13. 6. 2016
Skoro neznám nic a nikoho, koho by a co by polistopadoví vítězové nechali na pokoji; vzali to opravdu z gruntu. Kde jim to podle mustru neštymovalo, vyrazili se smyšlenkami. Anebo lhali, až se prášilo- nebo jakoby se nechumelilo. Z Bedřicha Engelse udělal Mesiáš ješitného filozofa. Slouhové změnili i název ulice, ve které aktér „lásky a pravdy“ bydlel ve vlastním domě.
Ztečí vyrazili na pomníky, svalili pražské sochy Julia Fučíka, Jožky Jabůrkové, Jana Švermy, Antonína Zápotockého, Vladimíra I. Lenina, hodili oprátku na krk nepovedené soše Klementa Gottwalda a z Prahy táhli po širé zemi. Vytvořili názvoslovné komise a mydlili přemalování ulic hlava nehlava. Můj profesor literatury, který mi vštěpoval lásku k Juliu Fučíkovi a k jeho Reportáži psané na oprátce, se odhodlal hned v prosinci 1989 ke stržení nazvoslovné desky s textem hrdiny, kterého předtím obšťastnil svatozáří. O mně pak - jako na okraj napsal do novin, že mi Fučík poškodil mozek. Nemýlil se, měl plnou pravdu. Můj kantor nebyl komunistou, byl členem Československé strany socialistické, jejího ústředního výboru, jako byl Miroslav Kalousek v té době členem Československé strany lidové. Politické strany Národní fronty se k nim neotáčely ani tehdy zády.
Vstali noví bojovníci, padouch nebo hrdina, všichni jedna rodina.Se Zdeňkem Nejedlým se v Litomyšli vypořádali jinak, na bronzové tabulce připomněli, že vedle hodně dobrého napáchal jejich rodák také mnoho zla. Sochoborci čerpali sílu, síru, energii ještě z dob, kdy po nacistech podruhé bourali znovu obnovené sochy ve městech a na vesnicích připomínající prezidenta T.G. Masaryka nebo Milána R. Štefánika. Bourači, kteří zbourali sochy Jana Nepomuckého, kdo připravovali trhavinu a odpálili ji nad Prahou v rozvrtané mamutí soše Josefa Vissarionoviče Stalina, posud nezmizeli. Kromě smíchovského tanku, ,který přemalovali na růžovo a nakonec odvezli do muzea, se chystali zbourat žižkovskou televizní věž, jejichž paprsky považovali za zdraví a životu nebezpečné.
Na sochu maršála I.S. Koněva v pražských Dejvicích zatím nedosáhli, sochou Karla Pokorného Sbratření opovrhují a nechávají ji kropit holubím trusem. Nebourají jenom sochy, zgruntu od základu přestavují i historické centrum matičky Prahy – nechávají stát pouze domovní štíty budov, zatím, co jejich záď už pod buldozéry vzala za své. Vypravte se do zákulisí třeba Václavského náměstí nebo i Panské ulice.
Takové dílo zanechali a posud zanechávají – za prachy - nenávistní ideologičtí sochoborci.
Pak byli ještě a jsou další – zloději a lupiči barevných kovů. Jim padlo jenom v Praze po roce 1990 za oběť skoro sto významných soch a bust národních i zasloužilých umělců – či klasiků. Zhynula i největší, busta Petra Bezruče v Bezručových sadech na pražských Vinohradech. Sochoborci zanechali znatelné stopy po celé vlasti, i na Slavkovském bojišti na Žuráni, na pohřebišti Rudé armády na pražských Olšanech nebo na Národním hřbitově v Terezíně.
U nás prý nekradou už jenom ručičky na staromětském orloji.
Už ale máme nové připomínky nové doby, máme bronzové stolečky Václava Havla, měli jsme pamětní desku paní Hany Benešové na domě,v němž vdova po Edvardu Benešovi bydlela, a který pro sebe a pro Knihovnu Václava Havla koupil na Loretánském náměstí Zdeněk Bakala. Máme exkluzivní kinetickou sochu Franze Kafky, máme ztepilého nahého muže na Kampě, který bez přestání očurává obrysy České republiky. Prožili jsme za bílého dne „kominické stržení“ prezidentské vlajky nad Pražským hradem, vajíčkovou kanonádu na dva prezidenty dvou zemí – Česka a Německa. Prožili jsme už leccos.
Bůh nám žehnej a odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme viníkům.
Amen
Psáno pro Novou republiku, Nové slovo, LUK
Foto: Jovan Dezort