F. William Engdahl16.6. 2016 Eurasia 24
Žádný finanční hegemon se dobrovolně nevzdá role světové rezervní měny. Stálo nás to dvě světové války, než londýnská City a britská centrální banka Bank of England neochotně přenechaly americkému dolaru vedoucí pozici britské libry. Jak řekl Henry Kissinger: „Kdo ovládá peníze, ten ovládá celý svět.“ Jestli to někdy Kissinger pronesl veřejně, nevíme, ale on a jeho příznivec David Rockefeller tomu zcela věřili. Americký dluh dosahuje 19 bilionu dolarů, stav americké ekonomiky a infrastruktury je horší, než byl v době Velké hospodářské krize, a většina Američanů žije na hranici chudoby. Ale Washington a jeho skvělí finanční inženýři přišli s nápadem, jak udržet dolar jako světovou měnu číslo jedna.
Vybraná skupina západních mainstreamových médií (New York Times, BBC, Süddeutsche Zeitung) nedávno odhalila kauzu Panama Papers. A ta nezůstala bez povšimnutí. Jednalo se o drzý útok na osoby prezidentů Putina a Si Ťin-pchinga, kteří měli být údajně zapleteni do této korupční aféry. Je ale pozoruhodné, že v uniklých dokumentech panamské právnické firmy Mossack Fonseca nefigurovalo jediné jméno amerického občana, který měl ukrýt peníze na zahraniční konta panamských prostředníků.
Celý svět se snažil vypátrat držitele těch údajně zpronevěřených peněz. Nikoho už ale nezajímaly dlouhodobé následky této velké kauzy. Kauza Panama Papers je přínosem pouze pro jednu jedinou zemi. Z této země se stává nová Panama, nebo lépe řečeno, nové Švýcarsko. Řeč je o Spojených státech amerických, které se během posledních dvou desetiletí angažovaly v potírání daňových rájů.
Zlatá éra dolaru
Je tomu už 72 let, co se v oblasti Bretton Woods v americkém státě New Hampshire roku 1944 setkala americká vláda s vybranými spojeneckými vládami, aby určily podobu poválečného měnového pořádku. Od té doby americký dolar vládne světové ekonomice. Federální rezervní systém (FED) na konci války roku 1945 disponoval obrovským množstvím měnového zlata.
Když v září 1939 vypukla válka v Evropě a došlo k rozdělení Polska, byly Spojené státy doslova zaplaveny evropským zlatem. V roce 1935 se hodnota zlaté rezervy USA pohybovala kolem 9 miliard dolarů. Po vypuknutí války v Evropě stoupala a roku 1940 dosáhla 20 miliard dolarů. Zoufalé evropské země potřebovaly finanční prostředky na vedení války. Jejich finance putovaly do Spojených států, kde nakupovaly nezbytné zboží.
V červnu 1944 byla do Bretton Woods svolána mezinárodní měnová konference, kde vyšlo najevo, že 70 % veškerého měnového zlata patří Spojeným státům. To byla vcelku působivá výhoda. Do těchto 70 % nebylo zahrnuto zlato, které USA získaly od členů Osy, Německa a Japonska, po jejich porážce. O jak velké množství zlata šlo, stále zůstává záhadou.
Následující čtvrtstoletí vládl zbytku světa dolar krytý zlatem. Západní Evropa zpustošená válkou potřebovala dolary k zaplacení zboží dovezeného z USA, aby mohla obnovit svoji průmyslovou základnu. Dolar na tom byl mnohem lépe než britská libra v předchozím století.
Dolarový svět prošel do roku 1960 značnými změnami. Ekonomika Francie a Západního Německa přišla se zbrusu novou moderní průmyslovou základnou, což pro zastaralé americké průmyslové zboží představovalo velkou výzvu. Americká průmyslová základna prošla naposledy modernizací před třiceti lety. Evropa a později i Japonsko se tak staly konkurenty amerického průmyslu. Dolarové výnosy německých společností Mercedes, VW, BMW nebo Siemens byly uschovány v německé centrální bance Bundesbank a ve francouzské centrální bance Banque de France. Ale banky na Wall Street (Citibank, JP Morgan a Chase Manhattan patřící Davidu Rockefellerovi) nejvíce znepokojovaly politické změny, které proběhly v 60. letech.
Francouzský prezident Charles de Gaulle se řídil radou svého konzervativního finančního poradce Jacquesa Rueffa a nařídil francouzské centrální bance, aby rychle se hromadící dolarové výnosy z obchodu směnila za zlato. Vše bylo podle pravidel brettonwoodského systému. Centrální německá banka následovala Francii a také požadovala směnění dolarů za zlato.
Roku 1968 proběhla první barevná revoluce svého druhu. Ústřední zpravodajská služba CIA spolu s americkým ministerstvem zahraničí svrhly prezidenta Charlese de Gaulla při nepokojích známých jako Pařížský květen 1968. Charlese de Gaulla v jeho funkci nahradil Georges Pompidou, bývalý rothschildský bankéř. Následně vypukla neuvážená válka ve Vietnamu a Washington potřeboval finance na válčení. A tak žádostí o vyplacení zlata z Federálního rezervního systému stále přibývalo.
V srpnu roku 1971 Paul Volcker, asistent ministra financí a bývalý vedoucí pracovník banky Chase Manhattan Bank, doporučil prezidentovi Nixonovi oprostit se od brettonwoodské dohody. Prezident Nixon dal na jeho radu a učinil tak z dolaru měnu, která již nebyla krytá zlatem. Jelikož Washington odmítal devalvovat dolar pro opětovné upevnění celého systému, zahraničním centrálním bankám, které se obávaly dolarové inflace, nezbývalo nic jiného než zcela vyčerpat zlaté zásoby z Federálního rezervního systému. Jacques Rueff a Francie dokonce požadovali 100% devalvaci dolaru vůči franku a německé marce.
Zrození petrodolaru
Wall Street a FED přišly do roku 1973 s řešením, jak zastavit propad dolaru. Detailněji se tomuto tématu věnuji ve svých knihách (A Century of War, Myths, Lies & Oil Wars). Po srpnu roku 1971 byl dolar devalvován o 40 % vůči franku, německé marce a japonskému jenu. Tehdejší ministr zahraničních věcí Henry Kissinger toho dosáhl díky své lstivé diplomacii.
V říjnu roku 1973 vypukla Jomkipurská válka. Následně Organizace zemí vyvážejících ropu (OPEC) uvalila na ropu embargo (odvoláno v březnu 1974 – pozn. edit.). Do roku 1974 stoupla cena ropy o 400 % a hodnota dolaru rapidně rostla. A tak Německo, Francie a další státy lačnící po ropě byly nuceny zaplatit za dovoz ropy o 400 % více. Kissinger to nazýval recyklací petrodolaru. Dolar nebyl krytý zlatem, ale ropou.
Aby byla zajištěna stabilita petrodolarového systému, musel Washington přijmout zvláštní opatření. OPEC, v jehož čele stála Saúdská Arábie, měl obchodovat s ropou pouze v dolarech a ne v markách, francích nebo jenech, jak by si to přály jiné státy.
Ministr zahraniční Henry Kissinger 8. června 1974 uzavřel se Saúdskou Arábií dohodu o vytvoření společné komise pro hospodářskou spolupráci. Obsahem této dohody byla finanční spolupráce mezi USA a Saúdskou Arábií.
Americké ministerstvo financí uzavřelo v Rijádu v prosinci 1974 dohodu se Saúdskoarabskou měnovou agenturou (SAMA), jejímž posláním bylo vybudovat nový vztah mezi Federální rezervní bankou v New Yorku a americkým ministerstvem financí a jeho výpůjčními operacemi. Asistent ministra financí Jack F. Bennett, který se později stal ředitelem korporace ExxonMobil, vysvětluje, že tímto se Saúdská Arábie zavázala k nákupu nových cenných papírů ministerstva financí USA, které dosáhnou splatnosti po uplynutí doby nejméně jednoho roku. Uzavřením dohody pověřil Washington bankéře Davida Mulforda, který pracoval pro investiční bankovní oddělení Credit Suisse First Boston.
V dubnu 1975 přišlo ministru financí Kissingerovi memorandum od Jacka Bennetta, ve kterém byl informován o plánech, které byly dohodnuty před dvěma měsíci. Součástí tajné dohody mezi Washingtonem a Rijádem, kterou Jack Bennett vyjednal, byla záruka ze strany Saúdské Arábie, že OPEC bude obchodovat s ropou pouze v dolarech. Na oplátku Saúdská Arábie požadovala zaručení vojenské bezpečnosti a možnost velkorysé koupě amerického obranného vybavení. S ropou se tedy neobchodovalo ani v japonském jenu, ani ve francouzských či švýcarských francích nebo v německých markách navzdory jejich vysoké hodnotě, ale pouze v amerických dolarech.
A to byla podstata petrodolarového systému. Dolar, coby rezervní měna, poslední desetiletí ovlivňoval Rusko, Čínu, Írán a dokonce i EU. Rusko a Čína podnikly obranný krok a dohodly se, že mezi sebou nebudou obchodovat s ropou a plynem v dolarech, ale v národních měnách. Írán nedávno oznámil, že v obchodu s ropou bude přijímat pouze eura. Krach dolaru je nám ze dne na den stále blíž.
Nový narkodolar
Finanční kouzelníci z Wall Street a amerického ministerstva financí nyní přicházejí s novým nápadem, jak udržet dolar v pozici světové měny.
Jedná se o pokus, jak zastavit hrozící krizi dolaru. Nová role dolaru spatřila světlo světa spolu se zvláštní kauzou Panama Papers. Spojené státy se rychle stávají novým Švýcarskem a tudíž i lákavým místem pro ukrytí tzv. horkých peněz, jakými jsou narkodolary z mezinárodního drogového obchodu, nebo peníze na zahraničních kontech zkorumpovaných politiků.
Americká vláda spolu s Americkým daňovým úřadem (IRS) celé minulé desetiletí a možná ještě déle vyvíjela nátlak na diskrétní zahraniční finanční centra, aby přesídlila ze Švýcarska na Kajmanské ostrovy nebo na Britské Panenské ostrovy a ještě dál. Činila tak prý proto, aby si mohla došlápnout na americké občany, kteří se vyhýbají daním a ukrývají peníze v zahraničí před IRIS, nebo jimi podporují Al-Káidu a podobné organizace. Ale sama americká vláda se striktně odmítla řídit novými mezinárodními pravidly o peněžním dohledu, za jejichž vytvořením si stála.
Lednové číslo časopisu Bloomberg poukazuje na to, že z míst jako Reno, Nevada, Jižní Dakota nebo Wyoming se rychle stávají daňové ráje.
Jak pro Bloomberg uvedl Peter A. Cotorceanu, curyšský státní zástupce a právník advokátní kanceláře Anaford AG: „Spojené státy, které vždy vystupovaly tak svatouškovsky a odsuzovaly švýcarské banky, se najednou staly ochráncem bankovního tajemství. Slyšíte ten zvuk? To je zvuk peněz tekoucích do USA.“
A tak se Spojené státy staly daňovým rájem. A jak je to možné? Čtyři země roku 2014 nepřijaly přísná opatření Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) týkající se peněžního dohledu. Mezi tyto země patří Bahrajn, Nauru, Vanuatu a nám známé Spojené státy.
Z tohoto pokryteckého rozhodnutí Washingtonu nejvíce těží největší soukromí bankovní manažeři na světě. Týká se to například úvěrové společnosti Rothschild Trust North America LLC sídlící v Renu v Nevadě. Úvěrová společnost Cisa Trust Company, která má sídlo v Ženevě a poskytuje své služby bohatým Latinoameričanům, chce otevřít pobočku ve městě Pierre v Jižní Dakotě, aby „mohla vyhovět všem potřebám svých zahraničních klientů,“ jak uvedl prezident této společnosti John J. Ryan ml.
Společnost Trident Trust Company, která je jedním z největších poskytovatelů zahraničních úvěrů, přesunula desítky svých účtů ze Švýcarska, Kajmanských ostrovů a dalších oblastí do města Sioux Falls v Jižní Dakotě. Učinila tak již v prosinci a prvního ledna to uveřejnila. Toto dění okomentoval Andrew Penney ze společnosti Rothschild & Co.: „Spojené státy jsou prakticky největším daňovým rájem na světě.“
Situace se pro dolar vyvíjí velice pozitivně. Roku 2010 měl být přijat zákon o výměně informací o účtech s jinými státy pro účely správy daní (FATCA). Tento zákon ukládá, aby advokátní kanceláře zveřejňovaly cizí účty držené americkými občany a následně na ně upozornily Americký daňový úřad. Pokud by tak neučinily, hrozila by jim vysoká pokuta. Spojené státy odmítly přijmout tento zákon, který vznikl pod vedením OECD. Dolary ze zahraničních účtů se tedy vracejí zpátky do Rena a z USA se stává daňový ráj.
Spojené státy jsou čím dál více oblíbenější. V roce 2011 byl zaveden zákon, který stanovuje, že agenti registrovaní v Panamě musí na vyžádání předložit informace o svém klientovi. Britské Panenské ostrovy přijaly omezení týkající se due diligence (hloubkové kontroly). Na investiční konferenci v San Franciscu vystoupil Andrew Penney a prohlásil, že americká vláda „nemá dostatek prostředků k tomu, aby mohla prosadit zahraniční daňové zákony, a ani nemá chuť je prosazovat.“
Právnická firma Mossack Fonseca je jedním z největších mezinárodních zprostředkovatelů zahraničních účtů. Nyní je ale nucena předat štafetu Spojeným státům, ze kterých se postupně stává nové Švýcarsko. Drogové kartely z celého světa jsou s tím už obeznámeny a hledají pro své peníze nový daňový ráj, jakým může být třeba Reno. Od zlatého dolaru jsme se dostali k petrodolaru a následně až k narkodolaru. Je to žalostná podívaná na zemi, která jednou bývala špičkou průmyslové technologie.
Zdroj: journal-neo.org
Překlad: LR