8.5. 2016 První zprávy
Vzdělání přestává být pracovní jistotou. Na obzoru je rozkastovaná společnost – je jen otázka, jestli budou kasty propojovány předstíranou demokracií, nebo odděleny novými fašizoidními zákony.
Včera jste na semináři, který v Jihlavě uspořádalo občanské sdružení Nová republika, hovořil o problémech spojených s předvídáním buducnosti. O věcných činitelích, z nichž vyrůstá naše nejistota a obavy. Kdybyste měl stručně říci, čemu nejméně rozumíme, co byste uvedl?
Klimatické změny a situaci na finančních trzích. Myslím, že to je kontext našeho snažení, jehož změna otřese vším, co chápeme jako normální. V oblasti, kterou se já zabývám, by prudké klimatické změny či krach finančních trhů znamenaly geopolitický zlom. A tyto změny dnes neumíme předvídat.
O klimatických změnách bylo ale napsáno velmi mnoho. Domnívám se, že se dokonce objevily známky snahy něco zlepšit.
Máte asi na mysli práci takových institucí, jako je Mezivládní panel pro změny klimatu, který zřídila Organizace spojených národů. Plus mezivládní konference a Rámcové dohody OSN o změně klimatu. Závěry z výzkumů zmíněného panelu říkají, že autoři zpráv jsou si na 95 až 100 % jisti, že za současné oteplování mohou skleníkové plyny. A že na jejich produkci se do značné míry podílí člověk.
Tady máte samozřejmě pravdu, problém je ale v tom, že existují i periody změn klimatu, které s činností člověka nesouvisí. Pomineme-li tři dlouhodobé a střednědobé změny klimatu, zbývá nám takzvaný Bondův cyklus, podle něhož se střídá na severní polokouli chlad a teplo každých 1500 let...
To by ale mělo umožnit propočet, co je přirozená klimatická změna a co umělá.
Jenže už Bondův cyklus pracuje s odchylkou plus/minus 500 let. Z toho nic pro naši či následující generaci neodvodíte.
A teplota na naší planetě dál stoupá. S ní se například otvírá na delší dobu severní mořská cesta, což mění význam americké kontroly obchodních tras v Tichém oceánu, rozjíždí se spor o surovinové bohatství na dně Severního ledového oceánu, které se stává dostupnější, ohroženy mohou být velké přístavy, sucho vyhání lidi z Afriky, ohřívá se „věčně zmrzlá zem“ – a tak by bylo možné pokračovat velmi dlouho.
Pořád mám pocit, že toto všechno je v zásadě předvídatelné.
Jsou dva faktory, které mohou celý proces klimatických změn nečekaně urychlit. Ledovce odrážejí teplo. Jejich tání znamená, že teplo se ve stále větším množství koncentruje ve vodních plochách. Propočty říkají, že od roku 1971 přibližně 90 % růstu tepla připadá na oceány. Což urychluje tání ledovců – a tak ve spirále vzhůru. Oteplování oceánů navíc může vést k urychlenému uvolňování metanu z jejich dna – a metan je po CO2 druhý nejnebezpečnější skleníkový plyn. Jeho velké uvolnění urychlí oteplování – a uvolňování metanu… Máme tu přinejmenším dva faktory – úbytek ledovců a erupce metanu – které činí budoucnost klimatické změny a její důsledky ve střednědobém horizontu obtížně předvídatelnou.
Mimochodem, miliardy tun metanu na dně moří mohou být též vnímány jako energetická rezerva pro lidskou civilizaci.
O situaci na finančních trzích jsme již spolu mluvili. Změnilo se něco?
To zásadní se nezměnilo – dochází ke kumulaci problémů, což může vyvolat synergický efekt. Tedy události, které jsou intenzivnější než prostý součet energií jednotlivých problémů. V této chvíli je zadluženost států odhadována mírně nad 60 bilionů dolarů. Dluh samotných Spojených států je více než 19 bilionů. Zadluženost americké společnosti, myšleno lidí a institucí v USA, je propočítána na přibližně 65 bilionů dolarů. A všechny tyto dluhy dále narůstají. Kam až, kde je kritický bod? Toť velká neznámá.
Bankovní sektor hlásí vyčerpání snah udržet úrokové sazby poblíž nuly. Otazníky jsou kolem takových domů, jako je Deutsche Bank – hodnota derivátů této banky je dvacetkrát vyšší než hrubý domácí produkt Německa. Dolar je uměle udržován nad svojí hodnotou mimo jiné těsným provázáním na euro, libru a jen. Odhady říkají, že uvolnění cen zlata povede k růstu jeho ceny na dvojnásobek, tedy poklesu hodnoty dolaru na polovinu. Však také Spojené státy 70 % svých rezerv, které ovšem nejsou velké, udržují ve zlatě. Čína, jež má naopak největší rezervy, jich ve zlatě ještě nedávno měla jen jedno procento. Jenže nakupuje, od roku 2015 už své zlaté rezervy téměř zdvojnásobila. Všechny státy BRICS se snaží nakupovat zlato, a to ve větším množství, než se těží – nakupují tedy ze západních rezerv.
Neurčitost na finančních trzích vede k vytváření paralelních globálních finančních sítí, a to především díky Pekingu. Čína svoji zlatou burzu v Šanghaji mění na největší trh zlata na světě, předbíhá New York. Navíc Čína zprovoznila vlastní SWIFT, systém mezistátních mezibankovních plateb, nová Asijská infrastrukturní investiční banka má základní kapitál 100 miliard dolarů, tedy polovinu Světové banky. Je to projev nejen rostoucí čínské síly, ale i nedůvěry v dosavadní globální finanční systém ovládaný Spojenými státy.
A co z toho vyplývá pro nás?
To je právě to podstatné – nejistota. Horních deset tisíc může diverzifikovat své majetky: něco do nemovitostí, něco do zlata a diamantů, něco do alternativních měn, jako je čínský jüan. My ostatní můžeme, jak pravil hrabě Monte Christo, jen „čekat a doufat“. Ale vážně: krize na Kypru a v Řecku ukázaly, že v případě první vlny finančního chaosu banky takzvaně nekrachují, jen omezí vybírání hotovosti. Což znamená, že se ke svým vkladům nedostanete, ale nevznikne vám nárok na vyplacení státní pojistky vkladů. Řešením by mohlo být, že si své peníze z banky včas odnesete – úroky z vkladů jsou už dávno menší než směšné (na rozdíl od platů bankovních manažerů a dividend majitelů) a blíží se čas, kdy za účet v bance budeme platit. Jenže i na to byl vynalezen lék. Zastaví se platby v hotovosti a budete muset platit jen kartou, tedy jedničkami a nulami. Podle některých finančních analytiků by toto období hrůzy mělo trvat přibližně rok, pak by se měl finanční trh stabilizovat. A měly by se objevit nové či staré hodnoty – například zlato a stříbro.
Nebo taky ne… Interpretace situace na finančních trzích z úst renomovaných ekonomů se nejen různí, jsou často zcela protikladné.
Katastrofické scénáře jsou oblíbené, ale jsou mnohem častější než skutečné katastrofy. Ty pak lidstvo překonalo mnohokrát, v moderní době mimo jiné díky technologickému rozvoji. Nemyslíte, že to by mohla být cesta: zvýší se produktivita práce, vyřeší se – postupně – i bolesti finančních trhů?
Technologické změny představují další zdroj nejistoty. Máte pravdu, že ekonomický růst vytvořil střední vrstvy, s nimi se stala možnou liberální demokracie a stabilita vyrůstající z relativní spokojenosti. Už pět let se ale plní knihovny stále novými pracemi o takzvané čtvrté průmyslové revoluci. Abych problém přiblížil – první revoluce je spojována s pohonem na vzduch a páru, druhá s elektřinou a masovou produkcí, třetí revoluci vyvolaly počítače a automatizace. Čtvrtou průmyslovou revoluci (někdy Průmysl 4.0, nebo také Práce 4.0) by měly charakterizovat tři hlavní proměny. Především se utvářejí kyber-fyzikální systémy, které propojují automatizovanou výrobu několika podniků. Za druhé nastupuje internet věcí, propojování objektů na dálku. Třetí proměnou by měl být cloud computing – internet služeb, tedy práce na dálku prostřednictvím vzdálených úložišť dat a programů. Ekonomika se digitalizuje, výroba i služby jsou pružné a reagují na individuální potřeby zákazníka či uživatele. To vše je sebeorganizující, sebekonfigurující, sebezdokonalující. A zase jsme u synergického efektu.
To zní velmi sympaticky. Viděno takto, čtvrtá průmyslová revoluce by mohla výrazně zvětšit nejen produktivitu práce, ale i snížit ekologickou a surovinovou zátěž.
Určitě. Jenže je tu jeden problém: to vše probíhá v kapitalismu, kde prvořadý je zisk. S růstem role státu je tato zásada doplněna i o snahu, aby soukromý zisk byl zvětšován tím, že stát se bude podílet na nákladech. V případě podnikatelského selhání to pak znamená ochránit soukromé zisky a náklady na likvidaci škod přenést na společnost. Jak tomu bylo a je například v malém u OKD, ve větším v Řecku.
Už dnes vidíme, že zisk vytvořený ekonomickým růstem není rozdělován podle zásluh, ale je privatizován úzkou vrstvou nejbohatších. Spojené státy jsou příkladem země, kde se tak děje nejen celá desetiletí, ale hlavně stále výrazněji. Podle Ronalda Ingleharta, profesora z Universita of Michigan, vzrostl během posledních deseti let v USA podíl majetku jednoho promile nejbohatších Američanů z 10 na 22 %. A odehrává se to i globálně. Podle nejnovějších údajů Mezinárodní organizace práce bylo loni ve světě přibližně 197,1 milionů nezaměstnaných a ohrožena je 1,5 miliarda pracovních míst, tedy 46 % z celkového počtu práceschopných lidí naší planety. Letos by podle téhož zdroje měla globální nezaměstnanost vyrůst o dalších 2,3 milionů práceschopných lidí. Podle českých odborářů ohrožuje čtvrtá průmyslová revoluce 40 % pracovních míst. Vzdělání přestává být pracovní jistotou. Na obzoru je rozkastovaná společnost – je jen otázka, jestli budou kasty propojovány předstíranou demokracií, nebo odděleny novými fašizoidními zákony. Ať tak či onak, institucionalizace kastovnictví v západní společnosti probíhá.
Když si toto všechno uvědomujeme, pak bychom měli být připraveni čelit negativním jevům, které vývoj civilizace doprovázejí. Proč se tak neděje?
Zase jsme se dostali ke kvalitě politických elit. Když se například podíváte na aktivity Evropské komise v souvislosti s migrací, vidíte nejen, že na sebe strhává více pravomocí, než ji nadělila Lisabonská smlouva – samozřejmě v linii představ Berlína. Hlavně ale vidíte, že politici a úředníci už nešíří chaos pouze v zahraničí, ale přenáší chaos i domů. Je to ztráta orientace, zvyknutí si na aktuální situaci jako na normální, byť včera byla mimořádnou. Americký antropolog Jared Diamond v knize Kolaps mimo jiné připomíná, že když člověk přišel na Velikonoční ostrovy, byly tam stromy. Jak je možné, že tamní civilizace páchala sebevraždu odlesněním? Co si myslel člověk, který kácel poslední strom? Pamatoval si, jak původně ostrovy vypadaly? Proto je tak důležité čelit propagandě připomínáním situace na začátku dějů, proto je pro pravdu tak důležitá chronologie. Nejen časový sled událostí na Ukrajině či migrace do střední a západní Evropy. Připomínat, že zdravotnictví nebylo vždy černá díra na peníze, že cílem školství nebyla masová výroba flexibilní pracovní síly, ale příprava vzdělaných lidí.
Dnes vidíme příklad sociální amnézie v podobě zapomenutí na události 2. světové války. Nejde mi teď o ideologickou předpojatost zpravodajství a publicistiky České televize. Taková zakomplexovanost tu byla vždy, už 9. května 1945 jste mohli potkat lidi, kteří vnímali osvobození Prahy Rudou armádou jako svoji porážku. Novým je fakt, že v třetí generaci po válce už chybí citová vazba na hrůzné válečné události i radost z vítězství nad Zlem. Digitální generace vnímá filmy o světové válce jako ne zrovna dobře zpracovanou fantazy či jako nedokonalou počítačovou hru.
Jak čelit takovéto situaci? Zvláště když hlavní žurnalistický proud se podílí na účelové propagandě?
Když selže analýza, když je například díky internetu nadbytek informací s nejasnou věrohodností, zůstávají hodnoty a cíle. To, že nejsme schopni říci, jak čelit budoucím nebezpečím, neznamená, že nemáme konat – byť drobnými činy – ve prospěch lidí práce a míru. Důležitá není naděje na vítězství, ale humanistické krédo. Řečeno jinak: když nestačí věda, zůstává morálka.
Vzdělání přestává být pracovní jistotou. Na obzoru je rozkastovaná společnost – je jen otázka, jestli budou kasty propojovány předstíranou demokracií, nebo odděleny novými fašizoidními zákony.
Včera jste na semináři, který v Jihlavě uspořádalo občanské sdružení Nová republika, hovořil o problémech spojených s předvídáním buducnosti. O věcných činitelích, z nichž vyrůstá naše nejistota a obavy. Kdybyste měl stručně říci, čemu nejméně rozumíme, co byste uvedl?
Klimatické změny a situaci na finančních trzích. Myslím, že to je kontext našeho snažení, jehož změna otřese vším, co chápeme jako normální. V oblasti, kterou se já zabývám, by prudké klimatické změny či krach finančních trhů znamenaly geopolitický zlom. A tyto změny dnes neumíme předvídat.
O klimatických změnách bylo ale napsáno velmi mnoho. Domnívám se, že se dokonce objevily známky snahy něco zlepšit.
Máte asi na mysli práci takových institucí, jako je Mezivládní panel pro změny klimatu, který zřídila Organizace spojených národů. Plus mezivládní konference a Rámcové dohody OSN o změně klimatu. Závěry z výzkumů zmíněného panelu říkají, že autoři zpráv jsou si na 95 až 100 % jisti, že za současné oteplování mohou skleníkové plyny. A že na jejich produkci se do značné míry podílí člověk.
Tady máte samozřejmě pravdu, problém je ale v tom, že existují i periody změn klimatu, které s činností člověka nesouvisí. Pomineme-li tři dlouhodobé a střednědobé změny klimatu, zbývá nám takzvaný Bondův cyklus, podle něhož se střídá na severní polokouli chlad a teplo každých 1500 let...
To by ale mělo umožnit propočet, co je přirozená klimatická změna a co umělá.
Jenže už Bondův cyklus pracuje s odchylkou plus/minus 500 let. Z toho nic pro naši či následující generaci neodvodíte.
A teplota na naší planetě dál stoupá. S ní se například otvírá na delší dobu severní mořská cesta, což mění význam americké kontroly obchodních tras v Tichém oceánu, rozjíždí se spor o surovinové bohatství na dně Severního ledového oceánu, které se stává dostupnější, ohroženy mohou být velké přístavy, sucho vyhání lidi z Afriky, ohřívá se „věčně zmrzlá zem“ – a tak by bylo možné pokračovat velmi dlouho.
Pořád mám pocit, že toto všechno je v zásadě předvídatelné.
Jsou dva faktory, které mohou celý proces klimatických změn nečekaně urychlit. Ledovce odrážejí teplo. Jejich tání znamená, že teplo se ve stále větším množství koncentruje ve vodních plochách. Propočty říkají, že od roku 1971 přibližně 90 % růstu tepla připadá na oceány. Což urychluje tání ledovců – a tak ve spirále vzhůru. Oteplování oceánů navíc může vést k urychlenému uvolňování metanu z jejich dna – a metan je po CO2 druhý nejnebezpečnější skleníkový plyn. Jeho velké uvolnění urychlí oteplování – a uvolňování metanu… Máme tu přinejmenším dva faktory – úbytek ledovců a erupce metanu – které činí budoucnost klimatické změny a její důsledky ve střednědobém horizontu obtížně předvídatelnou.
Mimochodem, miliardy tun metanu na dně moří mohou být též vnímány jako energetická rezerva pro lidskou civilizaci.
O situaci na finančních trzích jsme již spolu mluvili. Změnilo se něco?
To zásadní se nezměnilo – dochází ke kumulaci problémů, což může vyvolat synergický efekt. Tedy události, které jsou intenzivnější než prostý součet energií jednotlivých problémů. V této chvíli je zadluženost států odhadována mírně nad 60 bilionů dolarů. Dluh samotných Spojených států je více než 19 bilionů. Zadluženost americké společnosti, myšleno lidí a institucí v USA, je propočítána na přibližně 65 bilionů dolarů. A všechny tyto dluhy dále narůstají. Kam až, kde je kritický bod? Toť velká neznámá.
Bankovní sektor hlásí vyčerpání snah udržet úrokové sazby poblíž nuly. Otazníky jsou kolem takových domů, jako je Deutsche Bank – hodnota derivátů této banky je dvacetkrát vyšší než hrubý domácí produkt Německa. Dolar je uměle udržován nad svojí hodnotou mimo jiné těsným provázáním na euro, libru a jen. Odhady říkají, že uvolnění cen zlata povede k růstu jeho ceny na dvojnásobek, tedy poklesu hodnoty dolaru na polovinu. Však také Spojené státy 70 % svých rezerv, které ovšem nejsou velké, udržují ve zlatě. Čína, jež má naopak největší rezervy, jich ve zlatě ještě nedávno měla jen jedno procento. Jenže nakupuje, od roku 2015 už své zlaté rezervy téměř zdvojnásobila. Všechny státy BRICS se snaží nakupovat zlato, a to ve větším množství, než se těží – nakupují tedy ze západních rezerv.
Neurčitost na finančních trzích vede k vytváření paralelních globálních finančních sítí, a to především díky Pekingu. Čína svoji zlatou burzu v Šanghaji mění na největší trh zlata na světě, předbíhá New York. Navíc Čína zprovoznila vlastní SWIFT, systém mezistátních mezibankovních plateb, nová Asijská infrastrukturní investiční banka má základní kapitál 100 miliard dolarů, tedy polovinu Světové banky. Je to projev nejen rostoucí čínské síly, ale i nedůvěry v dosavadní globální finanční systém ovládaný Spojenými státy.
A co z toho vyplývá pro nás?
To je právě to podstatné – nejistota. Horních deset tisíc může diverzifikovat své majetky: něco do nemovitostí, něco do zlata a diamantů, něco do alternativních měn, jako je čínský jüan. My ostatní můžeme, jak pravil hrabě Monte Christo, jen „čekat a doufat“. Ale vážně: krize na Kypru a v Řecku ukázaly, že v případě první vlny finančního chaosu banky takzvaně nekrachují, jen omezí vybírání hotovosti. Což znamená, že se ke svým vkladům nedostanete, ale nevznikne vám nárok na vyplacení státní pojistky vkladů. Řešením by mohlo být, že si své peníze z banky včas odnesete – úroky z vkladů jsou už dávno menší než směšné (na rozdíl od platů bankovních manažerů a dividend majitelů) a blíží se čas, kdy za účet v bance budeme platit. Jenže i na to byl vynalezen lék. Zastaví se platby v hotovosti a budete muset platit jen kartou, tedy jedničkami a nulami. Podle některých finančních analytiků by toto období hrůzy mělo trvat přibližně rok, pak by se měl finanční trh stabilizovat. A měly by se objevit nové či staré hodnoty – například zlato a stříbro.
Nebo taky ne… Interpretace situace na finančních trzích z úst renomovaných ekonomů se nejen různí, jsou často zcela protikladné.
Katastrofické scénáře jsou oblíbené, ale jsou mnohem častější než skutečné katastrofy. Ty pak lidstvo překonalo mnohokrát, v moderní době mimo jiné díky technologickému rozvoji. Nemyslíte, že to by mohla být cesta: zvýší se produktivita práce, vyřeší se – postupně – i bolesti finančních trhů?
Technologické změny představují další zdroj nejistoty. Máte pravdu, že ekonomický růst vytvořil střední vrstvy, s nimi se stala možnou liberální demokracie a stabilita vyrůstající z relativní spokojenosti. Už pět let se ale plní knihovny stále novými pracemi o takzvané čtvrté průmyslové revoluci. Abych problém přiblížil – první revoluce je spojována s pohonem na vzduch a páru, druhá s elektřinou a masovou produkcí, třetí revoluci vyvolaly počítače a automatizace. Čtvrtou průmyslovou revoluci (někdy Průmysl 4.0, nebo také Práce 4.0) by měly charakterizovat tři hlavní proměny. Především se utvářejí kyber-fyzikální systémy, které propojují automatizovanou výrobu několika podniků. Za druhé nastupuje internet věcí, propojování objektů na dálku. Třetí proměnou by měl být cloud computing – internet služeb, tedy práce na dálku prostřednictvím vzdálených úložišť dat a programů. Ekonomika se digitalizuje, výroba i služby jsou pružné a reagují na individuální potřeby zákazníka či uživatele. To vše je sebeorganizující, sebekonfigurující, sebezdokonalující. A zase jsme u synergického efektu.
To zní velmi sympaticky. Viděno takto, čtvrtá průmyslová revoluce by mohla výrazně zvětšit nejen produktivitu práce, ale i snížit ekologickou a surovinovou zátěž.
Určitě. Jenže je tu jeden problém: to vše probíhá v kapitalismu, kde prvořadý je zisk. S růstem role státu je tato zásada doplněna i o snahu, aby soukromý zisk byl zvětšován tím, že stát se bude podílet na nákladech. V případě podnikatelského selhání to pak znamená ochránit soukromé zisky a náklady na likvidaci škod přenést na společnost. Jak tomu bylo a je například v malém u OKD, ve větším v Řecku.
Už dnes vidíme, že zisk vytvořený ekonomickým růstem není rozdělován podle zásluh, ale je privatizován úzkou vrstvou nejbohatších. Spojené státy jsou příkladem země, kde se tak děje nejen celá desetiletí, ale hlavně stále výrazněji. Podle Ronalda Ingleharta, profesora z Universita of Michigan, vzrostl během posledních deseti let v USA podíl majetku jednoho promile nejbohatších Američanů z 10 na 22 %. A odehrává se to i globálně. Podle nejnovějších údajů Mezinárodní organizace práce bylo loni ve světě přibližně 197,1 milionů nezaměstnaných a ohrožena je 1,5 miliarda pracovních míst, tedy 46 % z celkového počtu práceschopných lidí naší planety. Letos by podle téhož zdroje měla globální nezaměstnanost vyrůst o dalších 2,3 milionů práceschopných lidí. Podle českých odborářů ohrožuje čtvrtá průmyslová revoluce 40 % pracovních míst. Vzdělání přestává být pracovní jistotou. Na obzoru je rozkastovaná společnost – je jen otázka, jestli budou kasty propojovány předstíranou demokracií, nebo odděleny novými fašizoidními zákony. Ať tak či onak, institucionalizace kastovnictví v západní společnosti probíhá.
Když si toto všechno uvědomujeme, pak bychom měli být připraveni čelit negativním jevům, které vývoj civilizace doprovázejí. Proč se tak neděje?
Zase jsme se dostali ke kvalitě politických elit. Když se například podíváte na aktivity Evropské komise v souvislosti s migrací, vidíte nejen, že na sebe strhává více pravomocí, než ji nadělila Lisabonská smlouva – samozřejmě v linii představ Berlína. Hlavně ale vidíte, že politici a úředníci už nešíří chaos pouze v zahraničí, ale přenáší chaos i domů. Je to ztráta orientace, zvyknutí si na aktuální situaci jako na normální, byť včera byla mimořádnou. Americký antropolog Jared Diamond v knize Kolaps mimo jiné připomíná, že když člověk přišel na Velikonoční ostrovy, byly tam stromy. Jak je možné, že tamní civilizace páchala sebevraždu odlesněním? Co si myslel člověk, který kácel poslední strom? Pamatoval si, jak původně ostrovy vypadaly? Proto je tak důležité čelit propagandě připomínáním situace na začátku dějů, proto je pro pravdu tak důležitá chronologie. Nejen časový sled událostí na Ukrajině či migrace do střední a západní Evropy. Připomínat, že zdravotnictví nebylo vždy černá díra na peníze, že cílem školství nebyla masová výroba flexibilní pracovní síly, ale příprava vzdělaných lidí.
Dnes vidíme příklad sociální amnézie v podobě zapomenutí na události 2. světové války. Nejde mi teď o ideologickou předpojatost zpravodajství a publicistiky České televize. Taková zakomplexovanost tu byla vždy, už 9. května 1945 jste mohli potkat lidi, kteří vnímali osvobození Prahy Rudou armádou jako svoji porážku. Novým je fakt, že v třetí generaci po válce už chybí citová vazba na hrůzné válečné události i radost z vítězství nad Zlem. Digitální generace vnímá filmy o světové válce jako ne zrovna dobře zpracovanou fantazy či jako nedokonalou počítačovou hru.
Jak čelit takovéto situaci? Zvláště když hlavní žurnalistický proud se podílí na účelové propagandě?
Když selže analýza, když je například díky internetu nadbytek informací s nejasnou věrohodností, zůstávají hodnoty a cíle. To, že nejsme schopni říci, jak čelit budoucím nebezpečím, neznamená, že nemáme konat – byť drobnými činy – ve prospěch lidí práce a míru. Důležitá není naděje na vítězství, ale humanistické krédo. Řečeno jinak: když nestačí věda, zůstává morálka.