13.6.2016 Outsidermedia
Výběr zajímavých článků a úvah, které vyšly v posledních několika dnech na ruských serverech a v ruských tištěných médiích. Zkrátka pohled z jiného úhlu, který nám tady v Česku tolik chybí.
Dmitrij Sedov
6. června 2016
Mnoho zjevných i skrytých činitelů dělá z Německa vazalský stát Ameriky a z jeho kancléřky něco jako lancknechta Washingtonu.
Vyhlášení vítězných Anglosasů o „zapojení poraženého Německa do symfonie svobodných německých národů“ byla od počátku lež. Washington a Londýn v tom měly výhodu, zabránilo se obrození Němců v roli konkurentů a globálního hráče schopného přejít k soupeři. Navíc měl být zabraný německý potenciál využit proti Sovětskému svazu.
Anglosasové kontrolovali Německo za pomoci financí, amerikanizace politické elity, informačních zdrojů a vojenských základen na území Německé spolkové republiky i s arzenálem taktických jaderných zbraní.
Rukojmí bez peněženky v prérii neunikne
Anglosasové zahajují vždy svoje přátelství s novým partnerem tím, že se dostanou k jeho peněžence. Takto to dopadlo i se zlatými rezervami Německa. V průběhu druhé světové války byly zlaté zásoby Třetí říše zčásti utraceny, zčásti ukradeny a to, co v Říšské bance zbylo, zabrali Američané. Po oživení hospodářství a účasti na světovém obchodu se u Němců začaly objevovat zlaté avoáry, ale disponovat s nimi nemohli. V roce 1958 podepsala Centrální banka Německa s finančními úřady USA dohodu týkající se německého zlata v amerických depozitářích. Podmínkou bylo zbavení Německa práva vzít si svou zlatou rezervu zpět, dokud jsou na jeho území americké vojenské základny.
Zlatý poklad Německa činí 3,38 tisíc tun a jeho hodnota k roku 2014 je 141 miliard USD. Je na druhém místě po USA. Největším opatrovníkem německého zlata je Federální rezervní banka New York, je ho tam asi polovina. Německo se snažilo v roce 2014 domoci se alespoň inventarizace svých zásob ve Fort Knox, ale k ničemu to nevedlo. Američané Němcům pouze potvrdili, že není možno tyto zásoby vyvézt do Německa. Je to kovbojsky prosté – rukojmí bez peněženky v prérii neunikne.
Zatahování německé politické elity do americké politické sféry se děje s pomocí celé sítě vládních i nevládních úřadů a organizací. Hlavní je Americká rada pro Německo (American Council on Germany, ACG). Ta zkoumá politické, ekonomické a sociální výzvy nasměrované na Transatlantickou společnost. Prioritami ACG v práci s německými politiky jsou otázky globalizace, technologické inovace, otázky bezpečnosti a ekologie, zemědělství a komunální růst.
Přitom Němci nemohou hlasovat v otázkách globalizace, je omezena svoboda jejich postoje k bezpečnosti, omezena ekologie a inovace, relativní volnost mají jen v oblasti zemědělství a komunální politiky. Američané diktují německým partnerům především americké přístupy a standardy, což má oslabit zachovávání evropských tradic a navodit politiku globalismu. Dohoda o transatlantickém partnerství (TTIP), která radikálně změní sociální a ekonomickou situaci v Evropě ve prospěch nadnárodních společností, se pro Washington vyvíjí úspěšně. Velká část německé politické elity je fakticky „amerikanizovaná“.
Kontrola německých médií má účinnější formu, než je jen účast amerického kapitálu v nich. Masové informační prostředky Německa zručně třídí informační toky a dosazují tam ideologii atlantismu. Federální tiskový úřad je těsně napojen na ACG a má silné páky na ovlivňování médií. Malé množství relativně nezávislých médií je zatlačeno do pozadí a nemají hlavní slovo. Masové informační prostředky regulují vysvětlování událostí na Ukrajině a politiku Ruska k Ukrajině. Příkladů ovlivňování informací je mnoho. Například téma podněcování druhé světové války USA a Velkou Británií je označeno za fašismus. Rovněž nelegálního držení jaderných zbraní Izraelem se nelze dotýkat.
Po sjednocení Německa v roce 1991 získala SRN formální suverenitu. Sovětská vojska byla odvelena, přitom americká zůstala. Mnohé objasňuje kniha bývalého vedoucího západoněmecké vojenské kontrarozvědky Gerda-Helmuta Komossyho „Německá karta“. V ní je uvedeno, že v roce 1949 byla suverenita Německa omezena tajnou státní smlouvou podepsanou na 150 let s platností do roku 2099. Jako záruku zabavili Aglosasové německé zlaté rezervy. Německá vláda existenci této dohody popírá, ale opak je pravdou.
Situaci dobře ilustruje americký generál Odom, častý poradce Brzezińského ve vojenských otázkách, asistent náčelníka štábu armády USA pro rozvědku, ředitel NBÚ. Přiznal, že NATO nebyla určena k ochraně před vojenským nebezpečím Sovětského svazu, ale jako nástroj proti Německu. Také rozšíření NATO na východ mělo stejný cíl. Řekl: „Německá otázka ve vztahu k Polsku, Československu a Maďarsku ztrácí aktuálnost, je-li zastřešena NATO.“ Podle strategické koncepce NATO z roku 1999 je rozmístění amerických jaderných prostředků v Evropě důležitým politickým a vojenským vazebním článkem mezi evropskými a severoamerickými členy aliance.
První generální tajemník NATO (1952 až 1957) Hastings řekl, že západní vojenský blok byl vytvořen proto, aby „udržel Američany uvnitř, Rusy venku a Němce dole“. Třetí německý kancléř Kiesinger uvedl: „Fakticky jsme protektorátem Spojených států.“
Do hlav Němců je vtloukáno, že jejich země je „ekonomický gigant a politický trpaslík“, což se z vědomí společnosti dodnes neztratilo. Merkelová to změnit nedokáže, na to by musel přijít politik jiného ražení. Německý lid nikdy nepozbyl schopnost vybírat si ze svých řad velké politiky. Vzpomeňme jen kancléře Williho Brandta, Helmuta Schmidta a Gerharda Schrödera. Ti byli, na rozdíl od Merkelové, schopni přijmout odpovídající historická rozhodnutí.
Merkelová nezávisle uvažovat nedokáže, je ve vleku politiky USA a voliči je považována za slabého vůdce. Její popularita padá. Není odvážná tak, jako byl její předchůdce Schröder, který se odmítl připojit k agresi USA v Iráku. Merkelovou nepřiměly ke kritice USA ani odposlechy Národní bezpečnostní agenturou USA. Tím více se neodvážila jít do konfliktu se spojencem v NATO Tureckem, které vydírá bez skrupulí jak EU, tak Německo.
V postoji k Ukrajině Merkelová smrdí americkou licoměrností. Umanutě nechce vidět, kdo zavinil krizi a kdo brání jejímu zdolání. Stejně tak odevzdaně plave po proudu v otázce přípravy Transatlantického partnerství, které může Německo zbavit postavení přední evropské mocnosti. Její migrační politika vede k oslabování německé identity a k islamizaci státu.
Sama přiznala, že Německo nese odpovědnost za bezpečnost Izraele, což může v budoucnu donutit její zemi bránit Izrael silou svých zbraní. Přece nemůže nechápat, že její politika je v rozporu s očekáváním Němců, když nic nepodniká, jenom se zmítá. Nemůže být konstruktivním partnerem Ruska, pracuje v protiruském kursu v zájmu Washingtonu.
Zásadou současné politické kultury Ruska je nemíchat se do vnitropolitických procesů jiných zemí. Ovšem s ohledem na blížící se volby do Bundestagu v roce 2017 by bylo rozumné obrátit pozornost na opoziční síly v SRN. Strana Alternativa pro Německo připravuje velká překvapení, která zásadně změní situaci v samotném Německu i v EU jako celku. Bylo by dobré, aby se Moskva na toto překvapení připravila. Co k tomu Merkelová, to není důležité. Ona se již sama vyloučila ze skupiny lidí, s nimiž je možno hovořit jazykem vzájemného porozumění.
Převzato z Fondsk.ru
http://www.fondsk.ru/news/2016/06/06/amerikanskij-kapkan-dlja-angely-merkel-40694.html
***
Nové kolbiště boje – Indický oceán
Dmitrij Nersesov10. června 2016
V globálním systému tržně ekonomických vztahů dochází k zásadním změnám. Iluzi jednotného „světového trhu“ nahrazují struktury vytvářené okolo oceánů. Projekty Transpacifického a Transatlantického partnerství jsou v různém stupni realizace. V úmoří Severního ledového oceánu je vytvořen Arktický makroregion.
Boj o Indický oceán
Zápas o něj může být strhující i dramatický. V porovnání s druhými oceány má Indický řadu zásadních zvláštností. Konkrétně je jediný, k němuž nemají přímý přístup světoví hráči: USA, Evropa, Rusko a Čína. Proto je pro každého z nich mimořádně důležité zajistit si v regionu svoji vojenskou přítomnost.
USA zde mají svou 5. flotilu a strategické základny v Bahrajnu v Perském zálivu a v Džibuti při vstupu do Rudého moře. Evropa se do regionu může dotáhnout s pomocí NATO. Existují dohody o spolupráci NATO se zeměmi Perského zálivu, v tom jsou velmi aktivní Britové. Londýn dostal povolení k vybudování základny na výstupu z Perského zálivu v Ománu. Francouzi udržují pozici v Džibuti a mají k Dispozici Réunion a Kergueleny v centrální a jižní části Indického oceánu.
Posílení vojenské námořní přítomnosti v akvatorii Indického oceánu mocností mimo region usnadnili somálští piráti. Kvůli bezpečnosti obchodních plaveb k břehům Východní Afriky sem byly vyslány lodě mnohých států a od té doby bojují o možnost dlouhodobé přítomnosti. Asi nejobratnější jsou v tom Číňané. Mají přístup k základně NATO v Džibuti a stanovišti v Mosambiku. Peking nepřetržitě zvyšuje svoji přítomnost ve Východní Africe, v Súdánu, v Etiopii a v dalších zemích. Číňané zde nepochybně vybudovali svoji infrastrukturu, jejíž rozsah předvedou v pravý čas.
Perla v náhrdelníku čínských základen v Indickém oceánu
Gvadar, přístav v Pákistánu, je pro Čínu perlou s perspektivou strategické námořní základny a největšího obchodního přístavu, spojeného železnicí a silnicí s Čínou. Zde dochází ke stále silnějšímu soupeření mezi Čínou a Indií. Pro Indii, která považuje Indický oceán za svůj, je to bezprostřední výzva. Pozemní přístup Číny k vodám Indického oceánu a čínskou základnu zde považuje Dillí za nebezpečí z hlediska potenciální zranitelnosti indické pobřežní linie.
Základna v Gvadaru umožní Číně vzít pod kontrolu námořní cesty z Asijsko-pacifického regionu na Blízký východ a do Evropy, přičemž to bylo tajným přáním Indie. Vytěsněním Indie do druhořadého postavení se stane Čína jediným strategickým partnerem USA v Tichém i Indickém oceánu. Na to Indie odpověděla intenzifikací vojensko-technické spolupráce s USA, podobně jako Vietnam. Zároveň zahájila spolupráci s Íránem – v plánu je budování přístavu Chabahar, dvojníka Gvadaru.
Projekt Chabahar
Chabahar má umožnit Afghánistánu a republikám dřívější sovětské Střední Asie průchod do Arabského moře. Zřejmě má mít i vojensko-strategický účel. Roli zprostředkovatele mezi Indií a Čínou na sebe zajisté s potěšením vezme Amerika. Bude využívat nejasnosti kolem zrušení sankcí proti Íránu a osnovat rozpory mezi vnějšími hráči (například Saúdská Arábie bude manipulována dodávkami zbraní), bude využívat téma boje s terorismem a ochranu lidských práv. Ovšem nejmocnější pákou, jak ovlivňovat situaci, je zřejmě to, že jsou oba přístavy na území Balúčistánu, což je něco jako Kurdistán Jižní Asie. Balúčové jsou rozdělený národ žijící na území tří států, Pákistánu, Íránu a Afghánistánu. Dlouhou dobu, až doposud, bojují za samostatnost. Na území, na němž žijí, budou konkurenční strategické objekty, což dá USA do rukou prvotřídní trumf.
Napjatý uzel rozporů v Indickém oceáně
Do tohoto uzlu jsou vtaženy jaderné mocnosti (Čína, Indie, Pákistán) a skoro jaderný Írán. Na řízení konfliktů v makroregionu si činí nároky USA podpořené NATO a bývalými evropskými metropolemi, Velkou Británií a Francií. Rusko zde má dosud na prosazování svých zájmů velmi omezené možnosti. Aktivy jsou spolupráce s Indií, Pákistánem a Íránem. Perspektivním směrem mohou být iniciativy Moskvy v Perském zálivu. Pro rozsáhlé soutěže to však nepostačuje. Dosud není nahrazena ztráta sovětských základen v Jemenu, Mosambiku a Somálsku. I když na druhou stranu není třeba se příliš angažovat, „mýt si ruské holínky ve vodách Indického oceánu“, jak k tomu vyzýval známý politik současnosti.
Není moudřejší věnovat prostředky více na rychlejší a efektivnější vytvoření silných alternativ transoceánským trasám přes Arktidu nebo po Transsibiřské magistrále? A rovněž na vytvoření kontrolních a řídících systémů pro místa vstupu do koridorů ve směru ze severu na jih: Kaspického moře a Střední Asie. Nakonec se projekty Gvadar a Chabahar bez takových koridorů neobejdou.
Převzato z Pravda.ru
http://www.pravda.ru/world/10-06-2016/1303362-ocean-0/
***
Polsko – bolení hlavy staré Evropy
Jurij Rubcov12.června 2016
Varšava se drápe za zvýšením geopolitického postavení Polska bez ohledu na zájmy sousedních zemí. Polský ministr Waszczykowski by snad neměl mluvit za celou Evropu.
Přípravu schůzky ministrů obrany NATO v červenci diriguje Washington, od něho přicházejí impulzy. Ze všech nejsnaživější je Varšava. Dne 10. června se na oficiálních stránkách Pentagonu objevila zpráva, že na schůzce bude věnováno přednostně značné úsilí podpoře spojenců a partnerů v obraně před ruskou agresí. Tato vytrvalá propaganda o ruském nebezpečí slouží alianci k odůvodňování její existence.
Jak řekl stálý představitel Ruska při NATO Alexandr Gruško, využívá aliance obraz velkého nepřítele k tomu, aby se vrátila do centra světové politiky. Prý jiná cesta pro zajištění bezpečnosti s podporou Evropy a USA není. Gruško situaci shrnuje. Lze to vyjádřit tak, že Washingtonem vnucovaný NATO-centrismus v mezinárodní bezpečnosti je ve skutečnosti US-centrismus pro Evropu. Aliance přechází na schémata bezpečnosti z období studené války. Vyvolává to znepokojení, neboť již nejde jen o politiku, ale též o válečnictví. Upevňuje se konfrontační model.
Jedním z cílů takové strategie je prohloubení dělicích čar v Evropě, oddělení Ruska od Evropy (západní) a postavení Ruska a Evropy proti sobě. K tomu slouží ta nekonečně omílaná „hrozba z východu“. Taková aktivita, jako je nyní v rozšiřování válečné výstavby, tu dávno nebyla. V Rumunsku a Polsku se staví americké základny PRO. V Polsku poběží desetidenní cvičení NATO s účastí 2920 bojových zařízení a 31 tisíc vojáků (je v tom 12 tisíc polských, 14 tisíc USA a 1 tisíc z Velké Británie). Účastní se 18 zemí NATO a 5 zemí z „Partnerství pro mír“. Polsko vykřikuje, že „nyní Rusko vidí, že útok na Polsko je útokem na NATO“. Je to zcela absurdní, jak po pravdě řekl Gruško. Je to neexistující problém, jehož praktickým důsledkem je, že se podél ruských hranic vytváří zcela nová realita.
Mezi Varšavou a vedením NATO je uzavřena předběžná úmluva o rozmístění aliančního kontingentu na severovýchodě Polska vedle hranice s Kaliningradskou oblastí a s Běloruskem. K ospravedlnění tohoto provokačního kroku se předkládá surrealistický obraz, jak ruská vojska ranou z Kaliningradské oblasti oddělí Pobaltí od hlavního území NATO. Bláznivou oficiální Varšavu už nezarazí ani střízlivé hlasy polských intelektuálů. Profesor Bronislaw Lagowski uvažuje, že je to možno vidět jen v kategorii jakési psychologické patologie … O napadení v dohledné době Ruska na Polsko mohou hovořit jen lidé ve skutečnosti nezodpovědní a hrající s politikou. Jednat jako polské vedení nelze: vyzbrojovat se pro každý případ, ale jaký? Války? Pokud v této části Evropy dojde k válce, bude hlavní obětí Polsko.
Lagowski mluví pravdu, ale ne celou: jestliže se Polsko stane hlavní obětí války rozpoutané s jeho pomocí v Evropě, nebude jedinou obětí a možná ne největší. Jiné to může být z pohledu Němců.
Vcelku není pronikání NATO na Východ přijímáno ve staré Evropě jednoznačně. Například analytik Die Zeit Bittner uvádí, že aliance učiní jednu z největších chyb ve své historii, jestliže dovede vybudování systému PRO v Evropě do konce. Podle Der Spiegelu jsou válečné hry „příliš nápadně směrovány na Rusko … bez nutnosti se rozehrává scénář reálné války“. Podle deníku může Polsko „politicky otrávit“ červencový summit aliance.
Varšava dělá Německu i další problémy. V lednu si polský ministr obrany stěžoval na to, že druhé země mohou samostatně rozhodovat o stálé přítomnosti vojáků NATO na svém území, ale v případě Polska „existuje německé veto, které nám činí komplikace“. Rád by, aby se to na summitu NATO zrušilo.
Profesor Lagowski píše, že Polsko by ve své snaze posílit svoji roli v Evropě uspělo lépe, kdyby se spojilo s Ruskem. Mezi těmito dvěma státy nejsou reálné důvody pro konflikty. Nejsou územní spory a problémy s uzavřením ventilu. V podstatě ani jeden skutečný problém, který by mohl vyvolat nepřátelství. Je problém historické zátěže, který mají Poláci a má protiruský charakter. Ovšem takové uvažování padá do prázdna. Ve Varšavě nosí klapky na očích.
Polský ministr Waszczykowski by neměl mluvit za celou Evropu, tak jako to učinil, když nabubřele prohlásil, že Rusko svojí „agresívní politikou“ „nám způsobí bolení hlavy“. Komu nám? Nasměrovaná provokace, o které píše Spiegel, může vést k situaci, že Polsko se svou natovskou hbitostí bude samo bolením hlavy staré Evropy.
Převzato z Fondsk.ru
http://www.fondsk.ru/news/2016/06/12/polsha-kak-golovnaja-bol-staroj-evropy-40808.html