19. 7. 2016 Eurasia24
Pokus o puč v Turecku dostal Západ do osudově těžké situace. Západní oligarchie má před sebou dvě možnosti, z nichž jedna je horší než druhá: buďto před světem pohřbít poslední zbytky usilovně pěstované reputace „euroatlantické civilizace“, nebo po Evropské unii dopustit také erozi Severoatlantické aliance. To vše ještě podtrhuje skutečnost, že ani tentokrát se západním stratégům nepodařilo vtáhnout Rusko do rozsáhlého válečného konfliktu.
Turecko nikdy nebylo součástí takzvaného západního společenství. Pochopí to hned každý, kdo alespoň jedenkrát v životě vystoupil z letadla v Istanbulu nebo Antalyi. Je tomu tak i po skoro sto letech existence „moderního tureckého státu“; jedno století je zlomkem předchozího šestisetletého období Osmanské říše, která určila podobu Turecka a zanechala v něm nesmazatelné stopy i přes Západem protlačovaný kemalismus.
Prostřednictvím takzvaně sekulárních vlád proponenti „západní demokracie“ šířili své normy na východ od geografické hranice Evropy jednak proto, aby se jim pohodlněji vykrádal Blízký východ, a jednak proto, aby pevným spojenectvím s tureckými garniturami budovali hráz omezující přístup Ruska do Středozemního moře. Kdykoliv mělo toto spojenectví povolit nebo selhat, přišla ke slovu „pojistka sekulárního státu“.
Tentokrát ale nezafungovala a po brutálních čistkách (nejen v armádě, ale i v policii, justici a veřejné správě) už asi nikdy nezafunguje. Turecký stát je rozvrácen a bude trvat dlouhé roky, než všechna místa, která se stala cílem čistek, znovu obsadí kvalifikovaní odborníci schopni zajistit plnohodnotný výkon funkcí.
Válka s Ruskem se nekoná
Dobrou zprávou je, že pokud se Erdogan skutečně udrží, nejspíše dlouhou dobu nehrozí to, čeho se ještě před půlrokem mnozí obávali: vmanipulování Turecka do další války s Ruskem. Armáda, přestože vskutku výborně vyzbrojená, je nyní ve stavu ochromení a neschopnosti vést plnohodnotnou regionální nebo přeshraniční válku.
Vezměme si jen chloubu tureckých ozbrojených sil – letectvo s více než třemi sty nadzvukovými bojovými letadly. Právě tato složka měla být hnízdem odporu proti Erdoganovi a zasáhla ji značná část zatýkání více než šesti tisíc příslušníků turecké armády. Ostatně hlavní armádní postavou neúspěšného puče měl být velitel letectva generál Akin Öztürk.
Vyškolení a výcvik jediného specialisty vzdušných sil je časově i finančně velmi náročný proces. Erdogan se šmahem musel zbavit desítek až stovek i těch nejlepších: pilotů, kteří „mají nalétáno“ na společných cvičeních NATO i v samotných Spojených státech, kde mohli být infikování myšlenkami na svržení až příliš svéhlavého tureckého prezidenta. Příklady za všechny jsou čistka na strategicky důležité základně Incirlik, odkud mj. startují „spojenecká“ letadla k nelegálnímu narušování syrského vzdušného prostoru (říkají tomu „boj s teroristy“) nebo potvrzené zatčení posádky F-16, která loni v listopadu sestřelila ruský letoun.
Ne, do války s Ruskem už se Turecko vtlačit nenechá. Turecký prezident po sestřelu Su-24 zjistil nejen to, že se Rusko nedá vyprovokovat, že umí způsobit bolestivou ekonomickou újmu, ale především to, že Putin půjde za svým cílem v Sýrii až do úplného vítězství v podobě plné suverenity Sýrie v čele s Bašárem Asadem. Erdogan zjistil, že Sýrii nikdy neovládne a že za těchto okolností pro něj bude mnohem výhodnější Ruskem prosazovaná celistvá Asadova Sýrie než rozdělení země a silná autonomie Kurdů na severu země, o což usilují Američané.
Pokud není skutečný šílenec, musel pochopit, že jeho dosavadní „syrská politika“ pro něj byla naprosto destruktivní. Stejně jako ví, že horlivá podpora teroristických band, rozleptávající syrsko-tureckou hranici a destabilizující jihovýchod země – což teď bude potřebovat ze všeho nejmíň – se obrací proti němu samotnému.
Jen naivka by si myslel, že po nedávné omluvě ruskému prezidentovi za sestřelení Su-24 a smířlivých gestech vůči Bašáru Asadovi bude brzy zase vše v pořádku, nebo že by se snad Erdogan za nových okolností mohl stát Putinovým a Asadovým spojencem. Ale změny nastanou nepochybně, a to ještě významnější, než jakých jsme byli svědky v posledních týdnech, kdy turecký prezident jako by nabral rozum do hrsti.
Existenční ohrožení Západu
Jako nepravděpodobné se jeví, že by „převrat sám inicioval“, jak píší některá západní média. Riskoval by, že na podporu sekulárního puče vyjdou do ulic tureckých měst statisíce jeho odpůrců, jako se to stalo před třemi lety? Těžko. Podobné „úvahy“ západních médií jsou – stejně jako zničehonic objevivší se zpráva o údajném hýření Erdoganovy manželky – informační válkou a potvrzením tezí redakce Eurasia24.cz.Naopak, je naprosto vyloučeno, aby o přípravě armádního puče (minimálně) nevěděly západní zpravodajské služby. Věděly a nechaly ho dojít do aktivní fáze. Obzvláště za situace, že kdy se Erdogan stává pro Západ stále nepohodlnějším a kdy za pučem byla druhá nejsilnější armáda NATO – dosud naprosto spolehlivá sekulární a prozápadní struktura uvnitř tureckého státu, plně spolupracující se západními zpravodajskými službami.
Přes všechna ujišťování poslušných kreatur typu Stoltenberga o podpoře „demokraticky zvolené vlády“ a tom, že „v NATO není pro vojenský puč místo“, dochází k explozi dosavadní podoby vztahů Západ – Turecko. Nemluvě o možném podílu západních oligarchů a jejich služeb na pokusu o puč, Erdogan musí zuřit už proto, že podobné tlachy začaly přicházet, až když bylo jasné, že má stát pod kontrolou.
Pro takzvaný Západ teď bude před světem kolosálně trapné po těchto rádoby podpůrných žvástech přihlížet, jak Recep Erdogan drtí všechny své možné i nemožné kritiky, jak „osmansky“ zasahuje do činnosti všech složek státní moci, jak potlačuje „svobodu, demokracii a lidská práva“ a jak mění armádu definitivně tak, aby už nikdy nemohla být onou „sekulární pojistkou“. Turecko není Saúdská Arábie, která si represe „může dovolit“, protože není ani členem „západního“ NATO, ani aspirantem na členství v „západní“ EU.
Zatímco členství Turecka v EU je pro všechny totálním nesmyslem (i když nastrčení šašci typu Mogheriniové stále melou tu svoji o „přístupových rozhovorech“), členství v NATO je fakt.
Erdogan ale už v minulosti ukázal, že NATO pro něj není svaté ani v té nejchoulostivější bezpečnostní otázce, totiž vojensko-technické. V loňském roce turecké ministerstvo obrany, navzdory „doporučení aliančních partnerů“ (čti přes obrovský tlak a vydírání), vybralo jako základ protivzdušné obrany státu čínský systém HQ-9. Z nákupu – ano, po brutálním tlaku NATO – nakonec sešlo (na rozdíl například od dotažené koupě čínských raketometů WS-1B), ale jestliže si podobné „výstřelky“ Erdogan dovolil ještě vloni, teď už si servítky opravdu brát nebude.
F-35 ukáže, zač je toho Turecko
A i když lze očekávat další várku prohlášení, že „Turecko zůstává spolehlivým členem Aliance“ budou to jen bohapusté lži. Ať dopadne americké (ne)vydání Fethullaha Gülena jakkoliv, lakmusovým papírkem důvěry bude prodej amerických bojových letadel F-35, které se podle dosavadních plánů mají stát budoucí páteří tureckých vzdušných sil.Tentokrát nejde o prodej „nějakých letadel“, ale o naprosto zásadní záležitost strategického významu pro obě strany kontraktu. Lockheed Martin F-35 Lightning II je nejdražší zbrojní program v lidské historii, je plný extra citlivých technologií a je na prodej jen těm nejspolehlivějším. Turecko jich má nakoupit nejméně stovku. První tyto letouny kategorie stealth mají být dodány do Turecka v příštím roce, ale lze o tom pochybovat. Pokud si Američané začnou vymýšlet důvody, proč letouny nemohou dodat včas, bude jasno.
Možné otálení s prodejem letadel Erdoganovi může znamenat jediné: ztrátu důvěry v „aliančního spojence“. A nedělejme si iluze, že si to turecký prezident nevychutná.
V sázce není nic menšího, než ohrožení jihovýchodního křídla NATO. Ostatně Recep Erdogan coby premiér už v roce 2012 vyslovil možnost přeorientovat se na Východ prostřednictvím plného členství v Šanghajské organizaci pro spolupráci. Aneb jestli má Zbigniew Brzezinski při svém věku špatné spaní, tak teď se o to ani nemusí pokoušet.
Nevydařený pokus o puč Západ navždy poznamená. Byl jakýmsi finálním jaderným výbuchem v tom šíleném červencovém týdnu roku 2016, kdy se úpadek „euroatlantického společenství“ rozjel na plné obrátky, zanechávajíc za sebou všechny zastřelené v Americe a rozlámané na promenádě v Nice.