13.5.2016
Velký učenec 19. století, neurofyziolog Claude Bernard vyvodil ze svých pozorování živé hmoty následující poučení:
„Život je současně smrt organické hmoty, což znamená, že buňka se nemůže udržet naživu jinak, než že pokračuje stále směrem k smrti. Život organismu se neudrží jinak, než když se stále rodí nové, jednoduché nebo embryonální buňky, které se zvolna zdokonalují a v jisté době zase zmírají. To, co platí o organismech, platí i o národech. Civilizace jistého národa znamená jeho postupnou cestu k smrti. Vyšší třídy se neobrozují. Je třeba, aby byli vždycky lidé jednodušší, nebo primitivové, kteří se civilizují a nastupují cestu vzhůru. Když se tato obnova zastaví, společnost umírá, stejně jako organismus zbavený buněčné obnovy.“
Pro takováto pozorování měl Bernard ostatně doklady nejen ze svých experimentů s orgány savců, ale měl je i z historie. Nepochybně věděl, kam až zavedla pyšný Řím blahobytná nenasytnost jeho vůdců za papeže Clementa VII. Kardinálové a celá kurie se topili v blahobytu a nepřetržitými intrikami se snažili rozhojnit své jmění. Utrpení chudých nadutě přezírali. Po složitých diplomatických jednáních i ozbrojených konfliktech s evropskými mocnostmi se 6. května 1527 dočkali.
„Španělsko-němečtí útočníci překonali hradby a vtrhli do města. Orgie lidského barbarství, které následovaly ve Stolci svatého Petra, hlavním městě křesťanství po 1200 let, byly mírou pokleslého obrazu Říma, zvulgarizovaného jeho vládci. Masakr, pustošení, požáry a loupeže se vymkly kontrole; velitelé byli bezmocní a jejich kapitán, Constable de Bourbon byl mrtev, zabit prvního dne střelou z římských hradeb. Divokost a krvelačnost útočníků by pohnula kámen k soucitu podle zprávy z mantovských archivů psaných třesoucí se rukou. Vojáci brakovali dům za domem, vraždíce každého, kdo se postavil na odpor. Ženy byly znásilňovány bez ohledu na věk. Vřesk a vzlykání plnily každou čtvrť; Tiber byl zaplaven mrtvými těly.“
Vzali jsme si nějaká poučení o tom, co je to žít ve vyvážené a oduševnělé společnosti? Slyšeli jsme někdy o deseti božích přikázáních, která ztělesňovala katolickou doktrínu o vzájemné snášenlivosti lidí? Věděli jsme o tom, že „svoboda je poznaná nutnost?“ Nebo podléháme okouzlení z nevídaného blahobytu, který nám otvírá cestu k bezuzdnosti? Máme nějaký podíl na krajní nenávisti, s níž nás přicházejí trestat vetřelci jménem cizokrajných náboženství? Obětují život za to, aby nám mohli vystřílet kluby a redakce; to musí mít někde kořeny.
Pro Evropu posledních let je charakteristická klesající akceschopnost. Rozmazleni blahobytem vyhýbáme se řešením a adekvátním odpovědím. Stařecké měknutí je naše bašta. Překvapivě marné je připomínat, kde jsou kořeny současných nenávistných potyček. Všeobecná bezuzdnost a nehorázná rozpustilost vede nejdrzejší výtečníky k rozpoutání běsů ve střeleckých masakrech. A tomu prý, podle některých, nelze zabránit. Ano, za předpokladu volného nákupu zbraní pochopitelně velmi těžko. Těmito slovy odmítl mé postoje také francouzský psychiatr: „Tomu nezabráníš, v Marseilli můžeš koupit kalašnikova do půl hodiny.“ Také když cestou na stadion zapalují „fanouškové“ bengálské ohně za milosrdného doprovodu policie, se asi nechumelí. Marně volá i americký prezident po omezení (bohužel ne zákazu) zbraní; nátlak zbrojařské lobby zajišťuje, že všeobecná hloupost dopustí ještě mnoho vystřílených škol a kanceláří. V zemi, která má v dekadenci náskok, je podivínovi v metru nebo obchodním centru taková marginálie ukradená.
Před měsícem jsme exemplárně nepochodili se svým návrhem Deklarace EURAG (Evropská organizace seniorů) za regulované a disciplinované přijímání uprchlíků před válkou do Evropy. Text jsme účastníkům Pařížské konference poslali předem; nemá žádné nenávistné prvky, pouze usiluje o pořádek. Pro zástupce 11 zemí se ukázal 17. 10. 2015 v Paříži nestravitelným.
EURAG Paris Declaration:
Evropa je nyní vystavena mohutné záplavě imigrantů. Na rozdíl od předchozích dob, kdy evropští návštěvníci byli regulováni vydáváním víz, dnešní příchozí se nikoho neptají a vstupují do dosud vysoce kultivovaných území silou. Evropské správní orgány váhají mezi sentimenty altruismu, vyžadujícím poskytnout pomoc nešťastným spoluobčanům a sentimenty strachu z nezvladatelných následků při omezených organizačních kapacitách a možných mezikulturních nedorozuměních. Občané senioři jsou těmito debatami zvláště zasaženi, protože jsou zranitelnější z jejich možných důsledků. Na základě zkušeností s náboženskými bouřemi a explozemi terorismu ve Velké Británii, Francii, Německu, Itálii, Švédsku, Nizozemsku, Španělsku, Belgii a jiných zemích, mají předtuchu nesouladu v koexistenci evropského životního stylu s nedostatečně asimilovanými nezvanými hosty. Proto žádáme veškeré evropské a národní správní orgány, aby respektovaly následující pravidla:
1/ Princip pomoci znamená, že se poskytuje dobrovolně a nemůže být uložena někomu, kdo si není jistý, zda ji zvládne. Proto žádné imigrační příděly a příkazy žádným zemím, hrabstvím, krajům, okresům, departmentům či arrondissemantům!
2/ Předpokladem pohostinnosti je, že host přichází dveřmi, kde se kontroluje jeho identita a vyhodnocuje se v souladu s místními zvyklostmi. Proto vstup pouze cestou dostatečně zodpovědných kontrol!
3/ Vzájemná asimilace smí probíhat pouze ve směru přijetí pravidel hostitele hostem. Nikdy ne opačně! Veškeré požadavky imigrantů na adaptaci evropských zvyklostí na jejich vlastní musí být striktně odmítnuty!
4/ Evropské tradice je třeba plně respektovat: rovná práva lidí znamenají, že ženy jsou považovány za plnohodnotné občany, požívající stejné svobody jako muži. Jediný soudní a právní systém je systém národní nebo evropský a odchylky k jakékoli jiné interpretaci práva (šaria, rodinná vendeta, krevní msta, osobní násilí) musí být přísně trestány. Kdo nerespektuje evropská pravidla, má být bezodkladně vyhoštěn.
5/ Návštěvník/imigrant má povinnost dodržovat všechna místní pravidla ve smyslu hygieny, zdravotnických předpisů, interpersonálních vztahů a musí docílit dostatečné znalosti místní řeči. Jakékoli pokusy vytvářet izolované komunity, působící násilí místním občanům, musí být potlačeny. Všechny osoby, požadující setrvání na evropské půdě, mají být seznámeny s výše uvedenými pravidly a musí svědomitě slíbit, že se s nimi ztotožní.
6/ Mimoevropským územím trpících uprchlíků je třeba věnovat velkorysou finanční a rekonstrukční podporu.
Těmito postuláty směřujeme k zavedení všeobecné praxe, která vyústí v kultivované, ale nekompromisní vstřebání rozumně omezeného počtu imigrantů.
Víte, jak to dopadlo? Tak prý
„a/ pro uprchlíky je zapotřebí připravovat psychologické poradce, protože oni prožívají své vykořenění z domova,
b/ do tak složitých věcí bychom se jako zástupci seniorských organizací snad ani neměli vměšovat – to je přece věcí paní Merkelové a pana Hollanda,
c/ EURAG je apolitická organizace a toto není náš mandát,
d/ nejdříve bychom se museli zeptat v národních organizacích,
e/ uprchlíci trpí a nemůžeme jim ubližovat“.
Sumárně tedy kromě tří českých delegátů nikdo nenašel potřebnou míru zodpovědné dospělosti, aby zaujal stanovisko k narůstající evropské uprchlické krizi. Tedy asi jako senilní děda, který si pouští do bytu falešného instalatéra.
A podívejme se, jak řeší nekontrolovanou imigraci vrcholné státní orgány. První milion nelegálních vstupů dal světu na vědomí, že Evropa upouští od dosud zavedeného systému víz. Blázny si z ní tedy může dělat každý, kdo se rozhodne přijít přes vodu a přes kopečky. České stanovisko je mnohem racionálnější a nenachytá se (zatím), na takové nesmysly, jako že se bude rozlišovat mezi cestovateli za blahobytem a uprchlíky před válkou (u osob neznámé identity!?).
Druhý milion probouzí některé západní politiky k opatrnosti, ale přesto nestíhají postřehnout racionální nezbytnost přejít od slov k činům. Svou pomalostí nabízejí chutné sousto: Evropu k živelnému obsazování. Něco zcela jiného by bylo zabezpečit chudou populaci strádajících zemí dobrovolným příspěvkem, který si budeme umět odtrhnout od úst. To je mužné, to je velkorysé! Zatím se to odehrává tak, že konference vůdců bohatých států promrhají na svou bezpečnost a luxus při setkání celou třetinu toho, co nakonec chudým bratříčkům odsypou.
Evropa svůj dekadentní předvoj dohání. Dokud jsme byli přitisknuti k zemi ve svých existenčních šancích a ambicích, byli jsme krotcí ve svých projevech. Křesťanská výchova, skauting a školní disciplína byly navíc poutem pro mantinely slušného chování. Proto se vytahovaly ruce z kapes, když se mluvilo s nadřízeným, proto se vstávalo, když přišel učitel do posluchárny. Doba klackovitosti se všemu skromnému, zdrženlivému a disciplinovanému bujaře vysmívá. Potetovaný suverén vypráví, „kdo se, vole, vožral nejvíce“, reality show leze lidem do sprchy a rozhlasové stanice podrážejí výkon policejní funkce, když vyhlašují, za kterou zatáčkou se kontroluje rychlost. Sprosté slovo je v televizi kořením zábavných pořadů, ženský box osvěží publikum, když se roztlouká ženský obličej, a role učitelů je manévrována na vedlejší kolej. Kolektivní gaudium jásá a hladový terorista chystá novou podívanou.
Konečně, víte, která americká skupina vyhrávala diskotéce v klubu Bataclan? Byli to „Eagles of Death Metal“. V předtuše, nebo z dychtivosti? A Charlie Hebdo se opět nezdrželi posměšku: Následná titulní strana přinesla karikaturu rozstříleného muže, jemuž z ran teče šampaňské. Podtitulek hlásal, „Vy do nás střílíte, my si užíváme své šampaňské!“ Když se podíváte na jejich webové stránky, zvedne se vám žaludek z jejich provokativních oplzlostí
Úžasná legrace, která vynesla redakci Charlie Hebdo postřílení několika redaktorů.
Po masakrech z 13. listopadu se vynořují nezbytné otázky, které nám ve svých komentářích politici zatajují. Jsou pohnuti dojetím nad krutostí střelby a ničivých explozí, ale zapomínají se ptát: Kdo vyzbrojuje Islámský stát? Kdo jsou ti velkopanští prodejci zbraní, kterým je důsledek jejich bohatnutí v masakrech lidí tak lhostejný? A další otázka: Jaké omezení osobních svobod si budeme muset připustit, chceme-li dosáhnout jakési slušné bezpečnosti? Řádná evidence osob a firem dle bydliště je potřebnou samozřejmostí. Konečně též zákaz nošení zbraní? Ani masakr v Uherském Brodě nestačil na to, aby byl tvrdě utažen zákon o zbrojních pasech. Řada lidí má doma zbraň pouze na to, aby jednou, až jim přeskočí, zdecimovali své spoluobčany. Jsou to důsledky bujaré frajeřiny a narůstajícího hulvátství, které nás vystavují zběsilým násilím v Evropských městech. Má cenu to ještě pochopit, nebo už je s námi konec?
Autor článku Prof.MUDr. Pavel Kalvach, CSc. (* 25. dubna1944Praha) je český lékař specializující se v oboru neurologie, vysokoškolský pedagog a v letech 1996–2006 přednosta Neurologické kliniky 3. LF UK a Fakultní nemocnice Královské Vinohrady v Praze.
Působil jako předseda České neurologické společnosti a viceprezident Evropské federace neurologických společností.[1]
V roce 1993 se stal členem správní rady nadace Nadání Josefa, Marie a Zdenky Hlávkových, je členem redakční rady odborného časopisu Journal of Neurological Science.