30. 5. 2016
Francouzský lid opět povstal. Masivní odpor je namířen proti politice prezidenta a jeho vlády, která si říká socialistická, která ale plně stojí ve službách amerického imperia a jeho eurounijní odnože. Proti Hollandovi a jeho vládě, kteří pohřbili nejen socialistickou tradici Francie, ale i odkaz svobodné francouzské Republiky prezidenta De Gaulla.
Politický výprodej francouzské suverenity zahájil Sarkozy a jeho transatlantické lobby, nástupce Hollande „socialisticky“ posvětil kontinuitu politické i ekonomické de-degaullizace Francie. Zatímco předání štafety zahraničně-politické linie revitalizace neokoloniálních ambicí v severní Africe a na Blízkém východě, které mělo zřejmě fungovat jako vedlejší produkt americké přestavby blízkovýchodní oblasti, proběhlo v plném souznění i předvolební harmonii, „reformu“ pracovního zákona podle berlínsko-bruselských direktiv ponechal „pravicový“ lišák Sarkozy „levicovému“ aparátčíkovi Hollandovi. Výsledek je ten, že Pilát Nicolas si ruce myje, zatímco výkonný orgán Francois pravděpodobně definitivně pohřbil socialisty coby reálně existující politickou sílu Francie.
Aby bylo jasné, kdo je „socialista“ Hollande, připomeňme několik zásadních momentů jeho prezidentské kariéry – začněme Evropou.
Během majdanského puče v Kyjevě se dal plně do služeb americko-německého tandemu, což v praxi znamenalo aktivní podporu ultranacionalisticko-fašistických sil. V jakém virtuálním absurdistánu dnes žijeme, demonstruje kromě jiného skutečnost, že právě Hollande a jeho strana osočuje Front national z xenofobie, šovinizmu, ba neofašizmu.
Během tzv. arabského jara patřil k nejaktivnějším válečným štváčům proti Syrské arabské republice, zatímco masakry opozice v Bahrajnu a Saudské Arábii přešel majestátným mlčením. Sýrii chtěl „demokratizovat“ v koalici s tureckým diktátorem Erdoganem a nejkonzervativnějšími saudskými a katarskými feudály. Poté, co Rusko zažehnalo v Sýrii opakování libyjského scénáře a nové vydání Sykes-Picotovy dohody, přenechala Paříž válečné pole „big bossovi“ ve Washingtonu a sunnitsko-fundamentalistické alinci Ankara-Rijád. Možná v tušení, že americko-turecko-saudský „boj proti IS“ nebude probíhat zcela harmonicky.
Roli Sarkollandu v „demokratizaci“ Libye a Sýrie názorně doplňuje událost, která pravděpodobně zůstala v Česku mimo pozornost, která ale ve Francii vyvolala nebývalou vlnu pobouření. Pět měsíců po islamistickém teroru v Paříži, kterému padlo za oběť 120 životů a který Hollande využil k nechutnému, pokryteckému šaškování před kamerami, udělil prezident země, která si zakládá na republikánské tradici sekulárního státu, hlavní představitel Socialistické strany a země, která údajně bojuje proti islamistickému terorizmu, nejvyšší státní vyznamenání, Řád cizinecké légie, saudskoarabskému ministrovi vnitra. Tedy člověku, který nejen reprezentuje feudální diktaturu, ale přímo řídí její represívní orgány. Diktatury, která středověkou justicí barbarsky trestá a popravuje politicky či jinak „provinilé“, která nejbrutálnějším způsobem potírá všechny ty hodnoty, na kterých stojí – alespoň verbálně – moderní Francie a Evropa. Která patří k hlavním podporovatelům syrského džihádu, která vede brutální válku v Jemenu a která financuje salafistické Školy Koránu v Evropě. Dokáže si někdo představit větší úpadek euro-levicové Evropy?
Francois Hollande se bezpochyby zapíše do historie coby president, který konečně plně integroval Francii do jednotné transatlantické fronty: Washington, Berlin, Brusel – toť místa, ve kterých se nyní rozhoduje o osudu francouzského národa. Sarkozy ho opět integroval do NATO, Hollande připravuje Francii na vstup do TTIPu. Připomeňme, že se jedná o kroky prezidenta a vlády, kteří podle nedávných průzkumů mají podporu zhruba 10% občanů. Ačkoliv se nedá počítat s pařížským majdanem, během kterého by Victoria Nulandová rozdávala stávkujícím bagety, německý ministr zahraničí s jeho polským kolegou přispěchali na jejich podporu do Paříže a prezident Obama pozvedl svůj hlas za ukončení policejního násilí, masové protesty ukazují, že se národ integrovat nehodlá.
V Sýrii i nyní ve Francii se na dvou různých frontách bojuje o další osud civilizace. V Sýrii proti sobě stojí tolerance versus fanatismus, mezinárodní právo versus mezinárodní džungle, rekolonizace versus sebeurčení. Ve Francii buď zvítězí diktatura finančních trhů, totalitní nadnárodní instituce a jejich národní – pardon, lokální – posluhovači nad demokracií, občanskou participací, právem a solidaritou, nebo se podaří obnova Republiky. Jde o zásadní občanskou a demokratickou výzvu, která se netýká pouze Francie, ale celé Evropy a tedy i České republiky. Jak se k ní postavíme my?