24.5.2016 Prozitřek
Dědici vynálezu demokracie nejistě balancují na ramenech mrtvých obrů. Ovšemže i oni cítí, že ten úžasný záblesk génia made in USA 1790 už hodně skřípe. Jasnozřivější dokonce chápou, že se rozpadá a končí. Že na jeho místo bez fanfár, ale o to energičtěji vstupuje neofeudalismus, ve kterém vlastnictví kapitálu nahradilo vlastnictví půdy. A není to dobrá zpráva. Zatímco v demokracii bylo možné deklarované rituály dostatečným tlakem mas alespoň občas a dočasně proměnit na skutečné mechanismy moci, v neofeudalismu o tom můžete jen snít.
Nová virtualita sice stále inzeruje ideály svobody a rovnosti, ale jen proto, aby zakryla, že už nikdy nebudou naplněny. Feudální řád vítězí, protože dokáže aplikovat na společnost dosud nikdy nepoužitou (neboť bez počítačů a umělé inteligence nemožnou) metodu impulsního pravděpodobnostního řízení (IPC), která vede k jejímu neviditelnému, ale plnému, ovládnutí a spoutání.
Systém IPC potlačuje efektivněji odpor díky mocné sledovací mašinérii stojící na protiteroristických zákonech, které se postupně zpřísňují po každém atentátu. Sledovací mánie se pod heslem bezpečnosti rozšiřuje o další a další výkonné pravomocí. A k sametovému gestapu přistupuje sofistikovaná kádrová politika. Nejsou vybíráni jen favorité budoucí moci, ale také její odpůrci. Vytvářejí se kontrolované opoziční skupiny, ve kterých se nespokojení otroci řízeně vybouří aniž by nadělali vládcům skutečné potíže. Výjimečně jsou některé izolované skupiny dokonce vedeny k protizákonnému jednání a zneužívány k zvyšování společenského strachu či ke kompromitaci až likvidaci nadaných, ale neovladatelných jedinců v jejich řadách.
Zásadní novinka však spočívá v tom, že budoucí vývoj není plánován a klasicky řízen. Lehkým perem mistra jsou načrtnuty jen předpokládané cíle a nikoli cesta jak je realizovat. Pravděpodobnostní řízení je založeno na poznání, že některé události (jakkoli zdánlivě důležité) nejsou rozhodující pro výsledek a o charakteru budoucích dějin rozhoduje jen málo dějových uzlů. Cestu k nim a skrze ně je možno průběžně a flexibilně předefinovávat podle toho jak světem hýbe věčný a nevypočitatelný chaos lidského hemžení.
Celý tento slalom společnosti skrze branky klíčových událostí je orchestrován v mnoha rovinách pomocí silnějších a slabších informačních organizačních a ekonomických impulsů. Ty jsou modulovány tak, aby si našly konkrétní adresáty, naladěné na správnou vlnu. Je to jako házení kamenů do rybníka. Vhozené oblázky vytvářejí vlny, které se střetávají, zesilují a zeslabují a posunují drobnosti plovoucí na hladině požadovaným směrem.
V pravděpodobnostním řízení nevadí, že každá příčina nemá žádaný následek. Důraz je kladen na mnohonásobnou, záměrně ne vždy však dokonalou, korekci. Nežádoucí jevy jsou v programované míře nejen tolerovány, ale vyžadovány. Proud impulsů, z nichž některé jsou funkční, jiné nahodilé a ještě jiné záměrně nesmyslné působí na prvky společenské sítě – fyzické osoby i skupinové inteligence – imituje přirozený chaos ale orientuje je přitom podle potřeby vládců. Zároveň jim poskytuje vysokou samostatnost, prostor pro iniciativu a improvizaci a co je velmi důležité – zdánlivou nejistotu budoucnosti.
Tento systém řízení – neřízení v mnohém napodobuje původní sebeorganizující společenské a ekonomické funkce a v mnoha případech využívá jejich (poznaných a popsaných) přirozených zpětných vazeb. Není podoben nervové soustavě organismu, ale ovládá společnost spíše tak, jako nás ovládají žlázy skrze kvantifikovanou sekreci různých, synergicky působících hormonů.
Vše je podmíněno převratnými dovednostmi věku umělých inteligencí – modelováním alternativních společenských a ekonomických budoucností celých komunit a skrze toto modelování nalézáním oněch klíčových událostí jejichž uskutečnění tvoří historii – bez ohledu na to jakým způsobem probíhá zbylých 99 % děje. Podmínkou k úspěšnému modelování jsou již existující dobře zásobené a propojené databáze s (nejen) kompromitujícími údaji o lidech, korporacích, politických stranách i zahrádkářských spolcích. Pro lidský aparát je nemožné tu spoustu dat zpracovat a vyhodnotit. Ne tak pro služebné umělé inteligence.
Kdyby manipulační páky neofeudalismu a sílu jeho umělých inteligencí měla k dispozici moudrá a milující boží jsoucnost, které záleží na štěstí všech bez výjimky, mohly by se naše děti dočkat skvělé budoucnosti. A bylo by jí obětováno relativně málo lidských osudů. Bohužel tomu tak není. Klíček odmykající Pandořinu skříňku řízení světa má v rukou několik přetlačujících se nátlakových skupin majetných sociopatů generovaných vztahovými sítěmi, jejich myšlenková zřídla, která financují a chapadla výkonné moci, která korumpují. Mezi jednotlivými nátlakovými centry pak poletují politici sbírající z nich peníze jako včely pyl z květů za to, že jim přihrávají potřebné kontakty a páky na státní struktury byvší demokracie– tajné služby, armádu, policii a celý státní byrokratický aparát.
Jednotlivé nátlakové skupiny se vzájemně přetlačují o výhody plynoucí z ovládání toho kterého lokálního až globálního procesu. Jejich základní strategické zájmy (přinejmenším těch náležících k transatlantické civilizaci) jsou však až na detaily totožné stejně jako řídící metody. Proto se impulsy jimi nezávisle generované u příjemců většinou sčítají, případně synergicky zesilují. Občasné třenice jen vylepšují funkci kouřové clony imitující volný trh, souboj idejí a vládu demokracie.
Zájmem nátlakové elity je především zajištění vlastní bezpečnosti v nejisté budoucnosti přelidněného a pod rostoucí vrstvou oxidu uhličitého se přehřívajícího se světa. Světa, kterému docházejí primární suroviny a který těmi sekundárními zamořuje planetu. Světa nad nímž přejímají vládu počítače, které eliminují potřebu lidské práce a odkazují pojem lidské důstojnosti do oblasti mýtů a pohádek. Světa, ve kterém je náplní – a zdůvodněním – lidské existence je pouze ekonomický utilitarismus. Světa, v němž dosud nevědomá masa chudých obyvatel třetích zemí náhle skrze internet reflektuje vlastní existenci a požaduje tím pádem stejné výhody, jako mají bohatí chudí – a jde si k nim vyzvednout své dávky. Světa, v němž se katastrofálně zjednodušuje přístup k technologiím masového vraždění a jeden bitcoin je víc než jeden lidský život. Světa, za kterého laskavý a milující Bůh odešel a nechal za sebou jen svůj násilnický fundamentalistický stín, nebo vakuum bezvěrectví.
Bezpečnost znamená v interpretaci superbohatých sociopatů především moc skrze neutuchající příliv zisků umožňujících financovat náročné obranné projekty. V zadlužené Transatlantidě však nastala doba stagnace. A její zdroje, pokud ještě existují, jsou a budou obětovány hladu a tlaku třetího světa. Ne z lásky, ale ze strachu. A také proto, že takové obětování přináší větší zisky než péče o miliardu zhýčkaných vlastních občanů.
Vlády regionů, států a jejich společenství, které tuto politiku produkují jsou obviňovány z neschopnosti. Ale ony se nechovají špatně, protože jsou neschopné, ale proto, že jim na nás nezáleží. Vědí že nás bezpečně ovládají ať už spokojeně předeme na peci, nebo zlostně vyjeme u vrat. Že ostrůvky klíčových událostí nastávají ve správném místočase a svět se posunuje o kousek požadovaným směrem. Zbytek nestojí za vynaložené náklady a je ponechán užitečnému chaotickému vývoji.
Chaos vytváří ve společnosti devadesáti procent chudších a chudých požadovaný pocit nejistoty a nebezpečí, který je fundamentální pro existenci feudálních vztahů. Neboť ohrožení s vděkem, ba nadšením akceptují nabídky ochrany mocných pánů. Kastovní síť dědičných ochranitelů a jimi ochraňovaných poddaných splácejících laskavost pilnou poslušností je lidskému naturelu přirozená mnohem víc než demokracie, kladoucí skrze deklarovanou rovnost na bedra každého obtížnou svobodu rozhodování. Chaos je navíc příznivější báze pro impulsní řídící zásahy, než pravidly prošpikovaná demokracie.
Díky tomu, že léta citlivě opečovávaná políčka demokratického konsensu a míru přestávají být důležitá a hospodáři se přesunuli jinam, vznikají energii nabité zlomové linie. Syriza v Řecku, Podemos ve Španělsku, hnutí Jeremy Corbyna v Anglii, aktivisté Donalda Trumpa a Bernie Sanderse v USA. Věci vybočují z hravé a nevinné atmosféry, které západní Evropa po šílené světové válce tak ráda uvykla. Na zlomových liniích jak známo stačí poměrně slabý impuls, který může přerůst v katastrofální zemětřesení. Které mnozí s marnou nadějí očekávají. Ale impulsní probabilistické řízení světa neofeudalisty to nedovolí.
Vládcům stačí, že vše to hrozné a nelidské, co se dosud odehrávalo ve virtuální realitě jiného, třetího vesmíru, neúprosně a necitelně vystupuje z obrazovek počítačových her a vpadá do načinčaných obýváků Evropanů nižší střední třídy spolu s vlnami asijských a afrických běženců. Imigrační vlna pocházející z muslimského světa nevadí, ba je potřebná a žádaná. Nově příchozí totiž neprošli rychlokursem demokracie a stále se ještě mentálně nalézají ve společnosti feudální. Pomohou nám proto efektivně překonat vzpomínky na krátké – jen dvě stě let trvající – intermezzo svobody a rovnosti.
Stali jsme se z ovladačů ovládanými a z obětujících obětovanými. Část z nás to stále nechce akceptovat a po Marxově vzoru vidí řešení ve změně systému. Efektivní změna systému je však zakázané, protože nebezpečné, téma. Namísto úvah o ní proto nastupují šaškovské férie, vydávané za státnická dramata. V prvním dějství se opatrně laškuje s myšlenkou lepší demokracie (u nás okleštěný zákon o referendu) a tématem druhého je omezení moci ekonomické elity (u nás zákon o střetu zájmů). Vše ochotnicky předváděno politiky čas od času jen pro to, aby se lid nažral a koza zůstala v bance.
Prostý lid ale ve své většině neregistruje ani toto velkolepé představení. Stačí, že mu před nos nastrkují pocit vlastní důležitosti a poloohlodanou kost materiálního – ještě kapitalistického – blahobytu. Demokracie totiž svobodou podnikání dlouho hnojila a vyživovala ekonomický superorganizmus, který stále ještě zajišťuje rezidentům transatlantické civilizace určitou formu komfortu, především proto, že je z principu homeostáze politicky těžko ovlivnitelný a dobře odolný proti nekvalifikovaným zásahům hroutících se vlád a probabilistickým experimentům neofeudálů. Ale doba podnikaelských experimentů končí a přichází plánovaný ping pong nemnoha superkorporací kombinovaný se žebráckými rentami pro ty co nemají svého ochránce.
Navíc internet navíc plodí generace, které znají mnohem méně o mnohem více věcech. Nelze jinak, než že jsou to vědomosti povrchní, nabízející zdánlivě jednoduchá nefunkční řešení, nicméně o to více v lidech utužující pocit, že všechno vědí nejlíp. Možnost bez časových prodlev komunikovat přes sociální sítě navíc vytváří iluzi lidové moci a možnosti zasahovat nekontrolovaně do děje. Moci, kterou systém ve skutečnosti kontrolovat ani nemusí a nechce.
To ovšem nepotrvá věčně. Na rozdíl od demokracie, která proti přirozenosti většiny lidské populace kladla důraz na silné individuality schopné se prosadit v konkurenčním prostředí, neofeudalismus stojí a padá se společností stratifikovanou na předem určené pány a poddané. Stojí na stabilních vazbách a světě, kde podřízení s vděčností přijímají vládu svých seniorů a výhody z toho plynoucí. Především sociální a ekonomickou bezpečnost pro sebe a své nejbližší. Legitimita nové moci se už neodvozuje od transcendentních nároků ani od demokratické volby, ale prostě od velikosti vlastněného a děděného kapitálu.
Na rozdíl od původního středověkého feudalismu v tomto novém světě peněz chybí funkční korektivy moci, jakými byl například rytířský kodex. Kterým se – div se světe – tehdejší mocní občas skutečně řídili. Nám neofeudálním chudým Evropy jednadvacátého století paradoxně zbývá jediná naděje – nová náboženská společnost, která v sobě nějaký funkční morální systém inherentně obsahuje. Například společnost islámu.