20.5.2016 Kosa zostračili vlkovobloguje.wordpress.com
Do Kosy psát, že 7. května pořádala občanská společnost Nová republika seminář v Jihlavě mě přišlo jako svého druhu drzost. Ale protože přednášejícími byli bývalí i současní členové parlamentních stran s bývalými i současnými disidenty, domnívám se, že mi přece jenom bude odpuštěno. Tón přednášek udal nechtěný dirigent v podobě Petra Schnura, http://www.novarepublika.cz/2016/05/zadouci-budoucnost-jak-se-lze-k-ni.html který se zúčastnil semináře korespondenčně mimo jiné těmito slovy:
EU je totalitní instituce, demontující národní státy a jejich politické, sociální, tedy ústavní ochranné mechanizmy. Navíc není protiváhou, ale praktickým nástrojem USA k totálnímu podřízení Evropy vlastním strategickým plánům. NATO je válečná, zločinecká organizace, která je navíc i smluvně stále silněji propletená s EU. Tyto instituce jsou nereformovatelné, vystoupení z nich by znamenal krok k obnově demokratického a právního státu. Tzv. evropská integrace na základě demokracie, práva a občanské participace může fungovat pouze jako dobrovolná spolupráce suverénních národů podle principu naprosté rovnoprávnosti. Abdikace levice na národní otázku a její bezpodmínečná podpora bruselsko-berlínské „evropské“ integraci, byť by tato pohřbila všechno levicové, je její opětovné historické selhání, ze kterého se již nemusí vzpamatovat. Národní otázka ve smyslu obrany národní suverenity a občanské participace existuje, její ignorování bude znamenat, že se jí uchopí vysloveně šovinistické síly značky „Blut und Boden“. Ty mohou, jako již v minulosti, dočasně posloužit v roli politického pittbulla panujícího „Systému“ v případě, že by jeho sofistikovaná varianta selhala.
Záchrana národního státu v jeho skutečně demokratické, právní a sociální formě představuje v současnosti nejefektivnější formu boje proti nástupu„neoliberálního fašismu“. Jde o zápas, ve kterém je nejen potřebný, ale i nutný konsens mezi autenticky socialistickými, liberálními a konzervativními silami. Na jeho půdě je možné obnovit opravdovou politickou a ekonomickou pluralitu, vrátit Ústavě její autoritu a vést demokratickou soutěž o další cestu naší společnosti.
Poslední zbytky demokratického a právního státu, pokud kdy vůbec v realitě existoval, padají za oběť ekonomicko-politického konglomerátu globálně operujících elit a puritánského mýtu o absolutní výjimečnosti amerického národa. Evropská unie, tato jejich nadmíru efektivní kontinentální filiálka, zbavuje v koordinaci s NATO krok za krokem, jednou pod vlajkou „evropské integrace“, podruhé „boje proti terorizmu“, nejnověji „uprchlické krize,“ evropské národy svéprávnosti, tuneluje ústavní instituce a zavádí nadnárodní totalitní struktury.
Tolik tedy Petr Schnur ve velmi radikálním úvodu, ale já se soustředím na přednášku prof. Oskara Krejčího, na kterého bych chtěl reagovat.
S Petrem Schnurem souzněl v existenci obecného požadavku po změně. Co si neumíme kvůli hrozícímu předělu představit? Víme příliš málo a tudíž neumíme dost dobře předvídat například klimatické změny a jejich sociální dopady, ale úplně stejně neumíme ani předvídat chování finančních trhů. Známe sice některé přírodní cykly, ale s nejmenší nejistotou ±500 let. To představuje 15 generací, což účinnost předpovědi posouvá k nule. Stav finančních trhů je známý, ale pokračující ekonomika dluhu vede k číslům, která se dříve považovala za astronomická. Cítíme, že se blížíme ke zlomu, ale jeho hloubku nedovedeme odhadnout!
I velké státy hledají alternativní systémy, pramenící z (ne)fungování světového finančního systému. Ochrana majetku bankéřů, mantra, že banka nesmí zkrachovat, vede k virtuální ekonomice, ve které banky fungují jakoby dál, samozřejmě za cenu dále se prohlubujícího dluhu. Synchronizace klimatického a finančního zlomu generuje geopolitický zlom. Rozklad veřejných služeb jako jsou zdravotnictví, školství atp. se stává samozřejmým. Nástup čtvrté průmyslové revoluce povede sice k vyšší efektivitě, ale tím pádem i ke ztrátě pracovních míst.
Tady bych vložil vyjádření odborů, kdy předseda ČMKOS Josef Středula vyslovil obavu, že by se automatizace průmyslu mohla dotknout až 40 % pracovní míst. Prof. Krejčí se ptá: „Co potom budeme s těmi lidmi dělat?“
Tolik tedy ve stručnosti prof. Oskar Krejčí. Více najdete na Youtube (ZDE)
Čtvrtá průmyslová revoluce je označení pro současný trend digitalizace, s ní související automatizace výroby a změn na trhu práce, které s sebou přinese. Podle této myšlenky vzniknou „chytré továrny“, které budou využívat kyberneticko-fyzikální systémy. Ty převezmou opakující se a jednoduché činnosti, které do té doby vykonávali lidé. To bude provázet změna pracovního trhu, kdy by mohla být ohrožena zaměstnanost osob s nízkou kvalifikací. Předstupněm k této etapě byl poznatek firmy McDonald’s Corporation že i ve službách lze použít zásad fordizace a rozdělit každou činnost na více jednoduchých jednoúčelových činností. Ty může pak provádět i zaměstnanec bez jakéhokoliv vzdělaní a po krátkém zaučení. Výsledkem je totéž jako u Forda, de facto pásová výroba. Lepší efektivita, ušetřené mzdové prostředky a snadná nahraditelnost každého pracovníka. Nástroji 4. průmyslové revoluce jsou internet věcí, internet služeb a digitální ekonomika. Produkty i stroje dostanou čipy, pomocí nichž je bude možné kontrolovat a obsluhovat přes internet. Dále se budou využívat cloudová úložiště, 3D tisk, datová centra, automatické hlášení problémů či „chytré sklady“, které samy informují o docházejících zásobách.
Pomocí metod a nástrojů průmyslu 4.0 by mělo dojít k úsporám času a peněz a zvýšení flexibility firem. Internet věcí je systém, ve kterém mohou být různé objekty řízeny na dálku a také spolu navzájem interagovat. Děje se tak přes internet díky vloženým čipům, senzorům a softwaru. Důležitá je pouze vzájemná konektivita.
Internet služeb jsou systémy založené na online práci a sdílení dat v cloudových úložištích. Cloudy jsou nástrojem pro kooperativní vytváření obsahů. Jejich další výhodou je vysoká konektivita – k jejich užívání vám stačí v podstatě jakýkoli webový prohlížeč. Digitální ekonomika je koncept, který nám umožní některé aktivity z běžného života přesunout na internet při snížení nákladů a zvýšení pohodlí. Za tím pojmem si můžeme představit například automatické účetnictví. Až se nový způsob výroby stane běžným standardem, bude pro firmy fungující v dotčených odvětvích, které se nestihly adaptovat, obtížné přežít.
Rozhodně dojde ke ztrátě nízko kvalifikovaných míst. To jsou pozice s nízkou přidanou hodnotou. Produktivita práce by po čtvrté průmyslové revoluci měla vzrůst o třetinu. Průměrný růst produkce na obyvatele v Evropě byl v osmnáctém století 0,2 %, v devatenáctém 1,1 % a ve dvacátém 1,9 %. Protože by naše produktivita, a tím pádem i produkce na obyvatele měla vzrůst ještě více, jedním z logických kroků by bylo další zkrácení pracovní doby tak, jako je to ve Švédsku. Průmysl 4.0 přinese výrobu s (téměř) nulovými mezními náklady, jak se domnívá americký ekonom a sociolog Jeremy Rifkin. To v praxi znamená, že nejvyšší náklady spojené s výrobou, budou ty potřebné na postavení výrobního zařízení. Pokud by se nám podařilo implementovat zásady cirkulární ekonomiky a úspěšně přeorientovat energetiku na obnovitelné zdroje, náklady na další vyrobenou jednotku by v plně automatizovaných továrnách mohly být skutečně téměř nulové. V září 2015 vydalo Ministerstvo průmyslu a obchodu Národní iniciativu Průmysl 4.0. V ní vysvětluje specifika českého hospodářství ve vztahu k nástupu průmyslu 4.0. Zdůrazňuje, že Česká republika, jakožto země závislá na exportu, má potenciál ve spolupráci se zahraničními partnery, vlastníky mnoha místních průmyslových podniků.
Za slabé stránky považuje dokument obecné nepochopení pojmů a nepřipouštění si rozsahu, kterého by se změny měly týkat, neexistující představu o nákladech a výnosech spojených se zaváděním změn a nedostatečnou specializace českého školství pro nové potřeby pracovního trhu. Vzhledem k tomu, že si strategie adaptace na čtvrtou průmyslovou revoluci bere za vzor Německo, měla by Česká republika opustit svou dlouhodobou mantru udržování nízké ceny práce jako prostředku k lákání zahraničních investic a přeorientovat se na vytváření pracovních míst s vyšší přidanou hodnou. Premiér Sobotka se domnívá, že v přechodu na takový průmysl zatím brání nevyhovující zdroje financování. Kvalitní strategie v digitální oblasti má vytvořit potenciál pro podnikání v sektorech s vysokou přidanou hodnotou, nikoli jen se střední, jak tomu bylo doposud. Důležitým krokem je také pokusit se vyrovnat českou obchodní bilanci. To je nutné proto, že zahraniční investoři nemají v České republice tendenci investovat do špičkových pracovišť a vznikají zde tak spíše montovny. Co budeme dělat s těmi lidmi? opakuji dotaz prof. Krejčího.
Tak jedno řešení nabídl už v roce 1932 Aldous Huxley v antiutopii Konec civilizace nebo v originálu Brave New World. Členové každé ze společenských kast jsou predestinováni zvukovými nahrávkami, které jim jsou pouštěny během spánku. Obsah těchto nahrávek je má přesvědčit o tom, že právě jejich osud je ten nejlepší možný, ale také je přesvědčují o důležitosti konzumního života. Jakékoliv pocity členové komunity řeší antidepresivy a halucinogenní drogou zvanou „soma.“ Lidé se radostně stávají otroky v rádoby dokonalé společnosti. Povoluje se jim nevázaný sex, promiskuita, jsou jim poskytovány virtuální zážitky v pocitových kinech. Funkce rodiny neexistuje a zmínky o ní jsou společensky nepřípustné. Svoboda je zdrojem neštěstí, protože předpokládá starosti s volbou. Sami se prý nemůžete kvalitně rozhodovat o společnosti a proto nad sebou dobrovolně přijímáte všeobecnou a totální kontrolu. Pokud mají nepříjemné pocity vezmou si pár gramů somy, drogy bez negativních vedlejších účinků. Funguje to stejně, jako se dnes profiluje vaše účast na Facebooku. Pár pitomcům se nelíbí váš názor, dislajkují vás a systém Facebooku vás automaticky začne stíhat a omezovat vaši svobodu projevu podle neustále upravovaného algoritmu. Podpora animálnosti všeho druhu je vítána, opačné názory jsou všemi prostředky potlačeny a to dokonce i samotnými občany. Například se lidem vnucuje názor, že mají rádi nové oblečení a staré je lepší zahodit než opravit. Malým dětem se vštěpuje odpor ke knihám a vzdělávání i kultuře, protože přímo neprodukuje zisk a směřuje se jejich zájem k zábavě, sportu a shopingu. Heslo takového státu zní: „Komunita – identita – stabilita“. Na to, že v roce 1932 nebyly známy počítače a kouření konopí – a tím méně počítačové hry, je nutno panu Huxleyovi přiznat neobyčejnou představivost.
Neil Postman v knize Ubavit se k smrti porovnává Orwellovo 1984 s Huxleyovým Koncem civilizace.
Orwell se obával těch, kteří by zakázali knihy. Huxley se obával, že by nebyl důvod knihy zakazovat, protože by nebyl nikdo, kdo by chtěl nějakou číst. Orwell se obával těch, kteří by nám odpírali informace. Huxley se obával těch kteří by nám jich dali tolik, že by nás uvrhli do pasivity a egoismu. Orwell se obával toho, že by byla pravda před námi skryta. Huxley se obával toho, že by pravda utonula v moři bezvýznamnosti. Orwell se obával, že se staneme nesvobodnou kulturou. Huxley se obával, že se staneme kulturou zcela zaujatou obdobou smyslových filmů, heče peče a her s odstředivým míčem. Jak Huxley poznamenal v Brave New World Revisited, zastánci občanských svobod a racionalisté, kteří vždy varují před tyranií zapomněli na téměř nekonečnou lidskou touhu po rozptýlení. Huxley dodává, že v 1984 jsou lidé ovládáni způsobovanou bolestí. V Konci civilizace jsou ovládáni způsobovanou rozkoší. Ve zkratce, Orwell se obával, že nás zničí to co nenávidíme. Huxley se obával, že nás zničí to, co milujeme.
Ještě jednou Neil Postmann. Řešení, které navrhuje, je vlastně totéž, jaké navrhoval už Aldous Huxley, a stěží ho může překonat. Společně s H. G. Wellsem byl Huxley přesvědčen, že máme na vybranou mezi vzdělaností a katastrofou, a vytrvale psal o tom, jak je nutné, abychom porozuměli politickému a epistemologickému významu médií. Snažil se nám totiž sdělit, že tragédie obyvatel „překrásného nového světa“ Konce civilizace nespočívala v tom, že se místo myšlení smáli, nýbrž v tom, že nevěděli, čemu se smějí a proč vlastně myslet přestali.
Zkusme tedy myslet. Proč nás trápí výhled na ztrátu pracovních míst? V převážné většině proto, že ztratíte příjem. Že ztratíte možnost uživit sebe a svoji rodinu. Je tristní, že ani po tři čtvrtě století nedošlo k naplnění F. D. Rooseveltem deklarovaných 4 svobod.
V tradiční zprávě Kongresu o stavu Unie, dne 6. ledna 1941 president Spojených států amerických Franklin Delano Roosevelt prohlásil za h
Svobodu slova a přesvědčení;odné dosažení, aby bylo dosaženo bezpečnosti celého světa, tyto čtyři svobody:
svobodu vyznání;
svobodu od nedostatku
a svobodu od strachu,
Svobodu slova a přesvědčení;
svobodu vyznání;
svobodu od nedostatku
a svobodu od strachu,
které se měly vztahovat na všechny obyvatele světa bez rozdílu. Tímto poselstvím vytyčil jasný program proti ideám tzv. „Novému světovému pořádku“, který prosazovaly mocnosti Osy (Německo, Japonsko a Itálie).
Zavedením základního příjmu by odpadly ponižující procedury spojené se současným sociálním systémem, který není ani férový, ani srozumitelný a který spíše něco vyplatí profesionálním vyžírkům než lidem skutečně ohroženým bídou. Sociální úřady by klidně mohly být zrušeny. Úřady práce by plnily svoji původní funkci zprostředkovatelny práce, nikoli nástroje šikany a represe.
Práce by se tak poprvé v historii stala tvořivou náplní a životní potřebou. Argument, že se zajištěnými materiálními potřebami poklesne motivace k práci, vypovídá ze všeho nejvíce o svých autorech. Hlavní slovo v českém veřejném prostoru má stále generace někdejších veksláků a taxikářů, kteří vytvořili v dobách velkého zhasnutí neprůstřelnou elitu. Jejich světonázor je stále ovlivněn filmem Kamarád do deště: svět je plný podvodníků, okraď, abys nebyl okraden. Ačkoli se neustále zaklínají prací, přenechávají toto privilegium druhým a sami se jakékoli užitečné aktivitě zdaleka vyhýbají. Většina lidí však opravdu chce pracovat, chce být užitečná – a je tristním vysvědčením pro současnou odrůdu kapitalismu, že stavovská hrdost na práci se stala prakticky neznámým pojmem. Představa o finanční náročnosti nepodmíněného základního příjmu je také značně zkreslená.
Současné přebujelé papírování spojené s dokazováním sociální potřebnosti také není zadarmo. Sociální smír se dlouhodobě vyplatí, například menšími náklady na represivní složky. Ostatně stát, kterému dosud nevadilo vyplácet spekulantským mafiím nehorázné částky za takzvané sociální bydlení, se jen těžko může naráz odvolávat na hospodárnost, aniž by byl směšný.
A pak to, co píši tu s menším, jindy s větším důrazem: Pro stát musí být prioritou zastavit rozklad veřejných služeb. Naopak musí vytvořit takové podmínky, aby vznikaly další a kvalitní a všeobecně dostupné veřejné služby! Protože jenom ty vytvářejí dobré prostředí pro založení rodiny a výchovu dětí. A to platí pro všechny bez rozdílu ať jde o vytváření podmínek dostupnosti vzdělání, podporu jeslí a školek, nebo školní či mimoškolní volnočasové aktivity. Všeobecná a rovná dostupnost veřejných služeb vyrovnává společnost. Slouží rodinám a vzdělání, brání propadu sociálně slabých do vyloučení ze společnosti a přenosu vyloučení na další generace. Dostupnost veřejných služeb ale podpoří i zakládání rodin lidmi, kteří nejsou ohroženy sociálním vyloučením. Podpora zakládání rodin rovněž povede k posílení demografické struktury celé společnosti.
Princip rovnoprávnosti, který teprve vlastně umožňuje požadovanou odpovědnost, se musí stát nezpochybnitelnou idejí stran, které se chtějí účastnit restaurace demokracie ve státě a nechtějí slyšet svůj umíráček.