Místní písničkář Jarek Nohavica se opět dostal do centra dění. Není to poprvé, kdy se do něj pustila momentální mocenská elita. Politicky nepohodlný Nohavica je prostě stálicí českého veřejného života.
Dá se říct, že mocní pronásledovatelé významnou měrou přispěli k jeho umělecké kariéře. Bohužel k tomu, aby se z něj stal po změně režimu nedotknutelný a neposkvrněný mýtus, jako např. z Karla Kryla (píseň Demokratúra zná jen hrstka lidí), chybí jedna naprosto zásadní věc: Nohavica, na rozdíl od Kryla, nestihl včas umřít, aby bylo možné bezpečně vypreparovat sterilní marionetu, používanou pro propagandistické cíle vládnoucí elity. Kdyby Kryl viděl, kdo a jak se ohání jeho odkazem, asi by vyměnil kytaru za kalašnikova.
Dávný spor o Nohavicově údajném udavačství rozhodl nemilosrdný, ale spravedlivý čas. Správně angažovaný a prospěchářský povaleč - Jaroslav Hudka - skončil na smetišti dějin, zatím co „udavač z Těšína“ plní koncertní sály.
"Dežo"
Možná je to jen můj dojem, ale po písni „Dežo“ a soustředěném mediálním útoku na jeho osobu, jeho osoba z mainstreamu poněkud vymizela. Nicméně o to více narostla jeho popularita mezi běžnými posluchači, za což ale výše uvedená píseň nemůže.
Arab mi šahá na babu...
Pouhými čtyřmi verši a vykradenou melodií rozpoutal neuvěřitelné mediální běsnění. Geniální a neuvěřitelně účinné. Ty verše jsou přitom tak banální, že i někteří pravdoláskaři váhají, zda je to útok na migranty nebo parodie na české „xenofoby“. Hodnoceno s nadhledem: Nohavica zkonstruoval primitivní zařízení na detekci sluníčkových hňupů, které odhalí takto duševně hendikepovaného i za metrovou železobetonovou stěnou. Objev komiků typu Jana Rejžka (bože, ten člověk fakt žije, není to jen herec z Bloku proti Islámu?) je jen třešinka na dortu.
Ale jinak chápu ten strach prorežimních sluhů. Stejně jako kdysi soudruzi, i naši „demokraté“ se bojí, aby Nohavica nenapsal skutečně politický protestsong!