Pokud jde o situaci v Jihočínském moři, neděje se nic, co by se vymklo kontrole, protože vámi zmíněné rozhodnutí bylo očekáváno. Americké válečné lodi v oblasti zůstávají, Japonsko posílá vojenské dodávky na Filipíny, Čína a Rusko oznámily na září společné vojenské námořní cvičení v Jihočínském moři. Teď se musí obnovit dvoustranná jednání bez takových podmínek, jako je uznání verdiktu Stálého rozhodčího soudu. V pondělí přiletěl do Hongkongu bývalý filipínský prezident Fidel Ramos, jeho misi uvítali i představitelé z čínské ústřední vlády. Jsou ale i opačné signály…
PZ: Jaké?
Vždy před nějakou událostí, která může mít velký či přímo globální dopad, se nepřející zaktivizují. Ať již jde o olympiádu, oslavy nějakého významného výročí nebo důležitý summit. Vždy je třeba včas přijít s nějakým skandálem, výbuchem na Krymu, epidemií… Prostě s něčím, co by dehonestovalo hostitele či důležitého aktéra. Nebo alespoň odvrátilo pozornost. To platí i o summitu G 20, který se sejde začátkem září v legendárním čínském městě Chang-čou. Ona schůzka nejvyšších představitelů ekonomicky nejvýznamnějších států a jejich hostů by jistě mohla znamenat velký diplomatický, ale podle někoho i nežádoucí propagandistický úspěch Pekingu či některého jiného účastníka. Už tento týden se na serveru vlivného amerického časopisu Foreign Affaires objevil komentář tvrdící, že situace v Jihočínském moři může mít stejnou funkci jako atentát na Františka Ferdinanda v roce 1914.
PZ: Moc pěkné! Jsou přece i pozitivní signály. Proslýchá se, že do Chang-čou chystají svoji schůzku i britská premiérka Theresa May a ruský prezident Vladimír Putin. Myslíte si, že by to mohlo znamenat průlom ve vztazích Západu s Ruskem?
Bylo by to velmi žádoucí a Boris Johnson, překvapivý nový britský ministr zahraničí, by mohl ukázat, že svoji funkci zvládá na úrovni doby. Mnoho otázek však zůstává otevřeno. Británie patřila v Evropské unii a NATO k nejhorlivějším zastáncům protiruských sankcí. Výměna premiéra by mohla být předehrou ke změně politiky bez ztráty tváře – jako v Turecku. Jenže Londýn už po staletí hraje protiruské geopolitické hry.
V posledních měsících se Moskvě daří udržovat nadstandardní vztahy s Pekingem, Teheránem, Ankarou, nepodařilo se vrazit klíny ani mezi Rusko a středoasijské státy. Začíná se utvářet oblouk eurasijské kooperace a možná i solidarity. Třeba někdo v Londýně dospěl k názoru, že je nutné změnit vůči Moskvě taktiku. Před několika dny zaznělo z prostředí vlády Theresy May zpochybnění dohody o tom, že Čína postaví v Británii jadernou elektrárnu. To by znamenalo pohřbení projektu za 23 miliard dolarů a konec „zlatého věku“ ve vztazích Británie – Čína. Vylepšení vztahů s Moskvou by v takové chvíli mohlo poškodit ruské vztahy s Čínou. Ale snad se skutečně jedná jen o snahu nového vedení v Londýně přistoupit k mezinárodněpolitickým problémům nově. Na rozdíl od Japonska, které situaci komplikuje.
PZ: V Evropě nepociťujeme žádné změny. Přece jenom je Dálný východ ještě vzdálenější, než Jihočínské moře.
Žijeme v jednom čase a prostoru. Když už zazněla připomínka začátku první světové války – ta druhá válka, která dramaticky poznamenala i naše dějiny, začala japonským útokem na Čínu v roce 1931. Slavné Kiplingovo diktum „Východ je Východ, Západ je Západ, ti dva se nikdy nesejdou“ už dávno neplatí. Ale zpět do současnosti. Před několika dny japonské ministerstvo obrany zveřejnilo svoji novu Bílou knihu. Ze 480 stran je 30 věnováno takzvané čínské hrozbě.
PZ: Co konkrétně v této souvislosti ona japonská Bílá kniha obsahuje?
Tvrzení, že rapidní růst čínské vojenské síly není transparentní, že se Peking snaží změnit status quo ve Východočínském moři a proniknout do oblasti Pacifiku, mění se „rovnováhy Čína –Tchaj-wan“ ve prospěch Číny. Zároveň je kritizována údajná snaha Pekingu změnit status quo v Jihočínském moři vytvářením fait accompli, tedy vytvořit jednostrannými činy těžko změnitelnou situaci. V japonské Bílé knize zveřejněná mapa ukazuje „námořní cestu do Japonska“ od Malackého průlivu, která buď vyčíslená ohniska napětí protíná, nebo je těsně míjí. S takovýmto přístupem Tokia k proměnám v regionu vyjádřil Peking „ostrou nespokojenost“, označil jej za nezodpovědný.
PZ: Upřímně řečeno, z vašeho výčtu problémů v japonské Bílé knize necítím nic mimořádného. Dokonce by se dalo říci, že se mnohé z daného výčtu děje.
V určitém smyslu máte pravdu. Čína neuvěřitelně rychle roste a s tím se samozřejmě v regionu mění situace. Tento růst je ale třeba brát za přirozené vytváření „nového normálu“ a využívat ho – nevnímat vše hned jako bezpečnostní hrozbu či záminku pro budování nové japonské regulérní armády namísto sil sebeobrany a pro zvyšování vojenské přítomnosti USA.
PZ: Z vámi přednesené charakteristiky obsahu Bílé knihy něco takového vyplývá?
Napřed jednu poznámku: novou japonskou Bílou knihu neodsoudil jen Peking, ale i jihokorejský Soul. Tam si ministr obrany povolal japonského vojenského atašé a tlumočil mu ostrý protest proti pasážím zmíněného dokumentu, v nichž si Japonsko činí nárok na sporné ostrůvky, které Korea pokládá za své území. Zmíněná snaha přeměnit japonské síly sebeobrany na regulérní armádu schopnou „pomáhat spojencům“ se zintenzivnila poté, kdy se Šinzó Abe v roce 2012 stal japonským premiérem. Také jmenování nové ministryně obrany Japonska naznačuje, že Japonsko směřuje k revizionistické politice.
PZ: Z čeho tak soudíte?
Tomomi Inada, která byla do funkce jmenována počátkem srpna, je zkušenou političkou, je poslankyní a bývalou šéfkou Politické výzkumné rady vládnoucí Liberální demokratické strany. Zastává vyhraněné pravicové názory, které ale sama označuje za konzervativní. Patřila, právě tak jako premiér, k lobbistické organizaci Nippon Kaigi, která si klade za cíl „změnit poválečné národní povědomí založené na pohledu na historii optikou Tokijského tribunálu“.
Pro lepší pochopení: Tokijský tribunál je asijská obdoba norimberského procesu s německými válečnými zločinci. Odsoudil japonské válečné zločince, kteří svým sadismem a bezohledností v mnohém překonali své nacistické spojence. Jak by se vám líbilo, kdyby německá ministryně obrany zpochybňovala výsledky Norimberského tribunálu? K dalším prioritám zmíněné lobbistické skupiny patří změna japonské ústavy, konkrétně článku 9, v němž se Japonsko zříká armády a práva na válku jako rysu suverenity. Že se takový přístup k dějinám a politice sousedům Japonska nelíbí, je zákonité.
Připomínám, že v současné době jsou Spojené státy vázány s Japonskem Smlouvou o vzájemné spolupráci a obraně, která je platná od roku 1960. A protože žijeme v „globální vesnici“, přes USA jsme i my Češi a Slováci jako občané členských států NATO závislí na historicko-politických výstřednostech Tokia.
PZ: To je hodně dlouhý most. Já bych to neudělal, jen připomínám, že někdo by mohl namítnout, že NATO je především organizace, která hájí demokratické principy…
To je obecně uznávané zjednodušení, které hraničí s nesmyslem vhodným snad jen pro veřejnoprávní sdělovací prostředky. Například Portugalsko. To v roce 1949 spoluzakládalo NATO, ovšem slavná karafiátová revoluce, jež svrhla „autoritářskou konzervativní vládu“ – což je eufemismus, který nahrazuje označení „fašismus“ –, proběhla až v roce 1974. Situaci v Portugalsku v předvečer karafiátové revoluce přibližuje Mercierův román Noční vlak do Lisabonu, který byl i zfilmován.
Jiný příběh: Turecko a Řecko vstoupily do NATO v roce 1952. V letech 1967 až 1974 v Athénách vládla vojenská chunta a Řecko zůstalo členem Aliance. Mimochodem – černí plukovníci, jak se jim tehdy říkalo, se dostali k moci převratem organizovaným podle plánů NATO. O Turecku jsme mluvili minulý týden. Tam proběhly vojenské převraty v letech 1960, 1971 a 1980; v roce 1997 vojenské memorandum adresované premiérovi vedlo ke změně vlády. Přitom nikdo tehdy nezpochybňoval turecké členství v Alianci. A nezpochybňuje je ani při současných událostech. Nelze zároveň nikdy zapomínat, že po celou tu dobu tamních turbulencí byly v Turecku jaderné zbraně USA. I dnes mají Spojené státy na letecké základně Incirlik na jihu Turecka uskladněno přibližně 50 klasických jaderných bomb typu B61. Tyto pumy podléhají americkému velení, ovšem i letadla F-16, která jsou v turecké výzbroji, pravděpodobně mohou nést tyto pumy. Ještě malou poznámku pro doplnění: Madridský pakt, na jehož základě byli vojáci USA rozmístěni na čtyřech základnách ve Španělsku, byl podepsán v roce 1953 – tedy více než dvacet let předtím, než ve Španělsku skončila fašistická vláda generála Francisca Franka.
NATO je vojenská organizace, jejíž základy tvoří geopolitické zájmy definované Washingtonem. Ty jsou protaženy i na Dálný východ. Tvrdit, že jediným zájmem Aliance je demokracie, je víc než naivní. Po bombardování Jugoslávie (1999) či Libye (2011), abych uvedl jen nejsrozumitelnější příklady, nestačí jen fráze o demokracii z úst představitelů či propagandistů NATO. Aliance, právě tak jako Japonsko, musí pro sebe nalézt zcela novou pozici v měnícím se světě – ne se zatvrzele a zcela beznadějně snažit přetvarovat budoucnost do podoby 30. nebo 90. let minulého století.
Za První zprávy rozhovor vedl Jiří Kouda