29. 8. 2016
Nechci se opakovat, na co bychom my voliči, neměli zapomínat, resp. co bychom naopak měli po kandidátech (všech stupňů) požadovat. Je toho hodně a měli bychom být nejen neformální, ale hlavně velmi obezřetní, protože stávající politické strany jak v koalici, tak v opozici budou zase předkládat své kandidáty a usilovat o jejich zvolení. Je třeba si uvědomit, že to není naše občanská volba, ale je to volba jejich, volba kandidátů, na které tyto „prověřené“ strany spoléhají, jsou to jejich koně, lidé, kteří jsou a budou zase nějak „zavázáni“ loajalitou a vděkem za případně vyhraný post.
Je možné očekávat, či ještě lépe bylo by to žádoucí, chtít po kandidátech plnění a realizaci požadavků a potřeb, které by měli při jejich setkání s voliči předkládat. Ano, máme své zkušenosti, že kandidáti toho naslibují „něurekom“ (hromadu), ale své sliby až na výjimky, zůstanou jen sliby. Jen namátkou připomenu velkohubé sliby ČSSD o zmírnění následků církevních restitucí. Jaké jsou výsledky víme. Nicméně by nás to nemělo odradit od dalších oprávněných tlaků a požadavkům na celou řadu dosud neřešených závažných problémů, které se dotýkají celé společnosti, hlavně řadových občanů.
V souvislosti s návštěvou kancléřky SRN Merkelové v ČR byl na premiéra Sobotku cestou petice vznesen požadavek, aby s paní kancléřkou také, mj. projednal 69 let starou záležitost či spíše kauzu. O co v tomto případě jde? Jedná se o jeden ze základních principů mezinárodního práva, který říká, že agresor je povinen oběti své agrese nahradit všechny škody, které jí agresí vznikly. Okolo tohoto principu v civilizovaných státech nikdy nevznikly a ani v současnosti nejsou nějaké pochybnosti. Vítězné mocnosti druhé světové války nejednou na mezinárodních konferencích jednaly o povinnosti poraženého Německa platit a také zaplatit reparace. Konkrétněji se reparacemi zabývala Pařížská reparační úmluva. Signatářem byla i Československá republika. V souladu s jejími ustanoveními jsme konfiskovali německý majetek tak, aby se nemohl nikdy vrátit zpět do německých rukou. Pokud však šlo o majetek tzv. odsunutých Němců z Československa, pak jsme nebyli povinni jeho hodnotu odečíst z našeho reparačního účtu. Spolková republika Německo nám dosud na reparacích dluží částku ve výši cca 360 miliard předválečných korun, tj. současnosti přes 3 biliony korun. Jde o velkou částku, která by republice pomohla jak v oddlužení, tak při jejím dalším rozvoji.
Jakkoli se krátce po válce k těmto nárokům Československého státu představitelé tehdejšího Německa (Brandt, Genscher) hlásili a byli ochotni reparace zaplatit, rozdělení Německo jim v tom bránilo, protože se oprávněně odvolávali na skutečnost, že válečné škody způsobilo celé Německo. To byl také důvod k tomu, že výplatu reparací oddalovali na dobu, kdy zase bude Německo jednotné. I zde však zůstalo (po sjednocení Německa) u slibů, resp. k oprávněným požadavků českého státu se přestali znát. Nedávné „velmi blízké“ (!) setkání našich politiků (Nečas, Herman), zdravice a rozvíjející se trend mimořádně významných (a nebezpečných) kontaktů s představiteli německého landsmanšaftu však svědčí o tom, že naši politici rádi zapomínají na zájmy státu a jeho občanů, o to víc hájí své osobní zájmy, dobré a výhodné kontakty s představiteli SL.
Zmínka o reparacích by měla apelovat na voliče, aby vynaložili účinný tlak na kandidující „slibotechny“ (zvláště v parlamentních volbách) a požadovat po nich, aby se vší vážností, neodkladností a neústupností vznášeli na německou vládu požadavek plnění jejich povinností stran reparací vůči České republice, jak bylo ustanoveno Pařížskou reparační úmluvou, která ani k dnešnímu dni nepozbyla platnosti. Je to požadavek, který při jeho realizaci může státu a hlavně nám občanům významně zkvalitnit život, neboť při případném oddlužení státu by se na potřeby občanů (důchody, sociální zabezpečení, školství, zdravotnictví atd., atd.) dostalo dostatečné množství prostředků, kterých se nám dnes nedostává. Přednější jsou totiž platby a příspěvky do EU, NATO, případně na nebohé imigranty (o jiných, netransparentním způsobem vydaných penězích ani nemluvě).
Závěrem tedy výzva všem voličům: kromě běžných nároků a požadavků na kandidáty (především v parlamentních volbách) věnujte pozornost také tomuto oprávněnému a naléhavému požadavku, tj. uhrazení reparací našimi sice dobrými, ale nespolehlivými sousedy, SRN.
Jiří B a ť a , 27. srpna 2016