Jiří Baťa 24. 7. 2016
Události posledních dnů po nezdařeném vojenském puči v Turecku se nabízí jisté srovnání. Týká se (nejen) Schwarzenbergova životního kréda, zvané „lidská práva“, potažmo demokracie v jeho lidskoprávním duchu. Ne že by Karel Schwarzenberg byl jediným, který tvrdě odsuzuje komunistický, totalitní režim v bývalém Československu před výhodami nepříliš (zda vůbec) slavným listopadem 89. Stále je řada těch, kteří i nadále odsuzují předlistopadový režim hlavně tvrdě kritizují nezákonnosti, nedodržování, či porušování lidských práv, svobody slova, svobodné shromažďování a v neposlední řadě to hlavní, totalitu a potlačování demokracie. Objektivně řečeno, ano, bylo či je co kritizovat, odsuzovat, bylo s čím nesouhlasit, děly se věci nezákonné, odsouzení hodné. To byla či už je minulost.
Na druhé straně je však také třeba ale objektivně říct (čemuž se kritici bývalého režimu vyhýbají jako čert kříži), že byla řada velmi pozitivních a úspěšných počinů, které třeba dnes, ačkoliv v demokratickém režimu, postrádáme (mimochodem: bezproblémové zdravotnictví, školství, armáda, zaměstnanost, sociální jistoty, bytová politika,bezpečnost občanů atd.) Zůstaneme-li u těch základních postulátů, které byly, jsou a jistě i budou předmětem kritiky odpůrců komunistického režimu, tedy nedodržování lidských práv a svobod, není od věci si také připomenout, že to byly právě tyto postuláty, které vedly k listopadu 1989.
Nutno říct, komunistický režim byl poražen, byla nastoupena cesta demokratizace společnosti, byly nastoleny demokratické principy vládnutí, byly provedeny potřebné společenské změny. Pravda, ne vždy čestně a spravedlivě, ne vždy v souladu se zákony, ne vždy v rámci právního státu, ale budiž. Nicméně cíle (alespoň pro některé) bylo dosaženo. Tolik v kostce o bývalém režimu v Československu.
Jak výše zmíněno, v Turecku, našem spojenci v severoatlantickém paktu NATO, byl proveden dosud přesně neidentifikovatelným původcem puč, který ve všech svých důsledcích naprosto dehonestuje Turecko jako demokratický a právní stát. Jinými slovy, turecké události a následné důsledky a opatření nesou jednoznačně znaky totalitního a diktátorského režimu. Puč, jakkoli není dosud jasný jeho osnovatel a původce, přivodil v Turecku stav, který nelze nazvat ani demokratickým, ani státem právním a už vůbec ne státem, kde by byla dodržována lidská práva a to všechno zřejmě v režii demokraticky zvoleným prezidentem. Hromadné zatýkání, hrubé, násilné zacházení, věznění osob, vyhazovy ze zaměstnání, degradace státních hodnostářů a funkcionářů, vše celkem cca 60 tisíc podezřelých a politicky perzekvovaných. Jediný důvod je, že jsou podezřelí, případně se „nějakým způsobem“ podíleli na nepodařeném vojenském puči. Za tím účelem turecký režim dokonce navrhuje znovu zavedení trestu smrti!
Naše politická scéna se samozřejmě k puči a nastalé situaci vyjadřuje dost svérázně v rámci svého ideologického smýšlení a politické orientace, nicméně se dosud nestalo, že by byl některým z pravicových politiků současný turecký režim stejně důrazně kritizován a odsouzen postup orgánů, které na příkaz jejich guru Erdogana provádějí persekuci vůči tisícům lidí. Tedy, že v demokratickém státě jde zcela jednoznačně o porušování lidských práv a svobod, že režim v Turecku jako člena NATO, je v naprostém rozporu s režimy dalších členských demokratických zemí. Za zmínku také stojí skutečnost, že Turecko od svéhop vstupu do NATO zažilo již tři vojenské převraty, kteréí se neobešly bez násilí a poprav. Jinými slovy, totální porušování lidských práv. Ovšem pan Schwarzenberg a s ním řada stejně smýšlejících politiků vidí v Turecku hlavně eventuální možnost a nebezpečí, že „ … se třeba Erdogan vyjeví jako spojenec Putina. To bych také nevyloučil. A to by byla opravdu sranda“, říká zcela vážně pan exministr zahraničních věcí Karel Schwarzenberg. Možná má dokonce pravdu a toho se velmi leká. Avšak nějaké odsouzení stávající situace, kdy režim pořádá hon na lidi, pošlapává lidská práva, vězní a hodlá odsoudit tisíce lidí, na to se jim, politikům, jaksi slova kritiky nedostávají.
Odsouzení hodné události v Turecku jsou skutečností, nicméně u našich odpůrců totalitního režimu vládne klid. Sem tam slovíčko nesouhlasu nebo obav, to je tak asi všechno. Že by to bylo tím, že nejde o režim, v němž zrovna vládnou komunisté? Není snad jedno, kdo porušuje lidská práva? Zřejmě to jedno není, protože např. USA je porušují „imrvere“ již desítky let a je ticho po pěšině. Zato totalitní, komunistický režim v bývalém Československu je i dnes pro odpůrce komunistického režimu předmětem trvalé kritiky a odsuzování, i když je snad k této záležitosti řečeno vše. Nicméně téma je to pro ně stále vděčné, proč jej nevyužívat, že ano?
Naskýtá se tedy otázka, jak posuzovat nedemokratický režim za totality v bývalém Československu ve srovnání s údajně „demokratickým“ režimem Erdogana (byť není komunista) v Turecku. Není to snad jedno a totéž? Jistě je, ale situace režimu v Turecku pro některé naše lidi, politiky a pražskou kavárnu není nijak zajímavý, protože z něj nic nemají. To o kritice bývalého režimu a následné změně režimu u nás měly větší zájem, tady už šlo o mnoho. Nejen o lidská práva, svobodu slova, možnost cestování do zahraničí atd., ale hlavně, že změna režimu jim umožnilo se rychle a bezpracně obohatit, či se (často nezákonně) dobrat k majetku. A Turecko? To jim může být svým způsobem ukradené. Nějaké své názory, případně obavy z hlediska mezinárodní situace a dosud nezvládnuté imigrace si k tomu jako politici jistě řeknou a to je tak asi všechno. Lidská práva sem, lidská práva tam, hlavně že máme (!) demokracii, právní stát (?), jsou respektována lidská práva (?) a někteří pěkně nadité konta! Tož asi tak.