24. 8. 2016 (redakci zasláno autorem, publikováno v Parlamentních listech)
Tak jako v jiných podobných situacích, jsou diverzanti na Krymu, bojuje se na dvou frontách: fyzické a mediální. V našem případě máme k dispozici zprostředkované informace takříkajíc bez možnosti ověřit si věc na místě. Vzhledem k systémové konformitě tzv. vůdčích médií, jejichž mainstream se stal nástrojem té nejprimitivnější politicko-ideologické propagandy, je nutné sáhnout k alternativním informačním pramenům, srovnat a dát do celkového kontextu ukrajinské krize.
Zajímavé je přitom, že ruskou dokumentaci důkazů ukrajinské diverze Západ oficiálně nezpochybnil. Událost ale především nelze posuzovat izolovaně. Kyjevský ‚Majdan“ nebyl nic jiného než velmi dobře připravený protiústavní puč pod americko-německou taktovkou. Díky polským regionálním mocenským ambicím a francouzskému přicmrndávání Berlínu byla do převratu vtažena Evropská unie. Cíl byl jasný, je totiž stejný jako při celkové expanzi NATO na Východ: obklíčení a oslabení Ruské federace.
Vzhledem k bědnému stavu reálně existující Ukrajiny, které vládnou zkorumpovaní a neschopní oligarchové z americké milosti a jejíž ulice ovládají neonacistické korpsy, se přikláním k ruské verzi událostí. Otázkou podle mne zůstává, kdo vlastně na Ukrajině drží otěže v rukou. Kdo má vliv na tajné služby, jaká je skutečná Porošenkova pozice, které síly a zahraniční vlivy působí na jednotlivá ministerstva? Jednou větou: co dnes znamenají slova ‚ukrajinská vláda‘? Existuje vůbec v Kyjevě hodnověrný partner pro jednání s Moskvou?
Pokud skutečně šlo o ukrajinskou diverzi, existuje několik možností, jak ji chápat. Mohlo jít o „čin vlády“ za vědomí prezidenta a příslušných ministrů. Vyloučit se ale nedá, že akci připravily síly mimo vládní struktury, popř. v jednom z jejich resortů, bez vědomí prezidenta, který byl poté nucen pouze reagovat.
A nezapomeňme, že v situaci totální závislosti Ukrajiny na USA je jasné, že americké služby mají na jejich ukrajinské partnery s největší pravděpodobností větší vliv než prezident a příslušný ministr. Vzhledem k situaci v Sýrii a na Blízkém východě, vzhledem k narůstajícímu vlivu Ruska ve světě se Spojené státy neustále pokoušejí vytvářet na něj politický, ekonomický a vojenský tlak. Přitom samozřejmě nejde o Krym a Ukrajinu, ta je pouze nástrojem americké strategie permanentního tlaku, pěšákem ve hře, který bude vyždímán a bez sebemenšího cuknutí víček obětován vlastním globálním zájmům. Mimochodem jako celá Evropa.
Otázka: Situace na Krymu je nepřehledná. Objevily se nepotvrzené zprávy, že Rusko přesunulo k hranici mezi Ukrajinou a anektovaným Krymem vojenské jednotky. Do regionu zřejmě přesouvá těžkou techniku i Ukrajina. Podle ukrajinského prezidenta Petra Porošenka jsou ruská obvinění o tom, že na Krym vtrhli a stříleli minulý týden „ukrajinští diverzanti“ a že šlo o útok cíleně plánovaný z Ukrajiny, nesmyslná a cynická „stejně jako tvrzení o absenci ruských vojsk v Donbasu“. Ruské „fantazie“ jsou podle něj jen záminkou k novým vojenským hrozbám na adresu Ukrajiny. I když se teď údajně situace uklidnila, jaký může mít Rusko zájem na případném prohlubování hybridní války?
Podle mého mínění je klíčem k porozumění ukrajinské krize tato zásadní premise: v podstatě nejde o ukrajinsko-ruský konflikt, ale o americkou snahu vojensky obklíčit Rusko, oslabit ho za každou cenu. Je pouze otázkou, zda i za cenu nejvyšší – tedy přímého vojenského konfliktu. Za současné situace je jasné, že Porošenkovy silácké řeči o znovuzískání Krymu a vypořádání se s Donbasem jsou buď produktem nadměrné konzumace alkoholu, psychotické reakce na katastrofu, do které přivedl Ukrajinu ‚Majdan‘, nebo nutnosti občas hodit nacionalistům alespoň nějaké rétorické sousto. Podle nezávislých západních analystů působí na Ukrajině 80 paravojenských útvarů, které žádají „moskovitskou“ krev. Možné je ale i to, že jedná na povel zahraničních protektorů, kteří nechtějí racionální urovnání konfliktu a uklidnění situace, ale „action“ a la Rambo. Krym byl a zůstane ruský, jeho opětovná ztráta je možná jen za cenu světové války. A nedovedu si představit, že by Rusko přihlíželo masakrům na východní Ukrajině. Donbas není Oděsa. Konečné rozhodnutí, zda jde o pouhá slova nebo o reálnou vojenskou akci, nepadne v Kyjevě, ale ve Washingtonu.
Nejde o to, dělat si iluze. Rusko se poučilo, Amerika svými hybridními válkami v podobě „humanitárních intervencí“ a „barevných revolucí“ ukázala, jak se dělá světová politika. Můžeme se divit, že Rusko i Čína reagují? Není pochyb o tom, že zdrcující většina obyvatel Krymu chtěla k Rusku. Zrovna tak ale nelze pochybovat, že parlament a krymské úřady zajistily ruské speciální jednotky, zřejmě Vojenské tajné služby (GRU). Kdo se po fašistickém řádění na „Majdanu“ za politické i logistické podpory USA – EU může divit? Zrovna tak lze předpokládat, že Donbas není bez ruské pomoci. I zde USA ukázaly, jak se to dělá: v choulostivých situacích se nevysílá regulérní armáda, ale iregulérní žoldáci bezpečnostních služeb typu Blackwater.
Stále více mám tedy dojem, že Ukrajina již není americkým cílem, ale prostředkem, jak dokazovat světu ruské imperiální choutky a agresivitu vůči sousedům, proti které může pomoci jen NATO. Stále silněji se přikláním k názoru, že vlastním cílem je rozmístění amerických vojsk a raketových systémů v Baltiku a americký průnik do černomořské oblasti přes Rumunsko a Bulharsko. To je možné pouze za situace permanentního napětí, které by s konečnou platností vyřadilo ze hry minské dohody.
Otázka: Na přednášce na Uralské univerzitě v Jekatěrinburgu prohlásil ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov: „Snaha rozšířit za každou cenu NATO na Východ ale prohlubuje rozdělení kontinentu. Když tato snaha tvrdě narazila na Ukrajině, začaly pokusy svalovat vinu na Rusko.“ Přednášky se zúčastnil i jeho německý protějšek Frank-Walter Steinmeier. Podle ruských médií Lavrov a Steinmeier diskutovali o možnosti obnovit jednání takzvané normandské skupiny. Vladimir Putin ale po krymském incidentu prohlásil, že schůzka skupiny plánovaná na září do Číny nemá za nynějších okolností smysl. Právě normandský formát ale může být výhodný pro řešení rusko-ukrajinských sporů. Myslíte si, že důvodem, proč Putin odmítl schůzku, je skutečnost, že, jak říká například profesor Krejčí, je Ukrajina „dnes klientský stát zcela závislý na Západu“? Bude tedy Putin spíš vyčkávat?
Ano, zcela souzním s názorem kolegy Krejčího. Krym byl z mnoha důvodů zvláštní, jedinečný případ, myslím, že zrovna tak z mnoha důvodů – politických i strategických – není v ruském zájmu připojit Donbas. Myslím, že autonomní východ Ukrajiny, který by formálně zůstal ve volném státoprávním svazku s ní, by znamenal možnost ruského vlivu na Ukrajinu, vytvoření politické rovnováhy v regionu, což ovšem není v americkém zájmu. Bylo by to v zájmu Evropy, kdyby náš kontinent nebyl usurpován Evropskou unií, která je zcela ve vleku amerických strategických zájmů. Poznámka na okraj: a pomatené tzv. sociálnědemokratické levice v Německu i ve Francii ochotně spolupracující s fašisty na Ukrajině a islámskými feudály v Kataru a Saúdské Arábii. A nezapomeňme na schizofrenické Poláky, kteří sní dávný sen o bývalé velkopolské Koruně.
Jistě tedy není náhodou, že Američané nyní oznámili, že hodlají zesílit vojenskou pomoc Ukrajině. K čemu má sloužit? K vytváření ukrajinské vojenské Potěmkinovy vesnice nebo k vyprovokování reálného konfliktu s Ruskem? Toť otázka. Vzhledem k tomu, že Rusové zabránili libyjskému scénáři v Sýrii a že jejich vliv v regionu narůstá, nelze vyloučit, že ruku v ruce s protiruskou propagandou okolo války v Sýrii budou narůstat i vojenské provokace na Ukrajině. Znovu opakuji: aplikace minských dohod není v zájmu Washingtonu. A otázkou rovněž zůstává, zda se západní Evropa pochlapí a řekne „dost, my zde nechceme další válku“, nebo jestli její reprezentace je opravdu totálně zkorumpovaná a nechá se vtáhnout i do tohoto amerického šílenství.
A Putin? Podle všeho nemá jinou možnost, než vyčkat dalšího tahu druhé strany, není ovšem pochyb, že nebude vyčkávat bez toho, že by ruská diplomacie i armáda nebyly na všechny varianty vývoje připraveny.
Otázka: Ankara se Kremlu omluvila za loňské sestřelení ruského vojenského letadla na syrsko-turecké hranici, následovalo odvolání ruských odvetných sankcí a uvolnění obchodu a turistiky. Putin podle ruských médií rovněž opakovaně ujišťoval tureckého prezidenta o své loajalitě během pokusu o vojenský puč. Máme za sebou Erdoganovu misi do Petrohradu. Do jaké míry už přestávají být úvahy o možném novém spojenectví mezi Moskvou a Ankarou spekulací? Může se oteplování vztahů mezi Moskvou a Ankarou dostat dál než na předkrizovou úroveň? A pokud ano, jaký by to mělo dopad na geopolitický vývoj nejen na Blízkém východě?
Momentálně můžeme „zvenčí“ opravdu pouze spekulovat, možné jsou obě varianty. Ta první: Erdogan si při upevňování vlastní moci po puči chce uvolnit „východní frontu“, jeho ambice ale i nadále směřují západním směrem, konkretně EU. V tomto případě by samozřejmě nešlo o to být součástí „evropských hodnot“, ale získat přímý vliv na okcident. Sbližování s Ruskem by potom sloužilo jednak k ozdravění narušeného hospodářství v oblasti ekonomické, zároveň i jako zdvižený prst a prostředek vydírání směrem k NATO a USA. Jisté je, že Washington bude na Evropany zvyšovat tlak, členství Turecka v EU by znamenalo minimalizaci rizika tureckého exitu z transatlantického spolku.
Varianta druhá: Je ale taky možné, že Erdogan přesně ví, jakou má přátelství Západu reálnou hodnotu. Dnes přítel a faktor stability, zítra diktátor bez politické legitimity, který musí být odstraněn: barevnou revolucí nebo pučem, třeba i za podpory dosavadních „teroristů“ z PKK. Rusko by mohlo skutečně představovat reálnou, atraktivní alternativu. Jednak v rámci eurasijského hospodářského prostoru, tak i v oblasti politické. Nejde přitom o sblížení dvou autokratů, jak hlásá atlantický mediální mainstream, ale o fakt, že Moskva neprovádí prolhanou diplomacii „humanitárních intervencí“ ve jménu lidských práv podle toho, zda ta či ona vláda vyhovuje vlastním zájmům nebo ne. Momentálně musíme vyčkat, jak se věci vyvinou. Situace kolem Sýrie bude klíčovým ukazatelem. Bez turecké pomoci nemá syrský džihád šanci přežít.
Otázka: Jak moc je strategické sbližování Ankary s Moskvou, když víme také o stále přetrvávajících zásadních názorových rozdílech například po stránce situace v Sýrii. Je to mezihra, nebo Erdogan plánuje Putina využít, a pokud ano, jakým způsobem? Jaké trvalejší výhody může mít ze vzájemných kontaktů Putin?
I zde jsme již některé aspekty otázky oslovili, Erdoganův neoosmanský sen byl samozřejmě chimérou, USA chtěly Turecko využít k odstranění prezidenta Asada a syrské vlády, nikdy by ale nepřipustily reálnou dominanci Ankary na Blízkém východě. Myslím, že to Erdogan buď vždy věděl, a přesto hrál vysokou hru, nebo to pochopil během puče. V podstatě by musela být stabilní Sýrie v tureckém zájmu, neboť zvenčí rozehraná kurdská karta spolu s vnitřní opozicí představuje jak pro vládu AKP, tak celistvost tureckého státu vážný problém. Mělo by tedy být v Erdoganově zájmu podle hesla „co bylo, to bylo“ v Sýrii obrátit a kooperovat s Ruskem v zájmu ukončení bojů a stabilizace situace. Asad totiž může padnout jen v případě masivního úderu NATO, což by znamenalo válku s Ruskem, možná i s Čínou. A alternativou by bylo rozdělení Sýrie, přičemž samostatný Kurdistán by znamenal zásadní problém, i kdyby byl pod americkou patronáží. Nebo spíše právě proto. Z hlediska tureckého nacionalismu a ideologie AKP by sehrál pouze tehdy pozitivní roli, pokud by sloužil jako prostor k násilnému masivnímu vysídlení tureckých Kurdů. I zde, podobně jako v případě Ukrajiny, musíme vyčkat, co přinesou příští dny a týdny. Opatrně se začínám přiklánět k první variantě. Pro ni hovoří jak sebekritické vyjádření tureckého vicepremiéra a mluvčího vlády Numana Kurtulmuse ohledně dosavadní politice Turecka vůči Sýrii, které by za dané situace bez vědomí Erdogana nebylo možné, tak i jeho nastávající zcela překvapivá návštěva Teheránu.
Otázka: Podle odborníka na turecko-ruské vztahy Alexandera D. Vasiljeva bude Erdogan používat Rusko jako triumf při jednáních se Západem, protože jeho cílem stále zůstává Západ, a nikoli Rusko. „Jedním z hlavních důvodů snahy zlepšit vztahy s Tureckem jsou na straně Ruska zájmy Gazpromu. Plynárenský gigant se touží díky plynovodu Turkish Stream dostat zpátky do sedla, protože v Evropě má další cesty zablokované,“ je přesvědčen Vasiljev. Co si o tom myslíte?
Jak jsem již řekl v předchozí otázce, jde o jednu z možných variant vývoje. Jedno je jisté. Erdogan tvrdě sleduje vlastní zájmy, které mu splývají v jedno se zájmem Turecka. Není pochyb, že hraje vysokou hru, ve které se bude snažit co nejvíce získat jak na Rusku, tak na Západu.
Otázka: Turecko pokračuje v nátlaku. Po USA žádá vydání Erdoganova arcinepřítele Fethullaha Gülena a po Západu obecně zpřetrhání veškerých vazeb s gülenistickým hnutím Hizmet. V rozhovoru pro francouzský deník Le Monde pak uvedl turecký prezident Recep Tayyip Erdogan, že Turecko nedodrží migrační dohodu s EU, pokud Unie nesplní ujednání o bezvízovém styku. „Pokud nebudou naše požadavky splněny, vracení uprchlíků už nebude možné,“ řekl. Jaký předpokládáte další vývoj? A do jaké míry je pravděpodobné, že by skutečně Erdogan zablokoval dohodu o vracení uprchlíků?
Netroufám si říct, možné je všechno. Myslím, že skutečně bude záviset na tom, co je Erdoganovým cílem. Pokud chce donutit Západ k zásadním ústupkům, které by se v podstatě rovnaly politické kapitulaci, potom by byl možný „kompromis“ a „ujasnění nedorozumění“, o autoritářském režimu by se poté opět mlčelo. Pokud chce ovšem turecká vláda změnit pozici a hodlá se obrátit na Východ, potom bude fabrikovat důvody pro rozchod; podmínky a požadavky, které EU z různých důvodů nebude schopné nebo ochotné splnit. V takovém případě by bylo vypovězení možné. Pokud by se Ankara dohodla s Moskvou o Sýrii, nebyl by pro Turecko naprosto žádný problém společným postupem syrské uprchlíky repatriovat. I tady je vidět, jak katastrofálně jednodimenzionální a navíc pokrytecká je politika Západu. Česko se stalo její součástí, byť zatím díky bohu není zcela v jejím vleku. Při této příležitosti bych chtěl připomenout kontinuitu české politiky v syrské krizi. Bývalý ministr zahraničí Schwarzenberg nepřerušil diplomatickou misi v Sýrii, jeho nástupce Zaorálek zachoval diplomatickou kontinuitu. Současná vláda se sice s dávkou pořádného oportunismu, nicméně přece jen s vlastním rozumem nenechala strhnout k protiruské hysterii v souvislosti s Ukrajinou. Ještě lépe by jí samozřejmě slušelo, kdyby byla schopna pojmenovat věci pravým jménem. Respekt si zaslouží i tím, že odmítla německé „uprchlické“ šílenství a nepřistoupila na kvóty. Doufejme, že v této pozici setrvá. A lze jen doufat, že se přidrží zdravého rozumu i ohledně protiruských sankcí Unie a severoatlantických „war games“. Nejde o počítačové hry, ale o reálný osud Evropy.
Otázka: Amerika očekává prezidentské volby, Evropa je šokovaná migrační krizí, Turecko zlepšilo vztahy s Ruskem. Když se vrátím k incidentu na Krymu, kdy byli zabiti dva ruští vojáci a několik dalších bylo zraněno, není vhodná doba pro to, aby došlo k vyprovokování konfliktu na Ukrajině? Už s ohledem na to, že se v Rusku blíží volby, mohlo by to být mobilizační téma? Jakým způsobem může jít o strategický moment, který uvolní ruce Putinovi ve vztahu k Západu?
Situace je skutečně velmi brizantní a napjatá, máte pravdu. Osobně jsem přesvědčen, že ozbrojený konflikt v žádném případě není v zájmu Ruska, Putin ho k upevnění vlastní pozice nepotřebuje. O jeho popularitu se kromě jiného postaralo NATO a jeho studenoválečná politika. Nejsem si ovšem jistý, co se USA týče. Washington je mistrem ve vyvolávání válek pod falešnými důvody, ona nesnesitelná lehkost válčení má i ten důvod, že se žádná válka nekoná na domácí půdě. A vojensko-průmyslový komplex na nich vždy těžce vydělal. Je otázkou, zda se Amerika smíří se skutečností, že pomalu, ale jistě ztrácí pozici absolutního vládce světa. USA mají v tomto smyslu rozehrané dvě partie: v Sýrii a na Ukrajině. Bude rozhodující, které síly se ve Spojených státech prosadí. Jestřábí šílenci, nebo realisté, v průřezu republikánů i demokratů. Po celou dobu Obamova prezidentství totiž dělá americká zahraniční politika dojem, jako by v ní probíhal vnitřní zápas mezi těmito dvěma skupinami. To by mohlo vysvětlit její často protichůdné tendence a vzájemně si odporující vyjádření. I zde poznámka na okraj: paní Clintonovou lze podle její dosavadní kariéry počítat k jestřábům. A podle všeho se fronta mezi realisty a jestřáby táhne i armádou a tajnými službami.
Otázka: Vy jste před časem v jednom ze svých komentářů uvedl: „Stejně tak dá historie ohledně Ukrajiny za pravdu Miloši Zemanovi, nikoli jeho kritikům, protože on má argumenty, oni zakódované stereotypy z dob minulé studené války.“ V souvislosti s Ukrajinou Miloš Zeman hovoří o „občanské válce“ a v minulosti doporučoval „federalizaci Ukrajiny“. Co jste měl konkrétně na mysli z jeho postojů a jaký vy předpokládáte další vývoj v zemi?
Ano, napsal jsem a i nadále si za tím stojím. A myslím, že realita nám dala a dává za pravdu. Prosím vás, jak by byla hodnocena nějaká barevná nebo nebarevná ozbrojená revoluce třeba ve Francii, jejíž prezident svoji politickou legitimitu aktuálně zakládá na 11 % Francouzů a který přesto nehodlá odstoupit? Demonstrací a stávek se konalo bezpočet, většina byla rozehnaná pendreky pořádkových sil CRS. Kde je jeho legitimita ve srovnání s Janukovyčem? A kdyby se Paříží mezi militantními revolucionáři procházeli ruští, čínští nebo třeba běloruští diplomaté, rozdávající buchty, peníze a rady? Kdyby si vůdce francouzského „mejdanu“ dvakrát odletěl na konzultace do Minska a Moskvy jako mistr Kličko do Berlína a Mnichova? Kdyby ruské nadace vyškolily revolucionáře a rusko-čínská koalice ochotných, tedy mezinárodní společenství, „zakázala“ policii bránit se ozbrojeným útokům zakuklených „občanských aktivistů“ s fašistickými emblémy? Jak by reagovali Američané, kdyby se něco jako „Majdan“ konalo v rusko-čínské režii třeba v Mexiku?
„Občanská válka“ byl diplomatický výraz Miloše Zemana, který zřejmě nechtěl použít slova „protiústavní převrat“. Tento puč by nebyl možný bez aktivní podpory Západu, především USA, Německa a Polska. Ale prezident Zeman měl, podobně jako v jiných případech, odvahu postavit se nikoliv jako soukromá osoba, ale jako hlava státu fanatickému tlaku politického mainstreamu. Zasluhuje si respekt, neboť tak jako Václav Klaus v kauze Kosovo, tak nyní on ohledně Ukrajiny hájil před dějinami čest naší země. On, nikoliv jeho kritici, naplnil preambuli Ústavy ČR. Kdo se odvolává na Masaryka a jeho humanistický odkaz, a přitom mu nevadí vraždící ozbrojení fašisté, ten nezaslouží jen rudou kartu, ale soudní řízení podle příslušného paragrafu, který u nás existuje.
Skutečně si momentálně netroufám prorokovat, jak dál s Ukrajinou. Lidé jsou unavení a nevidím tam politickou sílu, která by měla odvahu postavit se na vlastní nohy a k tomu prostředky, aby onen šílený politický a hospodářský výprodej země zastavila. A nelze ani vyloučit, že některé ukrajinské síly konflikt provokují v naději, že se ho chytnou Američané. A jsme tam, kde jsme byli, totiž u otázky, které síly se v USA prosadí.
Otázka: Bavíme se o situaci, než přijde do Bílého domu nová administrativa. Za předpokladu, že by vyhrála Hillary Clintonová, rozdá karty jinak? A pokud by byl příštím americkým prezidentem Donald Trump, jak a v čem může tato změna ovlivnit jednak vztahy na Blízkém východě, jednak komunikaci mezi Evropskou unií a Tureckem či Evropskou unií a Ruskem?
Jak jsem již naznačil, považuji Hillary Clintonovou za jestřába, za nebezpečnou, nesmírně ctižádostivou ženu. Podle amerických pramenů jde zničení Libye z velké části na její konto a je pravděpodobné, že kdyby na její místo nenastoupil John Kerry, stejná tragédie by se bývala opakovala v Sýrii. S tím rozdílem, že by došlo k vojenskému střetu s Rusy a kdo ví, co by potom následovalo.
Trump je bezpochyby politicky zcela nekorektní, velkohubý excentrik. Pokud ale bereme v úvahu to, co o zahraniční politice říká on sám, a nikoliv co nám o něm sugerují mainstreamová média, potom zjistíme, že hlásá rozchod s dosavadní doktrínou permanentního válčení. Samozřejmě není jisté, do jaké míry jde o vážný úmysl a zda by tuto filozofii zastával i v prezidentském úřadě. A v případě že ano, zda by mu bylo dovoleno válečnou abstinenci i praktikovat. Nebyl by první prezident, který by byl násilně odstraněn z úřadu. Pokud by to skutečně myslel vážně a zůstal přitom naživu, mohlo by se dospět k jakémusi racionálnímu modus vivendi mezi USA, Ruskem a snad i Čínou. A jestliže před ním varuje takový militarista jako bývalý šéf NATO Rasmussen, který by měl stanout před mezinárodním soudem, potom na Trumpovi musí být něco dobrého.
Ale ať již bude v Bílém domě kdokoliv, fakticky budou rozhodovat síla ruské armády a úspěchy moskevské diplomacie. Vzestup obojího je evidentní, a nejde přitom pouze o rusko-čínské vztahy. Nemusíme si nic namlouvat: americké rakety na Damašek nezastavilo poučení z libyjské katastrofy, ale přítomnost ruské flotily v Tartu. V každém případě budou příští měsíce velmi zajímavé.