25. 5. 2016
Velká část občanů považuje poslance za idioty, kteří vymýšlí a schvalují blbosti. Skutečnost je však taková, že Parlament je místem, kde se veřejně zjevuje řada blbostí, které vznikly v přítmí ministerských kanceláří. Většina blbostí, které se dostaly do právního řádu ČR má původ ve vládních návrzích zákonů. Chybou poslanců je pak pouze to, že nesmysly a škodlivé věci nedokázali ze zákonů vypreparovat. Třeba proto, že neměli odvahu hlasovat proti koalici.
Typickým příkladem jevu popsaného v perexu je vládní návrh zákona o ochraně veřejného zdraví před škodlivými účinky návykových látek (sněmovní tis 508). Výstavní rozpor právního textu a reality v něm lze najít hned v § 2 definice. Podle Ministerstva zdravotnictví je uzavřeným vnitřním prostorem místo, které má střechu a DVĚ stěny. Zatím jsem se nenašel nikoho, kdo by pomocí dvou stěn a střechy dokázal jakýkoliv prostor uzavřít. Logika ani praktičnost však pro ministra zdravotnictví nejsou podstatné. To, čeho chce dosáhnout je, aby na všech místech, kde je střecha a dvě stěny, bylo zakázáno kouřit. Takže třeba i pod mostem.
Základní definice práva, kterou se studenti právnické fakulty učí v 1. ročníku, definuje právo jako zlistiněnou formu společenské dohody. Jako souhrn pravidel, které je naprostá většina občanů ochotna dodržovat. A jejichž nedodržování má být podle naprosté většiny obyvatelstva postihováno.
Pohled do historie
Jak právo vzniklo? V dávných dobách platilo právo silnějšího. Ten kdo měl větší svaly, delší meč, nebo více vojáků, měl pravdu. A právo dělat si to, co chtěl. Časem se lidé rozdělili na skupiny disponující zbraněmi a silou – ty, co měli práva – a ty neozbrojené nebo slabé - kteří měli povinnosti. Čas od času (a to dosti často) se stávalo, že na sebe narazili ti ozbrojení. Své názorové rozepře pak řešili se zbraní v ruce. Rozhodování sporů formou boje se nazývalo ordál – neboli Boží soud. Ten, kdo přežil měl pravdu. Později i ozbrojení zjistili, že tato forma nalézání práva může i pro ně být velmi nebezpečná. Rozhodli se tedy, že bude lepší stanovit si pravidla, která je každý povinen dodržovat. A toho, kdo je nedodržuje, potrestat nebo vydat k potrestání. Takto vzniklo v dávných dobách právo. Pravidla stanovil panovník V DOHODĚ s předními muži země. Shromáždění předních mužů země „milites primi ordinis“ (doslova „ozbrojenci prvního řádu“) tvořilo přímého předchůdce zemských sněmů a pozdějších Parlamentů. Tito „přední mužové“ na shromáždění mluvili jménem všech ozbrojenců, kterým veleli a všech neozbrojených, které chránili (a z jejichž práce žili). DOHODOU panovníka a sněmu vzniklo zemské právo. Jeho nejstarší známá podoba v českých zemích jsou Statuta Konráda Oty vyhlášená na sněmu v Sadské v roce 1189.
Původní podoba zemského práva nebyla psaná kniha, nebo soubor psaných zákonů, ale soubor pravidel vycházejících z dávné praxe (tzv. zvykové právo). Právo se v jednotlivých případech nalézalo. Spor byl v dobách knížecích a prvních českých králů předkládán k posouzení sněmu nebo cúdě (předchůdce soudů). Nálezy cúdy nebo i sněmu pak vždy začínaly slovy: „Již od dob Přemysla Oráče platilo, že…“.
Soubor nálezů cúd a sněmů byl později pro lepší přehlednost shromažďován v tzv. právních knihách. Právní kniha nebyl zákon v psané podobě, ale jakýsi soupis předchozích rozhodnutí cúd, nebo sněmů v různých sporech, které byly posuzovány. Za nejstarší je v Čechách považována Kniha Rožmberská. Na Moravě Právní kniha Ondřeje z Dubé.
O první kodifikaci zemského práva se v letech 1350 až 51 pokusil císař římský a český král Karel IV. - blahé paměti - vydáním zákoníku Majestas Karolina. Na základě analýzy předchozích nálezů cúd a sněmů se pokusil pozitivním způsobem definovat pravidla fungování státu ve 109 článcích psaného zákoníku. Text zákoníku sepsala skupina legistů sdružených kolem kancléře a arcibiskupa Jana ze Středy. Zástupci stavů k práci nebyli přizváni. Karel IV. se je pokusil postavit před hotovou věc, když zákoník vyhlásil bez souhlasu Zemského sněmu. Na nátlak šlechty však musel platnost psaného zákoníku odvolat. Prohlásil při tom, že jeho jediný exemplář shořel při požáru. Ve skutečnosti jej dnes může každá návštěvník Sněmovny obdivovat na výstavě základních právních textů, která se nachází v přízemí.
Kodifikace zemského práva se zdařila až v roce 1500, kdy bylo po dohodě Zemského sněmu království českého a krále Vladislava II. Jagelonského vydáno jako psaný zákoník Zemské zřízení království českého.
Vedle zemského práva, které platilo pro panovníka a šlechtu (resp. svobodné lidi), od 13. století vznikalo i tzv. městské právo. Jeho vznik je spojován s příchodem kolonizátorů ze zahraničí, především z německy hovořících zemí a z Francie. Ekonomice měst nevyhovovaly původní obyčeje, které vznikly ve společnosti orientované především na zemědělství. Zároveň se projevila snaha nových osadníků získat samosprávu a omezit moc královských úředníků a šlechty nad jejich osadami. Základem každého městského práva bylo privilegium (privilegia), které udělil panovník měšťanům. Tato privilegia nebyla dílem panovníka – naopak jejich autory byli zpravidla právě měšťané, kteří je navrhli a žádali o jejich udělení. Po jejich schválení panovníkem a opatřením pečetí se z privilegia stal psaný právní předpis. Tato privilegia měla za úkol vymezit městu a jeho obyvatelům „životní prostor“ – vymezovala tedy vztah města ke královským úředníkům, okolní šlechtě, ostatním městům a jejich obyvatelům, církevním statkům a také vůči skupinám obyvatelstva, pro které platila zvláštní privilegia a předpisy (především vůči Židům). Toto vymezení se týkalo především výkonu soudní pravomoci a rozsahu samosprávy a výkon hospodářských práv (právo mílové, právo trhové, a pod). V počátcích každé město mělo své právo, které bylo odlišné od ostatních měst. Tato první městská práva vycházela především z práva, které si s sebou přinesli kolonisté. Teprve od 15. století, kdy již města měla své zastoupení na zemských sněmech, docházelo k „harmonizaci“ městských předpisů do celozemského městského práva. Opět dohodou mezi panovníkem městy a šlechtou.
Vedle zemského a městského práva existovalo i tzv. právo církevní nazývané též kanonické. Šlo o soubor předpisů - „Kánonů“ stanovených papežem a odsouhlasených ekumenickými koncily. Ekumenický koncil bychom mohli přirovnat k církevnímu Parlamentu, který se však neschází pravidelně. Jde o shromáždění církevních představitelů vyslaných na koncil církevními provinciemi, což byly jednotky zhruba kopírující země.
Kanonické právo bylo závazné pro kleriky (kněží a členy církevních řádů). K tomu, aby některá jeho ustanovení v zemi nabyla všeobecné působnosti (např. úprava manželství), byl nutný souhlas panovníka a zemského sněmu.
Právní stát jako systém stojí a padá s principem souhlasu ovládaných s pravidly, která stanoví ti, kteří vládnou. Pokud tento princip přestane platit, jde o diktaturu a může nastoupit buď anarchie nebo rebelie (občanská válka).
Muslimům vstříc
Již od dob Přemysla Oráče platí, že součástí naší kultury je pivo a medovina. Právo na jejich výrobu, prodej a pití zakotvují všechny právní systémy, které kdy na našem území platily. Stejně tak je již od dob vládce Velkomoravské říše knížete Mojmíra součástí naší kultury i víno. Víno se u nás prodávalo na trzích již v době, kdy prvnímu známému státnímu útvaru na našem území vládl kupec Sámo (623 – 659 po Kr.), a prodává se až do dnešních dnů. Jenže tato doba má podle ministra zdravotnictví Němečka po patnácti stoletích skončit. Ještě před tím, než k nám dorazila první větší vlna nelegálních migrantů z islámských zemí, totiž naší pradávné kultuře vyhlásil džihád („svatou“ válku) ministr Svatopluk Němeček (ČSSD).
Podle vládního návrhu zákona o ochraně veřejného zdraví před škodlivými účinky návykových látek má být na trzích zakázán prodej nápojů s obsahem alkoholu větším než 4% objemu. To znamená zákaz prodeje vína, burčáku, medoviny a kořalek. Podle úpravy schválené sněmovním zdravotním výborem by bylo možné prodávat pouze některé druhy 10 stupňových piv. S objemem alkoholu do 4,3%. Tedy pouze svrchně kvašených. To jsou ty méně kvalitní piva. Označovaná jako v odborné hantýrce jako europivo. Dvanáctka, svařené víno, medovina a lihoviny by na tržištích – včetně vánočních – byly zakázány. Fakticky to znamená, že v případě schválení návrhu zákona, by se potravinářský a gastronomický veletrh SALIMA v Brně konal letos naposledy. Totéž platí pro specializované výstavy vín, jejichž součástí je ochutnávka, nebo pro veletrh PIVEX.
Perlou Němečkova návrhu je v tomto ohledu ustanovení, podle něhož by se ve vinných sklípcích nesmělo prodávat víno. Vládní návrh obsahuje taxativní výčet míst, kde je povolen prodej alkoholických nápojů. A místa výroby mezi nimi kupodivu nejsou. Stát by se tak dostal do paradoxní situace. Na jednu stranu miliardami z evropských dotací podporuje výrobu vína, dalšími stovkami milionů pak Jihomoravský kraj podporuje turistické stezky „od sklípku ke sklípku“. Na druhou stanu by však zákon ve vinných sklípcích zakázal prodej vína.
Jenže to není vše. Ministr Němeček se zřejmě shlédl v tureckém pašovi Muradovi IV. Tento sultán byl nástupce Sulejmána Nádherného, který v rámci džihádu vojensky dobyl celý Balkán, Maltu, Rhodos, polovinu Uherského království a obléhal Vídeň. Podobnost s dnešní invazí ilegálních imigrantů přicházejících do Evropy přes Turecko je čistě náhodnou hříčkou dějin. Murad IV. se do islámské historie zapsal rozpoutáním dalšího kola vnitromuslimské války mezi sunnity a šiíty v letech 1532 – 1555. A též pokusem zakázat kouření tabáku a pití kávy jako odporující islámu. Jeho nařízení z právního i teologického hlediska napadl muftí Káhirské university Mehmed Bahi Efendi. Ve své fatvě doložil, že Korán nezakazuje ani kouření ani pití kávy. Za právně nulitní sultánův zákaz označil se slovy, že „co zákon (myšleno Korán) nezakazuje je povoleno“. A hlavně, že „nařízení panovníka mají vycházet z toho, co nejvíce vyhovuje lidu“. Za tento podle sultána rouhačský právní pamflet byl Efendi sultánovou gardou zbaven akademické funkce. Jeho popravě zabránila vzpoura kuřáků a milovníků kávy v Káhiře. V roce 1534 byl poslán do vyhnanství.
Muradova příkladu dnes následuje i teroristická organizace Islámský stát, která na okupovaném území Sýrie a Iráku zakázala kouření pod trestem 65 ran holí. Zřejmě od nich nebo od afghánské teroristické organizace Talibán se ministr Němeček inspiroval v ustanovení, podle něhož by bylo zakázáno kouřit nejen v hospodách, ale i na všech veřejných akcích. Od venkovských tancovaček, přes rockové koncerty až po Velkou pardubickou.
Je zvláštní, že i když nemuslimská populace v ČR tvoří více než 99% většinu, tak vláda předkládá Parlamentu návrh zákona, který by jistě podpořil i vůdce Islámského státu Abu Bakr al Baghdádí, přezdívaný Emír. Ale asi je to součástí přípravy české populace na to, co příjde, až Sobotkova vláda umožní masové usídlování ilegálních imigrantů na základě evropských přerozdělovacích kvót. Nebo, co příjde po schválení smlouvy EU s Tureckem o bezvízovém styku. Až nás tu zaplaví miliony přistěhovalců z Turecka.
Selhání Parlamentu
Parlament je tu však od toho, aby vládě takového nápady zatrhl. Parlament má totiž podle Ústavy zákonodárnou moc. A poslanci by si ani metodou „závazného hlasování“ pro vládní návrhy neměli nechat vnutit takové věci, které odporují přání lidu. Už proto, že jim Ústava nařizuje hlasovat podle svého svědomí a nikoliv podle přání ministra. Parlament je tu od toho, aby legislativní výstřelky vlády (dříve panovníka, který představoval výkonnou moc) korigoval do podoby, která je pro lid přijatelná. To je princip společenské dohody.
Tvorba zákonů, které představují společenskou dohodu, však vyžaduje spolupráci navrhovatele zákona, zákonodárců a těch, kterým je zákon určen a kteří jej budou používat. V moderní právní hantýrce se to nazývá připomínkové řízení. V něm se k návrhům vlády mají vyjadřovat zástupci všech, kterých se má budoucí zákon týkat. Pokud by Ministerstvo zdravotnictví tento postup – zakotvený mimo jiné v Legislativních pravidlech vlády – dodržovalo, tak by se do návrhu zákona nikdy nemohla dostat ustanovení jako jsou v § 11 a v § 16. Podle § 11 má být vlastník nebo provozovatel prostoru, v němž je kouření zakázáno odpovědný za to, že se v těchto místech nekouří. Pod hrozbou pokuty v řádu desítek tisíc korun. V praxi by tak dopravní podnikl nebo České dráhy mohli dostat pokutu za to, že jim někdo kouří ve vlaku nebo v tramvaji. Pokutu by kupodivu neměl dostat kuřák.
Podobně je v § 16 vládního návrhu stanoveno, že hostinský, kterému kontrolní orgány najdou v hospodě podnapilého mladistvého, může být potrestán zákazem činnosti až na 2 roky. Ne za to, že mladistvému nalil alkohol. Což by bylo logické a už nyní to zákon zakazuje. A většina lidí s tím souhlasí. Nově by měl být postihován hospodský za to, že mu mladistvý třeba do hospody již opilý přišel. Jenže hostinský nemá možnost – na rozdíl od policistů - každého kdo mu vstupuje do hospody podrobit dechové zkoušce nebo krevnímu testu. Ani to však ministerským úředníků nebrání, takové vysloveně protiústavní ustanovení do zákona napsat. Připomínkové řízení se odehrávalo formální cestou. Všechny návrhy odborné veřejnosti byly odmítnuty slovy „neakceptováno“ nebo „odporuje koncepci zákona“. Že je při tolika připomínkách asi koncepce zákona špatná si na ministerstvu nikdo nepřipustil. Na lid a uživatele práva se na Ministerstvu zdravotnictví kašle.
Ještě horší však je, že při projednávání tohoto zákona vysloveně selhal garanční výbor, který je ve Sněmovně od toho, aby pro ostatní poslance připravil řešení každého zákona. V tomto případě je garančním výborem Výbor pro zdravotnictví.
Zákon ve výborech jako Ústavně právním, nebo Pro veřejnou správu a regionální rozvoj, a také na druhém čtení návrhu zákona, drtivě zkritizovali opoziční a často i koaliční poslanci. Řada z nich jako Petr Bendl (ODS), František Adámek (ČSSD), Jiří Koubek (TOP 09), Marek Benda (ODS), nebo Jiří Mihola (KDÚ-ČSL) připravila kvalitní pozměňovací návrhy, které měly největší nesmysly ze zákona vyškrtnout. Celkem se jich sešlo 257. Největší práci si dal poslanec Václav Snopek (KSČM), který za ministerstvo provedl kvalitní připomínkové řízení. Z podkladů organizací, které sdružují zástupce pohostinství, dopravy, výroby a dalších sektorů, a z připomínek Svazu města a obcí sestavil pozměňovací návrh, který by zákon dokázal v případě schválení „učesat“ do použitelní podoby.
Zásah proti uplatnění poslaneckého slibu a výroba paskvilu
V tu chvíli však zafungoval nešvar známý ze Sněmovny v posledních letech. Podle praxe, kterou navrhl ministr financí Andrej Babiš (ANO), jsou vládní poslanci nuceni hlasovat jen pro pozměňovací návrhy, které připravili na ministerstvu. Tedy od těch, kteří připravili původní špatný zákon.
I v tomto případě Ministerstvo zdravotnictví připravilo pozměňovací návrh a dalo jej k načtení zpravodaji poslanci Jaroslavu Krákorovi (ČSSD). Jenže se ukazuje – jako ve Sněmovně téměř pokaždé - že ten kdo to pokazil, to většinou neumí pořádně opravit. Ministerští úředníci připravili pozměňovací návrhy, které jsou často zcela nesmyslné a právně vadné. Jako v případě již zmíněného § 16. Hostinskému sice dají formální pravomoc opilého mladistvého „vykázat z hospody“. Aniž by dořešili, co se stane, když dobrovolně neodejde. Hostinský není policista a nemůže používat donucovací prostředky. Nejhorší však je, že problém neřešili v sankcích, kde hostinskému nadále hrozí zákaz činnosti, pokud mu v podniku opilého mladistvého najdou. A nepomůže mu, ani když ho vyzval, aby odešel. Podobné to je i v případě § 11.
Ministr zdravotnictví a s ním bohužel i garanční zdravotní výbor urputně odmítají tento problém řešit. Ostře proti se postavili proti pozměňovacímu návrhu poslance Snopka, který navrhuje tyto nesmyslné sankce vypustit, protože podle návrhu garančního výboru by v zákoně byly sankce za něco, co zákon nezakazuje. Ale koaliční disciplína je ve zdravotním výboru více než selský rozum i právní logika. To považuji za fatální selhání garančního výboru.
Nyní je na Sněmovně, jak si s tímto paskvilem poradí. Čeká jí 212 hlasování. Doufám, že poslanci z jiných výborů dostojí úkolu, k němuž je Parlament zřízen. A že na konci legislativního procesu nepůjde do Sbírky zákonů norma, na kterou by bylo hrdé afgánského teroristické hnutí Taliban.