17. 8. 2016 E-republika
Chudí lidé holt musí sednout, dát se dohromady a dělat si dobré věci sami, jak tomu bylo dříve.
Přijel jsem jako každý rok ze svého delšího vysokohorského putování, a neměl doma jogurt. To proto, že kupované zmetky zvané „jogurt“ mi už dávno přestaly chutnat. Tak jsem před dvěma roky koupil jogurtovač, asi půl roku experimentoval s různými kombinacemi mléka a smetany. Nyní pro sebe vyrábím to, co se dá jíst, je čerstvé, má garantovaných 13 % smetany a chuť skutečného jogurtu, jehož bakteriální složení občas měním. Jogurt musí zrát v ledničce tak 3-4 dny, je to živá kultura. A pochopitelně ze stejného důvodu nevydrží věčně, jako jeho sterilizovaný a chemicky nabalzamovaný kolega v supermarketu.
K tomu si už asi rok také vyrábím vlastní džem, bývalý kuchař se nezapře. Důvody stejné. Navíc sladím svůj výrobek jen medem a přírodní stévií a mám rád klasických 70 % tropického ovoce. Je to celkem zábavná práce asi na 3 hodiny, když nepočítám nákup surovin a přípravu macerovaného koření. Ale výsledek zavařování je slušný a stačí mi vždy na půl roku k citovanému jogurtu. A přestal jsem mít chuť na cukrované sladkosti, protože v daném tajemství je chutí neporovnatelně více, celkem asi 15 kvalitních přírodních ingrediencí. Nic takového z fíků, datlí, dalších tajemství, speciálně nakládaného aromatického koření, curacaa a slivovice se u nás nedá koupit, ani v luxusních prodejnách. Chudí lidé holt musí sednout, dát se dohromady a dělat si dobré věci sami, jak tomu bylo dříve.
Takže jsem se vrátil z Alp a otráveně zjistil, že jogurtovač mají kamarádi na druhém konci města. Tam jsem musel klusat s plným ruksakem neseným z hor, protože mi před nosem ujel autobus. Jogurtovač nebyl u mne plně využit, natož know-how výroby jogurtu, kterou jsem získal metodou „pokus-omyl“. Takže obojí sdílíme v jedné partě kamarádů, která dělá kvůli přežití v nepřátelském světě pozdního kapitalismu totéž co já, tedy jedlý domácí jogurt. Zatím se nepustili do džemu, protože je napínám a nechci dát svůj výrobní postup zcela zadarmo. Žijeme v kapitalismu, že ano. I ve výměnném obchodu platí „něco za něco“, ale bez peněz, to je jasné.
Plahočil jsem se přes Liberec a ve zdejším ghettu pozoroval milé spoluobčany, kteří se taktéž věnují sdílené ekonomice. Jenže na rozdíl ode mne to dělali celkem s radostí. Vyhřívali se na letním sluníčku a poslouchali kvalitní žánrovou hudbu vlastní kultury. Její kvalita se naprosto nedá porovnat s placeným kvílením a infantilními výkřiky nepovedených dětí bývalých komunistických hvězd české pop-music. Jejich telecí a antimuzikální ratolesti ovládly skrze klanové a jiné vazby naši mediální scénu audiovizuálních a hudebních sraček, jejichž kvalita je srovnatelná pouze s akčním supermarketovým jogurtem. Místní si přitom sami zpívali s nepopiratelným absolutním hudebním sluchem. Jejich děti si vesele hrály, všichni vypadali na odpoledním sluníčku spokojeně, a byli na sebe hodní. Vypadalo to jako ve Švýcarsku, odkud jsem právě přijel.
To mne donutilo přemýšlet. Ve sdílené ekonomice dřu s ruksakem do kopce, abych tento neexistující jev udržel v chodu, částečně také z ideologických důvodů. Bráním lokální ekonomiku a vím, že je třeba v Sudetech vybudovat mezi lidmi funkční sociální pouta, po předešlém vraždění a vyhánění. Tak na tomto ideologickém úhoru dřu a nadávám, protože jsem povahou spíše individualista. Život mne naučil, že je třeba pracovat a spoléhat se sám na sebe, a nekrást, protože člověk pak může přijít do pekla. Ale nejsem politicky prodejný blb, tak ze své životní filosofie nedělám pravicovou ideologii. Naopak se zuby nehty snažím budovat to druhé.
Z výše citovaných důvodů mne letní poezie mých spoluobčanů uvedla do návalu iracionálního vzteku, ale z úplně jiného důvodu, než platí pro zbytek kapitalistických bělochů. Já, antož bílé samotářské individuum, pracně buduji sociální pouto a sdílenou ekonomiku, například svým izolovaným úsilím a nečtenými články v aktivistických webech. Ty u nás nikdo nepodporuje, protože nežijeme ve sdílené ekonomice hodnot a statků. Mí šťastní spoluobčané tuto ekonomiku naopak plně a aktuálně realizují, a jsou právě proto v absolutní pohodě. Tudíž se spokojeně vyhřívají na sluníčku se svými dětmi a starými rodiči, protože je na tuto vskutku plně smysluplnou činnost právě ten nejvhodnější čas. My tento styl života zatím nevedeme, protože na něj nejsme ideologicky a psychicky připraveni. Početné rodiny můžeme mít také a dávky jsou pro všechny. Dokonce bychom své početné děti vychovali na našich normálních školách. A pilnou prací danou v sociálním poutu a ve sdílené ekonomice bychom z nich udělali disciplinované a chytré voliče. A tyto děti z početných rodin podporovaných sdílenou ekonomikou a žijící v sociálním poutu by si jistě nenechaly tak hloupě ukrást svou zemi a svou práci, jako moje pitomá neoliberální a ovčanská generace.
Takže ze mne mluví čistá závist vůči skupině obyvatel, která má sama od sebe to, co my nejsme schopni v životě dosáhnout. Proto nechci kvůli své iracionální a vcelku hloupé závisti poslat velkou skupinu veselých a spokojených spoluobčanů do plynu, jako zdejší neofašisté a podnikatelé. A především bílé matky samoživitelky, kteří s nimi vedou na sociálních a jiných úřadech marný osamocený boj o život a o dávky. Proti spojené a semknuté skupině občanů vázané sociálním poutem a přirozeně žijící ve sdílené ekonomice, to prostě nejde uhrát. Bílé rasistické a izolované individuum hnané vztekem a neoliberální ideologií musí v tomto boji nutně prohrát.
Potlačil jsem svůj vztek. Důstojně a se vztyčenou hlavou jsem prošel kolem evidentně šťastných a spokojených spoluobčanů. A s ruksakem pomalu stoupajícím do kopce jsem šel s funěním a s frustrací bílého muže podporovat ideologický a praktický zápas za sdílenou ekonomiku a za sociální pouto. Je to vcelku marný, a zatím prohrávaný boj mezi kulturně a civilizačně zanedbanou částí populace, k níž bohužel patřím jak myšlením, tak i barvou kůže. Ale nedalo mi to, abych se alespoň jednou závistivě neohlédl zpět, do ztraceného ráje.