Fabiano Golgo
5. 9. 2016  zdroj
 
Hovoří se o kafkovském procesu. Je poctivá, nikdy nebyla ani obviněna ze zpronevěry či z korupce. Avšak stala se obětí právního, morálně nelegitimního impeachmentu. Byla uplatněna litera zákona, nikoliv jeho duch. 61 senátorů hlasovalo pro její odstranění z funkce, 20 bylo proti.

Její odsouzení je tak neférové, že se senátoři rozhodli, na poslední chvíli, změnit zákon o impeachmentu, který ji svrhl z funkce, a dovolili ji nepřijít o právo pracovat v nějaké státní funkci po dobu osmi let (to byl trest, který původně šel ruku v ruce s impeachmentem). Bylo jasné, jak trapné by bylo zakázat Dilmě Rousseffové například stát se univerzitní profesorkou na veřejně vysoké škole!

Politikové ji svrhli nikoliv proto, že by spáchala nějaký trestný čin - ale protože odmítla změnit zákony a procedury, které vedly ke stíhání a uvěznění více než stovky vrcholových politiků (jejích vlastních spojenců) a podnikatelů. Proti přání svých vlastních stranických kolegů provedla důležitou změnu v procesu jmenování generálního prokurátora.

Až do její změny byl generální prokurátor jmenován prezidentem, což znamenalo, že obvinění z korupce či zločinů politiků u moci se nikdy nevyšetřovala, nikdy nevedla k uvěznění důležitých lidí. Dilma Rouseffová, první brazilská prezidentka, nechala samotné stovky prokurátorů, aby si zvolily toho, kdo se má stát "celostátním šerifem", brazilským ekvivalentem šéfa FBI Edgara Hoovera. Spolu s tímto zákonem uzákonila celou řadu malých změn trestního zákoníku, což znemožnilo bohatým lidem, aby odsunovali své vězeňské tresty na celá desetiletí tím, že využívali dobrých právníků a mezer v zákoně, aby nebyli nikdy potrestáni.

Co je ale důležitější, a tak na ni budeme vzpomínat v historii, Rousseffová je jediným držitelem prezidentského úřadu, který nikdy nebyl obviněn z korupce. Dilma Roosseffová se napodruhé stala obětí kafkovského procesu, kdy byla odsouzena zločinci, přestože sama byla nevinná. Poprvé to bylo v roce 1970, kdy byla jako dvaadvacetiletá odsouzena do vězení za členství ve skupině, která chtěla svrhnout vojenskou diktaturu (1964-1985). Strávila tři roky tím, že byla mučena elektrickým proudem, znásilňována a ponižována. Nikdy neřekla jediného slova svým mučitelům. Nikdy se nezmínila o jediném jménu, nepodepsala jediné přiznání, nedovolila, aby prolomili její mlčení.

Po pádu totalitního režimu ji povolali primátoři, guvernéři a nakonec prezident Lula, aby se stala ministryní hospodářství nebo energetických zdrojů. Byla známá jako technokratka a její charisma znamenalo, že nikdy nekandidovala ve volbách. Stala se součástí vlády na pozvání, na základě uznání jejího talentu. Jedním charakteristickým rysem její osobnosti byla její germánská pracovní etika. Jednala neosobně s druhými, vždycky přišla na jednání včas, vždycky vstávala brzo. Dilma měla charisma a atraktivitu Vladimíra Špidly.

A to vedlo k jejímu pádu.

Protože nebyla schopná vytvořit si v parlamentě přátele, ani ve své Dělnické straně (Partido dos Trabalhadores). Když se v lednu 2015 dostala Brazílie do hluboké hospodářské krize, nedokázala získat podporu pro zavedení potřebných opatření a byla svědkem toho, že do pár měsíců přišlo o zaměstnání 12 milionů lidí. Za takové situace se začalo obyvatelstvo chovat cynicky, a i když vědělo, že je Rousseffová nevinná - což nepopírají ani její kritikové - přijalo její impeachment na základě argumentu, že Brazílie potřebuje změnu, protože je zapotřebí nového přístupu, aby se země dostala z krize.

Dilma spáchala je jediný hřích: byla v listopadu 2014 znovuzvolena na základě programu levicových slibů. Avšak když čelila krizi z roku 2015, aplikovala ortodoxní pravicová opatření. Opozice prohrála volby právě proto, že Rousseffová voličům neustále zdůrazňovala, že používá těchže opatření, jakých by použila pravice. Zrušila mnohé sociální dávky, stipendia pro studenty, na vědu, na kulturní akce. Vzkázala nám, že musíme utáhnout opasky, že musíme spolknout tuto krutou pilulku, abychom se z hospodářské krize dostali - a slibovala, že krize do pěti let skončí. Spáchala politickou sebevraždu tím, že nepochopila, že obyvatelstvo chce ochránce, opatrovníka, řešitele, ne někoho, kdo od něho žádá oběti. Zopakovala chybu Jimmyho Cartera, kterou učinil svým známým projevem o nemoci americké společnosti.

Je důležité si připomenout kontext, v němž se tohle všechno stalo. Brazílie byla vždycky považována za jednu z nejbohatších zemí světa, jenže snad s nejhorším rozdělováním bohatství na této planetě. Příklad: i dnes vydělává v Brazílii ředitel banky či manažer průměrného soukromého podniku asi pětkrát více než jeho kolega ve Spojených státech. Od té doby, co Brazílii v roce 1500 objevil portugalský námořník Pedro Álvares Cabral, tam funguje sociální apartheid, kdy hrstka lidí má přístup k bohatství země, zatímco ostatní dostávají jen drobty.

Brazílie je také země, která má největší počet otroků na světě. Více než polovina z 206 milionů Brazilců má africké kořeny. Jen v Nigérii žije více černochů než v Brazílii. Avšak než se dostal k moci levicový prezident Luís Inácio da Silva, známější jako Lula, černoši a chudí lidé neměli moc ani přístup k slušnému vzdělání, ubytování a zdravotnictví. Lula podpořil obě strany politického ideologického spektra. Dovolil soukromým podnikům, aby dál bez dohledu prosperovaly, avšak používal daně z jejich zisků k financování sociální struktury a lepších veřejných služeb.

Klíčovým faktorem bylo, že nejdůležitější sociální podporu, kterou zavedla jeho vláda a která během deseti let osvobodila z chudoby 38 milionů lidí, dostávaly přímo jedině matky pod podmínkou, že se prokáží dokumentem, který vydávaly školy, potvrzujícím, že jejich děti chodí do školy. Cílem bylo dát příští generaci Brazilců kvalifikaci. Předtím se dávaly sociální dávky lidem, kteří se nedokázali vytrhnout ze svého prostředí, protože byli negramotní a neměli kvalifikaci. V důsledku Lulovy podmínky měli rodiče pobídku posílat děti do školy, namísto toho, aby je už od dětství posílali do práce, a děti si uvědomovali svou odpovědnost a roli při zajišťování sociálních dávek pro domácnost. Takovým způsobem vstoupily do ekonomiky miliony nových pracovníků s kvalifikací. Zároveň získal trh 30 milionů nových spotřebitelů. I matka, která dostává skromnou sociální podporu, vrací tyto peníze do středních a vyšších vrstev, protože si kupuje potraviny v supermarketu, školní materiály, šatstvo, elektroniku pro domov. To vedlo k pozvednutí brazilské ekonomiky do takové míry, že Lula mohl požádat obyvatelstvo, aby zvolilo jím osobně doporučovanou Rousseffovou, ženu, která jej neuměla okouzlit šarmem či velkými projevy. Voliči Lulovi důvěřovali, konec konců, přislíbil zbavit Brazílii hladu, a také to učinil. Včlenil černochy do vzdělávacího systému a skoncoval s chudobou. Tak Dilmu lidé zvolili.

Když byla Dilma podruhé zvolena, zradila levici. Stala se brazilskou Angelou Merkelovou se svými dogmatickými ekonomickými názory, kdy bylo vyloučeno půjčovat si peníze a jediným řešením bylo šetřit. Lula sám se ji snažil přesvědčovat, aby neutahovala opasky, ale odmítla mu naslouchat.

Když se země dostala do vážné deprese, opozice nalezla úrodnou půdu k přípravě impeachmentu. Obyvatelstvo s tím bylo srozuměno.

Ve skutečnosti však Lula vytvořil monstrózní systém. Ve snaze získat potřebné hlasy ke schválení své sociální infrastruktury, kvót pro černochy a domorodce na univerzitách a ve veřejných službách, a mnoho dalších zákonů, Lula vytvořil monstrózní systém úplatků pro příslušníky své politické základny. To všechno koordinoval Eduardo Cunha, který odkláněl miliardy dolarů z vládních smluv. Tyto úplatky se rozdělovaly mezi poslance a další stoupence, kteří za to hlasovali pro Lulovy reformy.

Eduardo Cunha byl předsedou parlamentu, který otevřel cestu k impeachmentu Roussefové. Prezidentku otevřeně vydíral, když bylo jeho jméno spojeno s korupčním skandálem ropné společnosti Petrobras, v jehož rámci byly desítky lidí odsouzeny do vězení. Obával se, že také skončí ve vězení (a k tomu dojde), Cunha požádal prezidentu, aby zasáhla a ukončila skandál použitím svých prezidentských pravomocí. Roussefová odmítla a tak Cunha zahájil proces impeachmentu s použitím nesmírně složité teorie, které skoro nikdo v zemi nerozumí.

Ale protože Brazilci zoufale chtějí jinou vládu než vládu Roussefové, protože její vláda není schopna vyřešit hospodářskou krizi, velká část obyvatelstva se dívá jinam, zatímco probíhá tato nespravedlivá vražda.

Údajným "zločinem" Rousseffové bylo, že použila financí ze státních bank k uhrazení důležitých dotací pro brazilský zemedělský systém a ty peníze vrátila bankám pozdě, takže tím zakryla ve volebním roce pravá čísla stavu brazilské ekonomiky. Ano, to udělala. Problém je, že to činili všichni předchozí prezidenti od začátku dvacátého století. Problémem je, že totéž udělalo loni 21 ze 27 federálních brazilských guvernérů. A že ta procedura nebyla protizákonná, dokud ji Rousseffová neprohlásila za protizákonnou. Zabíjejí ji její vlastní medicínou.

I když skutečně učinila tento protizákonný čin, není to důvodem, proč by měla přijít o svůj mandát. O to právě jde. Když vás chytí, že zametáte prach pod koberec, za to normálně nejste odsouzeni k smrti. Brazílie odvolala svého prvního demokraticky zvoleného prezidenta po vojenském režimu, Fernanda Collor de Mello (1990-92), protože se prokázalo, že se podílel na korupci. Tehdy bylo všem jasné a zjevné, co je důvodem impeachmentu. V případě Dilmy Rousseffové to jasné není. Byla to hra s označenými kartami. Mimochodem, ten bývalý prezident, Fernando Collor de Mello, je nyní jedním ze senátorů, kteří také hlasovali pro impeachment Rousseffové. Velmi symbolické. Lišky hlídající kuřata.

Rousseffová se stala obětí politického puče. Zákona bylo použito, avšak odsouzena byla nevinná osoba.