Martin Kunštek 17. 7. 2016
V době vlády předposledního Habsburského císaře Františka Josefa, přezdívaného „starej Procházka,“mlelo Rakousko – Uhersko z posledního. Všichni říkali, že Rakousko – Uhersko nutně potřebuje reformu. Současně však všichni věděli, že reformu nemůže Rakousko – Uhersko nikdy přežít. Situaci řešili tak, že na reformu ustavili komisi. Ta napřed hledala, kde bude sídlit a pak způsob jakým bude projednávat došlé návrhy. Nakonec ji i s celým Rakouskem – Uherskem smetla 1. světová válka.
Evropská unie se Rakousku – Uhersku hodně podobá. Ne nadarmo se v poslední době ozývají hlasy, že jde rovněž o „žalář národů“, jak Habsburskou monarchii označil po rozehnání ústavodárného zasedání Říšského sněmu v Kroměříži v roce 1848 poslanec Karel Havlíček Borovský. Evropská unie (EU) je politická a ekonomická unie, kterou tvoří 28 členských států. Do dnešní podoby se dostalo několikerou transformací a postupným rozšiřováním. Rakousko - Uhersko bylo závěrečnou fázi unie 11 až 36 zemí, kterým společně vládl jeden panovník z Habsburského rodu. Pro oba útvary je typické postupné územní rozšiřování a postupná centralizace moci, které nakonec vyústily v jejich krizi.
EU - jak to celé vzniklo
V dubnu 1951 sedm západoevropských tehdy demokratických států – Francie, SRN, Itálie, Belgie, Holandsko a Lucembursko sjednalo na dobu 50 let Pařížskou smlouvu o Evropském společenství uhlí a oceli - nazývané těž Montánní unie. Dohoda vstoupila v platnost v roce 1952. Společenství mělo oficiálně 2 cíle. Urychlení obnovy válkou zničených výrobních kapacit. Vyhnutí se hrozbě války mezi Německem a Francii. Prostředkem k jejímu splnění byla plánovaná spolupráce firem z členských států. V podstatě omezení vzájemné konkurence a soustředění se na splnění společně dohodnutých hospodářských plánů. Jako pomocný nástroj k provádění hospodářsko politických kroků si členské státy zřídily Vysoký úřad (první předchůdce dnešní Evropské komise). Tento úřad měl koordinační a ověřovací pravomoci. Sám vlastně neměl žádnou výkonnou moc. Model se osvědčil. Hospodářství členských států rostlo dvouciferným tempem. Do konce 50-tých let byly hmotné škody z 2. světové války v podstatě opraveny.
V březnu 1957 členské státy uzavřely v Římě smlouvy o Evropském hospodářském společenství (EHS) a Evropském společenství pro atomovou energii (Euratom). Euratom převzal politické cíle a metody Montánní unie. V jejím rámci členské státy plánovaly výstavbu svých jaderných elektráren. A tam kde se to jevilo účelné, firmy z těchto zemí spolupracovaly nebo zakládaly společné podniky. Ke koordinaci společných aktivit byla zřízena Vysoká komise, pracující na podobném principu jako Vysoký úřad.
V rámci EHS členské státy začaly připravovat celní unii. Tedy prvního předchůdce společného trhu. Celní unie vznikla k 1. červenci 1967. Ještě to nebyl společný trh s volným pohybem zboží služeb a kapitálu. Členské státy si zachovaly pravomoc regulovat mezistátní obchod s různými komoditami formou množstevních omezení. Překážkou zcela volného obchodu pak byly hlavně různé technické normy platné v různých zemích. Své národní trhy s právem jejich vnitřní ochrany si členské státy ponechaly v podstatě až do 70-tých let, kdy byly nuceny překážky zahraničního obchodu rušit na základě dodatků vzniklých ke Všeobecné dohodě o clech a obchodu (GATT) z roku 1947.
Zrození bruselské hydry
V roce 1967 oficiálně vzniklo Evropské společenství (ES). Spojily se do něj Montánní unie, Euratom a EHS. Cílem ES bylo vybudovat společný trh. Tehdy také vznikly autonomní evropské orgány vybavené vlastními pravomocemi. Sloučením Vysokého úřadu a Vysoké komise vznikla Komise ES. S principem fungování jako má dnes Evropská komise. Poprvé jí byly dány pravomoci navrhovat právní předpisy. A poprvé také Komise dostala přímé výkonné pravomoci. Z Parlamentního shromáždění, kam vysílaly své členy národní parlamenty, vznikl přímo volený Evropský parlament. Ovšem s minimálními pravomocemi. A v podstatě jen kontrolní úlohou. Legislativní pravomoc si mezi sebe v podstatě rozdělili Komise jako navrhovatel a členské státy. Tehdy ještě evropské právo vznikalo na smluvní bázi. Zástupci resortní ministerstev se scházeli s Komisí a připravovali společné evropské dohody. Podepisovali je resortní ministři na summitech, kterým se později začalo říkat Rada. Výsledek vznikal dohodou všech (každý stát měl právo veta ve všech oborech). Dohody se předkládaly ratifikaci národním parlamentům a pak se podle nich měnily vnitrostátní zákony.
Původním deklarovaným cílem bylo vytvoření společných technických norem, které měly umožnit vznik společného trhu.
Rozšiřování a růst moci
Harmonizace technických norem evropské orgány zaměstnávala až do 80-tých let. V průběhu času se společenství rozšiřovalo o další členy. K 1. lednu 1973 se přidalo Spojené království, Irsko a Dánsko. Desátým členem je od 1. ledna 1981 Řecko a k 1. lednu 1986 přistoupilo Španělsko a Portugalsko. Prvním EXITem však nebyl nedávno v Británii odhlasovaný BREXIT. Prvenství drží Grónsko, které se v roce 1982 odtrhlo od svého koloniálního „pána“ Dánska. A na základě referenda pak v roce 1985 vystoupilo z ES.
Bruselská hydra, jak jsou někdy označovány nikomu neodpovědné a přesto mocné nadnárodní orgány EU fakticky vznikla v roce 1987 tzv. Jednotným evropským aktem. Tato mezistátní smlouva deseti členských států byla první revizí Římský smluv. V deseti členech se jednání na principu jednomyslnosti stávala stále obtížnější. Situaci komplikovaly i ničivé účinky, které na malé podniky (zaměstnávající ovšem v součtu hodně lidí), měly další dodatky ke GATT odbourávající ochranu národních trhů.
Je nutné přiznat, že v rámci harmonizace technických norem došlo k velkému modernizačnímu pokroku. A rovněž k podstatnému zvýšení bezpečnostních a ekologických standardů. Tento proces však byl provázen též výraznou redukcí počtu podniků. V rámci společného trhu napřed vzrostla konkurence. Následně se však dostavila oligarchizace. V podobě vniku obřích koncernů (národních i nadnárodních), které pohlcovaly nebo vytlačovaly z trhu malé firmy. U nás tento proces známe pod pojmem „Agrofertizace“.
Velké giganty jako VW, Siemens nebo Alstom z oligarchizace spojené se vznikem společného trhu enormě profitovaly. Ve svých rukou koncentrovaly takový kapitál, který jim fakticky umožnil ovládnout klíčové politiky v klíčových zemích. Jejich prostřednictvím si pak v zájmu urychlení tohoto procesu vynutily vznik Jednotného Aktu.
Jednotným aktem byla formálně zřízena Rada ministrů (resp. rady). Jako stálý orgán. Poprvé bylo v několika odvětvích zavedeno hlasování kvalifikovanou většinou. A byl zakotven princip, podle něhož i stát, který byl přehlasován, musí akceptovat závěry Rady a podle nich přizpůsobit národní právo. Není bez zajímavosti si připomenout, že mezi první oblasti, kde byl tento princip uplatněn, byly zahrnuty měnová politika, regionální a strukturální politika (dotace), ekologie a vědecký výzkum a některé části sociální politiky.
A rovněž není od věci připomenout, že Velká Británie od počátku požadovala a získávala výjimky. Jinak by se proces zřejmě zadrhnul již tehdy.
Dobré věci vznikají i vedle
V první polovině 80-tých let nevznikla jen první krize ES, ze které nakonec nadnárodní struktury vyšly jako vítěz. Nadále vznikaly i mezivládní projekty, které šly mimo působnost Komise a ES. Např. Schengenská dohoda o postupném odstraňování kontrol na společných hranicích, která vstoupila v platnost v roce 1985. Evropskou konferencí o civilním letectví byl zřízen Sdružený letecký úřad (JAA). Na jeho půdě se všechny evropské státy dohody o vytvoření Společných leteckých předpisů (JAR), které na evropském kontinentu bezpečnost civilního letectví posunuly na mnohem vyšší úroveň než ve zbytku světa. Na její půdě se však vždy jednalo konsensem a každá stát měl 1 hlas.
Velký úspěch Schengenské dohody, která umožnila volný pohyb osob a která vnikla mimo ES pak „otevřel dveře“ i vzniku tzv. Druhé Schengenské dohody, která v rámci ES definitivně zavedla společný trh. A totiž dohody o volném pohybu zboží, služeb a kapitálu. Naplňována byla postupně – krok za krokem. Společný trh v rámci ES, jehož hlavním cílem je volná konkurence, začal v plné míře fungovat v roce 1997. Tehdy členské státy v rámci tzv. Maastrichtské smlouvy a na ni navazující Amsterodamské smlouvy stanovily volný trh a svobodnou konkurenci jako hlavní cíl Společenství.
Rozpad východního bloku
Definitivní změně filosofie Společenství z kooperace na konkurenci však předcházel rozpad Východního bloku. V roce 1987 představil nejvyšší sovětský představitel Michail Gorbačov koncept společné bezpečnostní architektury pro celou Evropu, který nazýval Společný evropský dům. V tomto projektu navrhoval rozpustit NATO i Varšavskou smlouvu. Místo nich chtěl i za účasti neutrálních zemí vybudovat na architektuře Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě zcela nový bezpečnostní systém, který by zaručil mír při snížení výdajů na zbrojení. V letech 1988 vzbudil velkou pozornost při představení rozpracovaného projektu, k němuž došlo na půdě Valného shromáždění OSN. V létě 1989 se koncept začal projednávat v rámci Rady Evropy. K jeho realizaci však již nikdy nedošlo. V zimě 1989/1990 došlo k pádu komunistických režimů ve východní Evropě. V roce 1990 došlo ke sjednocení Německa. Bývalá NDR se stala součástí SRN. Sjednocení předcházely jednání čtyř vítězných mocností z 2. světové války (SSSR, USA, Velké Británie, Francie) v rámci tzv. Spojenecké rady. Německo bylo v důsledku prohry ve 2 světové válce rozděleno na 2 státy (NDR a SRN) a okupováno vítěznými mocnostmi. Na jednání Spojenecké rady, která se v roce 1990 sešla poprvé od roku 1948 (kdy její činnost zablokovali američtí generálové), sovětský prezident souhlasil se sjednocením Německa za dvou podmínek. 1) Že bude ukončena nejen okupace NDR sovětskou armádou, ale že své vojska stáhnou z SRN i USA, Velká Británie a Francie. Druhou podmínkou bylo, že NATO nebude rozšiřováno dále k sovětským hranicím. Francie za svůj souhlas požadovala urychlené vytvoření společné evropské měny.
Reálně se uskutečnilo pouze sjednocení Německa, odchod sovětské armády a začaly práce na vytvoření společné evropské měny.
V roce 1991 byla rozpuštěna Varšavská smlouva i RVHP. Vzápětí došlo i rozpadu SSSR. Místo sjednocení Evropy ale došlo na rozšiřování NATO a EU.
Společná měna EURO
O vznik společné měny se západoevropské státy pokoušely již od konce 60-tých let. Na půdě EHS spolu jednali zástupci ministerstev financí a centrálních bank. Státy se pokoušely snížit vzájemné výkyvy směnných kurzů svých měn s cílem dosáhnout postupné stability, která by v určitý okamžik umožnila vyměnit národní platidla za společnou měnu. Projekt měl přiléhavý název „had v rouře“. První projekt však zkrachoval poté, kdy USA v roce 1971 odstoupily od tzv. zlatého standardu. Což vyvolalo mohutné rozkolísání kurzů všech měn. V roce 1979 byl nahrazen projektem evropské měnové jednotky (ECU). Šlo o virtuální měnu složenou z koše národních měn. Úspěšně se používala k zúčtování plateb uvnitř ES. Na její bázi byl účtován i rozpočet ES. A to až do vzniku Eura.
Jako vedlejší produkt vzniku ECU byl v roce 1977 Pro kontrolu rozpočtu ES zřízen Evropský účetní dvůr. Jako evropská obdoba kontrolní instituce jakou mají členské státy v podobě našeho NKÚ.
Projekt vzniku fyzického platidla Eura byl spuštěn v roce 1992 tzv. Maastrichtskou smlouvou. V platnost vstoupila v roce 1993. To byla další z řady revizí Římských zakládacích smluv (tzv. primární právo). V rámci plánu na zřízení Eura byl do primárních smluv začleněn požadavek na udržování deficitů veřejných rozpočtů členských států na úrovni do 3% HDP a veřejného dluhu do 60% HDP. Tento ustanovení je většinou členských států dlouhodobě porušováno. Dnes již jen ekonomičtí „fajnšmekři“ umí vysvětlit, odkud a proč tento požadavek vznikl. Vychází ze statistické studie, která dokládala, že při více než 3%ním růstu HDP (optimálně 5 až 7%) není rozpočtový deficit do 3% HDP problém, protože vydané dluhopisy lze splatit zvýšeným daňovým inkasem z hospodářského růstu. Autoři Maastrichtské smlouvy však „zapomněli“ na to, že tak vysoká tempa růstu měly západoevropské země naposledy před ropnou krizí v 70-tých letech. Problém navíc umocnili dalšími Maastrichtskými požadavky v měnové oblasti. Podle nich musely centrální banky členských států provádět kroky k tomu, aby inflace v členských státech byla snížena na úroveň +/- 1,5 procentního bodu z průměru 3 zemí s nejnižší inflací. Tato restriktivní opatření naopak podlamovala hospodářský růst. A u řady zemí jako Řecko, Itálie nebo Španělsko pomohla roztočit dluhovou past. Současně musely centrální banky členských států omezovat dlouhodobé úrokové sazby na úroveň +/- 2 procentní body od průměru 3 států s nejnižšími sazbami. Toto opatření mělo pro ekonomicky slabší země opět škodlivý charakter, protože vedlo k odlivu kapitálu.
Bruselská hydra urvaná ze řetězu
Maastrichtskou smlouvou se Bruselská hydra definitivně urvala ze řetězu, který ji členské státy původně do jisté míry ovládaly. Touto smlouvou se členské státy vzdaly další části svých pravomocí. Ale hlavně evropskému právu přiznaly tzv. superioritu neboli nadřazenost vnitrostátním zákonům. Kvůli její ratifikaci byly v členských (a později i kandidátských) státech měněny národní ústavy tak, aby tento princip zakotvovaly.
Maastrichtskou dohodou byly do ES integrovány i další politiky jako doposud vedle stojící Schengen a evropská policejní a justiční spolupráce. Maastrichtská smlouva evropský projekt zásadním způsobem zideologizovala. Volný trh, konkurence a potlačení státních zásahů do ekonomiky se stalo základním cílem ES. V Maastrichstké smlouvě se také poprvé objevilo slovní spojení Evropská unie. Společenství se vydalo směrem k unii, tedy k jakési kvazifederaci.
V té době již byly evropské orgány, které podstatně ovlivňovaly stav právních předpisů, opakovaně napadány za tzv. „demokratický deficit“. Způsob tvorby evropských předpisů, nikomu se nezodpovídající Evropská komise a „okrasné“ postavení Evropského parlamentu byly v mnoha zemích kritizovány v rámci odporu proti konkrétním krokům evropský orgánů. Jako reakci na tuto kritiku Maastrichtská smlouva nastavila novou proceduru přijímání předpisů tzv. spolurozhodování. Evropský parlament dostal právo k navrhovaným evropským předpisům podávat pozměňovací návrhy. Ovšem nadále platí – a to až dodnes, že EP se může vyjadřovat pouze k některým předpisům, které mu byly dány do působnosti. Nadále mu však byla upřena zákonodárná iniciativa (platí dodnes). Tato reforma proběhla vrakousko-uherském stylu „krok dopředu a dva kroky vzad“. V jejím rámci se totiž opět rozšířil počet oblastí, kde se v Radě zavedla možnost přehlasovat některé státy kvalifikovanou většinou. Navíc byla v rámci jednacího řádu EP časově omezena množnost poslanců účastnit se rozpravy. Proto, aby se stihlo projednat více předpisů.
Vznik „proto-superstátu“
Smlouvou z Maastrichtu ES získalo i právní subjektivitu. Stalo se subjektem mezinárodního práva s pravomocí uzavírat jménem členských států mezinárodní smlouvy. Nebezpečnost této úpravy si mnozí lidé uvědomili až letos, když předseda evropské mise Jean-Claude Juncker předsedům vlád členských států na Radě oznámil, že Komise hodlá podepsat TTIP. A nehodlá se přitom ohlížet na názor ani vlád členských zemí ani národních parlamentů. Před tím ES bez většího zájmu vstoupila jako nadnárodní subjekt např. do WTO a nebo do WHO.
Současně byl spuštěn projekt tzv. Společné zahraniční a bezpečnostní politiky. V roce 1995 došlo k rozšíření EU o Rakousko, Finsko a Švédsko, tedy vojensky neutrální země. Což její reálný vznik nadlouho zablokovalo. Společná zahraniční politika v „silových oblastech“ dlouho nevznikla proto, že vojenské zájmy členských států NATO a neutrálních zemí se prostě nepotkávaly. A protože v oblasti zahraniční politiky se rozduje jednomyslně.
Členské státy na iniciativu Bruselu musely být napřed „navyknuty“. Proto se začínalo zdánlivě nevýznamnými „blbinami“ jako je Rámcová úmluva o kontrole tabáku. Jejím signatářem se stala ES/EU. I když parlamenty některých zemí jako ČR odmítly její ratifikaci (v roce 2006 ji zamítl Senát), tak EU vesele na jejím podkladě vydávala směrnice a nařízení o přípustných příchutích cigaret, nebo o nehořlavosti cigaretového papírku. Tyto šaškárny pak z důvodu nedostatečného odporu členských zemí vytvořily precedent pro cestu k TTIP.
Již před schválením Maastrichtské smlouvy se stále urychloval proces tvorby společného evropské práva tehdy nazývaného Acquis. K jeho výkladu a rozhodování sporů mezi členskými státy a jeho občany (firmami) na jedné straně a evropskými orgány na druhé straně byl zřízen Evropský soudní dvůr (ESD). Z počátku ESD rozhodl řadu sporů tak, že dal za pravdu lidem a pomohl k řešení palčivých problémů. Jako v případě pracovní doby lékařů. Jenže v rekci na jeho rozhodnutí pak byla směrnice Radou a Parlamentem opět změněna v neprospěch lékařů. Teprve později se ukázalo, že tato instituce není rozhodčím, ale jedním z hybatelů integrace. Její nestrannost byla opakovaně zpochybněna v rámci tzv. „teleologických výkladu“ práva. Kdy ESD použil svoji soudní pravomoc jako prointegrační kvazizákonodárnou moc.
S růstem počtu předpisů i počtu členů narůstal chaos i míra střetů na půdě Rady. Evropské orgány ve spolupráci s hlavními tahouny integrace - SRN a Francií - se komplikující se situaci pokoušely vyřešit Amsterodamskou smlouvou z roku 1997 (v platnost vstoupila v roce 1999). V jejím rámci byl zaveden princip tzv. flexibility. Což je model, který otevřel vrata dalšímu obcházení demokratických pravidel. Komise si podle něj může vybírat, jaké Radě předloží problém k hlasování. Když hrozí, že jí její nápad bude zamítnut v radě ministrů zemědělství, tak jej může předložit radě ministrů obchodu.
Amsterodamskou smlouvou byla Evropskému parlamentu svěřena pravomoc schvalovat členy Evropské komise, a hlasovat o důvěře či nedůvěře Komisi. Parlament tuto svoji novou pravomoc využil v roce 1999, kdy sesadil Komisi vedenou lucemburským předsedou Jacquesem Santerem kvůli skandálu s rozkrádáním fondů EU. Komisaři a úředníci pak předvedli co je evropská solidarita v praxi. Pracovník, který rozkrádáním evropských fondů rozkryl, byl přeložen do skladu tiskopisů.
Drang nach Osten
V té době se plně rozběhla příprava na připojení bývalých členů RVHP bez Ruska ke Společenství. Rozšíření ES/EU však předcházely 2 věci. Jednak vstup těchto bývalých členů Varšavské smlouvy do NATO. A pak martyrium ve formě přidružení. V rámci smluv o přidružení musely východoevropské státy otevřít své národní trhy zboží ze ES/EU. Bez toho, že by jejich podniky měly možnost pobírat dotace jako jejich západní konkurenti. Na to doplatilo zejména zemědělství, které bylo ve východních zemích redukováno až na úroveň potravinové nesoběstačnosti. Východní průmysl byl redukován kombinací dvou faktorů. „Nekompetentní“ hospodářské politiky národních vlád východních zemí, která stavěla na principech tzv. washingtonského konsensu – privatizace, deregulace a liberalizace. A pak též vstupem do Světové obchodní organizace (WTO). Ta nahradila GATT. Její členové pak museli otevřít své trhy konkurenci ze zemí s levnou pracovní silou. Tento krok však současně provedly i západoevropské státy a USA. Důsledky dnes vidíme v celé EU ve formě tvz. průmyslových hřbitovů na místech bývalých slavných továren. Na definitivní zpečetění tohoto směru se členem WTO stala i EU.
S ohledem na blížící se přistoupení dalších států byla v roce 2001 přijata další revize primárního práva nazývaná Smlouva z Nice. V platnost začala postupně vstupovat v roce 2003 – tedy rok před vstupem 10 nových států. Měla přizpůsobit instituce EU novému počtu členů. Předpokládalo se snížení počtu komisařů, posílení pozic větších států a rozšíření oblastí rozhodovaných kvalifikovanou většinou. Její prvky redukující bruselskou část evropské byrokracie však nikdy nevstoupily v platnost. Do dneška však přežily a vesele se rozrůstají tzv. dekoncentrované evropské agentury. V roce 2000 přesáhl počet zaměstnanců generálních ředitelství a správ služeb Evropské komise - tedy útvarů pod přímým řízením komisařů vysílaných členskými státy – 50 tisíc lidí. Tato cifra vzbudila velkou pozornost. V rámci diskusí bylo poukazováno na stále se zrychlující změť předpisů, které tito lidé neustále chrlí. Také bylo kritizováno, že tento obrovský úřednický aparát začíná mít nad volenými či jmenovanými politiky převahu. V zájmu redukce jejich počtu byla Niceskou smlouvou schválena reforma, která umožnila vnik evropských agentur. Tyto specializované agentury nesídlí v Bruselu, ale jsou umísťovány do členských států podle toho kdo má zrovna předsednictví v Radě. V době českého předsednictví v roce 2009 byla do ČR zřízena Agentura pro navigační systém Galielo. K dnešnímu dni je těchto agentur 31. Společně se soudním a účetním dvorem, Evropskou centrální bankou, Evropskou investiční bankou, Evropským ombudsmanem, Inspekcí ochrany osobních údajů, Úřadem pro výběr personálu, Úřadem pro úřední tisky a dalšími orgány zaměstnávají více než 200 tisíc lidí.
Za připomenutí stojí též fakt, že v roce 2002 vypršela původní smlouva o Montánní unii sjednaná zakládajícími členy na 50 let. Nebyla prodloužena. Z části možná proto, že těžba uhlí a výroba oceli se z velké části z Evropy přesunula do Číny. Z části též proto, že o původní principy a metody fungování již politici ztratili zájem.
První neúspěchy europeistů
Všechny předchozí smlouvy měla nahradit Smlouva o ústavě pro Evropu. Jako první evropská smlouva nebyla připravovaná mezivládně. Na její vznik byl svolán tzv. Konvent. Jeho svolání odsouhlasili předsedové vlád členských zemí na summitu v v Laekenu v roce 2001. V konventu zasedli zástupci vnitrostátních parlamentů z členských i tehdy kandidátských zemí EU. Konvent řídil jeho president (bývalý francouzského prezident) Valéry Giscard D´Estaing a 2 viceprezidenti - bývalý italský premiér Guliano Amato a bývalý belgický premiér Jean-Luc Dehaene. Konventem připravovaný text ústavní smlouvy počítal s nahrazením Evropského společenství Evropskou unií, jež by měla právní subjektivitu ve všech oblastech. Smlouva o Ústavě pro Evropu měla mít státoprávní charakter. Počítala se zavedením termínů blízkých vnitrostátnímu právu (zákony, rámcové zákony) a vytvořením funkcí typických pro stát (prezident). Evropa v té době měla nakročeno k federalizaci a vzniku evropského superstrátu.
V roce 2002 proběhla ve 12-ti členských státech úspěšná výměna národních platidel za hotovostní Euro. K používání nové měny se zvláštní smlouvou přidaly i 4 nečlenské země (Vatikán, San Marino, Monako a Andora). Přední politici té doby jako německý ministr zahraničí Joschka Fischer, nebo francouzský prezident Jacques Chirac se snahou o vznik evropské federace nijak netajili. Britský premiér Blair zase veřejně vyhlašoval, že silné evropské instituce umožní EU stát se supervelmocí jako USA.
Pak ovšem přišla pro europeisty studená sprcha. Smlouva byla odmítnuta referendy ve Francii a Nizozemsku.
Tehdy měly federalizační tendence velkou podporu mezi občany kandidátských zemí na členství v EU. I já jsem mezi ně patřil. V EU jsem tehdy zvenčí spatřoval oblast, kde platí a jsou vymahatelné kvalitní zákony. Jako ve Francii, Německu či Rakousku. Po 12-ti letech zkušenosti s EU a jejími orgány již vím, že ty kvalitní francouzské, německé a rakouské zákony vznikaly dávno před Evropskou unii. Často v reakci na stávky, občanské neposlušnosti, nebo hospodářské krize. Klasickým politickým bojem, a ne úředním oktrojováním shora. Při práci s orgány EU jsem se přesvědčil, že v důsledku vzniku evropského práva tyto kvalitní národní zákony erodují. O zhoubnosti evropské rozrůstající se byrokracie a pohlcování dalších pravomocí jsem měl možnost se přesvědčit při vzniku Evropské agentury pro bezpečnost civilního letectví (EASA), která nahradila Sdružený letecký úřad (JAA). Předpisy vydané EASA, které nahradily předpisy řady JAR (vydané dříve JAA) obsahují řadu pasáží, u nichž je uvedeno „úmyslně vynecháno“. Působením EASA tak poprvé od vzniku Mezinárodní dohody o civilní letecké dopravě, podepsané v Chicagu v roce 1944, došlo v Evropě k poklesu bezpečnosti civilního letectví. Ne v Rusku, kde předpisy sice platí, ale nejsou dodržovány. Ale v EU – tedy na území, které se více než 50 let pyšnilo její nejvyšší úrovní na světě.
Rezervovaně se k federalizaci Evropy od vstupu do EU stavěli vlády východoevropských zemí. Po neúspěšných referendech o ústavní smlouvě a zejména po vstupu 10 východoevropských zemí v roce 2004 se na řadu let atmosféra změnila. Federace oficiálně přestala být cílem. Na jejím vzniku se však pracovalo dál.
Vítězství globalistů
Následně byla připravena nová revize Římských zakládacích smluv. Sjednána byla v roce 2007 pod názvem Lisabonská smlouva. O její sjednání se nejvíce zasadila německá kancléřka Angela Merkelová.
Lisabonská smlouva je o typickou ukázkou způsobu, jakým pracují evropské orgány. Když neprošla ustavní smlouva, byly podle jejího vzoru revidovány a sloučeny tři základní evropské smlouvy. Nový text byl nazván Smlouvou o fungování Evropské unie. V platnost vstoupila v roce 2009. Kromě Irska, kde to nařizuje ústava, neměli politici členský států odvahu předložit ji k ratifikaci v referendu. A asi dobře věděli proč. Irové v referendu v roce 2008 Lisabonskou smlouvu odmítli. Irská vláda pak vyvolala v roce 2009 druhé referendum, kde již po nátlaku evropských institucí a nepokrytých výhrůžkách Irsku ze strany politiků řady států byla schválena.
Kolem ratifikace Lisabonské smlouvy se rozpoutala politická krize i v ČR. Řada členů tehdy vládní ODS v kuloárech uváděla, že tehdejší premiér Mirek Topolánek byl
Merkelovou vydírán. Merkelová měla Topolánkovi vyhrožovat, že pokud nebude smlouva ratifikována, tak způsobí pád jeho vlády. Na její ratifikaci tlačila ve vládě Strana Zelených, kterou z pozadí dirigoval europoslanec českého původu zvolený za německé Zelené Milan Horáček. Během českého předsednictví v roce 2009 byla smlouva schválena oběma komorami českého Parlamentu. Během schvalovacího procesu však došlo k odštěpení části poslanců ODS. Rovněž v Senátu 17 členů ODS hlasovalo proti. Ratifikace Lisabonské smlouvy nakonec pád Topolánkovy vlády způsobila. I když jinak než vyhrožovala Merkelová. Topolánkovu vládu nakonec během českého předsednictví „sesadili“ odpadlíci z ODS, když se svými hlasy připojili k návrhu na vyslovení nedůvěry vládě. Hlasování o nedůvěře vyvolal tehdejší předseda ČSSD Jiří Paroubek v reakci na sérii předchozích skandálů. Vaz jí však zlomilo hlasování poslanců odpadlých od ODS - kvůli Lisabonské smlouvě.
Ratifikaci Lisabonské smlouvy blokoval i tehdejší prezident Václav Klaus. Stejně jako jeho tehdejší polský kolega Lech Kaczynsky. Klaus napřed požadoval sjednání speciální výjimky pro ČR, která by zajistila nenapadnutelnost Benešových dekretů. Když v této věci vláda ustoupila tlaku kancléřsky Merkelové a tento požadavek jménem ČR stáhla, tak se obrátil na Ústavní soud (ÚS) se žádostí o přezkoumání souladu smlouvy s ústavním pořádkem. Po půlročním přezkumu ÚS došel k závěru, že smlouva neodporuje české ústavě. Poté prezident Klaus kapituloval a smlouvu podepsal.
Vítězství ?
Lisabonská smlouva přinesla zásadní průlom do způsobů dělby moci mezi národní státy a Unií. Až doposud platilo, že Unie a její orgány mají pouze ty pravomoci, které jím byly svěřeny zakládacími smlouvami (primárním právem). Smlouva o zřízení Evropských společenství obsahovala výčet oblastí, které byly v působnosti Unie a výčet oblastí, v niž se unie o svoje pravomoci dělila s členskými státy. Hlavně však obsahovala písemně stanovenou zásadu, že co není výslovně smlouvou dáno do působnosti unie, je v pravomoci členských států. Jakákoliv změna a přesun pravomocí do Bruselu před Lisabonskou smlouvou znamenala sjednání nové smlouvy a její ratifikace. Parlamenty nebo v referendu.
Lisabonská smlouva dává EU možnost získávat nové pravomoci a rušit právo veta v dalších oblastech bez další ratifikace. A to aniž by bylo nutné schvalovat a ratifikovat novou smlouvu. Ve smlouvě jsou pro to zavedeny mechanismy jako je Zjednodušený postup pro přijímání změn primárního práva podle čl. 48 Smlouvy o Evropské unii, tzv. obecná přechodová klauzule (passerelle). V odstavci 7 se Evropská rada zmocňuje, aby dále zvyšovala počet oblastí, kde se v Radě rozhoduje kvalifikovanou většinou. Tomuto rozšíření však může zabránit parlament kteréhokoliv členského státu, pokud do šesti měsíců od obdržení plánované modifikace vysloví svůj nesouhlas.
Lisabonská smlouva dále rozšiřuje tzv. „doložku flexibility“ (čl. 352 SFEU), která umožňuje Radě na návrh Komise a po obdržení souhlasu Evropského parlamentu jednomyslně přijmout vhodná opatření k dosažení cílů Unie i v případě, že Smlouva k tomu nedává Unii nezbytnou pravomoc. Podle Smlouvy z Nice tato možnost platila pouze pro dosažení cíle v rámci společného trhu, nově platí i pro ostatní cíle Unie vymezené zakládajícími smlouvami.
Postupně též nabíhá nový model hlasování v Radě podle tzv. systému dvojí většiny. Pro přijetí rozhodnutí se tak musí vyslovit 55 % členských států, kteří tvoří současně 65 % obyvatel EU. 4 velké země EU tak mohou zablokovat rozhodnutí Rady. Naopak jim nyní stačí stačit podpora jedenácti libovolně malých států, aby bylo přijato rozhodnutí.
Právě tato ustanovení byla zneužita ke schválení imigrantských kvót, které vážně podlomily důvěru lidí v členských státech k EU. A je dost dobře možné, že způsobily, že Britové v referendu rozhodli o vystoupení z EU. Po schválení Brexitu se již ozývají nikoliv nevýznamné hlasy po vypsání referenda o vystoupení i v Holandsku, Francii a Rakousku. V Itálii zaznívají volání po hlasování o vystoupení z Eura.
Merkelové kukaččí vejce
Málo veřejně známé jsou nové principy tvorby evropského „práva“ , které se začaly používat po schválení Lisabonské smlouvy. I když ve smlouvě přímo nejsou zmíněny, tak Komise nyní prosazuje tzv. „nový přístup“. Jde o newspeakový název pro porušení zásad dělby moci. Evropské směrnice a nařízení obsahují čím dál více „zmocnění“ pro Komisi k vydávání prováděcích předpisů. Jejich podstatou již nově nejsou jen detaily k provedení směrnice či nařízení, ale i zásadní změny práva. A to bez souhlasu Rady a Evropského Parlamentu. Poprvé se tuto tendenci podařilo odrazit až při přijímání nového nařízení o společných pravidlech v oblasti bezpečnosti civilního letectví. Toto nařízení mělo nahradit provizorní nařízení z roku 2001 schválené v reakci na atentáty na dvojčata v New Yorku. Provizorní nařízení 2320/2001 přesně definovalo soustavu bezpečnostních opatření. Nové nařízení nic z toho neobsahovalo a podstatě na několika stranách zmocňovalo Komisi k vydání libovolných předpisů k regulaci letectví. Část z nich měla mýt dokonce povahu utajované skutečnosti EU. Podle návrhu Komise by měli lidé a firmy dodržovat něco co si nemohou přečíst, protože je to tajné. Teprve po předložení takto drzého nesmyslu se Evropský parlament vzpamatoval a návrh nařízení Komisi zamítl. Před tím však v několika stech případů podobné, i když méně zjevné zmocňovací ustanovené do směrnic a nařízení schválil.
Zde se sluší připomenout citát nedávno zesnulého českého europoslance Miloslava Ransdorfa (KSČM), který zmocňovací ustanovení navržené Komisí přirovnal k Ermächtigungsgesetzu. Zmocňovacímu zákonu, který Adolf Hitler přinutil schválit torzo Říšského sněmu po požáru budovy Reichstagu a následném pozatýkání více než 1/3 poslanců. Tento „zákon“ dal führerovi neomezené diktátorské pravomoci, protože je zmocnil vydávat nařízení se silou zákona - bez souhlasu parlamentu.
Ti co dovnitř nechtějí
Sjednocování Evropy a rozšiřování EU není totéž. Evropa je subkontinent táhnoucí se od Atlantiku po Ural. Na jejím území dnes existuje 46 mezinárodně uznávaných států. 28 z nich je dnes členy EU. Doposud se s výjimkou odchodu Grónska a Britského Exitu EU rozšiřovala. Takže v myslích řady lidí vnikl dojem, že rozšiřováním EU se Evropa sjednocuje. A že jednou se tam všichni sejdeme. Není tomu ovšem tak.
O vstup do EU nikdy nejen nepožádaly, ale o tomto kroku ani neuvažovaly nejen ministáty jako Vatikán, San Marino, Lichtenštejnsko nebo Andora. Ale též Rusko. Geograficky největší stát světa. Několikanásobně větší než EU. Po různých peripetiích ve vztazích mezi EU a Ruskem se vzájemné snahy snažil zlepšit i český prezident Miloš Zeman. Ještě před ukrajinskou krizí vybízel ke zlepšení vzájemné spolupráce. Při svém vystoupení na půdě Státní dumy (dolní komory ruského parlamentu), kterému byl přítomen i Vladimír Putin, vybízel Rusy, aby vážně uvažovali o spojení s EU. Řekl přitom, že pokud se jim jeví jako ponižující uvažovat o vstupu Ruska do EU, tak ať se na to zkusí podívat tak, že by EU vstoupila do Ruska. Bylo mu sice zatleskáno, ale na ruském postoji se nic nezměnilo. Nejzazší mez, na kterou je Rusko ochotno jít ukázal prezident Putin během ukrajinské krize. Před zavedením odvetných sankcí nabídl EU možnost celní unie. Už to je hodně. Takováto celní unie by byla největším světovým trhem. Že by však Rusové chtěli přebírat bruselské směrnice o emisních limitech na sekačky, však nemůže být ani náhodou řeč. EU však Putinův návrh odmítla. I když by pro členské státy a zejména firmy v nich byla velmi výhodná.
Do unie však odmítlo vstoupit několik států. Norsko otevřelo své jednání o připojení k EHS v roce 1962. Společně s Británií, jejíž první pokus o vstup zablokoval francouzský prezident Charles de Gaulle. Po 10-ti letech vyjednávání podmínek Norové v referendu poprvé vstup odmítli. V roce 1989 ES začala jednat s nečlenským Norskem, Švýcarskem a Islandem a tehdy na členství kandidujícím Rakouskem, Švédskem a Finskem o zóně volného obchodu. Tato jednání vyvrcholila v roce 1994 vznikem Evropského hospodářského prostoru (EHP). Takového částečného společného trhu. Společný trh se totiž nevztahuje na všechny oblasti. V případě Norska je z něj vyloučeno např. zemědělství a rybolov. V rámci EHP se sdílí i část technických norem vzniklých v EU. Nečlenové EU nemají možnost se podílet na jejich vzniku a podobě. Nemají zástupce v Radě, komisích a Evropském parlamentu. Nemohou tak vyjednávat o jejich podobě a předkládat pozměňovací návrhy. Mohou je pak buď příjmout nebo odmítnout formou sjednání výjimky. Touto cestou se do Norského práva dostala značná část evropských předpisů. Norská vláda poté chtěla obnovit jednání o členství v EU. Norští občané jí to však v závazném referendu v roce 1994 podruhé a definitivně zakázali.
Švýcarsko jednalo o možnosti vstupu do EU několikrát. Napřed se Švýcarsko přidalo do EHP, byť s mnohem menším počtem oborů. Z ústavních důvodů společný trh neplatí např. pro bankovnictví. Poté vstoupili do Schengenského systému s volným pohybem osob. Ovšem s tou výhradou, že jej Švýcarsko může kdykoliv na neomezeně dlouho dobu „dočasně pozastavit“. Jako se to stalo loni při migrační krizi. Dále pak probíhala i jednání o vstupu do EU. Poprvé je zastavila švýcarská vláda v roce 2010. V roce 2012 byla jednání obnovena. V červnu 2016 však byla definitivně zastavena rozhodnutím v referendu. V roce 2015 již Švýcaři rovněž závazně odmítli výměnu svého Franku za Euro.
Island začal o členství v Unii vyjednávat v roce 2010. Již předtím se v roce 2001 připojil i do schengenského systému volného pohybu osob. O zapojení do něj začal jednat již v roce 1996 – tedy rok po jeho vzniku. V případě islandu proběhl screening slučitelnosti islandského práva s předpisy EU v rekordně krátkém čase 3 let. Komise doporučila Island přijmout. Těsně před podpisem Asociační smlouvy však islandská vláda proces pozastavila. V březnu 2015 Island přihlášku do EU oficiálně stáhl.
Pro koho je EU lákadlem?
Opačný příklad představuje táhnoucí se jednání se Srbskem. Ještě jako federace s Černou horou podala žádost o vstup v roce 2009. Ze strany orgánů EU bylo jednání blokováno až do roku 2013 s odkazem na nutnost vyřešit problémy po válkách při rozpadu bývalé Jugoslávie. A zejména na potrestání válečných zločinů, kterých se při nich Srbové měli dopustit. Velký problém představuje požadavek na uznání nezávislosti Kosova, který je pro Srby nepřijatelný. Evropská komise jej požaduje dokonce v rozporu se Smlouvu o zřízení Evropských společenství, která jednoznačně stanoví, že členem se může stát pouze stát, který byl uznán OSN. A to Kosovo není. Stojí však za připomenutí, že nezákonné odtržení Kosova od Srbska způsobila válka, kterou v roce 1999 proti Srbsku vedly členské státy NATO, z nichž mnohé jsou vlivnými členy EU.
S Chorvatskem, které mělo podobné problémy se svými hranicemi se Slovinskem jako Srbsko a jejichž občané při válkách spáchali stejné válečné zločiny, se však o vstupu jednalo od roku 2007. V roce 2013 se stalo řádným členem.
Od roku 2005 marně čeká na zahájení jednání o vstupu do EU Makedonie. Jednání s ní blokuje Řecko kvůli názvu tohoto státu. Ačkoliv jde o řádného člena OSN.
V roce 2003 podala přihlášku Albánie. Jednání s Albánci však bylo započato až v roce 2012, kdy Albánie přistoupila na jednostranné otevření svého trhu zboží EU v rámci smlouvy o přidružení, která platí od roku 2014.
V roce 2016 podala žádost o vstup do EU Bosna. V jeho případě dělá Komise zatím „mrtvého brouka“.
Samostatný stát Černá Hora vznikl v roce 2006 odtržením od Srbska. Už v roce 2008 podala Černá Hora přihlášku do EU a od roku 2010 je kandidátskou zemí. Přístupové rozhovory probíhají od roku 2012. Ačkoliv země není členem EU ani eurozóny, jednostranně vyhlásila euro jako svou měnu v roce 2002. Podobně bylo Euro „půjčeno“ k užívání jako náhradní platidlo Kosovu.
Rekordmanem v délce jednání – nejednání o členství je Turecko. První Turecká žádost o členství – tehdy ještě v EHS je z roku 1959. Od roku 1963 je členem EHS – ovšem nikoliv ostatních dvou složek Evropských společenství. Turecko od roku 1973 začalo částečně sdílet celní unii. I když ve většině oblastí nemá společný trh. Jednání o rozšiřování společného trhu do dalších oblastí bylo pozastaveno v roce 1974. Poté kdy Turci vojensky obsadili část Kypru a vyhlásili na něm nikým jiným neuznanou Kyperskou Tureckou republiku. Zcela zastavena byla jednání s Tureckem v roce 1980, kdy v něm proběhl vojenský převrat. Jednání o přidružení byla obnovena v roce 1986. V roce 1987 Turecko oficiálně požádalo o plný vstup do ES. Jeho žádost byla poprvé zamítnuta v roce 1989 Evropskou komisí.
V letech 1995 a 1996 byla celní unie EU-Turecko rozšířena do všech oblastí ekonomiky.
V roce 2005 začala přístupová jednání, problémem nicméně zůstává schválení přídavného protokolu Ankarské asociační dohody o otázce Kypru v Turecku. EU proto zatím odmítá provizorně uzavřít jakoukoliv z projednávaných kapitol. Dalším problémem zůstávají například rozdíly mezi státním zřízením v Turecku a ve členských státech EU nebo dodržování lidských práv v zemi. Jednání s Tureckem se táhnou kvůli problémům na obou stranách. Turecko jen velmi pomalu mění zákony podle požadavků EU. Na druhou stranu řada členských států na čele s Francií opakovaně prohlásila, že plně členství Turecka je pro ni nepřijatelné.
V roce 2016 si Turecko využitím migrační krize vynutilo uzavření smlouvy o bezvízovém styku pro pobyty do 90 dní. Do té doby měli členské státy bezvízový styk pouze v turistice do 30 dnů.
Ukrajina podala žádost o vstup v roce 2006. Jednání o dohodě o přidružení začala v roce 2011 a vedl je český eurokomisař Štefan Fülle. V roce 2013 byla smlouva o přidružení připravena k podpisu. Její součástí bylo – jako i v ostatních případech – jednostranné otevření ukrajinského trhu výrobkům z EU. A hlavně celní unie. Jenže její realizace byla neslučitelná s celní unií se Společenstvím nezávislých států (země bývalého SSSR na čele s Ruskem). Prezident Janukovyč ji na posledních chvíli odmítl v této podobě podepsat. V zemi vypukl převrat známý pod názvem Majdan. Nová politická reprezentace na čele s prezidentem Porošenkem a premiérem Jaceňukem v roce 2014 smlouvu o přidružení podepsala. V zápětí ostatní státy SNS vypověděli Ukrajině celní unii. Poté nové ukrajinské vedení státu jako odvetu postavilo ruský jazyk v zemi mimo zákon. I když jím hovoří téměř polovina obyvatelstva Ukrajiny. V reakci na to oblasti Krymu, Doněcka a Luhanska vyhlásili odtržení od Ukrajiny. Krym byl následně přijat za člena Ruské federace. Na Krym si ukrajinská armáda netroufla zaútočit, protože se na něm již od vzniku Ukrajiny nacházela Ruská námořní vojenská základna. V oblasti Donecka a Luhanska vypukla občanská válka, která je po opakovaných rozhovorech v Minsku dočasně zmražená a hrozí její znovuvypuknutí. Přes uzavřené příměří téměř denně probíhají „přestřelky nízké intenzity“.
Co je to vlastně EU dnes?
Tisíce úředníků Komise v Bruselu a v po celé Evropě roztroušených specializovaných úřadech. Nikým nevolená exekutiva nazývaná Evropská komise. Přezdívaná též „odkladiště zdiskreditovaných politiků“. A několikasethlavý Parlament bez práva zákonodárné iniciativy.
Pak je to také penězovod na evropské dotace. V podstatě institucionalizovaná korupce. Původně to měla být kompenzace za to, že ekonomicky slabší členské státy otevřely svůj trh výrobcům z původně hospodářsky silnějších zemí. Po vstupu Evropských společenství (předchůdce dnešní EU) jako celku do WTO, je to už jen úplatek pro národní politiky, aby nezkoušeli měnit status quo. Dnes už to nejsou německé nebo francouzské firmy. Jsou to nadnárodní korporace, které vyrábí v mimoevropských zemích s levnou pracovní silou a nízkou nebo žádnou ochranou práv lidí a přírody. Do Evropy výrobky dováží. Národní vlády s tím nemohou nic dělat, i kdyby chtěly. Obchodní a celní politiku za členské státy provádí EU. Její komisaři a úředníci jsou zde v podstatě proto, aby v zájmu volného trhu nebránili těmto dovozům, které ničí domácí firmy a zaměstnanost v členských státech. Proto, aby to někdo z národních politiků nechtěl měnit, jsou zde dotace. Miliardy eur, které Komise posílá do členských států, aby je spřáteleným firmám rozdělili domácí politici a úředníci. A jaksi mimochodem si také něco přihráli do svých kapes.
Co je EU dál? Dál už nic. Volný pohyb osob mezi členskými státy není nutně spojen s EU. Schengenská dohoda, která volný pohyb bez hraničních přechodů, umožnila ostatně vznikla mimo EU – resp. jejího předchůdce ES. Původně si ji sjednali jen některé tehdejší státy EHS – Francie, Německo, Belgie, Holandsko a Lucembursko. Některé členské státy EU dodnes nejsou do schengenského systému zapojeny. Např. Rumunsko nebo právě odcházející Velká Británie.
Vlastně je tu ještě něco. Desítky tisíc evropských předpisů, nařízení a směrnic. Když se vytisknou ve formátu A4 a postaví za sebe, tak je to prý řada dlouhá přes 16 km.. A čím dál rychlejším tempem je chrlí ty desítky tisíc evropských úředníků.
Existuje nějaká společná idea, která by spojovala národy a lidi v tomto soustátí? Zatím jsem žádnou nenašel. Kdysi to byla snaha zabránit opakování hrůz druhé světové války a zachovat mír. Ta přestala existovat s vypuknutím válek při rozpadu bývalé Jugoslávie.
Dnes miliony lidí napříč členskými státy, kteří se často ani neznají, mají jednu podobnou myšlenku: „Už mě serou ty blbosti co vymýšlejí v Bruselu!“. Nehořlavé cigarety, zákaz 100- wattových žárovek, nebo nově zákaz igelitových tašek, či emisní limity pro sekačky na trávu.
Snad každého již něco z bruslených nesmyslů naštvalo. Každý nesmysl sám o sobě naštve jen malé procento lidí. Těch nesmyslů je však hodně a rychle přibývají. V součtu to tedy může stačit na rozpuštění EU. Pokud lidé dostanou právo v referendu hlasovat.