Stanislav A. Hošek 31. 8. 2016
Po politickém zlomu na konci roku 1989 zkušení odborníci dobře odhadovali další vývoj celého hospodářství země a proto se mu pro OKD snažili nějak předejít. Věděli dvě nesporné skutečnosti. Doly OKD v celosvětové konkurenci propadnou a budou úplně zlikvidovány. Havíři těchto dolů, kteří jsou ve velké většině zdravotně na tom hůře než zbytek populace, nebudou mít na trhu práce žádnou šanci. Ti přemýšlivější odborníci proto ihned přistoupili k tomu, aby z dolů vyvedli desítky tisíc havířů, kteří by na trhu práce propadali.
Osobní prolog.
Studoval jsem hornictví na střední a vysoké škole v padesátých letech minulého století. Byla to éra, ve které ostravské hornictví se měnilo z maloprůmyslového až řemeslného na velkoprůmyslové, z práce ruční, na mechanizovanou. Již tehdy nám ale moudřejší z učitelů zdůrazňovali, že těžit černé uhlí tak vysoké kvality, jaké je v Ostravě, jenom pro energetické účely, je doslova zločin vůči budoucím generacím. Z tak koncentrovaného uhlíku se podle nich mohou v budoucnu vyrábět různé potřebné organické sloučeniny až dokonce po potraviny a léky. Teprve pak se těžba v tak, v porovnání se světem, malém a geologicky na okraji obrovské pánve umístěném revíru, může ekonomicky vyplácet.
Když dneska sleduji všechny ty „debaty“ a zvláště bulvární fantazírování o vině za současnou situaci OKD, donutilo mne to k následujícímu textu.
Ostravsko-karvinský revír pilířem „železné“ ekonomické koncepce KSČ.
V plánovaném národohospodářství ekonomické faktory nebyly, nejsou a nikdy nebudou rozhodující, pouze podpůrné. Jestliže se stranovláda KSČ podřídila trendům celé socialistické soustavy, která svou existenci založila na těžkém průmyslu, byl předurčen další osud zásob černého uhlí na Ostravsku. Těžba se zvyšovala ne o tisíce, ale přímo o statisíce až miliony tun ročně. Revír měl v té době tři části, v nichž byly zásadně odlišné geologické podmínky. Ostravská část disponovala slojemi s nízkou mocností, vesměs do jednoho metru, rozlohou nejmenší Orlovská část měla převážně strmé sloje s úklonem přes 60° a konečně Karvinská část, sice se slojemi mohutnosti až 10 metrů, v průměru ale jen kolem dvou metrů, leč méně kvalitního, málokdy koksovatelného uhlí. Jelikož šlo o okraj kdysi obrovského šelfového moře, byly geologické podmínky v celém revíru velmi složité. Vědělo se, že ostravská část revíru je po dolech v Belgii technicky nejtěžším prostředím k dobývání.
Vedení státu se i za těchto podmínek přesto rozhodlo vytvořit z OKD pilíř celého národohospodářství, ať to stojí, co to stojí. I tak revír prakticky nikdy nebyl rentabilní a proto tvořilo veškeré uhelné hornictví v Československu jakýsi „koncern“, v němž Karvinské doly dotovaly Ostravské a celý revír při rozsáhlejších investicích, tedy výstavbě nových dolů, musel být dotován ze zisků povrchových hnědouhelných lomů v Čechách.
Jestliže jsem napsal slova „ať to stojí, co to stojí“, bylo to doopravdy tak. Dolování v OKD, mimo jiné, tehdy stálo ročně v průměru sto lidských životů a kupříkladu největší důlní katastrofa té doby v jediné chvíli dokonce vzala život 108 horníkům.
Nebyl dostatek pracovních sil pro tak obrovský nárůst těžby, takže z celé země byli doslova verbováni mladí muži pro práce v dolech. Vysoké výdělky, „odpuštění“ větší části vojenské služby a sliby bytů novomanželům, to byly hlavní náborové prostředky k získávání brigádníků pro OKD. Především na Moravě dlouhá léta ještě platilo, že každý opravdový chlap byl nějaký čas horníkem.
Nepovedený pokus o zlom situace
V roce 1968, kdy se občané pokoušeli vymknout z všeobecné nadvlády byrokratů KSČ, vznikla v OKD skupina techniků, která prosazovala postupné zavírání dolů. Ekonomické důvody, ač byly nejzřejmější, nebyly přesto pro ně základní. Sice jasně dokázali, že dovoz uhlí z ciziny je daleko lacinější, než těžba v OKD, ale pro většinu z nich to nebyl důvod rozhodující. Jen pro ilustraci poznamenávám, že dovoz černého energetického uhlí až z Austrálie byl tehdy lacinější, než těžba v OKD.
Nejdůležitějšími argumenty pro omezování, až postupné zastavení těžby byly mnohem důležitější, ryze humánní. Mezi odborníky se již obecně dlouho vědělo, že havíři dolů OKD se dožívají skoro o sedm let méně, než zbytek mužské populace. Dokazovala to mimo jiné i studie, kterou si ÚV KSČ nechal zpracovat pro zákon o dřívějším odchodu horníků do starobní penze. Tehdy jim byl věk snížen o pět let, ale i za těch okolností si havíři užívali důchodu mnohem kratší dobu. než zbytek populace.
Navíc se i tak málokterý havíř dočkal penze ve zdraví a ve svém povolání. Naprostá většina byla převedena do kategorií částečného či invalidního důchodu z důvodů nemocí z povolání, především plicních, či vazoneuróz. Nejtragičtější situaci ovšem odhalila doba svobody slova v roce 1968 z pitevních nálezů horníků. Ty dokazovaly, že nezanedbatelný počet havířů za svůj života prodělalo i víc jak jeden srdeční infarkt, aniž byl lékaři zaregistrován. Řečeno laicky, havíři se cítili po práci vesměs tak unaveni, že nějaké bolesti na hrudi považovali za normální a „přechodili“ je. Teprve mnohem pozdější pitva dokumentovala zahojené jizvy srdečního svalu. Do roku 1968 byly tyto nálezy utajovány. Jedním z argumentů pro zavírání dolů se staly proto až tehdy.
V národohospodářství řízeném celostátním plánem není prakticky problematické ukončení produkce jakéhokoliv podniku, či dokonce celého odvětví. Je nutné je pouze provádět bez sociálních otřesů, tedy investovat do jiných výrob. Předkládaný program zavírání dolů OKD měl být ukončen do patnácti let. Pracovníci měli z dolů odcházet především přirozeným úbytkem, řízenou rekvalifikací a přirozenou touhou vrátit se do míst svého původu, což platilo především pro občany ze Slovenska. Zajištění náhradních produkcí na Ostravsku také nebylo problémem. Automobilový průmysl by v té době dokonce potřeboval ještě více pracovníků a to se již uvažovalo o výrobě komponentů jaderných elektráren pro celý socialistický svět. A potřebné koksovatelné uhlí? To by se lehce dovezlo z Polska, kterému jsme tehdy měli za to co nabízet.
Veškeré tyto rozumné snahy byly, bez jakékoliv argumentace, sovětskou invazí posílenou stranovládou nejen ztrhány až zesměšněny, ale její iniciátoři ze svých technických postů vyhozeni, pokud již předem neemigrovali. Nové vedení ÚV KSČ naopak ještě zvýšilo těžební úsilí a především zahájilo investování do ještě geologicky složitějších a tím nebezpečnějších částí okrajové uhelné pánve.
Nemohu jinak, než si proto dovolit první tvrzení. Nebýt ideologické zaslepenosti politických představitelů budovatelů socialismu těžit černé uhlí za každou cenu, tak se OKD nedožilo ani politického převratu. Takže za veškeré jeho pozdější problémy byli prvotními viníky příslušní členové vládnoucí vrstvy normalizačních byrokratů řídících zem od roku 1970. Ve spojení s jejich absolutním mocenským postavením patřili do rangu na věky nepostižitelných.
Na tomto místě si jenom dovoluji podotknout, že komunistické vedení přece jenom využilo zásadní myšlenky postupného zavírání hlubinných dolů. Ovšem ne v uhelném, ale uranovém průmyslu. Program „Útlumu těžby uranových dolů“ byl nejen vládou KSČ schválen, ale z větší části realizován, takže v polistopadové době už nepřineslo dokončení zavírání těchto dolů tolik sociálních problémů.
V tenatech jiné ideologie
Po politickém zlomu na konci roku 1989 zkušení odborníci dobře odhadovali další vývoj celého hospodářství země a proto se mu pro OKD snažili nějak předejít. Věděli dvě nesporné skutečnosti. Doly OKD v celosvětové konkurenci propadnou a budou úplně zlikvidovány. Havíři těchto dolů, kteří jsou ve velké většině zdravotně na tom hůře než zbytek populace, nebudou mít na trhu práce žádnou šanci. Ti přemýšlivější odborníci proto ihned přistoupili k tomu, aby z dolů vyvedli desítky tisíc havířů, kteří by na trhu práce propadali. Cílem bylo zajistit jim předčasnou penzi. To se s větší části podařilo, ovšem jen proto, že protagonisté akce využili „postrevolučních“ nálad ve společnosti. Kdyby se opozdili jen o půl roku, už by neměli žádnou šanci. Osobně o tom mohu předložit nejeden důkaz.
Složitější situace byla s celým revírem, se všemi doly OKD. V chaosu polistopadového formování nové vládnoucí vrstvy totiž se nenašel jedinec, nebo alespoň skupinka vůdců, kteří by věděli, co chtějí a s čím mohou ještě u vrstvy politické moci prorazit.
V OKD se vynořily dvě zásadní skupiny techniků. Jedni, kteří spíše věřili, než uměli a ti chtěli doly OKD s určitým omezením provozovat i nadále. Druzí, kteří věděli, že v nové době bude jednoznačně platit krédo „od této chvíle budou bohatí bohatnout a chudí chudnout“, což bylo myšlenkou pronesenou Viktorem Koláčkem již na sklonku roku 1989, když bojoval o to, aby se stal ředitelem dolu ČSM. Dolu v OKD nejmladšího, nejperspektivnějšího a s nejnižšími nutnými investicemi v příštích letech. Kdo vyhrál, to se už dneska jednoznačně ví.
Ovšem vůbec, nebo jen málo se ví o další malé skupině, která prakticky jen oprášila své plány z roku 1868. Ta ještě před masivní privatizací předložila vládě ČR, tehdy vedené Pithartem, návrh na urychlený útlum hlubinných uhelných dolů. Uskutečnila se dokonce první schůzka zorganizovaná místopředsedou vlády Stráským, který měl z příslušníků vláda ČR alespoň trochu národohospodářských vědomostí. Za účasti ministrů financí, průmyslu a práce a sociálních věcí byla provedena nejen zahajovací debata nad útlumem hlubinných uhelných dolů, ale dokonce uvedení členové vlády převzali návrh zákona, podle něhož by se útlum řídil. Zákon záměrně, aby neprovokoval, nebyl nějakým opisem zmíněného zákona z pera KSČ o uranovém hornictví. Byl skoro doslovným překladem zákona o útlumu železnorudných dolů ve Švédsku.
Bohužel to se již psal rok 1992 a nová moc již seděla pevně ve svém postavení, i když toho ještě moc neuměla. Měla však nejen k „věci potřebné“ zahraniční poradce, ale také už jasně zkonsolidovanou vůdčí skupinu pro translaci plánovaného národohospodářství na tržní ekonomiku. Stačilo pak, aby její guru, řekl doslova, že „ekonomická věda nezná pojem útlumu“ a celý návrh na řízené ukončování těžby hlubinných uhelných dolů byl hozen do koše jako kdysi za socialistických ideologů.
Od té doby jsem přesvědčen, že OKD je v prvotní řadě obětí dvou ideologií, přesněji řečeno výkonných představitelů řízení země, ve své době slepě oddaných své ortodoxní víře. Troufám si tvrdit, že právě tato nejvyšší vrstva politiků, rádoby státníků, tvoří nejvyšší úroveň viníků všeho, co se v zemi vyskytne špatného. Jsou bezmyšlenkovitě oddáni svým dogmatům a vytváří veškeré společenské klíma, kterého pak ti na nižších úrovních řízení už jenom využívají.
Neplatí to zdaleka jen o politicích minulého režimu, kteří byli „voleni“ do svých pozic stádním efektem. Platí to i pro dnešní politiky. Několikrát jsem již tvrdil, že volby, které jsou kupříkladu podle Zemanovy ortodoxie jediným zdrojem legitimity v politických systémech současné demokracie, mají v sobě zakotveno něco zhoubného. Zvolení „vyvolenci“ totiž vnímají volby jako jakési osvícení duchem svatým, který se snesl na apoštoly po Ježíšově smrti. Najednou všechno ví, všemu rozumí a cítí se jakýmisi vyspělejšími občany, ba až jedinými, kteří mají právo rozhodovat o osudu všech. Jde v mých očích o samotný základní „zločin“ demokracie. Volby by měli totiž volit správce věcí veřejných a ne jejich ředitele s prakticky neomezenou pravomocí.
Znova pro zdůraznění opakuji. Nejvyšší vrstva politiků je reálně vždy nepostižitelná. Při tom právě její příslušníci vytváří komplexní atmosféru, v níž se pohybují všichni ostatní. Samozřejmě, že někteří z nich se dopouští trestuhodných činů, ovšem jsou to již zločiny menší závažnosti. V praxi jen více či méně zneužívají situace, vytvořené nejvyšší politickou vrstvou.
Začal jsem svůj text osobní poznámkou a osobním sdělením ho také ukončím. Jestli najdu sílu, pokusím se ještě napsat své vědomosti i o těch, kteří rozhodli o osudu OKD v atmosféře vytvořené privatizátorskou státostranou.