Obyvatelé bývalé NDR: SSSR nás „hodil přes palubu“ a západní Němci nás okradli a změnili naši zemi v kolonii

V další části textu Darja připomíná osud Drážďan, i když – jak píše v jejím úvodu – se tomuto „setkání“ vždy vyhýbala. Její tchyni – německého původu – bylo devět let a noc z 13. na 14. února 1945 přežila skrytá v kukuřičném poli, jako mnoho dalších dětí. Bomby shazované na město anglickým a americkým letectvem jí připadaly nesmírně krásné, jako vánoční stromky. Celkem na město spadlo 650 000 zápalných bomb a 1 500 tun bomb tříštivých. Výsledkem bylo ohnivé tornádo, zachvátivší teritorium čtyřikrát rozsáhlejší než zničené Nagasaki. Teplota vzduchu dosáhla 1 500 stupňů. Lidé vybuchovali jako živé pochodně, tavili se s asfaltem. Nelze uvést celkový počet mrtvých. SSSR uváděl 135 000, Anglie 30 000. Počítali jen těla vytažená zpod zničených budov a sklepů. Darja si položila otázku: kdo dokáže zvážit lidský popel? 

Cílem Angličanů, kteří trvali na zničení historického jádra Drážďan, nebylo jen morální ponížení Němců, ale i záměr ukázat Rusům, čeho je spojenecké letectvo schopno. Již tehdy připravovali variantu útoku na válkou vysílený Sovětský svaz (srov. operace pod názvem „Nemyslitelné“). 

Darja dále uvedla, že příliš neschvalovala úpornou snahu Němců obnovit Drážďany do bývalé krásy, ale uznává, že se jim podařilo nemožné – město vstalo z popela ve své bývalé kráse. 

Připomněla také velkorysost Sovětského svazu vůči svým bývalým nepřátelům, když 10 let po skončení války vrátil Německu 1240 zrestaurovaných obrazů světových tvůrců a 3 000 klenotů z rubínů, safírů, kilogramy zlata a stříbra. To vše v situaci, kdy v SSSR panoval, dle svědectví jejího otce, nejstrašnější poválečný hlad, kdy její otec poprvé okusil cukr, nedostatečně oblečen pracoval v dálněvýchodních mrazech v dvousměnném provozu a jeho bratr se vrátil z války zmrzačený. Její přátelé Darju přesvědčovali, že velkorysost SSSR není zapomenuta. Darja se vzrušeně ptala, kde jsou tedy tabulky svědčící o tom, že poklady Drážďan jsou ruské trofeje, kde je vděk a proč tedy němečtí průvodci v Mnichově tvrdí turistům, že Drážďany bombardovalo ruské letectvo (!!). Vždyť Sixtinská madona mohla viset v leningradské Ermitáži. Přátelé jí vysvětlili, že takto se chovají „Wessi“, kterým stále promývají mozky. Oni ne, oni jsou jiní. 

Položila si tedy otázku, jací jsou východní Němci. Na pohled tvrdí, neusměvaví, jakoby hrubí. Čímsi připomínají Rusy – na cizince se neusmívají. Pokud ovšem někoho poznají blíže, otevřou se a jsou velice upřímní, říkají to, co si myslí. Ženy jsou pevné, „černozemní“, ne žádné křehotinky. Východní Němci vypadají přesně tak jako jejich předkové: jestliže totiž v západním Německu, např. ve Frankfurtu nad Mohanem, tvoří polovinu obyvatelstva migranti, ve východní části pouze 1,5 % obyvatelstva. Migranty zde v lásce nemají, ti se tu ani nezdržují a putují na západ. 

Jak Darja zjistila, je tu lidí málo. I v Drážďanech, kde nikdy neslyšeli o automobilových zácpách na ulicích. Za městem, blíž k polské hranici, lze projet desítky kilometrů a nevidět živáčka. Všude je ovšem velmi čisto. Zelená pole, chmelnice, pšeničné lány, zemědělské usedlosti. Svátek práce a pořádku! Lidi ale nevidět. Teprve později pochopila, kam se východní Němci ztrácejí. 

Všem je dobře známo, co se dělo před pádem Berlínské zdi, ale skoro nic o tom, co následovalo PO něm. Nic se neví o tragédii, kterou prožili „socialističtí“ Němci, kteří s takovým entusiasmem zbořili zeď a otevřeli náruč svým „kapitalistickým bratrům“. Nemohli tušit, že za pouhý rok jejich země zmizí, že nebude uzavřena žádná plnoprávná smlouva o sjednocení, že ztratí velkou část svých občanských práv, že je západní Německo prostě pohltí.

Historička Brigitte Queck vzpomínala v rozhovoru s Darjou na události r. 1989. Světová média ukazovala v přímém přenosu, jak tisíce mladých Němců bořily zeď, a tleskala jim. Obyvatelé NDR snili o svobodě cestování a „lepším socialismu“. S námahou si dokázali představit, jak vypadá kapitalismus. Nikdo se jich formou referenda neptal, co si představují dále (na rozdíl od Krymanů). Po začátku „přestavby“ a příchodu Gorbačova k moci bylo jasné, že s NDR je bez podpory SSSR konec, tvrdil doktor Wolfgang Schälike, předseda Německo-ruského kulturního institutu. Spojené Německo se podle něj zrodilo spěšně a nešťastně. Jen nemnozí, zvláště inteligenci, chápali, že jestliže se zavedou západoněmecké zákony ze dne na den, vyvolá to dlouhotrvající konflikt. 

3. 10. 1990 přestala NDR existovat a tehdejší NSR vytvořila speciální ponižující Správu pro dohled nad bývalou NDR, jako by její obyvatelé byli nerozumné děti. Ve skutečnosti NDR prostě kapitulovala. Za další rok ztratilo práci dva a půl milionu jejích obyvatel (z 8,3 milionu). 

Jako první byli propuštěni státní úředníci, řekl Darje bývalý velvyslanec NDR ve Švédsku. Prostě dostali dopis, že jsou uvolněni z funkce, že NDR již neexistuje. Jeho zachránila manželka, původem Španělka, která mohla pracovat jako překladatelka. Jemu zbývalo několik let do penze, ale pro mladé diplomaty to byla tragédie. Napsali žádosti o zaměstnání na Ministerstvo vnitra NSR, ale nikoho z nich nepřijali. Potom zničili flotilu a armádu, druhou nejvýkonnější v rámci Varšavské smlouvy. Všechny důstojníky propustili, často s nízkými penzemi, nebo dokonce bez nich. Zůstali jen techničtí specialisté, kteří uměli zacházet se sovětskými zbraněmi. 

Ze Západu přijeli úředníci, jejichž cílem bylo demontovat starý systém, zavést nový, sestavit „černé“ seznamy nepohodlných a podezřelých a provést základní čistky. Byly vytvořeny speciální „kvalifikované komise“ pro vypátrání všech „ideově nespolehlivých“ pracovníků. „Demokratická“ NSR se rozhodla krutě vypořádat s „totalitární“ NDR. V politice nemají pravdu jen poražení.

1. ledna 1991 byli propuštěni všichni spolupracovníci berlínských právních služeb jako nevhodní pro zabezpečení demokratického pořádku.Téhož dne na Humboltově univerzitě likvidovali historickou, právní, filosofickou a pedagogickou fakultu a propustili všechny profesory a učitele. Všichni učitelé, profesoři, vědečtí, techničtí a administrativní spolupracovníci školských zařízení bývalé NDR museli vyplnit dotazníky a podat podrobná svědectví o svých politických názorech a stranické příslušnosti. V případě odmítnutí či utajování informací byli okamžitě propuštěni. Začaly „čistky“ na školách. Staré učebnice jako „ideově škodlivé“ byly vyhozeny na smetiště, přestože „enderácký“ systém vzdělávání patřil k nejlepším na světě. Její zkušenost si osvojilo i Finsko. 

Doktor Wolfgang Schälike dále vzpomínal, že jako první byli propuštěni ředitelé, členové Jednotné socialistické strany Německa. Dále učitelé humanitních věd. Ostatní se naučili přežít, neodešli do „podzemí“, ale přestali diskutovat a báli se říct své mínění. Propustili i učitele ruského jazyka. Jediným cizím jazykem se stala angličtina. Ruštinu, češtinu či polštinu se lze učit jako třetí jazyk. Důsledkem toho je, že východní Němci zapomněli ruštinu, ale neumí ani anglicky. 

Společenská atmosféra se změnila. Ke slovu přišly „ostré lokty“. Zmizela solidarita a vzájemná výpomoc. Z kolegy se stal konkurent. Pracuje se o „sto šest“. Nezaměstnaní jsou degradováni. Mnoho lidí přišlo o domov. Ze zvláštního důvodu. Mnozí východní Němci žili ve vlastních domech, které si po válce krásně zrekonstruovali (východní část Německa utrpěla válkou daleko víc než Západ). Po pádu Zdi se objevili rodinní příslušníci, kteří dříve udržovali často jen korespondenční styk (vánoční přání, blahopřání k narozeninám) a oznámili, že mají na domech svůj podíl. Vyplať mi ho! Kde by ovšem obyčejný obyvatel NDR vzal velké peníze. To nikoho ovšem nezajímalo. Prodej dům a vyplať mi můj podíl. Byly to skutečné tragédie. 

Došlo samozřejmě k výměně „politických elit“. Západní Němci hned obsadili nejlépe placené posty. V Lipsku dosud 70 % úředníků tvoří „Wessi“. Veškerou kontrolu nad bývalou republikou převzalo nové koloniální úřednictvo. 

Bývalý velvyslanec NDR ve Švédsku Darje s hořkostí řekl, že Sovětský svaz hodil NDR „přes palubu“, protože nezanechal žádnou smlouvu mezi vlastníky NSR a NDR. Inteligentní lidé předvídali majetkové konflikty a anšlus NDR místo rovnoprávného spojení obou částí Německa. Gorbačov prý ale řekl, že Němci si musí své záležitosti vyřídit sami. Tedy silný bere vše. A silní byli západní Němci. Po převzetí moci, očernění místních patriotů, jejich ponížení, přistoupili k „nejchutnější“ části programu: plné privatizaci státních aktiv NDR. Jeden systém hodlal plně „sežrat“ druhý. 

Umění „čistit“ cizí kapsy

NDR byla nejúspěšnější zemí Varšavské smlouvy. Takové tučné soustíčko je nutné spolknout hned, bez přemýšlení. Nejprve bylo nutno prokázat budoucím obětem velkorysost stanovením výměnného kursu východní marky za západní pro občany NDR 1:1. To hlásala všechna západoněmecká média. Ve skutečnosti si mohli vyměnit pouze 4 000 marek (!). Nad tuto sumu pouze v poměru 2 východní marky ku jedné západoněmecké. Je pochopitelné, že všechny státní podniky a malí podnikatelé ztratili polovinu svého kapitálu! Ovšem dluhy se přepočítávaly stále v poměru 1:1. To vedlo k plnému zdevastování průmyslu NDR, na podzim r. 1990 se objem výroby v NDR snížil více než dvojnásobně! Teď mohli západní „bratři“ posměšně hovořit o neživotaschopnosti socialistického průmyslu a jeho okamžité privatizaci za „čestných a otevřených podmínek“. Přitom 85 % východoněmeckého průmyslu padlo do rukou západních Němců, kteří ho dovedli k bankrotu. Proč dávat šanci konkurenci: 10 % dostali cizinci a jen 5 % si mohli koupit skuteční vlastníci – východní Němci. 

Darja se zeptala bývalého generálního ředitele metalurgického závodu v městě Eisenhüttenstadt profesora Karla Döringa, zda je okradli. Odpověděl, že samozřejmě. Obyvatelé NDR neměli peníze a všechen jejich majetek padl do západních rukou. Vinu na tom kladou Gorbačovovi. Konaly se demonstrace za svobodu cestování, ale nikdo nechtěl, aby NDR zmizela z mapy světa. Tomu napomohla odpovídající pozice Gorbačova, tuto „zásluhu“ mu nikdo neupře. Východní Němci jsou nyní Němci „druhé třídy“.

Západní Němci potřebovali nový trh pro odbyt svých výrobků. Byli tak „zaujati“ likvidací východoněmeckého průmyslu, že nakonec odhalili, že nezaměstnaní nemohou kupovat jejich výrobky! Kdyby na Východě nezůstal alespoň zlomek průmyslu, lidé by odtud prchli na Západ. Proto se mu podařilo za pomoci Rusů zachránit alespoň část závodu. Zvýšili export do Ruska, v letech 1992-3 prodávali 300-350 tisíc tun plátů oceli válcované za studena ruským automobilkám a zemědělským závodům. Potom chtěl jejich akcie koupit Čerepovecký metalurgický kombinát, ale západním politikům se to nezamlouvalo. Tak z prodeje sešlo. Nyní zlomky závodu vlastní indický miliardář. 

Profesor byl na své město (bývalý Stalinstadt), které existuje pouhých 60 let, velmi pyšný. První socialistické město na německé půdě postavené pomocí sovětských specialistů. Sen o spravedlnosti a rovných právech pro všechny. Výkladní skříň socialismu. Nový socialistický člověk, pracující inteligent, znalý spisů Marxe, Lenina i Tolstého. Při procházce pustými ulicemi města vzpomínal na to, že po závodě postavili nejprve divadlo, potom mateřské školy, kulturní domy, sochy a fontány, kina, polikliniky. Hlavním byl pracující člověk. Prohlédli si krásně upravené záhony, ale neviděli živáčka. V tichu slyšeli pouze ozvěnu vlastních kroků. Profesor jí objasnil, že tu dříve žilo 53 000 lidí, nyní z nich zůstala polovina. Nevyrůstají tu děti, protože dívky popadnou věci a na Západ. Panuje tu nezaměstnanost a nízká porodnost. Zavřeli čtyři základní školy a tři mateřské. 

S Mariannou, číšnicí z drážďanské kavárny, se Darja nejdříve pohádala, protože unavená padesátiletá žena jí hodila na stůl talířek s vepřovým kolenem tak prudce, že tuk vystříkl na ubrus. Rozčilila se nejprve anglicky, potom rusky. Číšnice zareagovala hned. Když uslyšela ruštinu, omluvila se Darje a vysvětlila, že dříve vyučovala ruský jazyk. Darja ji pozvala na šálek večerní kávy. Přišla velmi elegantně oblečená, omládlá. Prozradila, že pro ni bylo příjemné slyšet po tolika letech ruštinu. 

Vypověděla Darje svůj příběh. Po příchodu „Wessů“ ji hned propustili z práce, jako členku strany a navíc učitelku ruského jazyka. K tomu podezřelou ze styků se Stasi. Jejího muže také propustili, ale ten toto ponížení neunesl a začal pít. Rozvedli se, odjel na Západ a ji tu nechal s malou dcerkou. To byl začátek neštěstí. „Wessi“ zrušili fungující systém mateřské dovolené, který ženám umožňoval začít pracovat už půl roku po těhotenství. Děti vyrůstaly v jeslích a mateřských školách. „Wessi“ jich většinu zrušili, zbylé tvrdě zpoplatnili. Ji zachránili rodiče, kteří museli jít do důchodu. Ona si hledala práci, bohužel s cejchem „nedůvěryhodné komunistky“. S univerzitním titulem pracovala jako uklízečka. Na Darjin dotaz, zda jí vypláceli podporu v nezaměstnanosti, odpověděla, že ji vypláceli pouze ženám s dětmi, které mohou dokázat, že se o děti každý den postarají. Její rodiče a manžel tehdy ještě pracovali na zkrácený úvazek a nemohli sedět s dítětem doma. Takže podporu nedostala. Musela příjmout místo číšnice. Dcera vyrostla, odjela na Západ, kde pracuje jako zdravotní sestra. Prakticky ji nevidí. Čeká ji osamělé stáří. Na Západ odjet nechce, bojí se oprávněně teroristů, v západním Německu jich je půldruhého milionu, přitom je tam obrovská nezaměstnanost. Vyzdvihuje, že východní Němci jsou velcí patrioté – na všech domech vlají německé vlajky. Na rozdíl od Západu, který tvrdí, že to může urazit city cizinců. Prozradila také, že chodí každé pondělí na mítink Pegidy, kde se scházejí opravdoví Němci. Pokládá svoji zemí za budoucí Německo…

Pondělí. Centrum Drážďan, obklopené množstvím policejních aut. Muzikanti v národních krojích hrají národní písně, s nimi zpívají muži a ženy středního věku. Je tu i nemálo mladých mužů. To, co Darju „nadzvedlo“, byly hrdě vlající ruské prapory. Jeden v barvách německo-ruských. Vlajkonosič se jí pokoušel vysvětlit, že jeho prapor symbolizuje jednotu Rusů a Němců. Množství mladíků si obléklo trička s portrétem Putina. Vedle plakátů s Putinem jsou vidět plakáty s Merkelovou v nacistické uniformě se znakem eura, který připomíná svastiku. Plakáty s muslimskými ženami v burkách, přeškrtnuté křížem. Výzvy k družbě s Ruskem a „válce“ proti NAT0. Mnozí protestující nesou v rukách plyšová prasata. Tučné prase je symbolem sytého křesťanského Německa. Nějaká nadšená žena Darje tvrdila, že má „Putina v srdci“. 

Mladý člověk jménem Michael vysvětlil Darje, že Putin je podle něj jediný lídr, který bojuje s terorismem. Na rozdíl od proamerické loutky Merkelové, která otevřela hranice cizákům znásilňujícím německé ženy, zabíjejícím muže, nenávidícím jejich náboženství a chtějícím zde vytvořit chalífát. Dodal, že cizinci musí podle něj pracovat a uznávat německé zákony. Darja mu vyprávěla, co viděla v lednu v Mnichově – davy mladých hysterických hlupáčků, kteří nadšeně vítali uprchlíky slovy: „Milujeme vás, uprchlíci!“ Pamatovala si také, jak chtěli zbít stovku lidí, kteří dali najevo, že nesouhlasí s islamizací Německa. Dotyčné zachránila policie. Michael dal najevo opovržení „Wessy“, kteří věří všemu, co napíší jejich noviny. 

Imunita k propagandě

Darja se podivila nad tím, jak si jsou Rusové a Němci podobní. Poslanec strany Alternativa pro Německo Jörg Urban potvrdil, že východní Němci a Rusové jsou nedůvěřiví a nenávidí vše, co jen zdaleka připomíná propagandu. Západní Německo, výkladní skříň ideálního kapitalismu, žilo 50 let bez problémů. „Wessi“ jsou tedy nerealističtí a nejsou schopni reálně posoudit to, k čemu dochází. 

Lidé v NDR naopak věděli, co je lež a kdo a kdy jim lže. Je to podivné, ale naučili se s tím žít. Jörg byl šťastný mladý muž, učil se, dostával stipendium a chtěl si doplnit vzdělání za hranicemi. Potom všechno „krachlo“. Mladí se s tím – podle něj – smířili lépe než starší lidé, kteří byli „vyhazovem“ z práce velmi morálně poníženi. Mnozí z nich se ovšem „zvedli“ a začali podnikat. Pochopili, že nic nedostanou zadarmo. Hrdost na svou zemi jim pomáhá přežít. „Wessi“ žijící léta v komfortu nejsou schopni bojovat za svou zemi. 

Darja připomněla, že Německo je součást NAT0, navíc území okupované USA. Tajné smlouvy… Jörg uvedl, že pro něj nejsou důležité. Během svého života zažil rozpad Jugoslávie, SSSR, NDR, Varšavské smlouvy. Totéž se přece může stát s NAT0 či EU. Jestliže se Německo znovu stane silnou samostatnou velmocí, hájící své zájmy, tajné pakty se změní v archivní prach.