Ivan David 24. 5. 2016
Radiožurnál posluchačům slíbil (nebo jim vyhrožuje?), že se bude v následujících dnech pravidelně věnovat předpokládaným důsledkům brexitu, tedy odchodu Spojeného království z EU. Pro začátek si vybral pro posluchače zvlášť hrůznou vizi. Pracovní povolení v zahraničí pro profesionální fotbalisty - to je problém hýbající společností v ČR. Aspoň podle představ redaktorů rozhlasu. Co z toho lze vyvodit?
Jako silná hypotéza se nabízí představa, že autorem rozhlasového komentáře je nějaký trotl. Takovou verzi nemůže pravidelný posluchač snadno odmítnout. Další možností je ta, kterou lze nejlépe vyjádřit parafrází výroku Jana Wericha – jde o optimismus redaktorů, že co posluchač, to blbec. Tedy, že jednoduší lidé mají rádi pohádky. Tradiční pohádky s králem, princi a princeznami nejsou už či stále ještě aktuální. Proto vyprávějí domněle či skutečně prostoduchému obyvatelstvu pohádky nové, řečeno opět s Werichem: „Přísně o dnešku!“ Jde jednak o televizní seriály, jednak legendy o žijících osobách z „veřejného prostoru“ – hercích, sportovcích či politicích, které by se mohly jmenovat například „Jak filmový princ do čela armády přišel“ či „O hodném Schwarzenbergovi a zlém Zemanovi“. V tomto případě byl použit legendární brankář Čech.
Třetí hypotézou, která předchozí dvě nevylučuje, je možnost, že se redaktorům nepodařilo najít žádný hrůznější důsledek brexitu. Tedy že následky by se podobaly důsledkům popravy boha Peruna, jak ho popisuje K.H. Borovský v Křtu svatého Vladimíra: „Počali se všichni báti strašlivých následků, neb žádný nic takového neslyšel od předků!“, jenže následky byly jiné: .... „Kdo zaplatil, měl u pánů všudy dobrou přízeň, hlad si zaháněli jídlem, ale pitím žízeň. Všecky řeky byly mokré a kamení tvrdé: Chalupnice hubovaly, že jsou selky hrdé...“
Jak sdělil spolehlivý zdroj – ČT, podle kvalifikovaných odhadů by v případě brexitu klesl hrubý domácí produkt Spojeného království o 2,2%, tedy jako v případě jedno až dvouleté stagnace.
To, čeho se panstvo skutečně bojí, je odhalení vlastní škodlivosti či alespoň nadbytečnosti.
Bezradnost akademická i politická
Česká televize večer opět politicky školila mužstvo. Pozvala si na to dva profesory účastnící se konference na téma „Populismus v Evropě“, sociologa z Německa, politologa z Oxfordu. Vždy jsem znovu překvapen, jakým žvaněním se také lze uživit. Od německého sociologa jsem se dozvěděl, že v politice nejsou důležité zájmy, ale emoce. Staré tradiční strany mají prý staré emoce, kdežto nové populistické strany mají nové emoce. Od oxfordského profesora jsem se poučil, že ve Francii je hodně nenávisti, kdežto v Británii je spíše úzkost... Podobné moudrosti moje venkovská babička komentovala výrokem „To by němej neřek, kdyby mu hubu rozplácal.“
Dozvěděl jsem se, že populisty jsou přinejmenším všichni, které významná část veřejnosti podporuje, zatímcco Evropská komise jim spílá. Označení „populista“ je tedy nálepka pro nepřátele Bruselem zavedeného režimu, kteří získávají podporu veřejnosti. Občané ztrácejí důvěru a naslouchají těm, kteří vyjadřují jejich obavy a slibují jim přijatelná řešení. Loutkovodiči hlavního proudu sdělovacích prostředků možná věří, že to zastaví. Jenže se svou mocí skončí stejně jako „strany se starými emocemi“, ztratí autoritu a tím moc.
Příznivci nového zeleného rakouského prezidenta Van der Bellena možná věří tomu, že zvítězili. Jenže pouze odsunuli porážku. Nechybějí jim „nové emoce“, ale schopnost nalézat nová řešení nových problémů. Z toho nevyplývá, že řešení nabízená jejich politickými rivaly jsou bezvýhradně dobrá. „Rozdělení národů“ se stěží podaří překonat propagandou nebo pokusy o odvádění pozornosti. Van der Bellenovi v řešení problémů asi moc nepomůže, že jeho zvolení podle Českého rozhlasu „uvítaly evropské země“, konkrétně Francie, Německo a Lubomír Zaorálek.