Jan Campbell: Profese vladařů

Ani jedno ani druhé výše uvedené, ale ani založení Nového města či univerzity by nebylo možné, kdyby Karel IV neměl možnost navázat na ekonomickou a politickou základnu jeho předchůdců, včetně otce Jana Lucemburského. Současní vladaři by nemohli prohospodařit to, co prohospodařili, kdyby naši předchůdci nezanechali cenné hospodářské a politické dědictví.

Při srovnání toho mála uvedeného a konání jeho následníka Václava IV a konání našich současných vladařů bude všem jasno, proč jsme tam, kde jsme. Proč husitské revoluce vzaly nemalou část výsledků konání Karla IV a proč to s námi, v přeneseném slova smyslu, nemůže dopadnout lépe. Bez schopného vladaře, otce národa a stavitele mostů se propadáme do hluboké propasti pokrytectví. Pokrytectví není nic jiného, než zamést pod koberec to, v co máme opravdu věřit. Je zcela jedno, jedná-li se o křesťanské nebo jiné hodnoty, včetně víry v hospodářský systém, jeho principy (expanze) a fungování (tzv. svobodný trh).

Pokrytectví je proto již dnes jednou z hlavních příčin před našima očima probíhajícím brazilským jarem. V této modifikované formě státního převratu se může donašeč informací cizí mocnosti stát přinejmenším dočasným prezidentem. V daném případě Brazílie, s pomocí demokratické procedury, pro jejíž implementaci neexistuje objektivní a právní důvod. Pouze zrada, korupce, jejichž výsledkem je pokrytectví. Pokrytectví je proto jednou z hlavních příčin slabosti politiky, včetně konání smluvního spojenectví EU. Stačí si položit několik otázek spojených s křesťanstvím a odpovědět na ně. Ihned budeme vědět, kde jsme, a o co mám na mysli. Chování orgánů v kauze Randsdorf, o které se zmiňuje Petr Sedláček v komentáři z 13.5. ve vaše věc, je dalším příkladem pokrytectví na místní úrovni. Autora příspěvku a zájemce o práci zesnulého Ransdorfa si dovoluji, zatím neoficiálně, informovat o tom, že se podnikají kroky, aby jeho život a práce nebyly rychle zapomenuty a byly dány do širšího profesionálního, politického a partajního kontextu. Příkladů je mnohem více, jistě i mnohem výraznějších. Nebudu se o nich rozepisovat. Dnešní příspěvek by měl inspirovat k zamyšlení jak komunální, tak i vládní politiky, členy politických stran a všechny občany, kteří se umějí ptát a mají zájem o dění v měnícím se světě, které se ztrácí ve stínu měsíce lásky. Na příklad, proč 80 % Britů je ochotno se odstěhovat do Ruska, na Dálný východ?

Průzkum Express, provedený mezi 22 tisíci Brity po podepsání zákona prezidentem Putinem o možnosti bezplatného přidělení 1 ha půdy na Dálném východě vyjevil toto překvapivé číslo. Věřit se mu nemusí, podobně jako nelze věřit jiným průzkumům. Ale číslo je na světě.

Podobně se nemůže věřit oficiálním důvodům nově otevřené PRO základny v Rumunsku, nebo budující se základně v Polsku. Informaci o PRO je totiž možné charakterizovat jako pokryteckou. Jedná se totiž bezpochybně o rozvědné – informační instalace, které mají umožnit širokou kontrolu života civilistů a vojáků na území Ruské federace s pomocí sofistikovaných technologií. Proto v případě přiblížení se politiky a diplomacie k bodu nenávratu si mohu představit, že lokality PRO může čekat masivní útok ze strany RF s cílem totálního zničení, se všemi představitelnými a méně představitelnými následky, včetně historicky prvního napadení na USA. To nemusí být bombami. Stačí se podívat na oddělování zemské kůry na východě USA. Fantazii nebudou kladeny žádné meze. A to nemluvím o západním břehu USA se svoji seismografickou charakteristikou.

K ničení dojde, protože z profese středověkých vladařů typu Karla IV se vypařila schopnost zabíjet vlastnoručně v bitvách a schopnost brát vážně odpovědnost za ty, jimž se vládne a zemi, kterou společně obývají. Našim vladařům zůstala jenom sofistikovaná schopnost spřádat národní a lokální politické intriky, navštěvovat summity pořádané neevropskými organizátory a rozhodovat o urgentních, ne důležitých záležitostech. Opak by byl správným.

Rozpor mezi slovy a činy umožňuje politická korektnost neumožňující popisovat věci tak, jak opravdu jsou. Tomu napomáhá i jazykový archetyp češtiny. Nikdy se nedovím od Čecha více než 50 – 60 procent toho, co mi chce sdělit. Zbytek si nemohu logicky domyslet jako na příklad u francouzštiny. Přidám-li k jazykovým archetypům kulturní kontext, který je mnohem důležitější než například náboženská orientace, a srovnám-li ho s poučkami tzv. autorit, včetně západních specialistů na Rusko, kteří ovládají myšlením, které si sami většinově vymysleli, je na bíle dni, proč dnes vidíme kvetoucí extrémní narcismus, extrémní xenofobii a sluníčkářství. A proč profese našich vladařů není schopná porozumět komplexní rovnici: není udržitelného rozvoje bez míru, podobně jako není udržitelného míru bez rozvoje.

Rozpor mezi slovy a činy umožňuje politická korektnost. Denně ji předvádí EU. Stačí se seznámit s březnovým zasedáním Evropského hospodářského a sociálního výboru (EHSV) v Bruselu. Zasedání bylo bezesporu mimořádné. A to nejen tím, že na jeho jednání přišli hned dva eurokomisaři, aby tam vysvětlili své představy o vývoji jim svěřených úseků činnosti aparátu EU. Pozornost účastníků jednání zaujala témata, která jsou v současnosti asi těmi nejdiskutovanějšími v široké veřejnosti: imigrace.

Prvním hostem byla Federica Mogherini (1973), vysoká představitelka EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku. Na tak vysoký post je velmi mladá. Ale mládí patří budoucnost.

Politice se paní Mogherini věnuje už do středoškolských studií. Začínala v roce 1988 - v patnácti letech - jako aktivistka v Italské federaci mladých komunistů. Nakonec skončila v italské Demokratické straně. Za tu se také stala v únoru 2014 nejmladší italskou ministryní zahraničních věcí od druhé světové války. Po necelých devíti měsících ve funkci se stala v listopadu 2014 Vysokou představitelkou EU po zahraniční věci a bezpečnostní politiku. Vybral jsem paní Mogherini ne proto, že bych ji obdivoval, nebo že její vystoupení bylo obsáhlé, ale kvůli obsahu jejího vystoupení. Ten shrnuji do hlavních tézí následovně:

A) Zahraniční politika se dá dělat pomocí neziskových organizací. B) Je potřeba klást velký důraz na setkávání s mladými lidmi, především se studenty a znát jejich náměty pro zahraniční politiku EU. C) Dřívější rozhodnutí o vytvoření bezpečnostní strategie EU dnes již neplatí – dnes vytváříme globální strategii EU. Ta bude zahrnovat nejen bezpečnost, ale i obchod, energetickou politiku, změny klimatu atd. D) Migrace: V minulosti jsme si mysleli, že demokracie se dá vyvážet, ale tu musejí také chtít občané dané země. V Libyi se dnes dá hovořit jen se starosty některých měst, centrální vláda tam nefunguje. V Tunisku byla také fungující země, ale dnes i odtud vycházejí bojovníci IS. V Sýrii se možná dá najít společné řešení situace. EU tam dnes poskytuje největší humanitární pomoc. E) Problém uprchlíků není jen problém Evropy, ve světě je v pohybu mnohem více lidí než zde v Evropě. F) Ukazuje se, že nějaké národní řešení uprchlické krize neexistuje a národní nástroje selhaly, proto musí nastoupit společné evropské řešení a k tomu máme společné nástroje. G) Je úspěchem, že nevracíme uprchlíky, je úspěchem, že lidé již neumírají na moři. H) Musíme přijmout jednotný evropský azylový systém založený na společném fondu, což předpokládá také vyšší příspěvky jednotlivých států.

Co k tomu říci? Osobně si dovoluji tvrdit, že: 1) K určité funkci je potřeba něco odžít. Životní zkušenost se přece nedá nahradit ničím. Základy společné evropské politiky formovali v minulosti výrazné osobnosti, Jean Monnet, Robert Schumann. Takové osobnosti v současné době v evropské politice chybějí. EU nevedou osobnosti, ale sluhové. 2) Není odpovídající životní zkušenosti se snažit rychle zapomenout a současně rychle vymýšlet nějakou novou strategii, nepodaří-li se naplnit předchozí strategii. Bez reflexe a národního zájmu je to cesta do pekel. 3) Je nezbytné veřejně připomínat vladařům EU a EP, že bez jasného neemocionálního hodnocení minulosti musí počítat s občanskými nepokoji. Neplní to, co zapsali jejich předchůdci do lisabonské strategie: EU se do roku 2010 stane „nejdynamičtější a nejkonkurenceschopnější ekonomikou světa založenou na znalostech, schopnou udržitelného hospodářského růstu, vytváření více kvalitních pracovních příležitostí a zachovávající sociální soudržnost.“ Proto by se měli seznámit s pocitem strachu a nejistoty.

Vystoupení druhého hosta bylo ještě zajímavější. Komisař Dimitris Avramopoulos zodpovídající za vnitřní záležitosti, migraci a občanství je zkušený politik s dlouhou kariérou ve vnitřní a zahraniční politice. Byl ministrem zahraničních věcí, velvyslancem, starostou Athén. Hlavní teze jeho vystoupení se dají shrnout takto: A) Objíždějíc Evropu vidí, že se situace zhoršuje a ztrácí optimismus. B) Je to ostuda Evropy, že lidé musejí žít ve velmi špatných podmínkách uprchlického tábora v Idomeni v Řecku. C) Musíme pochopit, že oni už nemají co ztratit, život v jejich zemi nemá žádnou cenu. D) V Turecku je dalších 2,7 mil lidí, pro které se musí najít legální cesta, jak se dostanou do Evropy. Bude-li se tak dít legálně, pak to potlačí pašeráctví, které se v Turecku nijak neomezuje. S Tureckem je nutno jednat, protože to může být partner pro řešení této krize, neboť je to tranzitní země a může potlačit základny pašeráků. E) Je nutno změnit současný systém, aby umožnil lépe chránit uprchlíky. Vlády musejí přijmout programy integrace uprchlíků do Evropy, protože mnozí z uprchlíků zde zůstanou a vlády musí zajistit jejich integraci. Není to nic nového, již v minulosti byly takové krize. Do léta bude akční plán, jak to řešit. F) Musíme se naučit být hostiteli uprchlíků. Evropa musí mít otevřené hranice. Je v demografické krizi a potřebuje nové pracovní síly pro svůj rozvoj. G) EU přijme evropskou migrační politiku, aby ti, kteří chtějí do Evropy přijít, tak mohli učinit a tito lidé měli legální možnost do EU přijít.

Co k tomu říci? Za prvé: Kdyby byla EU řízena jako firma, o což se snaží český ministr financí a šéf ANO na lokální úrovni, oba komisaři by museli být dávno propuštěni bez zlatého padáku v podobě diplomatického statutu, vysoké penze a celé řady dalších výhod. Museli by být propuštěni, protože v jejich konání zcela absentuje úvaha o tom, jak nejen tato krize, ale i předešlé (uhelná, zemědělská, měnová) vznikly a kdo či co stálo při jejich vzniku. Byla to politika moderních západních vladařů, která vedla k tomu, že se likvidovaly některé do té doby fungující státy, včetně Libye a Sýrie. Současná krize je malou částí historické změny paradigmatu, která nebyla seslána odněkud z hůry, nebo nějakou vyšší mocí. Toto zjištění není dobrý příslib do budoucna. Obecně totiž platí, že poznáme-li příčiny určitého jevu, pak ho můžeme řešit tam, kde vzniká a řešit jeho příčiny a nikoli až jeho následky.

Za druhé: Aparát EU a zřejmě i část politických elit v EU došly společně k závěru, že Evropa nemá dostatek pracovních sil a nebude mít ani v budoucnu dostatek lidí, kteří by vydělávali na důchody. Proto požaduje novou dodatečnou pracovní sílu. Na tomto místě se nabízí myšlenka jedné české socioložky. Ta došla k závěru, že prý přesun Němců po válce byl něčím podobným, jako je současný příchod uprchlíků. Německo si s tím dokázalo bez větších problémů poradit a jednalo se o možná až 5 milionů osob. Dovoluji si tvrdit, a případně i dokázat, že paní socioložka zjevně překrucuje fakty. Skutečností bylo: 1) Noví lidé vyplnili mezery, které v ekonomice Německa zbyly po padlých za války, 2) Venkov zůstal v podstatě nedotčen, takže bylo možné pro tyto lidi sehnat přístřeší. 3) Byli to lidé jednoho jazyka, vyučení nějakému řemeslu či vzdělaní ve školách a jednoho náboženství, které není militantní. Již z těchto důvodů bych paní socioložku nechal okamžitě při zkoušce propadnout a poprosil ji odpovědět na příklad na otázku: Není na údajný nedostatek pracovních sil, laciných, nízko placených pracovních sil – receptem zvýšení produktivity práce pomocí robotizace, vyššího nasazení moderní techniky atd.? Tak, jak to bylo přirozené a jak se to nakonec dělo i v minulosti. Před podobným problémem rostoucí produktivity práce stála evropská ekonomika na konci 60 let a její řešení bylo nalezeno ve zkrácení pracovního týdne.

Úvaha o potřebě dalších pracovních sil je pochybná i z hlediska přispívání do systému sociálního pojištění. Krátký příklad 30 letého uprchlíka, který je připraven pracovat a ochoten přijmout jakoukoli práci, by si měli propracovat všechny levicové strany, včetně dnes zasedajícího sjezdu komunistické strany. Trvá to zhruba pět let, aby se uprchlík mohl zařadit do plnohodnotné práce. Do systému sociálního pojištění bude přispívat zhruba 25 - 30 let. Přitom bude mít stejný plat jako ostatní zaměstnanci. Když půjde do důchodu ve stejném věku jako jeho evropský vrstevník, který bude pracovat zhruba o deset let déle, protože začal pracovat dříve, pak musí mít zákonitě nižší důchod. Možná, že bude on příjemcem sociálních dávek, které budou dorovnávat jeho starobní důchod na průměrnou úroveň. V čem potom bude jeho přínos pro sociální systém? Kdo ví, ať napoví.

Do třetice všeho dobrého a zlého: Princip společné evropské migrační politiky a společný systém rozmisťování uprchlíků do jednotlivých zemí.

Krátce popsané a mnou subjektivně hodnocené zasedání EHSV z března 2016 nadhodilo témata, která již po měsíci dostávají reálnou podobu. Turecko vydírá bez ostychu. Uprchlíci budou direktivně rozděleni do jednotlivých zemí na základě kvót, které budou schváleny většinově, jak to nakonec předpokládá lisabonská smlouva. Tedy i přes nesouhlas některých zemí. Má to svoji logiku: chcete-li sdílet to dobré – tedy dotace z evropských fondů solidarity, kohezních fondů - pak musíte sdílet i to špatné. Na druhé straně této mince – logiky je život: v EU, podobně jako v NATO a každém asymetrickém společenství neplatí pravidlo Tří mušketýrů: všichni za jednoho a jeden za všechny?

Proto očekávám, že profese moderních vladařů nedovolí předpokládat, že zvládnou suverénně diskuze příštích měsíců bez další ztráty důvěry lidu, kterému vládnou a zemí, které společně obývají, ale se kterými nesdílejí svůj osud. Nevylučuji proto, že hrobky moderních vladařů zmizí podobně nevysvětlitelně, jako zmizela Karlem IV vybudovaná hrobka. Novodobí vladaři by si proto měli nastudovat husitské vyčištění, jehož analog známe od roku 1541, nebo možné úmyslné vymazání památky na české vladaře Habsburky, a co nejrychleji změnit profesi, odejít ze scény a nabídnout místo schopným mladým. Jenom ne prosím takovým mladým, jakou je naše Vysoká představitelka EU po zahraniční věci a bezpečnostní politiku a jí podobní. Nejsou to ani vladaři, ani otcové nebo matky vlasti a již vůbec ne stavitelé mostů mezi národy. Souhlasu netřeba.