Vážený pane Vaníčku, dámy a pánové,
chtěl bych především poděkovat za pozvání ke dvoustému, tedy jubilejnímu Žofínskému fóru. A jak už připomněl pan Vaníček, jsem tady podesáté v různých rolích. Nejdříve jako vůdce sociálně demokratické opozice, potom jako předseda sněmovny, jako předseda vlády, jako důchodce z Vysočiny a nyní jako prezident, tuším podruhé.
Nejvíce jsem si vážil Vašeho pozvání, když jsem byl důchodcem z Vysočiny. Jinak musím říci, že jsem nikdy své názory neměnil podle toho, jakou funkci jsem zastával, včetně funkce penzisty, která je také funkcí svého druhu.
Pan Vaníček mi poslal dopis, kde říkal, že se mu zalíbila jedna z posledních vět mého vánočního poselství, „Tato země je naše.“ a vymyslel tedy název mého dnešního vystoupení, kterému se částečně přizpůsobím, protože chci mluvit o vztahu dvou zdánlivě disjunktních množin, a to je zahraniční politika a ekonomická diplomacie.
Začal bych jednou poněkud vzdálenou vzpomínkou. Počátkem devadesátých let jsme výrazně utlumili naši zbrojní výrobu a tedy i export zbraní. Bylo to hezké pacifistické gesto. Zbrojařské firmy na naši počest uspořádaly recepci a potom se vrhly na uvolněné trhy. Sice se namítalo, že na ty zbraně se neplatilo, ale ne vždy je to pravda. Ostatně tehdejší Československo bylo zbrojařskou velmocí už v dobách první republiky. A vedlo to tehdy k potížím, vzpomeňte si na Dubnici nad Váhom, Petr Weiss si na to jistě vzpomene, a na další zbrojařské podniky. Proč to říkám, protože jsem si tehdy poprvé, nikoli naposled, uvědomil, jak nebezpečné, je moralizování v zahraniční politice. A nyní se ocitáme v podobné situaci, kdy na jedné straně jsou ekonomické zájmy daného státu a na straně druhé zájmy, které jemně řečeno nemají ekonomický charakter. A je otázka, jaká má být preferenční tabulka těchto zájmů.
Chtěl bych to ilustrovat na několika velmi konkrétních příkladech. Navštívil jsem poměrně nedávno jak Moskvu, tak Peking. V obou případech tato návštěva ze strany některých spřátelených zemí nebyla zcela vítána, ale já jsem přesto považoval, právě na základě zkušenosti s prázdnými moralizujícími gesty, za užitečné, tyto návštěvy podniknout, a to ze dvou důvodů.
Ten první byl pietní, byla to úcta k památce padlých ve druhé světové válce, rozuměj padlých na straně Spojenců, u evropské války v Moskvě, u asijské války v Pekingu. Ale zcela upřímně přiznávám, že vedle toho to byl zájem udržovat přátelské vztahy s těmito, a nejenom s těmito, dvěma zeměmi i v době, kdy se rozvíjela kampaň, která mně ne vždy připadala zcela přiměřená. Dostali jsme ze strany Evropské unie tak zvaný non-paper, který obsahoval ujištění, že si Evropská unie velice váží obětí čínského lidu, bylo to mimochodem asi dvacet milionů osob ve druhé světové válce, ale že nedoporučuje hlavám evropských států, aby Peking navštívily na oslavu toho vítězství.
Řídím se ve svém životě zásadou Juana Ramóna Jiméneze, která zní: „Dají-li Vám linkovaný papír, pište napříč“, takže jsem tam jel a myslím si, že to bylo dobře, protože se ukázalo, že Česká republika nevyznává nějaké militantní stanovisko, a že se nepřipojuje k těm, kteří by byli rádi, kdybychom se těchto akcí neúčastnili, aby poté, jako Angela Merkelová, která byla v Číně už osmkrát, ty trhy, které by české firmy mohly získat a ty investice, které bychom zde mohli získat, byly věnovány některým jiným zahraničním firmám. Mimochodem, důsledkem tohoto postupu bylo i to, že čínský prezident nedávno navštívil Českou republiku a v průběhu této návštěvy tady na Žofíně bylo uzavřeno třicet dohod v celkovém objemu dvě stě dvacet pět miliard korun.
Občas se mluví o tom, že čínské investice jsou především akvizicemi. Já vítám i drobnější miliardové investice. Například nedávno jsem se dozvěděl, že v okrese Sokolov Čína investuje miliardu korun do rozšíření tamní strojírenské továrny a protože Sokolov je okres s největší nezaměstnaností v Karlovarském kraji, přivítal jsem i tuto drobnou, to jest pouze miliardovou investici.
Dovolte mi, abych při této příležitosti učinil, ale nelekejte se, bude to velmi krátké, i několik historických, nikoli hysterických poznámek. Nemám nic proti tomu, když občané na ulicích Prahy se zahalují do tibetských vlajek. Chtěl bych pouze upozornit, že Tibet byl otrokářskou feudální společností, nikdy nebyl samostatnou zemí a nikdy ho žádná země neuznala. Vláda lámů, na které museli pracovat nevolníci, měla zajímavý charakter. Za neposlušnost vám byly vypíchnuty oči, za to, že jste bez dovolení lámy přespal na jeho pozemku, vám byla uťata ruka anebo jste byl zakován do želez.
Po roce 1951 se dalajláma sešel s Mao Ce-tungem a vyžádal si, aby v Číně byla zachována tato struktura společnosti. Mao mu v tom vyhověl, vyhověl mu v tom až do roku 1958, kdy v Tibetu bylo zrušeno otroctví. Shodou okolností dalajláma v roce 1959 odešel do Indie. Pokud v tom hledáte nějakou souvislost, záleží to jenom na vás. Konec historické poznámky.
A teď bych přešel k dalšímu problému, kde se stýká ekonomická diplomacie se zahraniční politikou, a to jsou sankce. Zastávám názor, že sankce se nikdy neosvědčily. Jako premiér jsem říkal v Miami kubánským emigrantům, přátelé, vaše politika embarga a blokády a sankcí vůči Kubě je jistě neobyčejně úspěšná, jenom mě zaráží, že na Kubě je už čtyřicet let prezidentem Fidel Castro. Není tedy čas po čtyřiceti letech změnit tuto politiku? Nu, a jak víte, uplynulo dalších zhruba deset let a Barack Obama navštívil Kubu.
Něco podobného se děje se sankcemi vůči Íránu. A pokud jde o sankce vůči Rusku, rád bych vám uvedl jeden naprosto drobný, ale zajímavý příklad. Jak víte, tyto sankce vyvolaly sankce z ruské strany, tedy protisankce, které mimo jiné vedly k tak všednímu a nezajímavému jevu, jako je zákaz dovozu vepřového z Evropské unie. Česká republiky vepřové do Ruska nikdy nevyvážela, ale o to více tam vyvážely ostatní státy Evropské unie. Vytvořením této bariéry vznikl přetlak na trhu, včetně našeho, takže výkupní ceny vepřového klesly pod výrobní náklady. Drobná, všední, nudná ilustrace, která nemá nic společného se vznešenými deklaracemi o lidských právech. Mimochodem ti, kdo tvrdí, že Rusko tyto sankce ničí, se hluboce mýlí, protože ruskou ekonomiku ničí nízká cena ropy, což je hlavní exportní artikl.
Ale samozřejmě, že když zpochybňuji ono moralistní kazatelství, tak musím také navrhnout vlastní pozitivní alternativu a tou je podle mého názoru, people to people communications, čili co nejširší výměna turistů, studentů, podnikatelů a samozřejmě i politiků. Mimochodem minulý režim tomu říkal ideová nebo ideologická diverze a snažil se tuto výměnu maximálně omezit. Já se domnívám, že je třeba ji naopak maximálně rozšířit a sankce k tomu docela určitě nevedou. Naopak vytvářejí mýtus obklíčené pevnosti, takže paradoxně upevňují i ty režimy, které měly být sankcemi oslabeny. Tolik k sankcím.
A teď, protože se těším na naši diskuzi, mi už dovolte jednu závěrečnou poznámku, která se týká právě ekonomického růstu. Přátelé, všichni jsme jásali nad čtyřprocentním růstem v minulém roce. Nechci být Kassandrou, ale chtěl bych vás varovat. Není ani tak významné, že růst hrubého domácího produktu v prvním čtvrtletí klesl ze čtyř na tři procenta. To je pořád ještě slušný výsledek. Ale chtěl bych upozornit, že zažíváme hluboký propad stavebnictví, a o stavebnictví se vždy říkalo, že je indikátorem konjunktury, že zažíváme pokles exportu i importu. To, že je bilance zahraničního obchodu pozitivní, nás nemůže ukolébat. Zažíváme to, že se zpomalil základní motor ekonomického růstu a to není růst domácí spotřeby, to je růst investic. Dovolte mi, abych se vrátil ke svému oblíbenému přirovnání, je krásné konzumovat jablka, ale je daleko důležitější, sázet jabloně. Nu a stalo se, že minimálně investice financované ze státního rozpočtu začínají poměrně výrazně klesat, což je dáno mimo jiné i zpomalením, já bych řekl téměř zastavením inženýrských staveb. Mimo jiné i díky nesmyslné nové EAI, kterou nám vnucuje Evropská unie.
Takže, proč toto vše říkám? Protože všechny tyto signály zpomalení naší ekonomiky mohou a musí připomenout všem českým politikům jejich povinnost. Povinnost usilovat o rozšíření našich exportních trhů, povinnost usilovat o příliv zahraničních investic. Samozřejmě, že každý politik to dělá na své úrovni.
Já vycházím z toho, že jsou prezidentské režimy a jsou parlamentní režimy. Prezident by měl navštěvovat především země s prezidentskými režimy, protože tam má jeho jednání vyšší efektivitu. Když jsem byl nedávno ve Francii, dohodli jsme s francouzským prezidentem výstavbu TGV z Frankfurtu, kde teď končí, přes Mnichov do Prahy a dál. Ale co je to platné, když to dohodnete na prezidentské úrovni a pak to ještě prochází desítkami dalších vln a institucí, zatímco v prezidentských režimech, kde prezident zavelí, a to jsou i středoasijské země, tak tam samozřejmě je ta věc poměrně jednodušší. Pro to, i když mi je to někdy vyčítáno, jezdím především, ale ne jenom, do zemí, kde prezidentská návštěva má vyšší efekt.
Nicméně teď mě čeká Latinská Amerika, v tomto roce, protože se domnívám, že i latinskoamerické trhy jsou pro nás důležité. Investice už méně, ale export ano. Mimochodem generálnímu partnerovi ŠKODA Auto chci blahopřát k tomu, že Čína je největším odbytištěm českých aut a že teď uzavřeli dohodu, která má představovat v průběhu pěti let asi šedesát miliard investic ŠKODY Auto v Číně, budování pobočných závodů.
Takže, čím bych skončil, skončil bych tím, že jsme v jakémsi ekonomickém dole a u každého dolu musíte odčerpávat vodu, má-li tento důl fungovat a nemá-li být zatopen. Úkolem politiků není pronášet moralistní kázání. Stát nad dolem a říkat: „Vodo, vodo, neteč! Vodo, jsem tvůj přítel, neteč! Nezatop tento důl!“ Úkolem politiků je tu vodu čerpat. Na nejrůznějších úrovních od prezidenta přes premiéra, ministry a samozřejmě ve spolupráci s představiteli úspěšných, zdůrazňuji úspěšných domácích společností. Snažme se tedy o to, aby se nám podařilo zachovat pozitivní ekonomickou dynamiku i v budoucích letech. Snažme se, aby se z politiků stali obsluhovatelé čerpadel a nikoli kazatelé.
Děkuji Vám za Vaši pozornost.