rozhovor24. 8. 2016 ParlamentníListy
Nemůžeme očekávat, že naši lidé, kteří zde mají rodiny a úplně jiné životní náklady, budou ochotni pracovat za tak nízké mzdy jako Ukrajinci, co tu žijí i po deseti v třípokojovém bytě. Tvrdí to makroekonomický expert ČMKOS Jaroslav Ungerman v reakci na snahy masivně rozšiřovat počty gastarbeiterů v zemi. Zamýšlí se také nad zneužíváním sociálních dávek a velice důkladně rozebírá stav českého průmyslu a příčiny, které v devadesátých letech vedly ke konci mnoha zavedených a úspěšných firem.
Při nedávném rozhovoru pro ParlamentníListy.cz upozornil prezident Hospodářské komory Vladimír Dlouhý, že pravidelné zvyšování minimálních mezd vytváří mechanismus, kdy mzdy budou vázány na administrativní opatření rádoby sociálního charakteru, zatímco ve skutečnosti jejich zvyšování musí být opřeno o růst reálné produktivity práce. Neměla by být minimální mzda na tento či jiný podobný ukazatel navázána, aby nedocházelo ke zbytečnému handrkování o její výši?
O tom, aby byla minimální mzda navázána na nějaký ukazatel mzdového vývoje, se hovoří již dlouho. Odbory navrhují, aby minimální mzda byla průběžně zvyšována v návaznosti na růst průměrné mzdy v národním hospodářství. Základní problém však je v tom, jaký má být poměr mezi minimální a průměrnou mzdou. Diskuse v pracovních týmech tripartity hovoří, že by minimální mzda měla být zhruba na úrovni 40 procent průměrné mzdy v celé ekonomice. Pro letošní rok je minimální mzda stanovena ve výši 9 900 Kč měsíčně, resp. ve výši 58,70 Kč na hodinu. Pro příjemce invalidního důchodu je to pak 9 300 Kč měsíčně.
Z těchto dat pak lze udělat následující propočet. Průměrná měsíční mzda v české ekonomice v minulém roce dosáhla 26 467 Kč. Minimální mzda je tak na úrovni 37,4 procenta průměrné měsíční mzdy. Pokud by měla být na úrovni 40 procent, pak by minimální mzda již v letošním roce měla být 10 586 Kč, tedy kolem deseti a půl tisíce. Pokud bychom odhadli, že v letošním roce bude průměrná mzda v ekonomice kolem 27 500 Kč, pak by minimální měsíční mzda pro další rok měla být minimálně ve výši 11 tisíc korun. Tato úroveň však nezachycuje očekávaný růst mezd v příštím roce. Pokud bychom proto do propočtu minimální mzdy promítli i očekávaný nárůst nominálních průměrných mezd v roce 2017, kde většina prognóz hovoří o růstu kolem 4,5 procenta, pak by se minimální mzda skutečně měla dostat na úroveň 11 a půl tisíce měsíčně, jak navrhují odbory.
To, co velmi orientačně popisuji, má přirozeně některé problémy a zatím žádný postup nebyl obecně přijat. Můžeme diskutovat, zda minimální mzda má být právě 40 procent průměrné mzdy, zda se má stanovit zpětně, tedy na další rok podle minulého roku, protože na konci letošního roku ještě neznáme, jaká bude letos průměrná mzda, tedy pro rok 2017 můžeme stanovit minimální mzdu pouze z dat roku 2015; čili vždy minimální mzda bude zaostávat za skutečným mzdovým vývojem a tak dále.
I přes tyto problémy si myslím, že by uvedený mechanismus, možná s malou modifikací, mohl být přijat, protože bychom tím odstranili zbytečné spory o úroveň minimální mzdy a vnesl by se do jejího vývoje prvek předvídatelnosti, což je nesporně důležitý parametr pro podnikatele a nakonec i pro zaměstnance. V popisovaném postupu – kdy vývoj minimální mzdy se váže na růst průměrné mzdy v národním hospodářství – je podle mého názoru i dostatečný prvek ekonomické racionality. Vývoj mezd v ekonomice je tímto postupem vázán na růst produktivity práce, dokonce si troufnu tvrdit, že na růst národohospodářské produktivity. Nevidím v tom žádnou velkou administrativu či zásah státu. Vidím v tom něco jiného – malou ochotu se na nějakém postupu dohodnout.
Jedním z argumentů pro růst minimální mzdy je malý rozdíl mezi její výší a sociálními dávkami, takže se za minimální mzdu lidem ani nevyplatí jít pracovat a výdaje státu na nejrůznější podpory rostou. Není ale chyba i v tom, že nikdo nenajde odvahu volat po snížení, omezení či zrušení některých sociálních dávek, aby to motivovalo jít do práce, což je druhá strana tohoto problému?
Museli bychom se asi bavit o konkrétních sociálních dávkách. Mezi ně patří i příspěvek na bydlení – za rok 2015 je to více než 9 miliard – a ten končí z velké části v kapsách majitelů nejrůznějších ubytoven. O tom už bylo popsáno mnoho papíru. Možná, že problém zneužívání sociálních dávek zveličujeme. Za rok 2015 tyto podpory představovaly – a to včetně přídavků na děti či rodičovského příspěvku, což je název pro placenou mateřskou dovolenou, a ten sám o osobě tvoří více než 22 miliard – v souhrnu kolem 45 miliard korun. Všimněme si, prosím, že polovinu ze státní sociální podpory tvoří placená mateřská dovolená A to snad je špatně? V souhrnu státní sociální podpora představuje 45 miliard korun, to jsou zhruba 4 procenta z výdajů státního rozpočtu. Možná je to podle někoho hodně, ale já si to nemyslím.
( ... )
Podle mého názoru bychom měli velmi uvážlivě přistupovat k nějaké větší redukci sociálních dávek. Ti nejchudší, kteří je dostávají, nějak musejí žít. Chceme, aby v našem okolí přibylo bezdomovců či žebráků? Možná, že by pomohlo, kdybychom poskytovali část podpory v naturáliích tak, jak je tomu v jiných zemích, kde tito lidé dostávají přímo potraviny a nemohou svoji podporu propíjet v alkoholu.
Jsou si ti, kteří hovoří o zneužívání sociálních dávek, jisti, že by se podařilo nějakými redukcemi dávek donutit tyto lidi pracovat? Z praxe přece víme, že část adresátů pomoci jsou lidé, kteří ztratili životní perspektivu, jsou chronicky nemocní a tak dále. Dá se s nimi vůbec něco rozumného reálně dělat? Řekněte mi, kdo zaměstná člověka, který je několik let bez práce, bez kvalifikace? Asi pouze stát.
Ačkoli jsem si vědom, že se některé dávky zneužívají – především pak příspěvek na bydlení, kde je to ovšem řešitelné – přesto si myslím, že těch několik procent státního rozpočtu musíme na tyto účely věnovat. Je to i výraz určitého sociálního smíru a tolerance.
Ten důvod je jednoduchý. Odbory se, myslím, oprávněně obávají toho, že lidé z Ukrajiny budou ochotni pracovat za nízké mzdy. Proto budou nástrojem podnikatelů k tlaku na nízké mzdy i pro české zaměstnance. To je obava, která je celkem reálná a podložená zkušenostmi z minulosti.
Argument, že se lidem nechce dojíždět za prací, je často slyšet. Je to skutečně tak, že je tu nízká mobilita pracovních sil? Jen si vzpomeňme, jak tomu bylo před rokem 1989. Nedojíždělo se snad za prací do Prahy či jinam? Jak vypadaly rychlíky z Prahy na Moravu i jinam v pátek večer a podobně? Bylo to ovšem za jiných podmínek – bylo odlučné, ubytovny i velmi zlevněné jízdenky. Hlavně tam však existoval nezanedbatelný rozdíl ve mzdě, byť tehdy to představovalo jen několik stovek, což vzhledem k úrovni platů, to někde mohla být čtvrtina či třetina. Existuje dnes něco takového ve smyslu podmínek pro ubytování či výrazně zlevněné jízdné? Možná se taky změnil životní styl našich občanů.
Ještě dodejme jednu poznámku. Úřady práce vedou velmi podrobné statistiky o struktuře volných pracovních míst, o struktuře nezaměstnaných, jejich kvalifikaci, o mzdách atd. podle jednotlivých okresů. Tak lze zjistit, že v prvním čtvrtletí 2016 bylo na okrese Zlín neobsazeno celkem 2004 pracovních míst, z nich 1600 vyžadovalo kvalifikaci střední odborné vzdělání tj. vyučen anebo nižší kvalifikaci. Podíváme-li se na výdělkovou úroveň – jde o třídy 7 a 8, kde v průměru je hrubá mzda kolem 16 tisíc korun, v třídě 9 pak 20 tisíc korun. Je tato úroveň mezd dostatečným impulsem k tomu přestěhovat se, nebo pobývat celý týden mimo domov? Náklady s tím spojené přece nejsou nijak malé.
Náš problém je v tom, že nabídka pracovních míst se koncentruje do profesí vyžadujících nízkou kvalifikaci, kde jsou také nízké mzdy.
Tohle je neobyčejně složité, protože na to, co se stalo s českým průmyslem, na to má každý, koho se to týká, anebo kdo to prožil, svůj názor. Jinak na to asi odpoví ocelář z Poldi Kladno či montér z ČKD Praha nebo Škody Plzeň a jinak mladý zaměstnanec nově vzniklé strojírenské firmy. Zkusím svůj postoj vysvětlit trochu šířeji. A možná mi dovolíte, abych začal úplně osobní vzpomínkou. Když jsem chodil na střední školu, vídal jsem na jednom domě nedaleko naší školy pamětní desku doktora Hanuše Karlíka, budovatele českého průmyslu cukrovarnického. Je umístěna ve výši prvního patra na domě a procházející chodec si jí povšimne asi jen náhodou. Je uvozena základním mottem – Hospodářská síla je zárukou svobody. Odhalena byla v roce 1930, kdy se vytvářely kořeny novodobého státu.
Moc jsem tehdy nerozuměl tomu heslu. V osmnácti letech člověk moc neuvažuje, co to asi tak znamená. Teprve dnes s přibývajícími léty si člověk uvědomuje smysl a hlubokou pravdu této myšlenky. Karlík (mimochodem má heslo v německé wikipedii, ale nikoli v české) stejně jako generace jeho současníků, jako byl Křižík či Kolben nebo z mladší generace Baťa či Wichterle nebo Janeček a mnoho dalších, věnovali své síly a vědomosti vybudování českého a později i československého průmyslu. V jejich díle pak pokračovalo mnoho dalších, často dnes, bohužel, bezejmenných. Doba, kdy se zdůrazňoval kolektivismus, tomu nebyla nakloněna. Vzpomene si vůbec někdo například na jméno hlavního konstruktéra L-29 Delfín, cvičného proudového letadla vyrobeného v největší sérii na světě?
Výsledkem práce těchto generací pak byl československý průmysl, který byl před rokem 1989 schopen vyrábět letadla, stejně jako dieselové či elektrické lokomotivy, nákladní auta do terénu či na silnice, textilní stroje vysoké kvality, obráběcí stroje, chemická zařízení, tepelné elektrárny, skvělé letecké motory a také moderní zbraně a tak dále. Jeho struktura spočívala na velkých koncernech, které se uvnitř skládaly z firem, které prováděly finální dodávky technologických celků či finálních výrobků, pro něž dodávaly komponenty a subdodávky menší firmy, které vyráběly například čerpadla nebo elektromotory a podobně a byly jak uvnitř koncernu, či mimo něj. K tomu bylo nutno připočíst i projektové a vývojové ústavy.
Velké firmy vyvážející prostřednictvím podniků zahraničního obchodu byly tím, kdo ovládal určitý segment trhu, měly okruh finálních zákazníků. Měly svůj trh, což byla jejich velmi důležitá přednost a konkurenční výhoda, což si jen málokdo z těch, kteří to pak navrhovali k privatizaci, uvědomoval. Na tom, jak tito velcí fungovali, byl proto závislý segment malých a středních firem – jejich dodavatelů.
To asi nikdo rozporovat nebude, ale nebyla počátkem devadesátých let naprostá proměna tehdejšího průmyslu nevyhnutelná, protože jeho výrobky nebyly úplně na světové špičce?
To byla zčásti pravda. Zaostávalo zavedení automatizace a výpočetní techniky ovlivněné tehdy existujícím embargem na vývoz takové technologie do Československa, ale většinou si s tím technici dokázali poradit. I přesto výrobky tehdejšího průmyslu byly schopné konkurence, protože i na světovém trhu je dost místa pro takové výrobky, řekněme druhého sledu, a také dost těch, co mají zájem o cenové dostupné technologie. Nikde není řečeno, že všichni potřebují jen nejmodernější, ale také velmi drahé technologie.Na počátku devadesátých let tu tak byla skupina tehdejších politiků, nově přišlých k moci a zpravidla bez zkušeností s reálnou ekonomikou, která pokládala československý průmysl za přežilý, nekonkurenceschopný, a tedy zralý na zásadní redukci a změnu. Proto se tak zrodila tehdy okřídlená myšlenka, že Poldi Kladno klidně prodáme někomu za korunu … Tu Poldi – výrobce vysoce legovaných ocelí jako základu pro výrobu nástrojů a pro obráběcí stroje, která byla konkurencí pro jiné evropské výrobce. Snad ještě na vysvětlenou – výroba nástrojů a přípravků byla součástí každého většího strojírenského podniku. Je to práce vyžadující nejen velmi kvalitní ocel, ale především mimořádně kvalifikovanou pracovní sílu. Nástrojářů si proto v každém podniku velmi považovali.
Po roce 1990 v procesu privatizace se tato struktura průmyslu opírající se o velké firmy rozpadla. Jednak byly malé a střední firmy privatizovány samostatně, a tedy jejich dosavadní vazby na velké firmy byly přerušeny. Částečně také proto, že ti malí a střední měli pocit, že kooperace s těmi velkými není to správné, co by chtěli, a začali si proto hledat svůj odbyt samostatně.
Snad i tento vývoj mohu doplnit osobní vzpomínkou. Produkce spotřebního průmyslu stejně jako jiných odvětví byla vyvážena prostřednictvím podniků zahraničního obchodu. A tak velmi rychle někteří šéfové menších firem došli k závěru, že pro ně bude lepší zbavit se tohoto mezičlánku a vyvážet samostatně. To se také v mnou prožitém případě stalo. Bylo to po devalvaci koruny, kdy tato firma začala do zahraničí prodávat přímo své výrobky snad za polovinu dosavadní ceny v dolarech. Samozřejmě, že inkasovala v devalvovaných korunách více než dosud. Tehdy se přítomný zástupce podniku zahraničního obchodu chytal za hlavu a marně vysvětloval, že na původní ceny se už nikdy nemohou vrátit, jak si naivně mysleli. A nejen to, že shodili ceny sobě, ale i všem ostatním ze stejné branže. Nikdo tomu nevěřil. Dodnes přežila jen malá část původních kapacit. Hluboká devalvace koruny v těch letech byla také jednou z příčin, která přispěla k rozpadu průmyslu.
Přežít tehdejší obrovské změny neměly šanci ani ty velké podniky?
Vývoj velkých firem byl mnohem složitější. Odbytovými trhy byly často trhy v zemích východní Evropy, kde tehdy souběžně došlo také k rozpadu ekonomik a možnosti odbytu se zde zmenšily na často zlomek původních objemů. A do této ne právě příznivé situace vstoupila privatizace jako zcela nový jev spojený s mnoha iluzemi. Právě v případě těch velkých firem. Mnohé z nich byly vytlačeny z trhu proto, že jejich odběratelé najednou měli možnost získat dodávky přímo od konkurentů českých firem ze západní Evropy. Za ceny mnohem vyšší, ale i oni žili v iluzích.
Snaha udržet tyto velké firmy v chodu vedla k jejich zadlužení. Zadlužení však vznikalo i tak, že noví majitelé vycítili příležitost, že zastavením velkých majetků se dají získat úvěry, které se dají použít i jinde. Podobně skončily mnohé projektové a výzkumné ústavy – o jejich výstupy nebyl zájem, a ony měly budovy a ty se přece daly pronajmout jako kanceláře. Koho zajímali nějací projektanti ... A v některých případech se stalo i to, že noví majitelé získali majetek za tak výhodnou cenu, že ho dokázali rozprodat, aniž by se vůbec zabývali nějakým pokračováním výroby. Vždyť to, co dnes vidíme v případě OKD, není nic jiného než vytunelování do té doby fungující firmy v rozsahu desítek miliard. V devadesátých letech se privatizátoři pohybovali v menších číslech a sotva by si toto dovolili. Asi se doba změnila.
Je podle mého soudu zásadním problémem, že se tehdejší politici pustili do procesu změny české ekonomiky bez toho, že by byli ochotni vypracovat odpovídající právní rámec pro chování všech firem. A když už se právní rámec vypracoval, často byl natolik děravý – a možná, že úmyslně – že vymahatelnost práva a jeho plnění byla nízká.
Iluze, které tehdy ovládly veřejné mínění, se bohužel podepsaly asi nejvíce právě na postavení a vývoji českého průmyslu. Co by nám asi tak řekl Hanuš Karlík, budovatel československého cukrovarnického průmyslu, kdyby viděl, jak se nenávratně likviduje moderní cukrovar v Hrochově Týnci, jenom proto, že si ho koupil jeho zahraniční konkurent? A podobných případů za uplynulé roky v českém průmyslu nebylo tak málo. Třeba Cagiva a likvidace výroby motorek.
V jakém stavu je tedy teď z vašeho pohledu český průmysl?
Český průmysl žije a díkybohu zcela nezmizel ze světa. Kromě těch známých značek z autoprůmyslu, jako je Škoda Auto či nové automobilky a další firmy, které jsou filiálkami zahraničních matek, je dnes zde rozvinut sektor, který je především subdodavatelem těch velkých, kteří už nejsou na našem území. Potom i jejich postavení v tomto vztahu dodavatel–odběratel, kde jsou těmi slabšími, se odráží do jejich příjmů. Snad právě proto se setkáme například v českém pohraničí poblíž hranice s Německem s filiálkou zahraniční firmy, do níž se dovážejí již vypálené porcelánové výrobky, které se u nás dekorují a vracejí zpět německé firmě k finálnímu vypálení. Odměna za tuto práci – česká minimální mzda.
Dnes zde chybí především dodavatelé investičních celků typu elektráren a některých významných technologií a strojů, jak bylo vzpomenuto výše. Z toho pak pocházejí i další smutná čísla. Kolem 300 miliard dividend ročně opouští českou ekonomiku a směřuje ke svým zahraničním vlastníkům. A další desítky miliard mizí v transferových cenách mezi českými dceřinými společnostmi a jejich zahraničními matkami. Jak bohatá země bychom byli, kdyby se jenom tyto transfery omezily třeba na polovinu.
Co nám hlavně brání v tom, aby se český průmysl vydal správným směrem?
Hlavně se nestaráme o jeho budoucnost. Technické vysoké a střední školství je spíše na druhé koleji zájmu mladých. Zajímavější jsou pro ně především humanitní obory, kde je velká nabídka kapacit – i když s obtížným použitím v praxi po absolvování školy. Ještě horší je patrně situace v učebních oborech, které trpí velkým nezájmem. Také na tom se velmi výrazně podepsala privatizace těchto činností a – dnes především nezájem regionů, krajů – aby financovaly takové kapacity, jak jim to přísluší podle zákona.
Neměli bychom však zapomínat, že je to především průmysl, který naši zemi živil v minulosti a musí ji živit i v budoucnu. Na to ti, kteří profilovali hospodářskou politiku v devadesátých letech, zapomněli, resp. to vůbec nechtěli slyšet. V současnosti – po tolika zkušenostech – bychom průmysl měli chránit a rozvíjet tak, aby se postupně navrátil do postavení, které měl v minulosti. To je však o zcela jiné hospodářské politice. A především o politicích, kteří pochopí, že průmysl je základem národního hospodářství a hospodářské síly... a ta, jak známo, je zárukou svobody.
( ... ) jsou označeny vypuštěné části rozhovoru. Celý rozhovor najdete ZDE