30.5.2016
Drahý Mistře Jeronýme,
dnes je to šest set let ode dne, co jste statečnou smrtí opustil svět náš vezdejší.
Chtěl jste obhájit učení Mistra Jana a veřejnými listy jste žádal kardinály, aby vás vyslechli. Místo toho vás dali zajmout a násilně jako hrdelního zločince přivléct do kostnické cely. Ze svobodného obhájce poznané pravdy jste se tak stal dalším obžalovaným z kacířství. Ani jiskrný dar slova a Vaše neobyčejně rozsáhlé vědomosti a pronikavé myšlení nemohly zdolat nízkost těch, kteří místo argumenty přesvědčovali své kritiky právem útrpným.
Rozsudek Vám byl zřejmý už během dlouhého surového věznění. Podmínky, za kterých jste mohl přežít, jste také znal. Proč jste je nepřijal? Proč jste se rozhodl následovat svého přítele a spolupracovníka i ve smrti a stát se druhým nevinně upáleným pro tutéž věc?
Odpověď je prostá: Ta věc. Ta věc, která svým významem přesáhla horizont lidského života.
Pokáním byste tu svatou věc zpochybnil. A tak jste přijal úkol stát se pečetí Husova novátorského odkazu, ke kterému jste mohutně přispěl svými poznatky. Stát se pečetí, vydat se ohni na stejném místě jako před rokem on, si žádalo velikou pokoru a velikou oddanost poznané pravdě. Ale také hlubokou důvěru v ty další, co zůstávají na živu. Jasnozřivou důvěru v to, že i oni přijmou s pokorou svůj úkol a stanou se strážci té pečeti.
Spíše intuicí než rozumem jsem se pokoušela vnořit se do Vašich myšlenek, které Vám v oné poslední noci ve vězeňské kobce odpíraly spánek. Vytušila jsem Váš pocit nesmírné osamělosti. Kroky strážných za dveřmi jí dodávaly na intenzitě. Snad do Vaší cely doléhaly i zvuky kostelních zvonů, které mechanicky ukrajovaly čas zbývající do rozbřesku. Zalidnil jste svou osamělost vzpomínkami? Nebo jste je, když k Vám přilétaly nevolané, vypětím vůle zaháněl jako pokušitele poslední?
Držel jste lano svého rozhodnutí modlitbami? Přenesly Vás temnou nocí a napříč časem do Getsemanské zahrady, abyste poslední hodiny prožil po boku Ježíše? Jeho osamělost, úzkostná osamělost bdícího uprostřed spáčů v evangeliích dojímá lidskou hloubkou příběhu. A Vy jste, Mistře Jeronýme, evangelia znal nazpaměť. I Jeruzalém jste znal. Dvakrát jste jej navštívil při cestách za poznáním. Ocitl jste se tam potřetí v té dlouhé osamělé noci? Překročil jste spící učedníky a usedl po boku Mistra z Nazareta? Pokud ano, už jste nebyli osamělí. Ani Vy a ani on. Sdílená pravda má přece mnohem větší energii než sdílená úzkost. Protože pravda hledí do budoucna s odvahou. I o tom se mluví v evangeliích, tedy dobrých zvěstech. Vy, přemýšlivý Mistře Jeronýme, jste jejich smysl pro opravdovější život lidí pochopil navzdory církevním úpravám a vynechaným částem.
Nebyl jste kněz, takže Vás nenávistní členové koncilu nemohli ponížit jako Mistra Jana odsvěcením. Kacířskou papírovou čepici jste si hrdě nasadil sám. Tím svodným gestem jste vyjádřil kolemstojícím loutkám v drahých hábitech své hluboké pohrdání jejich hrou. A pak jste té šmíře v rolích soudců předvedl, jak umírá muž, když v souladu se svědomím završuje svůj životní úkol a stává se pečetí.
Drahý Mistře Jeronýme, teď následuje dobrá zvěst pro Vás. Vaše naděje a jasné zření věcí budoucích, se brzy naplnily. Husovo učení, na kterém jste se podílel a které jste zpečetil svou smrtí v plamenech, uchvátilo smýšlení Čechů a sjednotilo je jako Boží bojovníky pod praporec s kalichem. Svou víru a právo na ni ubránili proti pěti křížovým výpravám.
Ta slavná epocha českého národa dodávala sebevědomí a inspiraci i generacím dalším. Také cizozemští učenci a hledači pravdy čerpali sílu z myšlenek české reformace. Ovšem ti, na které jste v Kostnici opovržlivě křikl: „Jste jenom lidé a ne bohové!“ se nepoučili a nepolepšili. Jejich nadutost, hamižnost a touha po moci kráčela dějinami Evropy jak vlastním záhumenkem. Kosila vzpurné hlavy, rodiny a celé rody hubila plevelem vzájemné nenávisti, i národy hnala proti sobě. Těm nejodolnějším vůči lži a nejvěrnějším poznané pravdě, ke kterým patřil především národ náš, vypálila církev znovu cejch kacířů a trestala je ohněm i mečem.
Nechci Vás ale držet v úzkosti, Mistře Jeronýme! Vězte, že Češi i to plošné násilí přestáli se ctí. Nezavrhli svědomí ani své předky, zůstali strážci pečeti. Nevyměnili rodný jazyk, který Vám byl tak drahý pro svou líbeznost a skrytý význam slov, za cizí mluvu. V době národního obrození
se české země znovu staly dějištěm zázraku. Ten zázrak však opět způsobili lidé, lid obecný, v jehož charakter jste pevně věřil a také vzdělanci, které jste navždy povolal pro službu pravdě a vlasti. Právě v epoše českého národního obrození se znovu vzkřísilo i vědomí slovanské vzájemnosti. Stará utkvělá myšlenka, která už Vás povzbuzovala k hledání a nacházení společných kódů a principů, se znovu vynořila. Drahý Mistře Jeronýme, vzpomínáte, jak jste dny a noci trávil v sedle nebo v rychlých povozech při cestách do Polska, Litvy či na Rus, abyste poznal pravoslaví? Dodnes se vedou učené debaty o tom, zda jste jeho věrouku, která Vám připadala mnohem bližší evangeliím než římské katolictví, přijal za svou, nebo zda pro Vás byla jen další inspirací k reformám. Ani dnešní seminář na tuto otázku nenajde pravdivou odpověď. Neboť do tajných věcí mezi Bohem a jeho člověkem ostatní nedokážou nahlížet.
Drahý Mistře Jeronýme, mluvila jsem o národním obrození, které zpevnilo páteř Čechů především odkazy na národní historii a na její souvztažnost k budoucnosti. V té době se nejen Vaše a Husovy spisy, ale i díla dalších géniů reformace, například J. A. Komenského, znovu stala aktuálními. Jejich nadčasovost spočívala a stále spočívá v ideji, že aby si lidé byli rovni a dokázali ve svornosti nastolit ono království Boží na zemi, musí mít zaručené právo na hledačství a vzdělávání, neboť svobodný rozlet lidského ducha smí omezovat pouze lidské svědomí, nikoliv vnější zákazy. Epochou národního obrození byste byl nadšen, Mistře Jeronýme! A kdyby fungovala reinkarnace, jsem si jista, že Vaše převtělení by mělo jméno Karel Havlíček Borovský.
Pro český národ a jeho osud je příznačné, že v každé těžké době, kdy odhodlanost lidí skomírá a mnozí kvůli snadnějšímu živobytí národní zájmy zrazují, se ti silnější a předvídavější opřou o odkaz mrtvých předků jako o pevnou zeď a potom silou poznané a sdílené pravdy pozvedají malověrné a shromažďují nerozhleděné k úkolu, který je pro českou zemi dědičný. Takovým mužem byl i první československý prezident, zakladatel suverénního státu, profesor Tomáš. Dlouho před tím, než republika vznikla, už pro ni vychovával lidi v budoucí občany, v demokraty, v humanisty a vlastence. Na prezidentskou standartu dal Husovo heslo: Pravda vítězí! Vypadalo to tenkrát, že dějinná kružnice je konečně zdárně uzavřena a že nás čeká jen práce uvnitř kruhu, především usilovná práce sociální a osvětově kulturní.
Musím Vás ale znovu zarmoutit, Mistře Jeronýme, neboť ta pravda nezvítězila nadlouho. Už za dvacet let nás Jidášové zradili a prodali naši demokratickou republiku jako odpustek pro cizí hltavost. Ale Vám, drahý Mistře Jeronýme, nemusím říkat, že pravda ze světa nezmizí, pokud nezmizeli lidé, kteří hledají cestu k ní. V každé době, ale především v časech zlých, se tito poutníci spříznění volbou vydávají po stopách pravdy. Je to nekonečná pouť, ale jediná důstojná lidské bytosti. Právě proto je její pěšinka tak úzká, křivolaká a mnohdy mizející v mlze. Zatímco lež mašíruje po rovině a ještě si k tomu bubnuje. A nazývá se pravdou. Zatím se ale nikdy nestalo, že by lež, udržovaná násilím, dokázala pozvednout lidskou mysl, a pokud ano, tak jedině k odporu. To se prokázalo i v době války, která tehdy zachvátila téměř celý svět. Odpor proti ní se nakonec sjednotil, ale stálo to desítky miliónů životů.
Nejprve Vás potěším dobrou zprávou, že právě Vaši milovaní Češi se v té době opětně inspirovali starou ideou o svobodě názorů. Karlova univerzita, na níž jste působil a vychovával učedníky, se tak znovu stala centrem filozofických disputací, na které přijížděli hosté z celé Evropy. Nadšení studenti se postarali o šíření poznatků přímo v ulicích Prahy. Podobně jako kdysi nezbední bakaláři, pro které jste byl vzorem vtipu a odvahy, i tito jejich následníci pořádali průvody masek, zpívali posměšné písničky a žádná kritika stávajících pořádků jim nebyla cizí. Brzy je podpořili i umělci i další veřejně činné osobnosti a v krátké době i lid obecný. A pak jsme znovu v Čechách prožívali zázrak sebe vzkříšení národa. Zasáhl i mysl konšelů. Někteří odstoupili, jiní národní zájmy podpořili a začali pro ně pracovat. Dodnes vzpomínáme na tu euforickou dobu, kdy jsme se znovu stali středobodem světa.
Ta špatná zpráva ale je, že to nevyšlo. Prý to byla nevhodná rebelie. V
Čechách je to z hlediska okolního světa pokaždé nevhodná rebelie. A přitom nám jde stále o to samé, i když pojmy se obměňují. Snad, kdyby nás bylo víc? Nebo kdyby naše země byla ostrov? Ale z ostrova bychom nemohli Evropu inspirovat. Říká se, že jsme jejím srdcem. Taková obrovská odpovědnost a tak nepatrné možnosti chránit krevní oběh Evropy před zkornatěním.
Odpusťte, Mistře, zapomněla jsem, s kým mluvím. A navíc při jaké příležitosti.
Šest set let střídavě zapomínáme a zase se rozpomínáme na tu osudovou odpovědnost. Je to jak podzemní řeka, nevidíme ji, ale víme že tu je. Cítíme pod nohama rytmus jejího proudění, který je v souzvuku s rytmem skrytým v hlubinách naší paměti. Někteří tomu taktoměru chtějí uniknout a utíkají k jiným řekám, aby se vyvázali. Ale Země je kulatá. Takže nakonec...
Proč se smějete, Mistře? Opravdu je to koule, čestné slovo! Dokonce i církev už to uznala! Pár lidí sice nejdřív upálila, ale pak pochopila svoji omezenost a svoje tehdejší meze. Ale teď jí znovu narostl hřebínek, zvlášť hodnostářům, co úřadují u nás v Čechách. Představte si, Mistře Jeronýme, že si nedávno katolická vrchnost vyhandlovala do vlastnictví statky, o které přišla dějinným vývojem. A tak má z čeho podplácet konšely.
Toho království božího na zemi, jehož mravní principy jste hájil i před koncilem, jsme tedy pořád nedosáhli. Nerovnost lidí trvá, chudoba se šíří světem jako mor a nezodpovědnost mocných vzbuzuje úzkost. Hegemonem se stává lež a pravda už znovu stojí na hranici jako kacíř. Varovné hlasy těch, kteří si uchovali svědomí a zdravý rozum se zatím nespojují v chór a slábnou ve svém osamění. Tentokrát má lež dlouhé nohy a umí kráčet i pozpátku. Snaží se přepsat historii, dávnou i nedávnou. I u nás v Čechách už se lež nakročuje, aby nám rozbořila tu zeď, o kterou se po dlouhé generace opíráme a z které čerpáme sebevědomí a odvahu.
Šest set let po Vaší hrdinské smrti, Mistře Jeronýme, stojíme, my Češi, které jste ustanovil za strážce pečeti, zase před úkolem. Je tak veliký, až z toho mrazí. V duchu však slyším Vaši užaslou otázku: „A vy jste čekali, mí drazí, že váš poslední úkol bude malý?!“