14. 5. 2016 ParlamentníListy
Historik Petr Bahník říká, že vztah českého státu ke středověké Říši byl velmi volný. Karel v českých zemích vládl z titulu českého krále, nikoli císaře. Císařské zákony se na české území nevztahovaly a veškeré povinnosti českého státu k Říši spočívaly v dodání ozbrojeného doprovodu pro císařskou korunovaci. „Nacisté také Karlovu osobnost a éru míru a prosperity, která s jeho panováním byla spojena, falšovali k obrazu svému a využívali jako argument, že prý Čechům vždy bylo dobře jen pod křídly Říše,“ řekl Bahník.
Historička Eva Doležalová pro LN řekla: „Karel by o sobě nikdy neřekl, že je Čech. Považoval se za otce svých národů a za českého krále. Spory o to, zda byl Karel více Čech, či Němec v moderním slova smyslu, vypukly v druhé polovině 19. století, ale pro středověk nemají moc smysl. Takže bychom mohli říci, že anketu o největšího Čecha vyhrál velký Evropan 14. století nebo největší panovník českého království.“ Co si o tom myslíte?
Ta úvodní věta, autorkou asi úmyslně tak provokativně formulovaná, je snadno vyvratitelnou hloupostí. Vždyť, jak jinak, než jako samozřejmému přihlášení se k češství, bychom měli rozumět pasážím Karlova vlastního životopisu Vita Caroli, v nichž informuje čtenáře o tom, že ačkoli během výchovy ve Francii „řeč českou zcela jsme zapomněli“, „brzo jsme se jí zase naučili, jako každý jiný Čech.“ (A zmiňuje dále, že z milosti Boží naučil se také mnohým jiným jazykům, například němčině). Ještě jasněji Karel o své jazykové a národní identitě hovoří v dopise srbskému carovi Štěpánu Dušanovi Silnému z 19. února 1355, kde píše doslova, že je oba spojuje „společenství urozeného jazyka slovanského“. Jazykovou odlišností českého království od ostatních částí říše zdůvodňuje žádost o povýšení pražského biskupství na arcibiskupství a s tím spjaté vyvázání z podřízenosti arcibiskupům mohučským. Zřizuje církevní instituce, u nichž si vymiňuje jejich obsazování výhradně kleriky „národa českého“.
S Karlovým jazykově definovaným vlastenectvím souvisí i jeho programové přihlášení se ke staroslověnské tradici spojené s ideou přenesení královské koruny Velké Moravy na český přemyslovský stát (idea takzvaného translatio regni). Demonstrací toho bylo i založení Emauzského kláštera v Praze roku 1347 a jeho osazení slovanskými mnichy, takzvanými Glagoláši. A tak dále. Dokladů je tu mnoho. Doporučuji k této tématice příslušné oddíly knihy Duchovní tvář Karla IV. historika Zdeňka Kalisty.
Pokud jde o další části vámi zmíněného textu Evy Doležalové, lze říci, že ty již tvoří jen dobově příznačné alibistické balení úvodní teze. Celkově jde o text spíše politické, než historické povahy, modelující obraz Karlovy osobnosti v duchu soudobých mainstreamových „hodnot“ – eurounijnictví, multi-kulti a podobně. Je to škoda, neboť autorka jím zbytečně zatížila jinak docela užitečný seriál popularizačních článků ke Karlovskému jubileu.
Existovala tedy ve středověku národní identita, nebo ne?
Klíč k odpovědi na vaši otázku je ve slovním spojení „v moderním smyslu“ , které paní Doležalová v tom citovaném úryvku použila. Proto jsem mluvil o alibismu. Autorka chce odevzdat „politicky korektní“ desátek a napíše tedy, že Karel by o sobě neřekl, že je Čech, zároveň však chce zůstat profesně poctivá a nemůže tedy zcela zamlčet, že cosi jako národní cítění existovalo. A to dávno před dobou Karlovou. Myslím, že velký zmatek v této věci způsobila koncem minulého století dogmatizovaná teze pražského rodáka, sociologa Ernsta Gellnera, o údajném vzniku národů v postnapoleonské éře. Tato teze částečně, a to ještě s výhradami, může platit pro západoevropské prostředí, v žádném případě však neplatí pro střední Evropu.
Můžete to rozvést?
Připomeňme si Dalimilovu kroniku, nebo německý právní spis Sachsenspiegel, v nichž se objevují projevy silného nacionálního cítění. Co s tím? Řeč pramenů tu stojí v přímém protikladu s tvrzeními autorit a aktuální politickou poptávkou. S tímto dilematem už kdysi marně zápasil Jan Křen ve své knize Historické proměny češství a jakoby s údivem konstatoval, že je více druhů národního cítění. No, to asi není moc velký objev. Samosebou, že naše češství je jiné, než barokní češství Balbínovo, či staroslověnské češství svatého Prokopa, nicméně jeden aspekt je konstantní, totiž, že naše česká identita je dominantně formována vědomím jazykové sounáležitosti. To koneckonců přiznává v dalších částech vámi zmíněného textu i Eva Doležalová. Toto vědomí, základ naší národní svébytnosti, je pak velmi starého, ne-li odvěkého data. Na to již upozorňují i někteří současní autoři jako Miroslav Hroch či František Kutnar.
Ačkoli bylo toto jazykově-národní cítění někdy i velmi vyhrocené, jak nám ukazují například místy až šovinistické projevy pražského biskupa Jana IV. z Dražic, nikdy nebylo považováno za překážku stejně hluboce pociťovanému křesťanskému univerzalismu, tedy vědomí sounáležitosti všech národů patřících ke společenství víry, tedy k takzvanému křesťanstvu. Také toto vědomí bylo ve vrcholném středověku konkretizováno jazykově, všeobecným rozšířením latiny, jakožto liturgického a vědeckého jazyka u všech národů západní a střední Evropy. V Karlově osobnosti se přirozeně spojovalo obojí, tedy národní i univerzalistické cítění. A nešlo přitom jen o nějaký praktický kompromis. Bylo to systémové nastavení vedené vědomím hodnoty a komplementarity obou složek a odrážející v posledku hierarchizované sepětí duše a těla v křesťanském pojetí člověka.
Nezapomeňme také, že byl Karel nositelem císařského titulu a tudíž byl vázán k ideji Říše, kterou však důsledně interpretoval v její univerzalistické formě. Císařství mu vždy bylo „sacrum Romanum imperium“, k němuž sice patří vláda v německém prostoru, jež s ním však v žádném případě není totožná. Toto pojetí se projevuje například důsledným odlišováním titulatury, kterou používal jako římský král po roce 1346 a jako císař po roce 1355.
Jak to odlišoval?
V listinách před tímto datem, jakož i v listinách pozdějších, jsou-li psány německy a souvisí-li s vnitroněmeckými záležitostmi, nepoužívá pro sebe nikdy označení Karolus Quartus, tak se označuje důsledně až po své císařské korunovaci, a to výhradně v listinách psaných latinsky. Tento Karlův důraz na universalistický ráz císařství samozřejmě souvisel s potřebou uhájit politický prostor pro realizaci české státní ideje a tím uhájení neodvislosti vlastní mocenské základny na momentálních poměrech v německých zemích Říše. Karel to také kodifikuje ve své Zlaté bule.
Co říkáte takovým názorům, že by dnes byl Karel IV. zastáncem Evropské unie a evropského státu? Nebylo postavení českého království v rámci Říše suverénní dle principu „král je císařem ve svém království“ (rex imperator in regno suo)?
Samozřejmě, že to druhé je pravdou. Vztah českého státu ke středověké Říši byl velmi volný. Karel v českých zemích vládl z titulu českého krále, nikoli císaře. Císařské zákony se na české území nevztahovaly a veškeré povinnosti českého státu k Říši spočívaly v dodání ozbrojeného doprovodu pro císařskou korunovaci.
A snahy „aktualizovat“ Karlův odkaz a vydávat ho za předobraz EU? No, i to už tady bylo. Nacisté také Karlovu osobnost a éru míru a prosperity, která s jeho panováním byla spojena, falšovali k obrazu svému a využívali jako argument, že prý Čechům vždy bylo dobře jen pod křídly Říše. Tedy nic nového. Myslím, že nikdo soudný nemůže současnou EU s její centralizační a unifikační politikou, s obludným dotačním systémem a nejnověji s přerozdělováním imigrantů, považovat za nějakého dědice ideje středověkého impéria. Nejde totiž „jen“ o otázku suverenity českého státu, ale i o naprosto odlišná filosofická východiska obou historických „projektů“.
Dále v rozhovoru (ZDE) se můžete dočíst, jaký byl vztah Karla IV. ke sv. Václavu a přemyslovské tradici? Vztah k přistěhovalcům jiného náboženství a kultury, o vztahu Karlova otce Jana a královny Elišky Přemyslovny. Historik zmiňuje i klady obou lucemburských panovníků.