28. 8. 2016 Journal NEO, Russia Inside (překlad ProtiProud)
William Engdahl analyzuje Putinův dramatický obrat v ruské ekonomické politice, který odstaví od moci prozápadní hospodářské a politické elity - zdejší Pátou kolonu - a vysvětluje, co tento zásadní obrat od neoliberalismu může pro Rusko znamenat.
Za námi jsou více než dva roky zpomalujícího ekonomického růstu a potíží, do nichž ruskou ekonomiku přivedla úroková sazba centrální banky ve výši 10,5 %. Tato absurdita činila jakékoli půjčky na podporu růstu téměř nemožnými. Jenže teď se ruský prezident Putin konečně rozhodl. Zrušil tíživé ozbrojené příměří mezi dvěma interními frakcemi ruských ekonomů a vyrazil vpřed k tomu, co dost možná dostane brzy jméno “ekonomický zázrak”.
Zásadní zpráva z Kremlu
25. července Putin uložil skupině, známé pod jménem Stolypinův klub, aby předložila vlastní návrhy na podporu ekonomického růstu, jež vláda zhodnotí ve čtvrtém čtvrtletí letošního roku. Tím také vlastně odmítl politiku dvou dosud velmi vlivných liberálních - či spíše neoliberálních - ekonomický myslitelů, kteří zneužitím západních myšlenek volného trhu mezitím přivedli Rusko do politicky i ekonomicky riskantní recese.
To je zásadní zpráva. Očekával jsem ji už od té chvíle, kdy jsem měl v červnu možnost vyměnit si názory s kolegy v Petrohradě na každoročním Petrohradském mezinárodním ekonomickém fóru.
Bez větších okolků oznámil ruský tisk před několika dny událost, která bude dost možná v budoucnu pro ruskou ekonomiku mít nejvýše pozitivní dopad. Na online blogu Katehon se objevila noticka, že “ruský prezident Vladimír Putin žádá (Stolypinovo ekonomické fórum, pozn. aut.), aby finalizovalo zprávu Stolypinova klubu a na jejím základě připravilo nový návrh ekonomického rozvoje, který by sloužil jako alternativa ke Kudrinovu ekonomickému plánu. Tento program posléze předá Úřadu Ekonomické rady v posledním čtvrtletí roku 2016.”
Server Katehon si v komentáři k této zprávě sám všímá, že jde o významné rozhodnutí, jež Rusku pomůže zbavit se evidentně destruktivní neoliberální politiky, prosazované bývalým ministrem financí Alexejem Kudrinem.
“Stolypinův klub naopak trvá na rostoucích investicích, přičemž chce do ekonomiky napumpovat peníze ze státního rozpočtu a z emisí Ruské centrální banky. Koncept Centra pro strategický výzkum (tedy Kudrinův) přitom vychází z představy, že investice musejí pocházet ze soukromých zdrojů a stát má pouze zajišťovat makroekonomickou stabilitu, nízkou inflaci a snižovat rozpočtový deficit.”
Kudrinovo selhání
Jenže v současné situaci dramatických západních ekonomických a finančních sankcí vůči Rusku je tok soukromého kapitálu do ekonomiky “po kudrinovsku” poněkud vzácný - řečeno velmi mírně. Další škrty na beztak již velmi nízkém rozpočtovém schodku zvyšují nezaměstnanost a situaci jen zhoršují.
Prezidentu Putinovi prostě zřejmě došlo, že neoliberální “experiment” selhal. Pravděpodobnější varianta však je, že byl nucen nechat ekonomickou realitu běžet po vlastní dráze pod nadvládou liberálů, dokud si skutečně všechny domácí politické frakce neuvědomily, že je naléhavě třeba vydat se jinudy.
Rusko, stejně jako jiné státy, je zemí, kde soupeří různé zájmy. Zdá se, že zájmy neoliberální kliky kolem Kudrina nabyly natolik špatnou pověst, že má prezident mandát k rozhodným krokům.
Když 25. května tohoto roku Putin svolal po dvouleté přestávce Prezidium Ekonomické rady, uvědomil si, že je (nebo v té době byla) rozdělena na dva názorové tábory. Prohlásil:
“Dnes jsem navrhl, že se především soustředíme na zdroje růstu, které má ruská ekonomika k dispozici pro příští desetiletí… současná dynamika nám ukazuje, že rezervy a zdroje, které na počátku tisíciletí řídily a poháněly naši ekonomiku, nejsou již tak efektivní jako dříve. Řekl jsem to v minulosti a zdůrazňuji i nyní - ekonomický růst se nepřihodí jen tak, sám od sebe. Pokud nenajdeme nové zdroje růstu, uvidíme brzy tempo HDP kolem nuly, čímž se také značně sníží naše možnosti v oblasti sociálních služeb, obrany, bezpečnosti a tak dále. Sníží se tak, že nebude prostor pro to, aby se naše země skutečně rozvíjela.”
Dnes, o dva měsíce později, Putin evidentně ví, jak dál. Je zřejmé, že přitom myslí na příští prezidentskou volbu roku 2018. Jeho rozhodnutí v zásadě vede k preferenci jedné ze tří “frakcí”, zastoupených v Národní ekonomické radě.
Tři tábory
Během ekonomické léčby šokem, kterou Rusko prodělalo pod vládou Borise Jelcina v 90. letech, radili prezidentovi ekonomové typu Jeffreyho Sachse, jehož financoval megalupič George Soros. Ničivé politiky, které prosazoval Jelcinův ekonomický tým, tehdy vedený Jegorem Gajdarem, znamenaly privatizační výprodej státních prostředků a zdrojů. Ty putovaly za mizivé ceny do rukou zahraničních investorů - jako byl právě Soros a jemu podobní.
Gajdarovci zavedli drastické rozpočtové škrty, snížení životní úrovně a prakticky zrušili starobní důchody v celé populaci. Po tomto traumatu, počínaje prvním Putinovým prezidentským obdobím v roce 1999, se Rusko zvolna a bolestivě vzpamatovalo. Nebylo to díky Gajdaro-harvardským ekonomickým šokům, ale spíše jim navzdory a díky obrovskému odhodlání ruského lidu.
Ačkoli to zní neuvěřitelně, vyznavači volného trhu a dalších nápadů zesnulého pana Gajdara si však až téměř do nynějška udrželi monopol nad politikou ministerstva financí a ministerstva hospodářství.
Velmi jim v tom pomáhal mírně odlišný, ale stejně ničivý tábor monetaristů kopajících za guvernérku Ruské centrální banky Elvíru Nabjulinovou - která je, jak se zdá, posedlá pouze a výhradně inflací a stabilizací rublu za každou cenu.
Zotavení není za rohem
V květnu Vladimír Putin dal najevo první známku toho, že přestává brát za bernou minci chlácholivé zprávy vlastních ministrů financí a hospodářství o tom, že “zotavení ekonomiky je za nejbližším rohem” (což jsou slova, která Herbert Hoover údajně vyřkl v předvečer americké Velké hospodářské krize třicátých let 20. století). Svolal Prezidium Ekonomické rady - něco, co nepovažoval za nutné učinit za celé poslední dva roky.
Prezidium se skládá ze třiceti pěti členů, kteří zastupují tři hlavní směry ekonomického myšlení v Rusku. Jeden z nich vede neoliberál a bývalý ministr financí Alexej Kudrin, kterého podporuje současný ministr financí Anton Silvanov a ministr hospodářství Alexej Ilujkajev. Tato skupina trvá na prostředcích západního laissez-faire, jako jsou drastické snížení role státu v ekonomice skrze “výprodej” železnic, energetických společností, jako je Gazprom, a dalších cenných státních majetků.
Kudrina také jmenoval Putin v květnu předsedou nově přeskupené pětadvacetičlenné skupiny pro ekonomickou strategii. Mnoho ruských ekonomů se v té chvíli začalo obávat nejhoršího - totiž oživení gajdarovské politiky šoku jedoucí na druhou nadzvukovou rychlost. To se ale nyní zjevně nestane. Kudrin a jeho přístup byli zváženi a shledáni neefektivními.
Druhou skupinu reprezentuje šéfka centrální banky Elvíra Nabjulinová. Její “klika” je nejkonzervativnější ze všech tří a tvrdí, že žádné reformy potřeba nejsou, a není třeba ani žádných dalších ekonomických pobídek. Stačí udržet neochvějně stabilní kurz se dvoucifernou centrální úrokovou sazbou a to nějakým kouzlem vymaže inflaci a stabilizuje rubl - jako kdyby klíč k ekonomickému růstu Ruska nespočíval v ničem jiném. Mezitím je samozřejmě vše naopak, úrokové míry pomalu ekonomiku potápějí a inflace roste.
Představuje se autor německého zázraku
Třetí přístup - tedy Stolypinova skupina, kterou nyní Putin vyzval k činu - byl většinou západních komentátorů vysmíván a zlehčován. Stratfor, napojený na americký Pentagon, jim přezdívá “to podivné družstvo”. Sám jsem se stolypinovci osobně hovořil a garantuji vám, že divného na nich není nic, tedy pokud máte morálku v pořádku.
Stolypinova skupina se v mnohém odvolává až na geniálního myslitele, který stál za zrodem německého “ekonomického zázraku” po roce 1871 - a jehož myšlenky pomohly nastartovat nejobdivuhodnější hospodářský růst (dosažený navíc z pozice evropského outsidera) během pouhých tří desetiletí. Jediné další země, které se kdy německému zázraku přiblížily, byly Spojené státy po roce 1865 a Čína za Teng-siao Pchingova modelu “socialismu s čínskými prvky” po roce 1979. Podobný model je založen na práci dnes téměř zapomenutého německého ekonoma Friedricha Lista.
Stolypinovci jsou pravými následovníky školy “národní ekonomiky” Fridricha Lista. Ta už v 19. století stála v přímém protikladu k tehdy dominantní britské škole volného obchodu Adama Smithe. Listovy názory si ve stále narůstající míře našly cestu i do německé ekonomické strategie, počínaje německou celní unií roku 1834. A byly to ony, co připravilo půdu pro razantní nástup Německa jako ekonomického rivala, jež do roku 1914 překonal Británii ve všech ukazatelích.
Cílem je suverenita
Na květnovém zasedání Prezidia Stolypinovu skupinu reprezentovali zakládající členové Sergeje Glazjev a Boris Titov. Jsou spolumístopředsedy organizace Business Russia a ruskými “byznys ombudsmany” od roku 2012, kdy byl tento post vytvořen. Glazjev Putinovi radí v otázkách Ukrajiny a dalších.
V roce 2012 jmenoval tehdejší předseda vlády Putin Glazjeva koordinátorem spolupráce na projektu celní unie Běloruska, Kazachstánu a Ruska, dnešní prudce se rozvíjející Eurasijské ekonomické unie. Titov, který mimo jiné vede stranu Pravý důvod (Right Cause), je úspěšný ruský podnikatel, který v posledních letech prosazoval řadu ekonomických opatření, obvykle v přímém protikladu ke Kudrinovým liberálním představám o volném trhu. Titov mimo jiné předsedá také Rusko-čínské obchodní radě (Russian-Chinese Business Council).
Představu o tom, jaké kroky zhruba stolypinovci navrhnou, dává série návrhů, které vznesl Glazjev v září 2015 před Ruskou bezpečnostní radou, klíčovým poradním orgánem ruského prezidenta.
Glazjev představil pětiletý “jízdní řád” směrem k ekonomické suverenitě Ruska a dlouhodobému růstu. Byl namířen k vybudování imunity země vůči hospodářským šokům zvnějšku a vnějším vlivům obecně, čímž by se Rusko v konečném důsledku mělo změnit z okrajové země světové ekonomiky v jeden z jejích středů. Další cíle zahrnovaly zvýšení průmyslové produkce o 30-35% během pěti let a vytvoření sociálně příznivé ekonomiky tím, že se podstatné prostředky přesunou do vzdělání, zdravotnictví a sociálních služeb. Dalšími návrhy bylo vytvořit nástroje pro zhodnocování úspor poměrně k hospodářskému růstu - a mnohé další, včetně nezávislé měnové politiky.
V roce 1990 se Washington a Mezinárodní měnový fond postaraly v prvé řadě o to, aby Jelcin a Duma “privatizovaly” Státní banku Ruska a změnily ústavu tak, že se ze Státní banky stala obdoba Fedu nebo Evropské centrální banky - tedy instituce, jejímž jediným mandátem je kontrola inflace a stabilizace rublu. V důsledku to ovšem znamenalo, že Rusko ztratilo suverenitu - propříště bylo připoutáno k dolarovému systému.
Glazjevův plán z roku 2015 zahrnoval také užití prostředků Centrální banky na cílené půjčky podnikatelům a průmyslu, kterým by byly poskytnuty dotované úrokové sazby mezi 1-4%. To by umožnilo kvantitativní uvolňování v hodnotě přes 20 trilionů rublů během pětiletého období. Program navrhoval také státní podporu soukromého podnikání skrze “reciproční závazky” k nákupu produktů a služeb za předem dohodnuté výkupní ceny.
Jak nestát na tunelu
Současně Glazjev navrhuje posílit rubl nezávisle na de facto kolabujícím dolarovém systému skrze nákup zlata jako krytí měny. Navrhl, že by Centrální banka vykupovala všechno ruské zlato za předem stanovenou cenu, což by krytí značně zvýšilo. Rusko je dnes druhým největším producentem zlata.
Je zjevné, že ruský prezident ví, že sebelepší diplomacie na zahraniční scéně jeho zemi nezachrání, pokud jí (a jemu) podrazí nohy selhávající ekonomika. Ta je, či dosud byla, ruskou Achillovou patou. Putin ovšem má možnost tento trend zcela zvrátit, provede-li reformu důsledně a na všech úrovních. Jeho nová “pětiletá mapa” přitom kromě časového rámce nebude mít se sovětskými pětiletkami společného vůbec nic. Ostatně, De Gaulle a poválečná Francie by mohli vyprávět.
Dát populaci jasný výhled do budoucnosti není totiž vůbec špatný nápad. Je možné, že tak Putin získá podporu skutečně obdivuhodného potenciálu, který jeho země skýtá v oblasti lidských zdrojů. Pokud se mu to podaří, je dost možné, že se podaří i zdánlivě nemožné - vybudovat skutečnou prosperitu na základech odlišných od monetaristického laissez faire, na němž stojí vytunelovaná ekonomika Západu.
- - -
F.WilliamEngdahl konzultanta lektor strategických rozik, vystudovalpolitologii naPrincetonské univerzitěajenejprodávanějšíautorem knih o ropě ageopolitice. Píše výhradně pro on-line časopis"NewEastOutlook"