14. 5. 2016
Pokusím se proniknout hlouběji do konceptu svobody, protože cenzura je jen jeden z projevů nesvobody. Zaměřím se nejprve na její subjektivní stránku, pak si dovolím krátkou zmínku o tom, jak se dívat na svobodu a nesvobodu v dnešní České republice. Zřejmě existuje svoboda vnější a svoboda vnitřní. Obě nejsou nikdy absolutní, mají svoji míru. Míra je dána tím, jak velkou hrozbu představuje objektivně nebo subjektivně překročení vnějších norem, psaných či nepsaných.
Vnější svoboda je dána jednak zákony a předpisy a jejich reálnou vymahatelností, jednak společenským tlakem, který může být pro chování jednotlivce mnohem významnější než psané zákony a reálná rizika, která z nich vyplývají. Všichni daleko víc než s občanstvem státu koexistujeme s nějakou užší komunitou, o jejíž postoj k nám opíráme svoje sebevědomí. Může jít o profesní skupinu, institucionalizovanou společnost, například Unii českých spisovatelů, o sousedy v domě nebo vlastní rodinu. Tyto skupiny sdílejí postoje a nutí členy, aby byli konformní, jinak ztratí své přijatelné postavení ve skupině nebo dokonce budou exkomunikováni – ze spolku, ze zaměstnání, do vězení…
Žádná společnost nemůže být zcela svobodná, protože nesvoboda zvyšuje kohezi společnosti. Absolutní svoboda by byla vedla k potlačení smyslu sdružování za účelem zmírnění úzkostné tenze zajištěním ochrany, příležitosti k vyniknutí nebo pouhé příležitosti k uplatnění. Komunita by ztratila smysl, rozpadla by se. Pokud existuje společnost, je absolutní svoboda jen hypotetický teoretický koncept. Absolutně svobodný je jen ten, kdo žije zcela mimo společnost a společnost na něj svým vlivem nedosáhne.
Například členové neformální skupiny „pražská kavárna“ musejí volit Schwarzenberga. Nemají svobodu ho nepodporovat. Pokud nechtějí být exkomunikováni. Pokud nejsou dobrovolně konformní, musejí potlačit své pochybnosti, aby si uchovali respekt ostatních. Pokud volí jinak, musejí to tajit. Tlak je vnější, jeho přijetí je vnitřní.
Život na okraji komunity je těžký, skoro každý proto hledá komunitu, v níž je mu dobře, s níž může sdílet její hodnoty. Pokud se nemusí přetvařovat, tlumí tak svoji úzkostnou tenzi, posiluje vědomí vlastní hodnoty a síly. Platí to od elitních klubů až po kriminální subkultury.
Riziko je tedy takové, jak je vnímáno, vnímání rizika má subjektivní charakter. To co je pro někoho těžkou hrozbou, může být pro jiného pominutelnou nepříjemností. Tím se dostáváme k vnitřní svobodě.
Vnitřní svoboda
Svobodu vnitřní si můžeme představit jako osobnostní dimenzi s dvěma póly od absolutní svobody s absencí vědomí překážek myšlení a konání až k absolutní vnitřní nesvobodě znamenající nepřekročitelná tabu v myšlení a absenci konání proti překážkám. Takového stupně nesvoboda nemůže dosáhnout, byla by prakticky neslučitelná se životem.
Pokud „vnitřní svobodu“ uvádíme ve vztahu s ostatními osobnostními dimenzemi například s dimenzemi, které používá osobnostní dotazník 16PF (16 personality factors), pak by tato hypotetická dimenze „vnitřní svoboda“ byla sycena v různé míře některými osobnostními dimenzemi dotazníku 16 PF.
Určitě se na „vnitřní svobodě“ podílí dimenze „nezávislost“, tedy nízká ovlivnitelnost cizími vlivy a otevřenost změnám, „soběstačnost“, „dominance“- schopnost se prosadit, „společenská smělost“ a „otevřenost změnám“. Dále „neústupnost“ se snahou o uplatnění logiky a objektivity. Určitě rovněž „úzkostnost“. Při nízké úzkostnosti se jedinec nenechá zastrašit. Sem patří i dimenze „sebejistota“. Dimenze „sebekontrola“ obsahuje aspekt vážení osobních rizik při rozhodování a „respekt k pravidlům“. Člověk s vysokou sebekontrolou může svobodně uvažovat, ale navenek se nevyjadřuje, pokud by tím podstupoval riziko. Je vnitřně svobodný v tom co si myslí, ale ne v tom, jak jedná. Vnější tlak podporuje autocenzuru v projevech lidí. Lidé se tak nedozvědí, že mnozí další smýšlení podobně.
Mnoho lidí je tedy konformních tedy vnitřně nesvobodných jen naoko, z „prospěchářství“. Jsou ovšem pro držitele moci nespolehliví, neboť mohou zase z prospěchářství v uvozovkách „zradit“. Hezky to vyjadřuje aforismus Milana Růžičky z doby „reálného socialismu“, který platí i dnes: „V dětství jsem držel jazyk za zuby, protože bych dostal, dnes ho držím, protože bych nedostal.“
V praxi se osobnostní dimenze nezkoumají dotazníkem, ale praxí. Všímáme si, jak se kdo chová. I pomocí dotazníkové metody by bylo možné vybrat nejkonformnější zájemce o konkrétní exponované zaměstnání. Možná právě proto se provádí psychologické vyšetření, jimiž plzeňský psycholog monopolně vyřazuje některé uchazeče o jmenování státními zástupci.
Tímto stručným nástinem jsem chtěl ukázat, že vnitřní svoboda je determinována osobnostními rysy. Úzkostný konformista vždy bude málo svobodný a mít silnou vnitřní cenzuru. A naopak. Typ člověka, jakého ve filmu „Frajer Luke“ ztvárnil Paul Newman se nechá spíše umlátit než potlačit. Pro něj vnitřní cenzura neexistuje. Takoví lidé bývají, je-li k tomu příležitost exemplárně likvidováni – jako frajer Luke.
Projev svobody má větší sílu tam, kde je nesvoboda společenskou normou. Pokud vyslovujeme s normou souhlas, posilujeme kohezi ve skupině, ale výrok je banální, nezajímavý, nemůže posunout společnost žádným směrem, upevňuje její setrvání, možná v dobrém, možná ve špatném.
Žijeme v době opět se vyhrocujících společenských poměrů. Podle Plechanovovy práce „O úloze osobnosti v dějinách“ se uplatní osobnosti jaké si doba žádá. Takové, které nabízejí řešení, někdy i falešná. Týká se to politických vůdců i intelektuálních světlonošů. Nikdo z nich nebude trpět vnitřní nesvobodou. Ti ukázněně přežvykující přežilé „pravdy“, se budou zesměšňovat, pokud jsou konformní, nebo otočí, pokud konformitu jen předstírali. Kdo nejde s námi, může nám jít naproti.
V zemi opakovaných politických zlomů jako je naše se tato commedia dell´arte opakuje s periodou čtvrtstoletí. Držitelé moci reálné společenské procesy podceňují. Ľidé ovládající média věří, že jejich moc zůstává neotřesena. Úzkostní konformisté jejich postavení nezachrání.
K nářkům na cenzuru
„K nářkům na cenzuru“ se jmenuje jeden Karlem Havlíčkem Borovským přeložený epigram Heinricha Heine, nejcenzurovanějšího autora historie. Praví se v něm: „Vtip, kterému porozumí cenzoři, byl zkonfiskován právem.“ Kdybyste ten epigram stejně jako já nenašli, můžete postupovat jako Peroutkova vnučka.
Žijeme v době velmi dobře rozvinuté kontroly lidí, ale také velmi rozvinutých metod, jak kontrole uniknout. Pro nářky na cenzuru dnes neexistuje žádná omluva. Nepotřebujeme redakci a tiskařskou dílnu s přídělem papíru. Každý má počítač a připojení na internet. S takovými zbraněmi musíme být schopni uhájit svobodný internet a tím svobodnou veřejnou diskusi. Nevidím naléhavější úkol.
Ti, kteří útočí na svobodu internetu jsou nepřátelé a podle toho je třeba s nimi jednat. Je to zcela "hate free" prohlášení. Není v tom ani stopa nenávisti. Je to racionální postoj - v zájmu vlastní sebezáchovy.
Vrchnost, která se zbavuje kritiky a kritiků samozřejmě není demokratická vláda, ať už vládne kdekoli, na jakékoli úrovni. Činí tak pod dojmem představy o vlastním klidu "na práci" a pohodlí. Kolik pak asi mají relevantních informací pro své rozhodování, když strpí jen nohsledy a patolízaly? Společnost potřebuje zpětnou vazbu a musí zaznít široké spektrum informací odevšad a všech existujících názorů jako prevence degenerace společnosti.
Samozřejmě, že rozhlas a televize jsou nejsilnější, s největší masou uší, které jim naslouchají a očí, které na ně civí. Jenže ti, kteří se zmocnili České televize a Českého rozhlasu každým dnem pracují na svém znevěrohodnění a zpochybnění názorů, v nichž by rádi veřejnost utvrdili.
Tyto instituce musí být pod přísnou kontrolou jako všechny zbraně hromadného ničení. Privatizace ani údajné "odpolitizování" nominací zasloužilých a nikým nevolených nepřichází v úvahu. Kdo je takový systém propaguje je veřejný nepřítel. Zestátnění je nedokonalým, ale nejlepším ze všech řešení. Argument, že by média panáčkovala před vládou, která schvaluje její rozpočet, neobstojí. Vláda schvaluje rozpočet i Prezidentské kanceláře a na chování prezidenta to není znát.
Členství v radě média s celostátní působností je tak zásadní postavení ve společnosti, že by mělo podléhat přímé volbě všemi občany.
Svěřujme své osudy výhradně vnitřně svobodným, kteří slouží našim zájmům a chtějí nám naslouchat. Nám všem.
Předneseno na konferenci Unie českých spisovatelů, z.s. "Rozměr svobody a cenzury v kultuře", Praha, 14. května 2016