Mike Whitney1. 9. 2016 Zvědavec
Hlavní architekt plánu Washingtonu na ovládnutí světa opustil tento projekt a teď se dožaduje utužení pout s Ruskem a Čínou. Článek Zbigniewa Brzezinského, jenž vyšel v periodiku The American Interest pod názvem „Toward a Global Realignment,“ („Vstříc globální restrukturalizaci“) byl médii sice z velké části ignorován, ale přesto jasně ukazuje, že někteří mocní členové establishmentu vytvářejícího politiku USA už nevěří tomu, že Washington na svém tažení za rozšíření americké hegemonie po Středním Východě a v Asii zvítězí. Brzezinski, jenž byl hlavním propagátorem této myšlenky a jenž ve své knize z roku 1997 The Grand Chessboard: American Primacy and Its Geostrategic Imperatives (v českém překladu vyšla pod názvem Velká šachovnice: K čemu Ameriku zavazuje její globální převaha) zkoncipoval schéma imperiální expanze, úplně otočil a začal se dovolávat dramatické revize této strategie. Zde je úryvek článku z AI:
Vzhledem k tomu, že éra jejich globální dominance končí, musí Spojené státy převzít vedení procesu restrukturalizace globální architektury moci.
Pět základních pravd, týkajících se vznikající redistribuce globální politické moci a násilného politického probouzení na Středním Východě, signalizuje nástup nové globální restrukturalizace.
První z těchto pravd je ta, že Spojené státy jsou z politického, ekonomického a vojenského hlediska stále nejmocnějším subjektem světa, ale vzhledem ke komplexním geopolitickým změnám regionální rovnováhy už nejsou globálně imperiální velmocí.
Zopakujme si: USA „už nejsou globálně imperiální velmocí“. Porovnejte si toto ohodnocení s Brzezinského výrokem před lety v Šachovnici, kde tvrdil, že USA jsou „prvořadá světová velmoc“.
…V posledním desetiletí dvacátého století jsme byli svědky strukturálního posunu ve světovém dění. Vůbec poprvé se tu vynořila mocnost jiná než eurasijská, a to nejen jako klíčový arbitr eurasijských mocenských vztahů, ale i jako prvořadá světová velmoc. Porážka a kolaps Sovětského svazu byla konečným krokem cesty vedoucí k nadvládě mocnosti sídlící na západní polokouli, Spojených států, jakožto jediné a rozhodně i první skutečně globální velmoci. („The Grand Chessboard: American Primacy And Its Geostrategic Imperatives,“ Zbigniew Brzezinski, Basic Books, 1997, str. 13)
Tady je další úryvek z článku v AI:
Skutečnost je taková, že žádná skutečně „dominantní“ globální velmoc nikdy neexistovala do doby, než se na světové scéně objevila Amerika… Rozhodující novou globální realitou byl nástup Ameriky na světovou scénu jako zároveň nejbohatšího a vojensky nejsilnějšího hráče. Během druhé poloviny 20. století se jí žádná jiná mocnost ani nepřiblížila. Ta éra teď končí.
Ale proč „ta éra teď končí“? Co se změnilo od roku 1997, kdy Brzezinski mluvil o USA jako o „prvořadé světové velmoci“?
Brzezinski poukazuje na růst vlivu Ruska a Číny, na slabost Evropy a na „násilné politické probouzení postkoloniálních muslimů“ jako na bezprostřední příčiny tohoto náhlého zvratu. Zejména jeho komentáře k islámu jsou velmi poučné, jelikož Brzezinski předkládá racionální vysvětlení terorismu místo standardizovaných oficiálních vět o „nenávisti k našim svobodám“. Brzezinskému je ke cti, že epidemii teroru vidí jako „vzkypění historické ukřivděnosti“ (vycházející z „hlubokého pocitu nespravedlnosti“), a ne jako bezmyšlenkovité násilí fanatických psychopatů.
Ve svém krátkém článku o 1 500 slovech Brzezinsky přirozeně nemohl probrat všechny výzvy (a hrozby), jimž budou USA možná čelit v budoucnu. Je ale jasné, že to, co mu dělá největší starosti, je posilování ekonomických, politických a vojenských vazeb mezi Ruskem, Čínou, Íránem, Tureckem a ostatními středoasijskými státy. To je hlavní oblast, jíž se týkají jeho obavy. Tento problém dokonce očekával už v roce 1997, kdy psal Šachovnici. Uvedl tam toto:
Od nynějška se budou Spojené státy možná muset rozhodovat, jak se vypořádávat s regionálními koalicemi, jež budou usilovat o vytlačení Ameriky z Eurasie, a tím ohrožovat status Ameriky jako globální velmoci. (str. 55)
Vyjádřeno terminologií brutálnější doby starověkých říší, tři nejdůležitější imperativy imperiální geostrategie jsou: zabránit tajným dohodám a udržet mezi vazaly bezpečnostní závislost, postarat se o neustálou poddajnost a zároveň ochranu poplatníků a zabránit barbarům, aby spojili síly. (str. 40)
„…zabránit tajným dohodám… mezi vazaly.“ To mluví za vše, že ano?
Zbrklá zahraniční politika Obamovy administrativy, obzvlášť svržení vlád v Libyi a na Ukrajině, silně zvýšila tempo, jímž se tyto protiamerické koalice formovaly. Jinými slovy, nepřátelé Washingtonu se objevili v odpověď na chování Washingtonu. Obama může klást vinu jen sám sobě.
Prezident Ruské federace Vladimir Putin zareagoval na rostoucí hrozbu regionální nestability a na umisťování vojenských jednotek NATO k ruským hranicím posílením aliancí se zeměmi ve svém bezprostředním sousedství a na Středním Východě. Putin a jeho kolegové z ostatních zemí BRICS (vedle Ruska je to Brazílie, Indie, Čína a Jižní Afrika) zároveň vytvořili alternativní bankovní systém (rozvojovou banku BRICS a Asijskou banku pro investice do infrastruktury, AIIB), který bude v konečném důsledku představovat zásadní výzvu pro systém, jemuž dominuje dolar a jenž je zdrojem globální moci USA. To proto Brzezinski otočil o 180° a opustil plán na hegemonii USA; důvodem je to, že má obavy z nebezpečí představovaného systémem nezaloženým na dolaru, který si budují rozvojové a neutrální země, ze systému, u nějž existuje možnost, že by mohl nahradit oligopol západních centrálních bank. Jestliže se tak stane, ztratí USA svoji pevnou kontrolu nad globální ekonomikou a vyděračský systém, díky němuž se hodnotné zboží směňuje za bezcenné dolarovky, skončí.
Naneštěstí není pravděpodobné, že by se Brzezinského opatrnějším přístupem řídila favoritka na funkci prezidenta USA Hillary Clintonová, která pevně věří v imperiální expanzi pomocí vojenské síly. Byla to Clintonová, kdo jako první uvedl do strategického slovníku výraz „pivot“ (ústřední bod, středobod), a to v projevu nazvaném „America’s Pacific Century“ (Pacifické století Ameriky), který vedla v roce 2010. Tady je výňatek z její řeči, jak ho uveřejnil časopis Foreign Policy:
Zatímco se válka v Iráku zklidňuje a Amerika začíná stahovat své jednotky z Afghánistánu, Spojené státy tu stojí jako středobod dění. Za posledních deset let jsme na tato dvě bojiště vyčlenili nesmírné zdroje. V dalších deseti letech budeme muset k investicím našeho času a energie přistupovat chytře a systematicky, abychom měli vždy nejlepší pozici pro udržení našeho vedení, zajištění našich zájmů a prosazování našich hodnot. Jedním z nejdůležitějších úkolů amerického státnictví v příští dekádě proto bude zacílení na podstatně zvýšené investice – diplomatické, ekonomické, strategické a jiné – v asijsko-pacifické oblasti…
Ovládnutí růstu a dynamičnosti Asie má pro americké ekonomické a strategické zájmy ústřední důležitost a pro prezidenta Obamu je klíčovou prioritou. Otevřené trhy v Asii nabízejí Spojeným státům bezprecedentní příležitosti k investicím, obchodu a přístupu k nejmodernějším technologiím… Americké firmy (se potřebují) napojit na obrovskou a rostoucí spotřebitelskou základnu Asie…
Tato oblast už teď vytváří více než polovinu globální produkce a téměř polovinu světového obchodu. Jelikož usilujeme o dosažení cíle stanoveného prezidentem Obamou, tedy zdvojnásobit do roku 2015 export, hledáme příležitosti k ještě většímu obchodování s Asií… a příležitosti k investicím do asijských dynamických trhů.
(„America’s Pacific Century“, ministryně zahraničních věcí Hillary Clintonová, Foreign Policy Magazine, 2011)
Porovnejte si řeč Clintonové s komentářem, který Brzezinski napsal o čtrnáct let dříve v Šachovnici:
Pro Ameriku je hlavní geopolitickou kořistí Eurasie… (str. 30). … Eurasie je největší kontinent zeměkoule a geopoliticky je umístěn na ose. Mocnost, jež bude dominovat Eurasii, bude ovládat dva ze tří nejrozvinutějších a hospodářsky nejproduktivnějších regionů světa… Asi 75 % celosvětové populace žije v Eurasii a rovněž se tam nachází většina fyzického bohatství světa, jak v podnicích, tak pod povrchem. V Eurasii vzniká 60 % světového HNP a nacházejí se tam asi tři čtvrtiny známých energetických zdrojů světa. (str. 31)
Strategické cíle jsou totožné, jediný rozdíl tkví v tom, že Brzezinski poopravil kurz na základě měnících se okolností a rostoucího odporu vůči šikaně ze strany USA, vůči americké dominanci a sankcím. Co se týče ztráty výsadního postavení USA, dosud jsme nedosáhli bodu zlomu, ale ten den se rychle blíží a Brzezinski to ví.
Na rozdíl od něj je Clintonová dosud zcela oddaná expanzi americké hegemonie po Asii. Nechápe, jaká rizika to představuje pro tuto zemi a pro celý svět. Bude trvat na intervencích, dokud někdo americký válečný moloch natvrdo nezastaví, což se soudě podle její přemrštěné rétoriky nejspíš stane někdy během jejího prvního volebního období.
Brzezinski předkládá racionální, leč vypočítavý plán, jak ustoupit od původního záměru, minimalizovat budoucí konflikty, vyhnout se vzplanutí jaderného konfliktu a zachovat globální řád (neboli „dolarový systém“). Ale bude se krvežíznivá Hillary jeho radami řídit?
Ani omylem. The Broken Chessboard: Brzezinski Gives Up on Empire