modifikována se oprašuje v těchto letech. Rusko je opět ten úhlavní nepřítel, nebezpečnější než-li samotný IS, nebezpečnější než muslimští fundamentalisté. To tvrdí Západní propagandisté.
Vzpomeňme na to, jak od června roku 1941 velkou měrou protiruská propaganda, se stala součástí nacifikačních snah. K tomu, aby lidé lépe snášeli propagandu a přiklonili se na německou stranu bylo nutné postavit na druhou misku pomyslných vah někoho velmi obávaného, k tomuto účelu se skvěle hodilo právě Rusko. Boj proti bolševismu měl všechny spojit a Německo mělo tento boj vést a zvítězit v něm. Nizozemí i Československo byly demokratické země až do vpádu nacistů, a rozhodně se jim nezamlouvaly ani poměry v Rusku. Přesto si mnozí uvědomovali, že Rusko je nadějí a snad i jedinou možností, jak Německo porazit.
Podstatou protiruské propagandy bylo tvrzení, že boj proti Sovětskému svazu byl bojem za celou Evropu a dokonce i lidstvo, protože bylo nad slunce jasné, že se sověti chystali k napadení střední Evropy. Nepřipomíná to snad současnou americkou, protiruskou rétoriku?
Propaganda je obvykle spojována se dvěma fenomény – válkou a mocí. Co se týče moci, propaganda byla vždy jejím psychologickým nástrojem. A je to právě spojení mezi propagandou a mocí, které vždy vyvolávalo podezření. Nicméně propaganda sama o sobě nemůže žádnému držiteli moci zajistit loajalitu a náklonnost lidí, proto si držitelé moci loajalitu vynucují v mnoha případech také silou a nátlakem, počínaje represivní legislativou a konče vězněním či odstraněním oponentů.
Propaganda je neodmyslitelně spojená i s válkou. Propaganda má lidi přesvědčit, aby jednali v souladu s tím, jak si to přejí ti, kteří propagandu vytvářejí. V případě válečné propagandy jde o to, aby šli lidé bojovat za danou věc, či aby se jiným způsobem podíleli na válečném úsilí.
Rozhodnutí, zda půjdu či nepůjdu za určitou věc bojovat, by však mělo vycházet z osobního rozhodnutí, a nemělo by záviset na propagandě.
Ruku v ruce s propagandou jde vždy cenzura. Za zatajováním informací jak v případě cenzury, tak v případě propagandy, je strach jejich tvůrců z toho, že by tyto informace mohly lidem umožnit nezávisle přemýšlet nebo dělat věci, které by nebyly v zájmu propagandistů a cenzorů. To byl podle Philipa Taylora důvod, proč Hitler považoval za zbytečné cílit propagandu na intelektuály, protože ti jsou schopni ji prohlédnout.
Výzvou pro cenzora a tvůrce propagandy v současnosti je tudíž získat kontrolu nad sdělovacími prostředky a médii všeho druhu, které informace zprostředkovávají (sem mohou patřit například snahy o omezení svobody internetové komunikace).
Návrhem na zakazovaní nepohodlných webů se „proslavil“ pan poslanec Ivan Gabal (KDU-ČSL). K mazání a blokování webů šířících ruskou propagandu vyzval na nedávném semináři v Poslanecké sněmovně. Prezident Zeman ho za to dokonce nazval nesvéprávným blbcem.
Svého času vyvolalo ostrou odezvu vystoupení Miroslavy Němcové v Poslanecké sněmovně. Při interpelacích se politička ptala premiéra, zda zaregistroval působení propagandistických serverů a různých iniciativ, které jsou podporovány z Ruské federace. Požádala ho rovněž, aby vláda vypracovala seznam podobných serverů, který už vyšel v médiích, aby měli občané možnost se propagandistickým webům vyhýbat.
Ostré odpovědi se paní Němcová dočkala od Tomáše Haase, který nedávno vystoupil z ODS. Ten prohlásil: „Myslím si, že paní Němcová se definitivně zbláznila. A že ODS už nevedou normální lidé, ale šílenci. ODS se rozhodla, že se poveze na vlně rusofóbie, kterou aktivně pomáhá vyvolávat. Volat po cenzuře a 'seznamech závadných serverů' přeci není projevem pravicového politika a pravicové politické strany. Co bude příště, seznamy nespolehlivých a rozkladných osob? Kde to jsme? V době nacistické okupace, nebo 'diktatury proletariátu'?"
Dopadlo to tak, že občané se těmto serverům se seznamů nepohodlných nejen nevyhýbají, ale proti předpokladu propagandistů se zvedla jejich sledovanost a obliba.
V roce 2015 se bývalý starosta Londýna Ken Livingstone účastnil konference v Moskvě, kterou pořádala ruská státní televize RT. Vyjádřil se, že Rusko není zdaleka takovou hrozbou pro Západ, jakou představuje Saúdská Arábie.
„Je to jednoduché, Západ nečelí hrozbě z Ruska,“ řekl Livingstone. „Čelíme hrozbě muslimského fundamentalismu. Ten je z velké většiny financován Saúdskou Arábií, naším hlavním spojencem, který financuje ty nejméně tolerantní odnože islámu, jež nemají žádnou spojitost s učením proroka Mohameda.“ Uvedl také, že podpora, kterou se mudžahedínům dostalo od USA v Afghánistánu, je příčinou teroristických útoků z 11. září 2001.
Livingstone dále uvedl, že Putin je v médiích „démonizován“, ale že nikdo nepíše o diskriminaci rusky mluvících obyvatel v Pobaltí. „Nikomu se neřekne, že to byl právě tlak ze strany Evropské unie, který donutil bývalého ukrajinského prezidenta, že pokud podepíše obchodní dohodu s Ruskem, tak s EU již ne; a když pak prezident nevyhověl, kupodivu byl svržen,“ řekl Livingstone.
Ano, tak funguje propaganda. Nejdůležitější je najít nepřítele. My ho máme. Není to IS, nejsou to fundamentalističtí muslimové, je to Rusko a Putin.
Záhadou zůstává, proč v Czechii “satanizace” ruského nepřítele nezabírá.
Možná právě proto do Západní propagandy potečou miliony dolarů. Američané se zděsili, že lidé začali věřit Putinovi.