Oskar Krejčí29. 5. 2016 Prvni zprávy, rozhovor
Kromě upozornění vznikající inkviziční ideopolicii je třeba připomínat i heslo „Demokracie začíná tam, kde končí signál České televize“...
Před několika dny se objevila zpráva, že Ministerstvo vnitra České republiky začalo sestavovat zvláštní tým, který má monitorovat ruskou propagandu. Podle dostupných informací by se do tohoto týmu měli dostat pracovníci nejen z uvedeného ministerstva, ale i ministerstev zahraničí a obrany. Pokládáte vznik takového útvaru za potřebný?
Ano i ne. Z hlediska zájmů mocenské elity je důležitý, a to hned z několika důvodů. Především daný tým vzniká na základě doporučení ze zahraničí, kde již podobné týmy vznikly – a rad Velkého bratra je třeba si vážit. Zadruhé v politické elitě panuje nejistota, pokud jde o budoucnost. A je třeba stmelit zemi, což se nejlépe děje, když existuje jasný obraz nebezpečného nepřítele. K tomu se nějaké ministerstvo pravdy a ideopolicie hodí.
Myslíte si, že je snadné přesvědčit Čechy o nutnosti zbrojit a válčit? Osobně se domnívám, že většina lidí u nás je nedůvěřivá, se sklonem k pacifismu a švejkovství?
Po porážce nacistického Německa, když se chystal soud nad těmi, kdo v Evropě zahájili světovou válku, dostal americký psycholog Gustave Gilbert jedinečnou příležitost pohovořit s vězni. Své poznatky pak zveřejnil v knize Norimberský deník, která vyšla i u nás. Podle ní Hitlerův zástupce maršál Hermann Göring také věděl, že lidé nechtějí válku. „Přirozeně, prostí lidé válku nechtějí. Ani v Rusku, ani v Anglii, ani v Americe, a ze stejného důvodu ani v Německu.“ Podle Göringa není v tomto ohledu žádný rozdíl mezi diktaturami a demokraciemi. Podstatné ale je, že lidé vždy nakonec uposlechnou rozkazy vůdců. „Je to jednoduché. Vše, co musíš udělat, je říct, že jim hrozí nebezpečí, a obvinit pacifisty z nedostatku vlastenectví a vystavování země nebezpečí. To spolehlivě zabere v jakékoliv zemi,“ tvrdil prý Göring.
Vzpomeňte si na občanskou iniciativu Ne základnám, která se v uplynulém desetiletí postavila proti úmyslu Pentagonu postavit v Brdech radar jako část Národní protiraketové obrany USA. Tehdy v konfrontaci s romantismem lidí, jako byl gándhíovský pacifista Jan Tamáš, zcela selhala vládní propaganda. Pak nastoupilo těžké dělostřelectvo: iniciativa Ne základnám byla obviněna, že je financována z neznámých, podezřelých či přímo ruských zdrojů. Jak prosté! Kreml chce zničit naši svobodu!
V září 2009 ale zavolal Barack Obama tehdejšímu českému premiérovi, že se základnou v Brdech nepočítá. Radary byly umístěny na lodě – což někteří členové hnutí Ne základnám dávno pokládali za technologicky lepší řešení. Nadšení obhájci radaru, doplněni o novu generaci ambiciózních komentátorů, dnes pokračují v započatém díle. A bohužel stále platí heslo, které v dobách největších úspěchů iniciativy Ne základnám, konkrétně v listopadu 2008, poprvé zaznělo na konferenci na pražské Filozofické fakultě: „Demokracie začíná tam, kde končí signál České televize“.
Situace se ale přece jen změnila – tehdy byla u moci vláda vedená ODS, dnes je v čele vládní koalice sociální demokracie…
…která dělá vše proto, abychom nezapomněli, jak sociální demokraté v Evropě roku 1914 hlasovali pro světovou válku a v roce 1999 pro bombardování Jugoslávie. Jen se podívejte na protokol ze sjezdu ČSSD v dubnu 1999. Když dnes informují sociálnědemokratičtí politici s těžko uvěřitelnou ležérností o vytváření týmu ideopolicie či o nutnosti přesouvat vojska NATO na ruské hranice, je to víc než déjà vu. Je to nebezpečná realita evropské politiky.
Myslíte si, že trend k posilování kontroly myšlení občanů bude dál pokračovat?
Je to velmi pravděpodobné. Vše nasvědčuje tomu, že souvisí s pokračující oligarchizací liberální demokracie, o které jsme několikrát mluvili. Jde o formování „oligarchistického kolektivismu“, utváření stádního vnímání, uvažování a jednání. Cokoliv jiného, než tvrdí mainstreamová média, je nebezpečným výsledkem zahraniční propagandy, která má za cíl zničit blahobyt v naší zemi. Mít jiný názor či nedbat jazykové korektnosti, znamená být zahraničním agentem. Je to ideozločin, neboť „Válka je mír“.
V současnosti se asi jako nejnebezpečnější ideozločin jeví především reakce části veřejnosti na převrat na Ukrajině, na připojení Krymu k Rusku, na ruské působení v Sýrii, nepochopení užitečnosti automatického prodlužování sankcí vůči Rusku a podobně. Jenže to, co se zdá jako úspěch ruské propagandy, je prostě výsledek chybné politiky Západu, přihlouplé mediální obhajoby této politiky a zatajování informací. Žádný takzvaně prokremelský server nepomáhá Moskvě víc, než redaktoři zpravodajství a publicistiky České televize.
Není tajemstvím, že vy se občas pohybujete v kruzích, které někteří dnes označují jako bezpečnostně rizikové. Ani vaše názory se nehodí do oficiálních škatulek. Jak hodnotíte ruskou propagandu?
Upřímně? Jako lepšící se, ale stále neohrabanou a jdoucí v závěsu dění. Na rozdíl od většiny analytiků se navíc domnívám, že žádné mocnosti, tedy ani Rusku, příliš na Česku či na Slovensku nezáleží. Že by se někdo obtěžoval vést specializovanou propagandu proti Praze či Bratislavě, a dokonce na to dával peníze? Mluvení o nebezpečí ruské propagandy a odhalování ruských špiónů v každém Švejkovi se dnes prostě stalo výnosnou živností.
Posilování sympatií k Rusku narůstá živelně. Ostatně, poměřte si české státní představitele či francouzského prezidenta s Vladimírem Putinem. Porovnejte si jejich pracovitost, znalosti, styl práce, komunikační schopnosti, esprit… Nebo srovnání Merkelová versus Putin – kdo vyvolává více sympatií u normálních lidí?
Kdo jsou to „normální lidé“?
Ti, co nevědí, že je lepší mýlit se s Bushem než mít pravdu s Putinem. A brání se pochopit, že „Nevědomost je síla“.
Vraťme se ale zpět k problematice kontroly myšlení občanů. Jak bude tento trend dál pokračovat?
V jednom bodě jsem byl dnes nespravedlivý či neúplný. Zmíněný tým na monitorování ruské propagandy údajně vznikl v rámci Auditu národní bezpečnosti, o němž počátkem roku rozhodla vláda. Pokládám takový audit za užitečný, čas od času přímo potřebný. Jen musí fungovat na pragmatickém základě při vědomí českých, případně slovenských národních zájmů. Nesmí být v zajetí ideologických předsudků či veden zahraniční objednávkou.
Hlavní rizika spojená s činností zmíněné monitorovací skupiny jsou tři. Především se může vnitřně specializovat. Když se podíváte do současného amerického tisku, zjistíte, že narůstá počet článku, které říkají, že největším nebezpečím není Rusko, ale Čína. Vedle ruského odboru tedy v rámci daného týmu vznikne čínský odbor – odbor pro Eurasii doplní odbor pro Eastasii. Potom se ukáže, že nestačí sledovat Prahu, budou nutná detašovaná pracoviště v krajích, okresech – až u stolu před výčepem, za kterým stojí hostinský Palivec. Pak by mohlo přijít to hlavní: poznání, že je třeba rozšířit pravomoci týmu. Skupina pro monitorování se změní na Výbor pro vyšetřování neevropské činnosti. Senátor Joseph McCarthy prožije slavnou evropskou reinkarnaci. Z monitorovací hříčky se stane inkvizice.
Ha, černý scénář, který není příliš vzdálený od šíření poplašných zpráv...
Levicový intelektuál, či jak říkal Zděnek Mlynář, „socialista na volné noze“, musí především varovat. Ve společnosti narůstá nervozita, a to na celém Západě. Že někoho napadne situaci zklidnit či využít uvedeným způsobem, je velmi pravděpodobné.
Proč je to ale zrovna Rusko, které bylo vystaveno na pranýř jako nejhorší škůdce?
Nevím. Můžeme se jen dohadovat. Když Barack Obama nastupoval do Bílého domu, hovořil o restartu vztahů s Moskvou. Když Vladimír Putin nastupoval do svého současného volebního období, mluvil o potřebě Ruska soustředit se na vnitřní záležitosti. Jeho první výroční zpráva vůbec neobsahovala pasáž o zahraniční politice. Pak se ale něco zlomilo.
Co se zlomilo?
Zdá se, že zlomem byl vznikající Eurasijský ekonomický svaz (EES). Ten byl asi ve Washingtonu a Bruselu pojat nejen jako ekonomický, ale i geopolitický konkurent. Západní politici se stále ještě nenaučili zacházet s ostatními státy jako s rovnocennými partnery. A hrozilo, že po Bělorusku, Rusku a Kazachstánu, dnes i Arménii a Kyrgyzstánu, se k EES přidá Ukrajina. Proto tolik starostí o druhou barevnou revoluci v Kyjevě.
Podle řady komentátorů, a to i z Ruska, se vracíme do doby studené války.
Ale kdež! Když už nějaká analogie, pak se současná situace více podobá modelům chování v 19. století po porážce Ruska v Krymské válce než situaci po 2. světové válce. Dnes na Západě i v Rusku převládá liberálně-konzervativní konsensus, není tu žádná ideologická rivalita jako v dobách studené války. Netřeba být velkým analytikem, abyste viděli, že nemalá část ruské politické elity by se ráda vrátila do rodiny západních států, a to nejen proto, že mají stejné ekonomické zájmy v globálním světě. Bez ohledu na to, zda to škodí, nebo prospívá Rusku či světu.
Řadě čtenářů se vaše názory mohou jevit jako originální, ale i radikální...
Originální v našem dnešním rozhovoru příliš nejsou. Jen jsem použil slovník z románu 1984. Tam, v Oceánii, pod dozorem Velkého bratra spatřilo světlo světa Ministerstvo pravdy, tam vznikla ideopolicie trestající ideozločin. V Oceánii pečlivě strážci pořádku dbají o newspeak čili jazykovou korektnost. Oceánie vede fiktivní válku chvíli proti Eurasii, chvíli proti Eastasii, tam lidé žijí v zajetí oligarchistického kolektivismu. V Oceánii se vše děje pod hesly „Válka je mír“ či „Nevědomost je síla“. Zdá se, že jsme odsouzeni teprve pochopit hloubku geniality George Orwella.
Jiří Kouda,Za První zprávy
Ano i ne. Z hlediska zájmů mocenské elity je důležitý, a to hned z několika důvodů. Především daný tým vzniká na základě doporučení ze zahraničí, kde již podobné týmy vznikly – a rad Velkého bratra je třeba si vážit. Zadruhé v politické elitě panuje nejistota, pokud jde o budoucnost. A je třeba stmelit zemi, což se nejlépe děje, když existuje jasný obraz nebezpečného nepřítele. K tomu se nějaké ministerstvo pravdy a ideopolicie hodí.
Myslíte si, že je snadné přesvědčit Čechy o nutnosti zbrojit a válčit? Osobně se domnívám, že většina lidí u nás je nedůvěřivá, se sklonem k pacifismu a švejkovství?
Po porážce nacistického Německa, když se chystal soud nad těmi, kdo v Evropě zahájili světovou válku, dostal americký psycholog Gustave Gilbert jedinečnou příležitost pohovořit s vězni. Své poznatky pak zveřejnil v knize Norimberský deník, která vyšla i u nás. Podle ní Hitlerův zástupce maršál Hermann Göring také věděl, že lidé nechtějí válku. „Přirozeně, prostí lidé válku nechtějí. Ani v Rusku, ani v Anglii, ani v Americe, a ze stejného důvodu ani v Německu.“ Podle Göringa není v tomto ohledu žádný rozdíl mezi diktaturami a demokraciemi. Podstatné ale je, že lidé vždy nakonec uposlechnou rozkazy vůdců. „Je to jednoduché. Vše, co musíš udělat, je říct, že jim hrozí nebezpečí, a obvinit pacifisty z nedostatku vlastenectví a vystavování země nebezpečí. To spolehlivě zabere v jakékoliv zemi,“ tvrdil prý Göring.
Vzpomeňte si na občanskou iniciativu Ne základnám, která se v uplynulém desetiletí postavila proti úmyslu Pentagonu postavit v Brdech radar jako část Národní protiraketové obrany USA. Tehdy v konfrontaci s romantismem lidí, jako byl gándhíovský pacifista Jan Tamáš, zcela selhala vládní propaganda. Pak nastoupilo těžké dělostřelectvo: iniciativa Ne základnám byla obviněna, že je financována z neznámých, podezřelých či přímo ruských zdrojů. Jak prosté! Kreml chce zničit naši svobodu!
V září 2009 ale zavolal Barack Obama tehdejšímu českému premiérovi, že se základnou v Brdech nepočítá. Radary byly umístěny na lodě – což někteří členové hnutí Ne základnám dávno pokládali za technologicky lepší řešení. Nadšení obhájci radaru, doplněni o novu generaci ambiciózních komentátorů, dnes pokračují v započatém díle. A bohužel stále platí heslo, které v dobách největších úspěchů iniciativy Ne základnám, konkrétně v listopadu 2008, poprvé zaznělo na konferenci na pražské Filozofické fakultě: „Demokracie začíná tam, kde končí signál České televize“.
Situace se ale přece jen změnila – tehdy byla u moci vláda vedená ODS, dnes je v čele vládní koalice sociální demokracie…
…která dělá vše proto, abychom nezapomněli, jak sociální demokraté v Evropě roku 1914 hlasovali pro světovou válku a v roce 1999 pro bombardování Jugoslávie. Jen se podívejte na protokol ze sjezdu ČSSD v dubnu 1999. Když dnes informují sociálnědemokratičtí politici s těžko uvěřitelnou ležérností o vytváření týmu ideopolicie či o nutnosti přesouvat vojska NATO na ruské hranice, je to víc než déjà vu. Je to nebezpečná realita evropské politiky.
Myslíte si, že trend k posilování kontroly myšlení občanů bude dál pokračovat?
Je to velmi pravděpodobné. Vše nasvědčuje tomu, že souvisí s pokračující oligarchizací liberální demokracie, o které jsme několikrát mluvili. Jde o formování „oligarchistického kolektivismu“, utváření stádního vnímání, uvažování a jednání. Cokoliv jiného, než tvrdí mainstreamová média, je nebezpečným výsledkem zahraniční propagandy, která má za cíl zničit blahobyt v naší zemi. Mít jiný názor či nedbat jazykové korektnosti, znamená být zahraničním agentem. Je to ideozločin, neboť „Válka je mír“.
V současnosti se asi jako nejnebezpečnější ideozločin jeví především reakce části veřejnosti na převrat na Ukrajině, na připojení Krymu k Rusku, na ruské působení v Sýrii, nepochopení užitečnosti automatického prodlužování sankcí vůči Rusku a podobně. Jenže to, co se zdá jako úspěch ruské propagandy, je prostě výsledek chybné politiky Západu, přihlouplé mediální obhajoby této politiky a zatajování informací. Žádný takzvaně prokremelský server nepomáhá Moskvě víc, než redaktoři zpravodajství a publicistiky České televize.
Není tajemstvím, že vy se občas pohybujete v kruzích, které někteří dnes označují jako bezpečnostně rizikové. Ani vaše názory se nehodí do oficiálních škatulek. Jak hodnotíte ruskou propagandu?
Upřímně? Jako lepšící se, ale stále neohrabanou a jdoucí v závěsu dění. Na rozdíl od většiny analytiků se navíc domnívám, že žádné mocnosti, tedy ani Rusku, příliš na Česku či na Slovensku nezáleží. Že by se někdo obtěžoval vést specializovanou propagandu proti Praze či Bratislavě, a dokonce na to dával peníze? Mluvení o nebezpečí ruské propagandy a odhalování ruských špiónů v každém Švejkovi se dnes prostě stalo výnosnou živností.
Posilování sympatií k Rusku narůstá živelně. Ostatně, poměřte si české státní představitele či francouzského prezidenta s Vladimírem Putinem. Porovnejte si jejich pracovitost, znalosti, styl práce, komunikační schopnosti, esprit… Nebo srovnání Merkelová versus Putin – kdo vyvolává více sympatií u normálních lidí?
Kdo jsou to „normální lidé“?
Ti, co nevědí, že je lepší mýlit se s Bushem než mít pravdu s Putinem. A brání se pochopit, že „Nevědomost je síla“.
Vraťme se ale zpět k problematice kontroly myšlení občanů. Jak bude tento trend dál pokračovat?
V jednom bodě jsem byl dnes nespravedlivý či neúplný. Zmíněný tým na monitorování ruské propagandy údajně vznikl v rámci Auditu národní bezpečnosti, o němž počátkem roku rozhodla vláda. Pokládám takový audit za užitečný, čas od času přímo potřebný. Jen musí fungovat na pragmatickém základě při vědomí českých, případně slovenských národních zájmů. Nesmí být v zajetí ideologických předsudků či veden zahraniční objednávkou.
Hlavní rizika spojená s činností zmíněné monitorovací skupiny jsou tři. Především se může vnitřně specializovat. Když se podíváte do současného amerického tisku, zjistíte, že narůstá počet článku, které říkají, že největším nebezpečím není Rusko, ale Čína. Vedle ruského odboru tedy v rámci daného týmu vznikne čínský odbor – odbor pro Eurasii doplní odbor pro Eastasii. Potom se ukáže, že nestačí sledovat Prahu, budou nutná detašovaná pracoviště v krajích, okresech – až u stolu před výčepem, za kterým stojí hostinský Palivec. Pak by mohlo přijít to hlavní: poznání, že je třeba rozšířit pravomoci týmu. Skupina pro monitorování se změní na Výbor pro vyšetřování neevropské činnosti. Senátor Joseph McCarthy prožije slavnou evropskou reinkarnaci. Z monitorovací hříčky se stane inkvizice.
Ha, černý scénář, který není příliš vzdálený od šíření poplašných zpráv...
Levicový intelektuál, či jak říkal Zděnek Mlynář, „socialista na volné noze“, musí především varovat. Ve společnosti narůstá nervozita, a to na celém Západě. Že někoho napadne situaci zklidnit či využít uvedeným způsobem, je velmi pravděpodobné.
Proč je to ale zrovna Rusko, které bylo vystaveno na pranýř jako nejhorší škůdce?
Nevím. Můžeme se jen dohadovat. Když Barack Obama nastupoval do Bílého domu, hovořil o restartu vztahů s Moskvou. Když Vladimír Putin nastupoval do svého současného volebního období, mluvil o potřebě Ruska soustředit se na vnitřní záležitosti. Jeho první výroční zpráva vůbec neobsahovala pasáž o zahraniční politice. Pak se ale něco zlomilo.
Co se zlomilo?
Zdá se, že zlomem byl vznikající Eurasijský ekonomický svaz (EES). Ten byl asi ve Washingtonu a Bruselu pojat nejen jako ekonomický, ale i geopolitický konkurent. Západní politici se stále ještě nenaučili zacházet s ostatními státy jako s rovnocennými partnery. A hrozilo, že po Bělorusku, Rusku a Kazachstánu, dnes i Arménii a Kyrgyzstánu, se k EES přidá Ukrajina. Proto tolik starostí o druhou barevnou revoluci v Kyjevě.
Podle řady komentátorů, a to i z Ruska, se vracíme do doby studené války.
Ale kdež! Když už nějaká analogie, pak se současná situace více podobá modelům chování v 19. století po porážce Ruska v Krymské válce než situaci po 2. světové válce. Dnes na Západě i v Rusku převládá liberálně-konzervativní konsensus, není tu žádná ideologická rivalita jako v dobách studené války. Netřeba být velkým analytikem, abyste viděli, že nemalá část ruské politické elity by se ráda vrátila do rodiny západních států, a to nejen proto, že mají stejné ekonomické zájmy v globálním světě. Bez ohledu na to, zda to škodí, nebo prospívá Rusku či světu.
Řadě čtenářů se vaše názory mohou jevit jako originální, ale i radikální...
Originální v našem dnešním rozhovoru příliš nejsou. Jen jsem použil slovník z románu 1984. Tam, v Oceánii, pod dozorem Velkého bratra spatřilo světlo světa Ministerstvo pravdy, tam vznikla ideopolicie trestající ideozločin. V Oceánii pečlivě strážci pořádku dbají o newspeak čili jazykovou korektnost. Oceánie vede fiktivní válku chvíli proti Eurasii, chvíli proti Eastasii, tam lidé žijí v zajetí oligarchistického kolektivismu. V Oceánii se vše děje pod hesly „Válka je mír“ či „Nevědomost je síla“. Zdá se, že jsme odsouzeni teprve pochopit hloubku geniality George Orwella.
Jiří Kouda,Za První zprávy