Svět ruskýma očima 356

zajoch
22.6.2016 Outsidermedia

Západ: Rusko se musí stát druhým Polskem

Said Gafurov, Maria Snytkova
14. června 2016
Celý západní svět se spikl proti Rusku a co po něm žádá, o tom hovoří prezident ruské asociace pobaltských výzkumů Nikolaj Meževič.

Plány Západu ohledně Ruska

Hodnotíme nový dokument Rady pro zahraniční obrannou politiku: „Strategie pro Rusko. Ruská zahraniční politika – konec roku 2010 až počátek roku 2020.“ Jedním z autorů je Sergěj Karaganov, děkan fakulty světové ekonomiky Vysoké školy ekonomické. Zřejmou podstatou dokumentu je to, že ruská diplomacie dělá v oblasti zahraniční politiky všechno správně, že se povedlo všechno ustát a odrazit útoky.
Ti, kteří stojí proti Rusku, nechtějí pouze zvítězit, ale chtějí zvítězit tak, aby Rusové sami sobě dávali góly. To nechceme připustit. Avšak co se týká techniky a taktiky jsou v radě zahraniční obranné politiky odborníci různí a mají různé názory na otázky spolupráce s Evropou a různý pohled na optimální ruskou zahraniční politiku.

Na Rusko je uplatňován silný vliv, souměřitelný se snahami o rozbití sovětského státu v počátku dvacátých let. Je ovšem určitý rozdíl. Rusko už není sovětské. Nyní se jeho oponenti nečekaně střetávají s tím, že jejich nátlak vyvolává absolutně opačnou reakci. Výsledkem je, že čím hůře vůči nám jednají, tím více důvodů máme přehodnocovat svoji zahraniční politiku a své místo ve světě. To není takové místo jako u Američanů, kteří si nárokují vůdcovství, ani jako u Číňanů, kteří si dávají své hlavní úkoly. Není to ani to, co nám navrhuje „osvícená“ Evropa a atlantické zaoceánské centrum, abychom byli něco na způsob Polska. Přibližně takové postavení jsou nám ochotni poskytnout, pokud o to budeme ještě dlouho prosit. S tím nesouhlasíme, v tom je absolutní většina ruských expertů na zahraniční politiku zajedno. Souhlasí s linií ministerstva zahraničí, které u nás drží linii prezidenta.

Zánik Evropy

Perspektivy ruského vzdoru prý jsou dobré, protože zdravé síly mohou skutečně na Západě vzít moc do svých rukou.

Zdravě síly jsou a jejich možnosti budou určitě narůstat podle toho, jak bude postupovat krize v ekonomickém a sociálně-politickém vývoji Evropy. Ten se po desetiletí nevyvíjel pouze dobře, ale skvěle. Byl vzorem pro napodobování v celém světě.

Jenomže po vzniku a rozvoji nevyhnutelně dochází k úpadku a Evropa jde dnes touto cestou. Ve všech aspektech ztrácí svoji identitu. V hospodářství se dostává pod Atlantické partnerství. Ve Velké Británii, Francii a Německu už nejsou takové osobnosti jakými byli de Gaulle a Adenauer. Globalizace se nekoná.

Sociolog Ulrich Beck před dvaceti lety napsal, že nevyhnutelným znakem globalizace je generalizace. Byla to geniální myšlenka. Nyní je vidět, že Američané svědomitě odstřihávají Evropu prostřednictvím Transpacifického partnerství a staví značnou část Asie proti Číně. Avšak v Asii žijí lidé, kteří z mnoha důvodů (i zeměpisných) dobře Čínu chápou. Chápou, že Čína je ve složitém postavení a je schopna i nečekaných činů. Idea amerického vůdcovství tak bude zpochybněna. Ani Japonsko, nejbližší spojenec USA, nepotřebuje mít konflikt s Čínou.

Rovněž Evropa, ať je to jak chce, se snaží vzdát se myšlenky atlantického partnerství v její počáteční podobě. Takže se globalizace ruší. Trvá v možnosti mobilní či internetové komunikace po celém světě. Dále existují ekonomické bloky, ekonomická spojení a staré heslo „proti komu se přátelíte“.

Je možné to, co se tvrdí ve zprávě, že se zdaří vyměnit v zemích EU vládnoucí elity, případně změnit jejich postoje? Je to možné?

U států Pobaltí je naděje malá. Tam je zvláštní situace. U Německa a Francie naděje je. V Německu překáží změně postoje to, že už nejsou u vlády sociální demokrati, kteří byli levicoví a a měli podporu odborů, prosazovali všeobecnou zaměstnanost, sociální práva a pozvedli ve své zemi pracující třídu na úroveň střední třídy. Existovali také liberální oponenti, koalice CDU/CSU, i oni hovořili o sociálním státu, ale jen opatrně. Nynější koalice pod vedením Merkelové očividně ztrácí důvěru. Lidé v těchto tradičních stranách nevidí možnost zbavit se krize.

Nabízí se otázka: „Kde jsou trhy, kde je samostatnost v zahraniční politice?“ Německo je bohatá kvetoucí země, ale Němci dnes žádají stabilitu a předvídatelnost ve všech otázkách, tedy i v otázce migrace. Jenže čí je dnes Evropa? Jaký tam bude model hospodářského rozvoje? Pokud to bude Transatlantický model, potom nebude mít Evropa jiná odvětví než turismus.

Opravdu vydají Angličané British Petroleum a Francouzi Total?

Jsou to velké a solidní firmy, možná se udrží, možná dostanou nějaké výsady, ale například americké zemědělství je rozhodně efektivnější než evropské. Nebude už možné pěstovat pšenici za pomoci ohromných dotací. Evropský zemědělský fond velmi plýtvá penězi. Znamená to, že farmáři všech těchto zemí a celkem to jsou ne desítky, ale stovky milionů farmářů a lidí na ně navázaných, se stanou nezaměstnanými. Airbus bude v podmínkách absolutní dominance Boeingu přirozeně nepotřebný, Boeing bude absolutní světovou jedničkou.

Evropská integrace selhala

Podle zprávy je v Evropě systémová krize, integrace je ve slepé uličce. Mělo by Rusko odmítnout Evropu „od Vladivostoku po Lisabon“?

Není třeba. Jsme připraveni integrovat se s EU za podmínky rovnoprávnosti, ale v Evropě je krize. EU se po několik desetiletí rozšiřovala, ale na druhou stranu upevňovala integraci: jednotné pasy, jednotná měna, sjednocení předpisů. Rozšiřování a prohlubování se dělo současně a dva procesy najednou není možné strávit. Rozšíření o Finsko a Rakousko neznamenalo rozšíření o chudé země. Když se však EU z ideologických důvodů rozšířila o Rumunsko a Bulharsko, klesly průměrné indexy vysoké životní úrovně. Ani Litva není žádným darem. Ze všech zemí Východní Evropy si vstupem do EU polepšili jen Poláci. Ovšem i Polsko, které se zřejmě nejlépe do EU adaptovalo, dnes vidí, že tam není všechno takové, jak by si přálo. Prezident spolu s vládou staví před EU ultimátum: „Nechte nás Poláky jednat podle našeho pohledu na problém migrace.“

To, že Rusko dnes jde správným směrem, ještě neznamená, že by mělo zapomenout, že v devadesátých letech šlo od katastrofy ke katastrofě. Hlavní povinností je – nikdy se nevrátit do doby ministra zahraničí Kozyreva, Šelova-Koveďjajeva, atd. Nyní jsou úkoly, které před ministerstvem zahraničí stojí strategickými úkoly země.

Nejsme už Sovětský svaz, nejsme izolovaní, jsme vtaženi do globálního obchodu. Proto další budoucnost závisí na ministerstvu zahraničí více než na ekonomickém bloku. Práci ministerstva zahraničí všichni vysoce cení, cení ji více než práci absolutní většiny všech ministerstev a úřadů země.

Převzato z Pravda.ru
http://www.pravda.ru/world/14-06-2016/1302829-mejevich-0/

Evropa a nová ekonomická realita. K zahájení Petrohradského mezinárodního ekonomického fóra (PMEF)

Petr Iskenderov
16. června 2016

Nynější jubilejní PMEF probíhá pod silně aktuálním heslem: „Na prahu nové ekonomické reality“. V mezinárodní ekonomické součinnosti bude skutečně možno otevřít novou stránku a jedna z klíčových úloh bude náležet Rusku.

Z pohledu zdaru takového fóra je tradičně nejdůležitější formát zastoupení. I přes usilovnou snahu EU nezrušit „válku sankcí“ proti Rusku, dochází k jasnému fiasku protiruských sil na Západě zmařit průběh PMEF tím, že nebudou přítomny významné zahraniční osobnosti. Přesto je mezi nimi na fóru generální tajemník OSN Pan Ki-mun, předseda EK Jean-Claude Juncker a předseda vlády Itálie Matteo Renzi. Příjezd předsedy EK je nepřímým znakem, svědčícím o zájmu EU na obnovení spolupráce s Ruskem. Politická pasivita EU a značný nátlak USA zablokovaly ve skutečnosti pokusy řady zemí EU od července zrušit nebo zeslabit sankce proti Rusku. Návštěva Junckera ukázala, že Brusel přece jen hledí do budoucnosti, kdy nastane normální vzájemný poměr.

Alexander Rahr, ředitel německého centra Rady pro zahraniční vztahy Bertholda Baytse, má za to, že jednání šéfa EK v Petrohradě jasně ukáže nepřímý vliv na budoucí řešení otázky sankcí proti Rusku. Dále se domnívá, že vybudovat Evropu bez Ruska není možné, vzniká úkol zformovat institucionální spolupráci EU s Eurasií, což by mohlo pomoci vyhnout se novým problémům podobným těm kolem Ukrajiny.

V diskusi s účastí Junckera jsou všechny bolavé body nynějšího poměru mezi Ruskem a EU – dvoustranné obchody, projekt Severní proud 2, situace na Ukrajině. Před loňským fórem se rakouští analytici domnívali, že největší ztráty války sankcí proti Rusku ponese Německo (ztráta 27 miliard EUR). Mezi další škodné země náleží Polsko, Itálie, Španělsko, Francie a Estonsko.

Podobně se musí hodnotit i účast šéfů světového energetického byznysu v práci PMEF. V jejich středu je zástupce společnosti Shell van Burden, generální ředitel Exxon Mobil Tillerson, rovněž Dudley z BP, Descalzi z ENI, Kibsgaard ze Schlumberger a Puyang z Total. Celkem se práce ve fóru zúčastnilo přibližně 230 byznysmenů světového významu. Přiznáním západních účastníků letošního fóra a svědectvím vedoucího organizačního výboru, ruského vicepremiéra Sergěje Prichoďka, nebylo letos oproti loňsku vidět, že by vláda USA zesílila nátlak na evropské společnosti kvůli účasti na fóru. Dokonce trochu oslabil i vliv na americké společnosti. Že by americká politická elita vystřízlivěla, anebo je to kvůli zostření vnitropolitického předvolebního boje v USA? To ukáže budoucnost.

Ovšem Američané se nátlaku nevzdali. Podle švýcarských medií se počátkem dubna setkal americký diplomat z velvyslanectví v Bernu se zástupci SECO (Státní sekretariát pro hospodářské záležitosti) k tomu, aby varoval švýcarské zástupce před účastí v PMEF, přičemž uvedl, že žádný obchod s Ruskem není možný. Ve švýcarském diplomatickém sboru uvedli, že takový je americký styl práce.

Podle předběžných informací má současné fórum šanci překonat loňské finanční a ekonomické rekordy. Loni byla celková suma podepsaných dohod 300 miliard RUB, v čemž nejsou zahrnuty dohody s obchodním utajením. Bylo podepsáno 205 dohod, memorand a kontraktů, PMEF se účastnilo 120 států. Oproti roku 2015 se letos odhaduje o 15 procent více objednávek a asi 10 tisíc účastníků. Vzrůstá počet i kvalita zástupců mimoevropských regionů. Zájem o projednání perspektiv investování do Ruska projevil hlavní výkonný ředitel Bahrain Mumtalakat Holding Company Alkuhedži, výkonný ředitel japonské banky pro mezinárodní spolupráci Maeda, hlavní výkonný ředitel Inventis Investment Holdings (China) Ltd. Ping a viceprezident společnosti Sinopec Group Lee. Účastnil se prezident Guinejské republiky Condé. Přichází větší aktivita na afrických trzích.

Světová ekonomika je stále multipolárnější a Evropané tím, že se zříkají kvůli euroatlantické solidaritě spolupráce s Ruskem, riskují, že se ocitnou na okraji ekonomických vztahů.

Převzato z Fondsk.ru
http://www.fondsk.ru/news/2016/06/16/evrosouz-i-novaja-ekonomicheskaja-realnost-k-otkrytiu-pmef-2016-40890.html

Demokracie jako očkování proti islamismu

Čím Tunisko brzdí džihádisty

Xenia Melnikova
17. června 2016

Tunisko je považováno za baštu demokracie na Blízkém východě. Pádu do islámského chaosu brání parlamentarismus. Oproti Jemenu, Libyi a Sýrii (občanská válka) a Egyptu (obvyklá autokracie) přešlo Tunisko celkem bezbolestně k demokracii.

Vasilij Kuzněcov z Ústavu orientalistiky Ruské akademie věd míní, že revoluce znamenala pozitivní posun. Proběhla první část přechodného období: mají demokraticky zvoleného prezidenta a parlament, bez problémů spolu vycházejí sekulární strany i umírněná islamistická strana. Existuje svoboda projevu i reálná opozice, atd.

Nejzápadnější země regionu

Po svržení prezidenta, který vedl stát 24 roků, vyhráli první demokratické volby umírnění islamisté. Nedokázali ve svých rukách soustředit veškerou moc, nevyhovovali obyvatelům a v poklidu odstoupili. O vyjednávání se silně zasloužil „Kvartet národního dialogu“, který loni získal Nobelovu cenu míru. Povedlo se usmířit opozici, islamisty, zastánce sekulárního státu a veřejné aktivisty a takto vyvést zemi z politické slepé uličky. I když islamisté ztratili vládu, politického procesu se účastní nadále. Prezidentem se stal sekulární politik Al-Bádží Qáid as-Sabsí. Ještě před jeho nastoupením do funkce byla přijata nová ústava. Ač je islám hlavním náboženstvím, jsou z ústavy všechny odkazy na náboženské texty odstraněny a občané Tuniska mají zaručenu svobodu vyznání a ochranu práv menšin.

Vláda Tuniska se pyšní svými dobrými vztahy se Západem. Loni země dostala status vnějšího spojence NATO. Washington jí poskytuje úvěry a finanční pomoc. Podílí se na společných obranných iniciativách s aliancí při boji s terorismem. NATO jí v omezené míře zajišťuje zbraně.
 
Problémy Tuniska

Přes politické výsledky komplikuje situaci v zemi těžká finanční krize. Na hospodářství se negativně projevilo přechodné období. V důsledku loňských teroristických akcí prudce poklesl turistický průmysl, na němž ekonomika silně závisí. Chybí dostatek zahraničních investic a dostatek užitkových surovin (na rozdíl od sousedního Alžírska). Mají bohaté zásoby fosfátů, ale příslušný průmysl je v hluboké krizi. Vsadili na rozvoj lidského kapitálu: ve školách se učí v arabském a francouzském jazyce, zájemci o vyšší vzdělání jsou zvýhodňováni. Přesto je těžké pro vzdělanou mládež získat ve své vlasti dobrou práci, což také bylo příčinou lidových bouří a vedlo v roce 2010 ke změně vlády. Dosud však nezaměstnanost a chudnutí obyvatel pokračuje. Pět let po revoluci nemohou mladí Tunisané najít práci a je pociťováno rozčarování z politického procesu.
 

Cestou džihádu

V popsaných problémech Tuniska jsou důvody, proč tuniská mládež podléhá extrémistické propagandě. Podle západních medií je Tunisko předním dodavatelem džihádistů do Sýrie a Iráku. Podle Al-Džazíry je v řadách Islámského státu přes 5 procent Tunisanů, z toho je více než 700 žen, jdoucích na sexuální džihád. Po dvou velkých džihádistických teroristických útocích dala tuniská vláda všechny síly na boj s terorismem a na zabezpečení turistů i obyvatel země. Podle tuniské ministryně turistiky je to otázka života a smrti.

Soustavně přicházejí informace o úspěších rozsáhlých protiteroristických akcí. Tak počátkem června odhalily silové složky v provincii Sús buňku se čtrnácti lidmi ve věku od 17 do 35 let, kteří chtěli vstoupit do řad IS. Činí se veškerá možná opatření k bezpečnosti turistů i občanů Tuniska. Na plážích hlídkují pracovníci pobřežní ochrany a v hotelech a v jejich okolí pracovníci speciálních služeb. V turistických oblastech jsou bezpečnostní kamery. Zkušenosti jsou přebírány od USA i EU.

Dříve se bojovníci přesunovali k bojům za chalifát do Sýrie a Iráku přes Turecko, nyní dávají přednost bojovat za své ideály v sousední Libyi. Mají pod kontrolou část jejího pobřeží na severu. Tuniská vláda se obává, že se teroristé ze Sýrie a Iráku usadí v Libyi a odtud útok na kolébku arabského jara zorganizují. Proto hranici mezi Libyí a svým státem usilovně upevňují. Pouze se silou se nevystačí. Musí dojít také k hospodářským reformám, aby se Tunisko vyrovnalo s nezaměstnaností a korupcí. Jinak by mohly nastat rozsáhlé protesty, občanská válka, až islamizace a návrat k autokracii.

Převzato z Lenta.ru
https://lenta.ru/articles/2016/06/17/tunisia/