Za bezradného přihlížení pozůstalých horníků a státních úředníků pomalu dodýchává OKD, kdysi pyšné průmyslové srdce republiky a jeden ze symbolů specificky české formy kulturní revoluce zvané privatizace.
Nelze tvrdit, že kdyby OKD zůstala státní, byla by problémů ušetřena, před změnami v ekonomice, energetice i průmyslu by asi nebylo úniku ani tak a jiný vlastník by sám o sobě poptávku po uhlí vykouzlil jen těžko, lze ale spekulovat, že se státním či veřejným vlastníkem by pád nemusel být tak prudký a definitivní a firma i společnost by měli čas počkat, jak se situace vyvine, protože jednou uzavřené šachty už nikdo neotevře a kdo ví, nebudou-li se ještě v budoucnu hodit? Už jenom proto, že by ve firmě zůstaly zdroje, které soukromý vlastník ze své firmy vyvedl.
První poučení z privatizačního vývoje v OKD – a nejenom tam, ale osud této firmy prostě nelze tak snadno ignorovat – zní, že soukromý vlastník firmu nezachránil a jako lepší, než ten státní, se v žádném případě neukázal. V čem je soukromý vlastník nepochybně efektivnější, to je těžba renty, což jak se ovšem ukazuje, není nic, z čeho by stát a společnost měly užitek.
S tím úzce souvisí poučení druhé: cílem soukromého vlastníka nikdy nebylo těžit uhlí nebo zaměstnávat horníky a přispívat tak k prosperitě a sociální stabilitě regionu, ale právě těžit rentu. A když rentu vytěžil, tak hodil teď už vysátou firmu zpět na krk státu a stát, zatímco prodávat nemusel, ji teď zpátky vzít musí. Respektive firmu jako takovou nikoliv, ale náklady spojené s jejím krachem ano, těm utéct nemůže, ať již budou v jakékoliv podobě, od přímé sanace firmy po zvýšené důchody, podpory v nezaměstnanosti, propad lokální ekonomiky, zvýšenou kriminalitu či v neposlední řadě kolaps významné produkční infrastruktury.
Poučení třetí tak bude znít velmi povědomě: zisky privatizoval lze, ale ztráty nikoliv, ty nakonec vždy zůstanou socializované. To je ovšem něco, co nomádský kapitál netrápí, ba právě naopak je to něco, na co spoléhá.
Nebylo by těžké zformulovat řadu dalších poučení, například o tom, že rozhodování založené na monokriteriálních a redukcionistických proměnných typu HDP či EBITDA je krátkozraké a v konečném důsledku škodlivé, nebo tom, že klišé o prokapávání bohatství směrem dolů je právě jen klišé, které nemá s realitou nic společného, stejně jako klišé o dobrém soukromém vlastníku, o kterém již byla řeč.
Je tu ale ještě jedno poučení: veškerá poučení jsou na nic. Žádná z těchto zkušeností s kapitálem není nová, tento vývoj se dal na základě minulých zkušenosti velmi dobře předvídat, jenže víra opět jednou zvítězila nad rozumem a tak draze a krvavě nabyté zkušenosti našich předků se spekulanty, uhlobarony a kapitalisty přišly vniveč a my jsme si draze pořídili svoje vlastní, úplně stejné, jenom nové.
Zaplatili jsme si kurz praktického kapitalismu pro každého, ale byly to, obávám se, vyhozené peníze, protože když jde o kapitalismus, máme raději pohádky, než dokumenty.