28. 7. 2016
Toto zcela zásadní boží přikázání má mnoho výjimek. Tu nejzákladnější stvořil sám bůh, když (alespoň podle Starého zákona) zabíjel ty, kteří se mu protivili. Jeho masové vraždy jsou známy pod jmény Potopa nebo Sodoma a Gomora.
Bůh je i za proxy-zabíjením. Traduje se, že měl rád Ábela, což dal najevo tím, že přijal jeho oběť. Jenže to mohlo být i obráceně. Třeba ho "áčko" něčím sralo, ale nechtěl si sám špinit ruce jeho krví. A tak do toho zatáhl Kaina. Protože je vševědoucí, věděl, že pohana, mající formu ve formě plazícího se kouře, vyústí v bratrovraždu.
Kain si mohl říct: Když mou oběť nechceš, vlez mi, proboha, na záda. Mohl si tím ušetřit budoucí opovržení i část úrody, kterou mu víra přikazovala obětovat. Jenže bůh mu vnukl myšlenku, aby zabil.
To, že víra přetlačí lásku k bližnímu až k nenávisti, je jen druhá strana stejné mince. A tak vírou zmatený člověk klidně zabijí bez pomyšlení na desatero.
Činí tak ve jménu boha nebo ve jménu idejí, které alespoň božsky vypadají. Chvíli byli zabíjeni křesťané, protože ohrožovali tehdejší mocné. Když moci došlo, že křesťanství je výborný nástroj k manipulaci s poddanými, byli k zabití neznabozi.
Vždy za tím stáli lidé, kteří si přivlastnili "boží" kšeft na zemi. V dobách středověkých válek to ještě bylo "na férovku". Panovníci neutíkali z boje k náhradní službě, stáli v čele svých vojsk, zručně se mečištěm oháněli a někdy jím i padli.
To se změnilo, když se k moci dostali zdegenerovaní císařové a generálové, kteří tužkou ošipkovávali mapy a z bezpečí svých stanovišť určovali ten nejlepší směr k jatkám.
Poslední dějinný zlom je spojen se "znovuzrozenými křesťany". To je ta nejhorší sebranka, protože předstírá, že byla oslovena samotným Ježíšem.
Deklarované osvícení bohem je údajně nasměrovalo od kratochvíle zvané chlast a smilstvo k lepšímu životu. Daleko významnější ale bylo sdělení, že se o tom poradili s bohem. A co může být pro politika lepšího než mít přímé boží požehnání?
Není zabíjení jako zabíjení. Když padají bomby, aby šířily naše hodnoty, je to OK. Církevní tatíci ochotně požehnajím zbraním a ulehčí vojákům feldkurátovskými tlachy.
V EU málokdo uroní slzu nad mrtvými v Kábulu nebo Baghdádu. O těch v Africe ani nemluvě.
Něco jiného je, když se najednou smrt dostane do evropských měst. Presidenti, z nichž mnozí mají cizí krev na rukou, se okamžitě semknou prostřednictvím soustrastí zabalených do slibu další války - proti teroru po celém světě a to až do úplného vítězství. Slibují další zabíjení za hranicemi a tím další mrtvé ve vlastních zemích. Matou své poddané, tu slzou v oku, tu zubem vyceněným do vesela.
Němci prý nazývali Čechy "smějícími se bestiemi". To už je ale dávno. Německo nám odpustlo odsun, a tak náš smích jejich směrem ztratil charakter bestiality.
Nedávno byla na Youtube k vidění americká politička, smějící se nad obrázky zamordovaného Kaddafiho.
Slzy se nedaly použít a tak se smála. Nic jiného ji nenaučili. Jistě, z elitních politických chrupů lze vyčíst charakter cenitelů, ale to je vše, co se s jejich absolutním pokrytectvím dá dělat. Soudy pro ně neexistují.