V předvečer 2. světové války vězely USA hluboko v hospodářské recesi a čelily válce na dvou frontách: s Japonskem a Německem. Jakkoli byl tato vyhlídka bezútěšná, byla pohodou ve srovnání s vyhlídkou, kterou čelí USA dnes. Je ve Washingtonu či v prostitujících se západních médiích, či v EU, či v NATO aspoň jeidný člověk, který dokáže pochopit důsledky našich neustávajících vojenských a propagačních provokací proti Rusku?
Existuje v jakékoli zodpovědné pozici západního světa někdo, kdo má dost rozumu na to, aby si tuto otázku aspoň položil? Protože co bude, když nám Rusové uvěří? Když se nám skutečně podaří přesvědčit je o tom, že se je chystáme napadnout? A stejnou otázku můžeme vztáhnout i vůči Číně.
Bezstarostnost blázna z Bílého domu i mediálních presstitutek už dávno překročila hranici nebezpečí a změnila se v nezodpovědný hazard. Co asi krouží v hlavách Rusů, když vidí, že demokratická strana zamýšlí zvolit Hillary Clintonovou prezidentkou Spojených států? Osobu natolik šílenou, že označila prezidenta Ruska za nového Hitlera, a prostřednictvím neokonzervativní stvůry Victorie Nulandové zorganizovala svržení demokraticky zvolené ukrajinské vlády a nahradila ji vládou amerických loutek? A to vše v zemi, která s výjimkou posledních dvaceti let byla po dlouhá staletí provincií Ruska?
Vsadil bych se, že jen tahle věc dokázala přesvědčit i tu nejnaivnější prozápadní část ruské vlády, že USA co nejvážněji uvažují o rozpoutání války s Ruskem.
Od okamžiku, kdy se Rusko postavilo Obamovi v Sýrii, čelí Rusové nejen zvýšené nepřátelské propagandě, ale i vojenským provokacím na svých hranicích. Tyto provokace se Washington i jeho vazalové v NATO pokoušejí ospravedlňovat jako odpověď na „ruskou agresi“. Čili agresi, která postrádá podklad – kromě falešných obvinění, podle nichž se Rusko chystá napadnout baltské země, Polsko a Rumunsko, a znovu tak vytvořit sovětské impérium, jehož východoevropská část (s přídavkem dřívějších ruských provincií Gruzie a Ukrajiny), se mezitím stala částí impéria amerického.
Rusové velmi dobře vědí, že propaganda o „ruské agresi“ je lež. Ale současně si uvědomují i toto: jaký jiný důvod by tato lež mohla mít, než připravit západní státy na válku s Ruskem?
Žádné jiné vysvětlení této lži totiž neexistuje. Dokonce i tak tupé hlavy, jako jsou Obama, Merkelová, Hollande a Cameron by mohly pochopit, jak nebezpečné je přesvědčit velkou vojenskou mocnost o tom, že se ji chystáte napadnout. A to nebezpečí je dnes dokonce dvojnásobné, protože se týká i Číny.
Západ zkrátka nedokázal vyprodukovat politické vedení, schopné zachovat na zemi život.
Až do nastolení kriminálních režimů Clintona, Bushe ml. a Obamy pracovali všichni američtí prezidenti na snížení napětí se Sověty. Kennedy se společně s Chruščovem snažili najít mírové řešení poté, co Sověti zjistili existenci amerických raket v Turecku, a Američané zas sovětských raket na Kubě. Nixon vyjednal smlouvy SALT (smlouva o omezení strategických zbraní), i smlouvu o protibalistických raketách. Prezident Carter vyjednal smlouvu Salt II, kterou americký senát sice nikdy neratifikoval, ale USA se jí řídily. Prezident Reagan domluvil s Gorbačovem ukončení Studené války. Prezident Bush st. výměnou za Gorbačovův souhlas se sjednocením Německa slíbil, že NATO se nepohne dál na východ ani o jeden centimetr.
Všechny tyto výdobytky odhodily na smetiště dějin režimy prezidentia Clintona, Bushe ml. a Obamy, které lze přirovnat už jen jedině k režimu nacistického Německa.
Dnes se život na planetě Zemi ocitá v mnohem větším nebezpečí, než byl v nejtemnějších dnech Studené války. A jakkoli představuje oteplování Země globální hrozbu, je tato hrozba miniaturní ve srovnání s hrozbou nukleární zimy. A jestliže ďábel, zhmotnělý ve Washingtonu a v jeho vazalech, rozpoutá nukleární válku, stanou se jedinými dědici země švábi.
Vybral a přeložil Lubomír Man