Zkušenosti s jelcinovským obdobím a sankce činí z většiny takzvaných demokratických opozičních stran či politiků dovolávajících se Západu téměř nevolitelné celky, říká k ruským volbám politolog Oskar Krejčí.
Jak praví klasik, zedník zajímá novináře, jen když spadne z lešení. Pro mainstreamová média se ruské volby stanou důležité, až když bude některých z opozičních politiků protestovat proti výsledkům.
PZ: A dají se ony výsledky nějak předvídat?
K dispozici je celá řada nejrůznějších výzkumů volebních preferencí. Než se utopíme v číslech, můžeme provést základní obecné shrnutí: současné parlamentní strany mají menší prestiž než v době minulých voleb v roce 2011, ale žádná ze současných mimoparlamentních stran se po volbách do Státní dumy prostřednictvím systému poměrného zastoupení nedostane.
PZ: Týká se onen pokles i vládní prokremelské strany Jednotné Rusko?
Na této straně se nejlépe ukáže profil končícího politického cyklu. Strana Jednotné Rusko při volbách v roce 2011 získala 49,3 % odevzdaných hlasů, zatímco výzkum agentury VCIOM (Všeruské centrum výzkumu veřejného mínění) z konce srpna ji přisuzuje 41,2 % hlasů. Pokles je patrný i u komunistů (podle preferencí 7,7 % hlasů, ve volbách 2011 zisk 19,2 % hlasů). Ještě problematičtěji je na tom strana Spravedlivé Rusko: ta ve volbách získala 13,2 % hlasů a dnes by měla podle uváděného výzkumu 5,4 % hlasů. V některých výzkumech se strana Spravedlivé Rusko dokonce propadla až pod hranici 5 %, což je práh, jehož dosažení je předpokladem získání mandátů v systému poměrného zastoupení. Jiný osud prožívá liberálně-demokratická strana Vladimíra Žirinovského, která má podle posledních preferencí slíbeno 12,2 % hlasů, přičemž ve volbách 2011 jich získala 11,7 %. Obdobné výsledky uvádějí i výzkumy Centra Levada a Fondu veřejného mínění, který stále signalizuje volební smrt strany Spravedlivé Rusko.
To ale neznamená, že se po volbách situace v Rusku nějak dramaticky změní. Opoziční strany, jejichž dny velké slávy skončily spolu s vládou Borise Jelcina, jsou v systému poměrného zastoupení hluboko pod prahem volitelnosti: Jabloko podle zmíněného výzkumu VCIOM by mělo získat 1,3 % hlasů, Strana růstu, dědic strany Pravoje dělo, 0,6 % hlasů. Nejlépe je na tom strana důchodců, ale ani ta nedosahuje na úroveň dvou procent, natož potřebných pěti.
PZ: Mluvil jste ale o nějakém cyklu.
Máte pravdu, pojďme zpět k vládní straně Jednotné Rusko. Její preference se po připojení Krymu pohybovaly kolem 60 %. Pak ale poklesly po zamrznutí konfliktu na Ukrajině a poté, kdy se do sociální oblasti začaly promítat z jedné strany pokles ceny ropy, z druhé západní sankce.
PZ: Zpravidla se upozorňuje na to, že sankce vlnu vlasteneckého nadšení nesrazily dolů.
Nesrazily. Jenže přízeň se diferencovala. Prezident Vladimír Putin se sice stále těší mimořádné oblibě, avšak premiér a předseda strany Jednotné Rusko Dmitrij Medveděv je na tom podstatně hůř. Prezident je totiž symbolem politické prestiže a obrany národních zájmů, premiér naopak ekonomických problémů. Podle nedávných výzkumů agentury VCIOM je index důvěry – tedy rozdíl mezi důvěřujícími a nedůvěřujícími hlasy – v případě Putina plus 50 procentních bodů, ale v případě Medveděva mínus dva body. Tedy více lidí předsedovi vlády nevěří, než věří. Výrazně lépe než premiér jsou na tom ministr obrany Sergej Šojgu a ministr zahraničí Sergej Lavrov. Pro srovnání – podle výzkumů IBD/TIPP POLL z přelomu srpna a září je index důvěry u Hillary Clintonové i Donalda Trumpa shodně mínus 19 procentních bodů.
PZ: Vraťme se ale zpátky do Ruska. Dá se z těchto čísel odvodit, že po volbách bude předseda vlády vyměněn?
Nedá, o tom rozhodne prezident, který dlouhodobě vykazuje nadstandardní věrnost politickým přátelům. I z oficiálních kruhů zaznívá, že se nepočítá se změnou premiéra. Na druhé straně ale ekonomická politika by potřebovala změnu, větší dynamiku. Zdá se, že Medveděv své možnosti vyčerpal – na obrazovce, kde se v předvolebním období objevuje nebývale často, působí však otráveně, nemobilizuje. Vždy postrádal charisma, má dar neříci za žádných okolností nic originálního. Mezi Putinovými spolupracovníky probíhá ostrý spor o ekonomickou koncepci. Jestli bylo dosaženo nějakého výsledku, může se to odrazit na výběru premiéra.
V okolí prezidenta došlo k několika kádrovým změnám, mluví se o omlazování týmu. Pro mne osobně byl překvapivý odchod Sergeje Ivanova z pozice šéfa prezidentské kanceláře. Kromě toho, že má obdobnou minulost jako Putin a jedná se pravděpodobně o jeho nejbližšího spolupracovníka, odvedl spoustu práce na pozici ministra obrany a místopředsedy vlády, při vytváření ekonomických holdingů, v boji proti korupci. Je na černé listině Západu, z mnoha ohledů by mohl být pokládán za člověka s velkým porozuměním pro eurasijskou orientaci Ruska. Zajímavé je, že sice opustil pozici šéfa prezidentské kanceláře, stal se poradcem pro životní prostředí, ale udržel si místo v Bezpečnostní radě, která v Rusku zaujímá zásadní pozici ve struktuře výkonné moci.
PZ: Jestli správně počítám, napsal jste tři knihy věnované teorii voleb. Ta poslední, nazvaná Nová kniha o volbách, je volně ke stažení na internetu. Je ruský volební systém problematický, zakládá možnost manipulace výsledků?
Nemyslím – odpovídá standardům liberální demokracie. Letošní ruské volby jsou ale ve znamení několika změn. Předně byl vytvořen jednotný den hlasování, 18. září. V těchto zatím nejšířeji pojatých volbách se bude rozhodovat nejen o osudu 450 poslanců Státní dumy, ale i složení zastupitelských sborů 39 subjektů federace, včetně Krymu a Sevastopolu. V sedmi republikách proběhnou přímé volby gubernátorů. V případě poslanců Dumy to znamenalo přesun termínu na základě speciálního zákona z původního 4. prosince. Tuto změnu musel projednat Ústavní soud, neboť podle ruské Ústavy trvá mandát poslance pět let a jednalo se o zkrácení volebního období.
PZ: Není to manipulace?
Změna byla přijata v dostatečném předstihu a týká se všech stran a kandidátů. Zdůvodněna byla zlevněním voleb a přípravou rozpočtu federace. Sjednocení voleb znamená úsporu času i peněz. Podle odhadu Ústřední volební komise budou volby 18. září stát 15 miliard rublů. Nový parlament pak bude mít možnost projednat rozpočet, který by měl platit už v prvním roce fungování Dumy v novém složení.
Druhým specifikem voleb poslanců je skutečnost, že polovina z celkového počtu se volí podle sytému poměrného zastoupení a druhá polovina na základě většinového systému…
PZ: Což připomíná náš parlament.
Jen částečně. V Česku se na základě těchto rozdílných systémů volí dvě komory s odlišnými pravomocemi: Poslanecká sněmovna a Senát. V Rusku jenom Duma, tedy poslanecká komora. Druhou komoru Federálního shromáždění Ruské federace tvoří Rada federace, které se někdy říká „komora regionů“. Do té posílá dva zástupce každý z 85 subjektů federace – jeden je volen z místního zastupitelského sboru, druhý je vybírán z představitelů výkonných orgánů subjektu federace.
Zpět ke Státní dumě. Tam se bude polovina, tedy 225 poslanců, volit v rámci jednoho celofederálního okruhu systémem poměrného zastoupení. Když už jsme u analogií – jeden celostátní okruh je na Slovensku u voleb do Národní rady a při volbách europoslanců, v Česku jen při volbách do Evropského parlamentu. Zbývajících 225 poslanců se volí v 225 jednomandátových obvodech většinovým systémem, přičemž kandidáty může navrhovat každý občan s volebním právem, tedy nejen politické strany, hnutí a koalice – jako v Česku při volbě senátorů. Ovšem v případě ruské Státní dumy stačí ke zvolení relativní většina (to je alespoň o jeden hlas více než jiný kandidát), což odpovídá anglosaské tradici. U nás je při volbách do Senátu „francouzský“ dvoukolový systém. Když to shrnu, v Rusku každý volič – a těch oprávněných je téměř 110 milionů – bude volit dva poslance.
PZ: To zní poměrně složitě. Nemůže být důvodem takto komplikovaného systému snaha manipulovat voliče či výsledek voleb?
Problém je především dán tím, že žádný volební systém není dokonalý. Sčítat či dělit počty hlasů je snadné, ale spočítat politickou vůli všech občanů při výběru reprezentace přesně nejde. Každý volební systém má své výhody: u poměrného systému se uvádí přesnější odraz vůle voličů, ale obtížnější sestavení stabilní vlády – jak je tomu například právě teď ve Španělsku; většinový systém je vnímán jako cesta ke stabilní vládě, ale vytýká se mu nepřesné vyjádření vůle veřejnosti. Aby se omezily spory mezi zastánci jednotlivých systémů, používají se někde smíšené volební systémy – což je i případ Ruska. Mezinárodní institut pro demokracii a volební pomoc, který sídlí ve Stockholmu, ve svých analýzách dat z 216 států uvádí, že různě pojatý smíšený sytém používá při volbách zákonodárných sborů 31 států, tedy 14 %. K tomu je třeba doplnit ještě jednu poznámku. Uváděná čísla sociologických výzkumů volebních preferencí v Rusku hovoří o celofederálních náladách, a týkají se tudíž voleb v systému poměrného zastoupení. Složení Dumy bude ale velice pravděpodobně v jednotlivostech stranicky pestřejší, než uvádějí výzkumy, a to díky jednomandátovým okruhům.
PZ: To znamená, že žádná manipulace v ruských volbách není možná?
V Rusku jsou volební místnosti nejen pod dohledem komisí, ale i internetových kamer. Všech 14 politických stran, které zaregistrovala Ústřední volební komise, ale i mnoho nezávislých organizací a zahraničních pozorovatelů, vytváří standardní liberální kontrolní volební prostředí. Znovu ale opakuji – žádné volby nejsou křišťálově čisté. Například používání stranických listin je vlastně omezením svobodné volby. To platí i o volebním prahu či o dopočítávání mandátů z takzvaných zbytkových hlasů. Všude na světě. Oligarchizace liberální demokracie proniká také do všech zemí – volební náklady se zvyšují, strany jsou při mobilizaci voličů nahrazovány mediálními agenturami, masové sdělovací prostředky jsou silnější než stranická propaganda. V Rusku mnozí polit-technologové, což je totéž jako v USA volební stratégové, dotáhli západní hry s volbami téměř k dokonalosti. Konfrontace nejvlivnějších televizních kanálů a internetu je v Rusku snad ještě ostřejší než u nás – byť tamní televize jsou informačně pestřejší než „naše“ veřejnoprávní.
PZ: Jestli vám dobře rozumím, o výsledku voleb je rozhodnuto.
Výsledek bude vektorem, který vzniká ze sváru vlastenecké vlny a ekonomické stagnace či poklesu. Vlastenecká vlna by měla být silnější a měla by rozhodnout o výsledku voleb do Státní dumy.
PZ: Proč?
V této fázi je vlastenectví rozhodující. Opírá se o silné emocionální zázemí v podobě frustrace z rozpadu Sovětského svazu, ale také o nabírání sebevědomí v souvislosti s opětovným připojením Krymu a obnovením důvěryhodnosti armády, což ukazuje operace v Sýrii. Významnou roli bezesporu sehrávají sankce. Zvláště sankce týkající se obou olympiád vnímají Rusové jako urážku, snahu ponížit je – což ruskou zemi stmeluje. Zkušenosti s jelcinovským obdobím a sankce činí z většiny takzvaných demokratických opozičních stran či politiků dovolávajících se Západu téměř nevolitelné celky. Proto tolik přízně u některých západních státníků k nedemokratickým barevným revolucím.
PZ: Leckdo by ale mohl namítnout, že si sportovní sankce zavinilo Rusko samo.
Neumím říci, zda se prováděly manipulace se vzorky, nebo ne. Jisté je, že problém byl poprvé zveřejněn více než rok před olympiádou, předmětem sporu se ale stal těsně před jejím zahájením – ve chvíli, kdy bylo obtížné přijmout rozumné řešení. Olympijské orgány jsou naskládaný z lidí, kteří se živí sportovní diplomacií. Ta má velmi blízko k obchodní diplomacii – a když se lidé z tohoto prostředí setkají s reálnou politikou, zmatkují. V daném případě nejen přehazovali problém z jedné instituce na druhou, ale porušovali snad všechny předpoklady spravedlivého rozhodování – nutnost odmítnout princip kolektivní viny, dodržovat zásadu presumpce neviny a nepodlehnout požadavku dvojího metru. Konečné rozhodnutí týkající se ruských paralympioniků bych navíc označil za barbarské.
PZ: Podle některých zpráv ale dokonce ruské zpravodajské služby zaměňovaly vzorky týkající se antidopingových testů.
Technicky vzato to možné je, fakticky to asi nelze prokázat. Otevřeně řečeno, chyby Moskvy vidím jinde. Když už byl rok předem signalizován problém, měl být okamžitě veřejně odstraněn, nebo vyvrácen. Zdraví sportovců a zásada fair play musí být prvořadé. Navíc každý, kdo viděl hysterii západních médií a některých politiků kolem olympiády v Pekingu a v Soči, musel předpokládat, že se něco stane i tentokrát. Že někdo pokládá globální sportovní události za mimořádně důležitý podnikatelský projekt a záležitost velké politické prestiže. To platí i o mistrovství světa ve fotbale, které se má v roce 2018 konat v jedenácti ruských městech. Americké zatýkání funkcionářů FIFA (Mezinárodní federace fotbalových asociací) ve Švýcarsku může být předzvěstí požadavku na zrušení mistrovství v Rusku či snahy konat jej bez ruských fotbalistů. Ten, kdo v Rusku věří na rovnoprávnou partnerskou spolupráci se současnými washingtonskými či bruselskými elitami nebo v jejich shovívavost a porozumění, je naivní.
Za První zprávy vedl rozhovor Jiří Kouda