Milan Vidlák29. 8. 2015 Šifra
Exministryně zahraničí USA Madeleine Albrightová a další ve velkém obchodují v Kosovu, jež pomohli odtrhnout od Srbska. Je to náhoda, nebo vzorec jednání největší světové velmoci?
Na konci roku 2012 informovala česká média o neobvyklém incidentu. Bývalou šéfku diplomacie Spojených států Madeleine Albrightovou prý v Praze napadli prosrbští aktivisté, když v Paláci knih Luxor představovala svou novou knihu Pražská zima. „Vytáhli plakáty, začali je strkat paní Albrightové, házet je na ni a nadávat jí – dokonce jí začali hrozit pěstmi, ale tomu jsme naštěstí zabránili,“ prohlásil v Lidových novinách Richard Klíčník z nakladatelství Argo, jež akci organizovalo.
Z videa, které zveřejnil zpravodajský server AC24, ale vyplývá, že popis v médiích byl přinejmenším nepřesný. Na videu je opravdu vidět skupinka v čele s režisérem Václavem Dvořákem, jak dává Albrightové k podpisu cédéčko s filmem, jejž v Kosovu natočil, a plakáty s motivy balkánských válek. Poté trochu provokativně, ale slušně političku požádá, aby mu podepsala film Uloupené Kosovo a „jiná svá díla“. Na to Dvořáka a spol. fyzicky napadne ochranka, strhne se mela a Albrightová začne křičet: „Getout! Getout!“ Následně ji režisér označí za „válečného zločince“ a „krvavou bábu“. Celý výjev končí znechucenou poznámkou Albrightové. „Disgusting Serbs,“ odporní Srbové, řekne – ačkoli mezi přítomnými byl Srb jediný, a to ještě poloviční, totiž poslanec za ČSSD Jaroslav Foldyna, jenž má srbskou krev po matce.
Proč trocha kritiky vyvedla ostřílenou diplomatku a političku tolik z míry? Možnou odpověď nabídl o pár týdnů později chorvatský deník Jutarnji list, když otiskl nečekané informace. Mezi osmi firmami, které se účastní právě probíhající privatizace kosovského Telekomu, byla i společnost Albright Capital Management, jejímž vlastníkem je právě bývalá šéfka americké diplomacie. Deník psal, že z privatizace náhle za podivných okolností odstoupil chorvatský Telekom, že podle zákulisních informací je výběrové řízení ušité Albrightové na míru a že už o rok dříve politička, která se výrazně přičinila o nezávislost Kosova, vydělala 20 milionů eur (tehdy zhruba 485 milionů korun) na prodeji vlastnického podílu v kosovské telekomunikační firmě Ipco. A právě nápis Ipco a objetí někdejší americké ministryně zahraničí s kosovským premiérem a někdejším teroristou Hashimem Thaçim vévodí i jednomu z výše zmiňovaných plakátů, který Albrightovou tolik rozčílil. Dlužno dodat, že krátce poté, co se její aktivity dostaly do médií, Albrightové společnost z chystaného nákupu 75 % akcií kosovské pošty a telekomunikací vycouvala.
Velká privatizace
Ne že by Albrightová byla jediná, o koho se Jutarnji list otřel. Bývalý americký generál NATO Wesley Clark, který v roce 1999 velel Operaci Spojenecká síla, jež načala proces odtržení Kosova od Srbska, podle listu v Kosovu pro změnu kupuje lignitové doly. Pokud to nevíte, Kosovo má páté největší zásoby této suroviny na světě.
A do třetice americká korporace Bechtel, v jejíž správní radě donedávna seděl i Jock Covey, bývalý zástupce ředitele mise OSN v Kosovu, plánovala začít výstavbu dálnice z Prištiny do Skopje. Tedy jen co dostaví dálnici z Prištiny na albánskou hranici.
Zda je eticky přípustné, aby politici a vojáci rozjeli miliardový byznys na cizím území, o jehož samostatnost se právě zasadili bombami a kulomety, je skoro zbytečné se ptát. Skutečná otázka zní jinak: Šlo ze strany Albrightové a spol. jenom o využití kontaktů a šancí, které se jim naskytly, nebo tito lidé jednali od počátku ve prospěch svých podnikatelských záměrů? A co víc: Je takový flagrantní střet zájmů výjimkou, nebo standardním hypervelmocenským postupem?
Čtrnáct let po poslední fázi balkánských válek, která vyvrcholila bombardováním Svazové republiky Jugoslávie vojsky Severoatlantické aliance, se totiž objevuje stále více indicií, že je takto položená otázka zcela na místě.
Vraťme se ke třem zásadním událostem balkánských válek 90. let. V roce 1992 mohla hrozící konflikt po rozpadu Jugoslávie zažehnat dohoda, která spočívala v rozdělení území podle majoritních etnik na všech úrovních správy. Takzvaný Cutileirův plán nejprve přijaly všechny tři strany, pravoslavní Srbové, katoličtí Chorvaté i bosenští Muslimové. Prezident Bosny a Hercegoviny Alija Izetbegović však později z dohody vycouval. Důsledky jsou známy.
Sir Alfred Sherman: „Válka v Bosně byla americkou válkou. USA ji vymyslely, udržovaly a bránily jejímu ukončení.“
Co však Izetbegoviče přimělo dohodu rozbít? Náhlé změně jeho postoje předcházela schůzka s americkým velvyslancem v Bělehradu Warrenem Zimmermanem. Spoluautor mírového plánu, portugalský diplomat José Cutileiro, pak obvinil americkou stranu, že k tomu bosenského prezidenta dotlačila. Někdejší vlivný poradce lady Margaret Thatcherové, sir Alfred Sherman, dokonce o pět let později přišel s konkrétním nařčením: pozdější americký ministr zahraničí Lawrence Eagleburger měl Zimmermana instruovat, aby přesvědčil Izetbegoviče k odvolání souhlasu se zachováním společného svazku Bosňáků, Chorvatů a Srbů a místo toho přijal americkou pomoc při vzniku samostatného bosenského státu. (To přesto, že Eagleburger byl v té době považován za kontroverzního politika pro svůj sklon otevřeně podporovat srbské zájmy.)
Sherman jde ještě dál: „Válka v Bosně byla americkou válkou v obojím slova smyslu. Americká administrativa ji pomohla vyvolat, udržovala ji v chodu a zabraňovala jejímu brzkému ukončení. Vše vskutku svědčí o tom, že zamýšlí v této válce v blízké budoucnosti pokračovat, jakmile budou její muslimští chráněnci plně vyzbrojeni a vycvičeni.“
Proč by Američané o něco takového stáli? Věrohodných vysvětlení není mnoho; pokud bychom však přijali hypotézu, že o válce ve skutečnosti (spolu) rozhodovaly parciální ekonomické zájmy, mnohá jinak obtížně vysvětlitelná fakta by začala dávat smysl. V konkrétním kosovském případě by bylo třeba nejprve válečný konflikt účelově rozdmýchat a poté pro oči veřejnosti vytvořit jeho jednoznačného viníka. Tím by museli být Srbové; jedině pak by vojenská intervence za ostentativně humanitárním účelem mohla vést k osamostatnění Kosova, tedy ke stavu, z něhož je možné intenzivně ekonomicky těžit.
Taková hypotéza může leckomu znít jako mocně přitažená za vlasy. Nepřímo ji však podporuje řada méně známých, ale nezpochybnitelných faktů a svědectví.
Předpověď sira Alfreda se nakonec nemýlila. O jakých muslimských chráněncích USA tu však byla řeč? V roce 1995, kdy byla uzavřena takzvaná Daytonská mírová smlouva (jež mimochodem potvrdila status Kosova jako nedílné součásti Srbska), se radikalizovaly původně skupinky ozbrojených kosovských Albánců, financovaných z výnosů z organizovaného zločinu Albánců žijících v zahraničí, pod hlavičkou UÇK neboli Kosovské osvobozenecké armády. A právě role UÇK v tehdejších a koneckonců i dnešních událostech je zásadní.
Hodní proti zlým
V jejích řadách totiž bojovali mudžáhidé, které CIA vycvičila a vyzbrojila pro boj proti Sovětům v Afghánistánu. A stejní bojovníci posílili i bosenskou armádu. „V letech 1992 až 1995 Pentagon pomáhal při přesunu tisíců mudžáhidů a dalších islámských složek ze střední Asie do Evropy, aby bojovali po boku bosenských Muslimů proti Srbům,“ napsal londýnský list The Spectator.
Podrobněji to rozvedl ve své zprávě v rámci nizozemskou vládou podniknutého vyšetřování srebrenického masakru profesor CeesWeebes z Amsterdamské univerzity: „Od roku 1993 probíhalo přes Chorvatsko obrovské pašování zbraní muslimům, které organizovaly ‚podloudné agentury‘ USA, Turecka a Íránu ve spojení s paletou islámských skupin, které zahrnovaly afghánské mudžáhidy a proíránský Hizballáh. Zbraně, jež zakoupily Írán a Turecko s finanční podporou Saúdské Arábie, byly letecky přepraveny ze Středního východu do Bosny. Do této letecké přepravy byly Spojené státy ‚velmi úzce zapojeny‘, přestože v zemi panovalo zbrojní embargo.“
V roce 1995 proběhla první intervence NATO v balkánském konfliktu v reakci na masakr ve Srebrenici a výbuch tržnice Markale v centru Sarajeva. Události ve Srebrenici média tisíckrát vylíčila jako srbský pokus o genocidu namířenou proti bosenskému obyvatelstvu a „největší genocidu od konce druhé světové války“. Pro pochopení oněch neblahých událostí je však důležitá právě role oněch islámských teroristů, „se kterými uzavřely Spojené státy tajnou alianci“, jak napsal britský deník Guardian.
„Hlavním důvodem srbského útoku na Srebrenicu bylo vypořádat se s ozbrojenými útoky, které byly z této základny prováděny proti nedalekým vesnicím: zpravodajské zdroje uvedly, že toto trýznění podnítilo srbský útok proti 1500 muslimským obráncům uvnitř této enklávy,“ napsal držitel několika novinářských cen Michael Evans v reportáži pro londýnské Times.
Generál Philippe Morillon, velitel jednotek OSN v Bosně, později svědčil před Mezinárodním soudním tribunálem pro bývalou Jugoslávii o tom, že „muslimské síly umístěné ve Srebrenici podnikly útoky během pravoslavných svátků a ničily vesnice masakrujíce všechny jejich obyvatele; v tomto regionu to vyvolalo zcela mimořádnou zášť“. Proč jsme se ale nikde nedočetli, že vycvičení teroristé opakovaně napadali srbské vesnice v okolí Srebrenici, zabíjeli a mučili civilisty? A že Srebrenica byla jejich základnou?
Zkušená americká zpravodajka Diana Johnstone ve své knize Fools Crusade: Yugoslavia, NATO and Western Delusions zmiňuje významnou roli PR agentury Ruder and Finn sídlící ve Washingtonu, která sehrála podobnou „osvětovou“ úlohu již za operace Pouštní bouře proti Saddámu Husajnovi v 90. letech – tehdy se jí údajně podařilo změnit počáteční neochotu americké veřejnosti k válce smyšlenými zprávami o iráckých zvěrstvech, například o vraždění dětí: „Sdělovací prostředky a politické osobnosti byly zavaleny prohlášeními pro tisk a dalšími dokumenty přehánějícími srbské krutosti, zatímco muslimské krutosti jako plně zdokumentované stínání hlav srbských vězňů zůstaly utajeny. Pro veřejnost to byl jednostranný konflikt mezi fašistickými agresory a nevinnými oběťmi, které byly všechny neozbrojenými civilisty.“
Triumf propagandy
Johnstonová, ale i Evans a řada dalších novinářů či například vyšetřovatel OSN Henry Wieland zpochybnili dokonce i tvrzení o genocidě (nikoli o válečných zločinech) – podle nich je prokazatelné, že bylo umožněno odejít ženám i dětem, že na místě bylo zadrženo jen relativně malé množství muslimských mužů a někteří z nich nakonec byli propuštěni výměnou za srbské vězně. Když srbské síly vstoupily do města z jihu, tak tisíce muslimských vojáků v chaosu kvůli nepřítomnosti velitelů prchaly přes divoce zalesněný kopcovitý terén do Tuzly, neboť se obávali pomsty za vraždy srbských civilistů a vězňů – a právě tito vojáci patřili mezi většinu z několika set (nikoli tisíc) obětí, jak potvrdil i představitel OSN Phillip Corwin. Tisíce vojáků, kteří ve skutečnosti dosáhli Tuzly, totiž byly tiše přesunuty, a přesto byly později započítány jako oběti masakru.
Teoretik propagandy Edward Herman: „Události ve Srebrenici jsou triumfem propagandy konce 20. století.“
Dojem genocidy podpořila vzápětí i ministryně zahraničí Madeleine Albrightová, která v Radě bezpečnosti OSN jako důkaz za zavřenými dveřmi ukázala jakési letecké snímky, které měly dokazovat údajné masové vraždy bosenských muslimů bosensko-srbským vojskem, nikdy však nebyly zveřejněny. Americký profesor a teoretik propagandy Edward Herman události ve Srebrenici dokonce označil za triumf propagandy konce dvacátého století.
Podobná dezinformační kampaň provázela i třetí klíčovou událost – incident v kosovské vesnici Račak v roce 1999. Když zde bylo 15. ledna nalezeno 45 těl Albánců, na místo byly vyslány odborné týmy ze tří zemí. Ještě před závěry jejich vyšetřování však byli šéfem mise Organizace pro evropskou bezpečnost a spolupráci Williamem Walkerem z masakru obviněni Srbové. Lékaři nakonec došli k závěru, že s těly bylo manipulováno a podle stop střelného prachu šlo opravdu o vojáky. Srbskou verzi, že šlo o příslušníky UÇK převlečené do civilních šatů, potvrdili i dva francouzští novináři. Přesto tento incident posloužil spolu s připomenutím srbské „genocidy v Srebrenici“ jako hlavní argument k bombardování Srbska a následnému odtržení Kosova.
Terorista premiérem
Ještě zajímavější než fakt, že americká vláda neoficiálně, avšak nepokrytě podporovala UÇK – kterou sama zařadila na seznam teroristických organizací –, jsou některá jména, která v této skupině působila. Jedním z velitelů Kosovské osvobozenecké armády byl nynější kosovský premiér, již zmiňovaný Hashim Thaçi. Podle svědectví Ralfa Mutschkeho z Interpolu před americkým Kongresem přitom „roku 1998 byla UÇK označena za klíčového hráče v obchodu s drogami, který pomáhá ročně dopravit do západní Evropy drogy v hodnotě dvou miliard dolarů“. Bývalá žalobkyně mezinárodního soudu v Haagu Carla del Ponteová obvinila ve své autobiografii Thaçiho nejen z obchodu s heroinem, ale i z toho, že „osobně organizoval únos až tří stovek kosovských Srbů, kteří byli převezeni do Albánie, a tam jim byly lékaři odebírány tělesné orgány, které pak byly prodávány zájemcům v Evropě“. UÇK byla sice po svém „vítězství“ zakázána, její představitelé se ale v čele s Thaçim v tichosti stali demokratickými politiky.
V době, kdy proti sobě bojovali muslimští mudžáhidé a Srbové, přicestoval do Spojených států Ajmán Zavahrí, známý dnes jako vůdce al-Káidy. Byl pověřený Usámou bin Ládinem, aby zde sháněl peníze pro vedení operací na Balkáně – kde byl mimochodem jedním z velitelů UÇK Zavahrího bratr Mohamed. Deník Washington Post uvedl: „Někteří členové Kosovské osvobozenecké armády, kteří své válečné úsilí financovali z prodeje heroinu, byli cvičeni v teroristických táborech provozovaných Usámou bin Ládinem.“ Bin Ládin vlastnil i bosenský pas. Tomu, jakou roli sehráli mudžáhidé z bosenské války v útocích na New York 11. září a v následném mezinárodním teroristickém tažení, se budeme věnovat v prvním díle našeho seriálu o 11. září 2001.
Informace, že šlo na Balkáně ve skutečnosti o zcela jiné strategické zájmy než o demokracii a lidská práva, jsou příliš vážné, než aby nad nimi šlo mávnout rukou. Tento vzorec se opakuje až příliš často. V okamžiku, kdy se podobně jako o Kosovu před třinácti lety píše o lokálních konfliktech v arabském světě (především v Libyi a v Sýrii), to je mimořádně znepokojivé. Ve srovnání s tím se miliardový kšeft Madeleine Albrightové a jejích kosovských spolupodnikatelů zdaleka nejeví jako ten největší problém.