22. 8. 2016 ProtiProud
Ľubomír Huďo upozorňuje na gangsterské metody znevažování a dehonestování lidí, kteří v podmínkách současné totalitní eurokracie odmítají předepsaný způsob uvažování.
Pokud má člověk v totalitě jiný než oficiální - tedy nevhodný a nepřípustný - názor, nemá nárok na diskusi. Je označen za nepřítele společnosti a ostrakizován jako vyvrhel. V současné "trhokracii", navzdory proklamovaným tzv. demokratickým principům, je každý, kdo projeví alternativní stanovisko k oficiálně prosazovaným názorovým trendům odsuzován médii, politiky a oponenty jako omezenec a nevzdělanec. Ukázkovým příkladem krize této karikatury tržní demokracie, jejího evidentního selhání se stal Brexit - referendum, ve kterém většina britských voličů rozhodla o vystoupení Velké Británie z Evropské unie.
Kastování podle názoru
Brexit odhalil skutečné uvažování určité části voličů, politiků, novinářů a jejich vnímání demokracie v případě vítězství oponentů. Nastupuje kastování, naplno ventilované v médiích a na sociálních sítích. Kdo je elitou v demokratickém divadélku, kde si hrajeme na právní stát a spravedlnost, na rovnocenný názor bez ohledu na postavení, majetek a vliv? Kdo je pan občan a kdo jen občan druhé kategorie?
Carl Jung, švýcarský lékař, psychiatr a psychoterapeut, který se snažil chápat lidskou psychiku na pozadí světa snů, umění, mytologie, náboženství a filozofie, definoval demokracii jako nekrvavou občanskou válku. Politolog Oskar Krejčí v souvislosti s Jungovou charakteristikou demokracie uvedl, že političtí představitelé uzavírají svou mysl před odlišnými názory a vášnivě proti nim bojují. Každý jiný názor než ten, který mají momentální nositelé moci, je označen za nepřátelský.
Petice a mediální kampaň
Okamžitě po výsledcích referenda o vystoupení Británie z EU, kterého se zúčastnilo 72 procent voličů, tedy více než při loňských parlamentních volbách - jak známo pro setrvání v unii hlasovalo přes 16,1 miliónu lidí a pro odchod více než 17,4 miliónu - vznikla petice za nové referendum. Signatáři internetové petice, v níž 4,1 miliónu lidí požadovalo vypsání nového referenda o setrvání země v EU, chtěli, aby vláda zavedla pravidlo, že pokud pro setrvání v unii nebo pro odchod hlasuje méně než 60 procent lidí za účasti nižší než 75 procent, měl by být vypsán nový plebiscit. Petiční výbor dolní komory britského parlamentu pak vyšetřoval podezření, že petici provázely podvody.Britská vláda tuto internetovou petici odmítla. Avšak i ve vládě panovaly rozdílné názory, zda vycházet z výsledků referenda - nebo zpochybnit vůli voličů a prosazovat nadále eurolinii, nahradit postupně tržní demokracii nekompromisní eurokracií, kde se nediskutuje a nehlasuje, protože výsledek je předem daný a neodvolatelný.
Deník The Independent přišel s informací, že hned po oznámení Brexitu se nálady voličů změnily a podle nové ankety 1,2 miliónu voličů, kteří hlasovali pro Brexit, toho již lituje. Zároveň oznámil, že skupina opozičních poslanců v písemném prohlášení uvedla, že dosud neznámé podmínky, za jakých bude země vystupovat z EU, a které Londýn teprve v následujících letech vyjedná s unií, musejí Britové schválit v dalším referendu.
Mládežnická základna eurobudovatelů
V rámci nekrvavé občanské války, o níž mluvil Carl Jung, a kastování občanů na prvotřídní (nekriticky oddaných europrojektům) a druhořadé (kritické k eurointegraci), přibyl generační konflikt v nejostřejší podobě. Brexit vyvolal vlnu nenávisti postavenou na jediném bizarním kritériu - věku. The Independent přišel s titulkem "Jak starší lidé podrazili mladší generaci". Informační portál Huffington Post naříkal ve stejném duchu v článku "Výsledky referenda o EU: Mladí podrazili starší ročníky."Časopis GQ přišel s návrhem, že by se mělo starým lidem zakázat volit: "Výsledky referenda o EU budou mít na starší generaci menší dopad. Odebíráme důchodcům řidičské průkazy - proč jim také nezrušit volební právo?"
Na sociálních sítích zazněly následující výzvy: "Možná by staří lidé měli podstoupit testy způsobilosti, než zahlasují pro Brexit, protože ničí svět, ve kterém nechtějí žít."
Proč by podle nových pravidel eurokracie neměly podstoupit testy způsobilosti i mladší ročníky poznamenané brainwashingem individualismu, konzumu, politické korektnosti a stádního uvažování? Kdo stanoví hranici, který ročník ještě podléhá nebo nepodléhá demagogii neoliberalismu, eurofilní propagandě a prosazování likvidace identity, tradic a historických zkušeností?
Předseda Evropského parlamentu Martin Schulz to asi vyjádřil nejlépe: "Britové porušili pravidla. Vložit možnost rozhodovat o svém osudu do rukou davu, není filozofií Evropské unie."
Jaký demokratický orgán určí, kdo může a nemůže volit, kdo je znalec problematiky, jaký poměr hlasů bude určující a do jaké míry je závazné stanovisko prosté většiny? Zřejmě je nejvyšší čas stanovit pravidla kastovnictví a nazývat věci pravými jmény.
Bruselské koncepce a z nich dočasně vyplývající výhody pro určitou skupinu obyvatelstva nahrazují pomyslnou demokracii, označovanou v současnosti za liberální. Ať zmizí staří lidé (ještě třeba bruselskou směrnicí určit, kdy vlastně obecně a celoplošně začíná stáří), euroskeptici, různí oponenti a lidé s odlišnými názory. Nastupuje eurokracie za aktivní účasti davů, právních expertů a politických lobbistů, rodí se nová realita.
Být pro Brusel je cool
Novinář John Pilger ve své úvaze "Proč Britové řekli Evropě NE" označil hlasování většiny britských voličů jako akt čisté demokracie.
Milióny obyčejných lidí odmítly zastrašování a otevřené pohrdání ze strany samozvaných elit, z řad vedení velkých politických stran, vrcholových manažerů hospodářství, bankovních oligarchů a médií. Z velké části šlo o hlas rozhořčení z nesmírné arogance zastánců setrvání Británie v EU. Nejúčinnějšími propagandisty "evropského ideálu" nebyla krajní pravice, nýbrž nesnesitelná třída moderních patricijů, pro které je Spojeným královstvím pouze metropolitní Londýn.
Tito lidé vidí sami sebe jako "cool" osvícené liberální a kultivované tribuny 21. století. Ve skutečnosti však jde o buržoazii s neukojitelnými konzumními choutkami a odvěkým přesvědčením o své vlastní nadřazenosti. Ve svých oblíbených novinách The Guardian se pravidelně posmívali těm, kteří se vážně zabývali myšlenkou o Evropské unii jako zásadně nedemokratickém zdroji sociální nespravedlnosti a ničivé extrémní ideologie jménem neoliberalismus. Konečným cílem neoliberalismu je nastolení permanentní kapitalistické teokracie, která má pod kontrolou dvě třetiny společnosti - rozdělenou, zadluženou, korporacemi ovládanou vrstvu a permanentně chudé zaměstnance.
Tábor odpůrců Brexitu podlehl vlastní neopodstatněné výlučnosti. Pokud by takzvaný plebs vykřikoval "Hurá, Evropa!", vysloužil by si přívětivé označení. Pohrdání voliči by nadále zůstalo ukryté pod laskavými maskami elitářů - až do nejbližší konfrontace.
Ta na sebe nenechá dlouho čekat. Eurokracie má své limity, byť je přesvědčena, že zatím jí hraje vše do karet.