Berlín i Paříž znovu daly najevo, že upřednostňují diplomacii se všemi zúčastněnými, přičemž je názor kyjevských oligarchů a politiků a jejich problémy nezajímají.
Těsně před odletem do Berlína na kobereček k Angele Merkelové a Francoisi Hollandovi stihl kyjevský prezident Petro Porošenko dvacetiminutový projev ke svému rozklíženému národu u příležitosti Dne nezávislosti. Jeho slova zněla bojovně, nicméně rétoricky byla zcela nová: namísto dosud běžně používané „protiteroristické operace“ na východě země se objevila obecnější „bojová činnost“, přibyla otevřená obvinění Ruské federace (zmíněna celkem 10krát) z agrese a vzápětí i pětkrát opakovaná „podpora“, jíž se Ukrajině dostává od blíže nespecifikované „mezinárodní koalice“. K tomu dodal, že „v současnosti“ neexistuje minským dohodám alternativa, což měl být nejspíš vzkaz do Berlína, že se Ukrajina dohod z Minsku otevřeně nezříká, ale do budoucna „se uvidí“. Vysvětlil zároveň, že Ukrajina je sice „pro mír, ale není pacifistická“, a tak do konce roku armáda získá ještě 300 kusů těžké vojenské techniky a 30 tisíc raket a munice. A prostým občanům vzkázal, že existuje „opatrné oprávnění“ tvrdit, že ekonomika „překonala hlubokou krizi“ a nebýt války na východě země, obnovila by svůj růst. Ukrajinští politologové mají tuto pasáž za nejpochybnější z celého projevu: „Mám dojem, že Porošenko má jiné statistiky než my ostatní,“ konstatoval například Kosť Bondarenko. „V každém případě neexistují důvody tvrdit, že se situace zlepšila. Dál žijeme na dluh, jíme na účet zahraniční dárců, ztratili jsme staré trhy a nové nezískali.“ A jeho kolega Jevgenij Filindaš podotkl: „Krom toho avízované další zdražení komunálních služeb jen prohloubí zadluženost obyvatelstva, životní úroveň se znovu zhorší. O jakém růstu může být řeč?“
Kyjev sice znovu odložil vyhlášení bankrotu, ale podle oficiálních ukrajinských údajů přitom – především v důsledku války, ztráty průmyslových kapacit Donbasu a někdejších ruských trhů -- letos v prvním pololetí HDP země meziročně propadlo o více než 16 procent, přičemž jedinou oblastí, do níž hodlá vláda investovat, jsou výdaje na zbrojení; do roku 2020 by měly dosáhnout pěti procent (fakticky neexistujícího) rozpočtu. Mimochodem, ze 166 zemí světa, které umožnily plný přístup ke svým údajům o HDP mezi lety 1991 až 2014, jich trvalý propad HPD vykazuje jen pět: Středoafrická republika (-0,94 procenta), Zimbabwe (-2,3 procenta), Gruzie (-15,4 procenta), Moldova (-29 procent) a Ukrajina, která se za dobu své nezávislosti v HDP propadla o 35 procent.
Ukrajina? Co je to?
Ve finále ale Porošenkův proslov v Berlíně velký dojem neudělal. Francouzský ministr zahraničí Laurent Fabius Porošenkovi vzápětí vzkázal, aby se raději ze všeho nejvíc soustředil na dodržování Minsku 2 a ukončení války, a totéž posléze zdůraznila i německá kancléřka, která vyzvala Kyjev, aby „dohody naplňoval, namísto aby se je snažil zpochybňovat“. Angela Merkelová současně vyloučila možnost, že by se k „normandskému“ formátu jednání přidaly také třeba USA, Pobaltí nebo Polsko, jak navrhoval polský prezident Andrzej Duda, jemuž se za takové nápady dostalo kritiky i od vlastního ministerstva zahraničí. Porošenko s německou kancléřkou plně „souhlasil“, a to přesto, že se – po telefonátu do Moskvy -- na tiskové konferenci obrátila se vzkazem k ruskému prezidentovi Putinovi a celou kyjevskou snahu utvořit „koalici“ Ukrajiny, Německa a Francie proti Rusku postavila na hlavu: „Chceme přibrat Rusko, dát mu možnost účastnit se našich jednání, aby mohlo naslouchat a ve finále nastoupilo cestu rozumu, protože bez toho úspěchu dosáhnout nelze.“ Berlín i Paříž tím v každém případě ale zdůraznily, že upřednostňují diplomacii se všemi zúčastněnými, přičemž je názor kyjevských oligarchů a politiků nezajímá. A míru tohoto nezájmu výmluvně ilustrují zprávy o dohodě mezi Ruskem a Německem o dalším navyšování kapacity plynovodu Nordstream, což – nejspíš i s francouzskou účastí -- promění Německo v plynový hub Evropy a většina členských států EU se tak kromě závislosti na ruském zemním plynu stane energeticky závislými navíc i na Německu. Tranzit ruského plynu přes Ukrajinu už tedy není žádným tématem, čímž Kyjev ztrácí jeden ze svých posledních trumfů, přičemž ale zároveň ožívají teze o budoucí ose Peking, Moskva, Berlín propojených novou čínskou Hedvábnou stezkou.
„Porošenko jel do Berlína na kobereček: zeptali se ho na boj s korupcí, na slíbené reformy, ale hlavně, proč neplní Minské dohody,“ shrnul jednání ukrajinský politolog Michail Pohrebnický. Co se týče samotných dohod Minsk 2, chce je Kyjev „pohřbít, aby nemusel na východě Ukrajiny pořádat volby, které ale existující dohody předpokládají“. Volby by totiž legalizovaly lidi, kteří jsou pro Kyjev nevýhodní, a právě s nimi by pak kyjevská vláda musela usednout k jednacímu stolu, míní Pohrebnický. Mereklová, Hollande i Porošenko byli sice na detaily svých jednání skoupí, v otázce voleb na Donbasu ale Kyjev přece jen čehosi dosáhl: byly prý stanoveny „červené čáry“, za něž Rusko nesmí zajít, pokud nechce další prohloubení západních sankcí (Kreml přitom oficiálně tvrdí, že více než sankce jeho ekonomice škodí nízké ceny ropy). Moskva prý má přimět „doněcké“, aby sami vzdali volby naplánované na polovinu října, a pokud se hlasování přesto uskuteční, nemá jejich výsledky oficiálně uznat.
Ve finále ale Porošenkův proslov v Berlíně velký dojem neudělal. Francouzský ministr zahraničí Laurent Fabius Porošenkovi vzápětí vzkázal, aby se raději ze všeho nejvíc soustředil na dodržování Minsku 2 a ukončení války, a totéž posléze zdůraznila i německá kancléřka, která vyzvala Kyjev, aby „dohody naplňoval, namísto aby se je snažil zpochybňovat“. Angela Merkelová současně vyloučila možnost, že by se k „normandskému“ formátu jednání přidaly také třeba USA, Pobaltí nebo Polsko, jak navrhoval polský prezident Andrzej Duda, jemuž se za takové nápady dostalo kritiky i od vlastního ministerstva zahraničí. Porošenko s německou kancléřkou plně „souhlasil“, a to přesto, že se – po telefonátu do Moskvy -- na tiskové konferenci obrátila se vzkazem k ruskému prezidentovi Putinovi a celou kyjevskou snahu utvořit „koalici“ Ukrajiny, Německa a Francie proti Rusku postavila na hlavu: „Chceme přibrat Rusko, dát mu možnost účastnit se našich jednání, aby mohlo naslouchat a ve finále nastoupilo cestu rozumu, protože bez toho úspěchu dosáhnout nelze.“ Berlín i Paříž tím v každém případě ale zdůraznily, že upřednostňují diplomacii se všemi zúčastněnými, přičemž je názor kyjevských oligarchů a politiků nezajímá. A míru tohoto nezájmu výmluvně ilustrují zprávy o dohodě mezi Ruskem a Německem o dalším navyšování kapacity plynovodu Nordstream, což – nejspíš i s francouzskou účastí -- promění Německo v plynový hub Evropy a většina členských států EU se tak kromě závislosti na ruském zemním plynu stane energeticky závislými navíc i na Německu. Tranzit ruského plynu přes Ukrajinu už tedy není žádným tématem, čímž Kyjev ztrácí jeden ze svých posledních trumfů, přičemž ale zároveň ožívají teze o budoucí ose Peking, Moskva, Berlín propojených novou čínskou Hedvábnou stezkou.
„Porošenko jel do Berlína na kobereček: zeptali se ho na boj s korupcí, na slíbené reformy, ale hlavně, proč neplní Minské dohody,“ shrnul jednání ukrajinský politolog Michail Pohrebnický. Co se týče samotných dohod Minsk 2, chce je Kyjev „pohřbít, aby nemusel na východě Ukrajiny pořádat volby, které ale existující dohody předpokládají“. Volby by totiž legalizovaly lidi, kteří jsou pro Kyjev nevýhodní, a právě s nimi by pak kyjevská vláda musela usednout k jednacímu stolu, míní Pohrebnický. Mereklová, Hollande i Porošenko byli sice na detaily svých jednání skoupí, v otázce voleb na Donbasu ale Kyjev přece jen čehosi dosáhl: byly prý stanoveny „červené čáry“, za něž Rusko nesmí zajít, pokud nechce další prohloubení západních sankcí (Kreml přitom oficiálně tvrdí, že více než sankce jeho ekonomice škodí nízké ceny ropy). Moskva prý má přimět „doněcké“, aby sami vzdali volby naplánované na polovinu října, a pokud se hlasování přesto uskuteční, nemá jejich výsledky oficiálně uznat.