6. 9.2016 Outsidermedia
Předkládáme další výběr zajímavých článků a úvah z aktuálního ruského tisku, tak jak je pro Outsidermadia vybral a přeložil zajoch. Týkají se napětí na západních hranicích Ruské federace a možného "konce světa", boje s tzv. Islámským státem a vztahu Turecka se Sýrií a změněné německé vojenské doktríny, plánované "evropské armády" jako armády nového Reichu.
Jevgenij Beň: Nenadálá prověrka ozbrojených sil RF je pro Rusko nezbytná
Nikolaj Šendarjev
25. srpna 2016
Nenadálá prověrka bojové přípravy ozbrojených sil RF bude zahrnovat Jižní, Centrální a Západní okruhy, Severní loďstvo a vrchní velení leteckých a kosmických sil a výsadkových jednotek. Prověrky pomáhají upevnit bojovou pohotovost a učinit si představu o vojenské síle RF. Prověrka běží od 25. do 31. srpna. Je využit celý cyklus přípravy ozbrojených sil na obranu zájmů RF v podmínkách rostoucího nebezpečí.
Jevgenij Beň, politolog a hlavní odborník Národního institutu současné ideologie říká, že vedení země dobře chápe nynější reálie ve světě, v němž se výrazně zvýšilo napětí a nebezpečí rozsáhlých bojových akcí. Uvádí k tomu:
„Putin nikoliv poprvé vyhlašuje nenadálá cvičení v řadách vojsk a v okruzích. Dnešní situace je taková, že velká země se může velkým válečným konfliktům vyhnout, jen má-li silnou armádu a stále prověřovanou bojovou pohotovost. Každá taková neplánovaná prověrka upevňuje vědomí o Rusku jako o vojensky silné zemi a každé předvedení moderních zbraní brzdí ty, kteří hodlají ve svých provokacích překročit mez.“
Podle Beně se globalistická atmosféra vyčerpala a je možné mluvit o pěti klíčových faktorech, které mohou způsobit zhroucení světa. V první řadě zůstává hlavním problémem pro světové společenství válka v Sýrii. Po nájezdu kontingentu vojáků z Turecka v rámci operace „Štít Eufratu“ mohou přijít další důsledky.
Rusko vždy podporuje účast všech zemí v boji s teroristy v Sýrii. Ale je pochopitelné, že jakýkoliv nový kontingent nese s sebou nepředvídatelné následky. Damašek už protestoval, Moskva je ve střehu. Mezi Kurdy a Araby jsou složité vztahy, ale ty by neměly vést k eskalaci napětí a obětem mezi civilisty. Jenže kdo mohl vědět, že Turecko vyostří vztahy s Ruskem, že se bude Erdogan omlouvat a že ke všemu ještě přistoupí k boji.
Po blízkovýchodní situaci je na druhém místě Ukrajina, která se neustále dovolává USA a EU. Ukrajinské vedení spolu s Porošenkem může překročit přípustnou hranici – po jeho posledním prohlášení je jasné, že Ukrajina nechce řešit konflikt v Donbasu a otázku Krymu jednáním a dohodami.
Beň připomenul, že ukrajinská věrchuška pokračuje ve hře vabank a otevřeně říká, že minské dohody realizovat nehodlá a že Krym bude ukrajinský. Pokud by k tomu mělo dojít, vedlo by to k rozsáhlé válce a zničení ukrajinského státu.
Třetí zádrhel mezinárodního napětí vidí Beň ve složité situaci kolem Náhorního Karabachu. Po dubnové eskalaci napětí v regionu mohou Arménie i Ázerbájdžán znovu zahájit boje.
V arménských i ázerbájdžánských mediích se objevují předpovědi, že v září opět nastanou rozsáhlé boje, jejichž výsledkem bude konečné vítězství jedné z obou zemí. Je to vedle ruské hranice.
Čtvrtým faktorem je podle Jevgenije Beně složitý vztah Ruska a NATO. V posledních dvou letech aliance nejednou prohlásila, že je Rusko jejím nepřítelem. Rusko je ochotno obnovit politické vztahy se Západem, ale země EU i USA nehodlají jít na kompromis. NATO čas od času vyhlašuje, že je Rusko potenciální válečný nepřítel, občas svou rétoriku změkčí – leč jsme svědky velmi tvrdých prohlášení.
Pátý faktor se podle Beně vyvíjí utajeně. Jde o obtížnou situaci v Afghánistánu. Nyní se teroristická skupina Talibán opět zmátořila a dere se zde o vliv. Stojí proti oficiální vládě podporované USA i proti teroristům IS, s nimiž se ale vůdci Talibánu snaží najít společný jazyk.
„Talibán útočí na severu a na jihu země. Jeho převažující pravé křídlo se stabilizovalo pod vedením Sirahuddina Haqqaniho, pomocníka mully Achundzada, vůdce Talibů. V podmínkách slabé vlády a jen symbolického kontingentu Američanů, který jen střeží vládu a který může zajistit její útěk, přichází Talibán a hledá společný jazyk s IS.“
Krom toho se Pákistán přimlouvá za vliv Talibů ve špičce IS.
Jevgenij Beň uzavírá, že situace ve světě od Ruska vyžaduje neustálou bojovou pohotovost. Říká:
„Situace je stejná jako v devatenáctém století. Rusko má jen dva nadějné spojence – armádu a námořnictvo. Dnes se k tomu ještě přiřazují letecké a kosmické síly. Přestože je Rusko spojencům otevřené a ochotné na jakoukoliv obrodu vztahů se Západem, je v současném světě situace taková, že se všechny země orientují nikoliv na globální hodnoty, ale upřednostňují svůj pragmatický zájem.“
Převzato z Nation-news.ru
***
Rozhádá Sýrie Turecko a USA?
Petr Iskenderov
1. září 2016
Po turecké intervenci v Sýrii se stal boj Washingtonu a Ankary s IS druhořadým. Nebezpečím se stává rozdělení Sýrie na sféry vlivu s následnou válkou všech proti všem. Potvrzuje se, že Ankara svojí akcí v Sýrii postavila USA před hotovou věc. Navíc invaze tureckých tanků způsobila nebezpečí, že dojde k domácím střetům mezi tureckými vojsky, místními ozbrojenými Kurdy a oddíly opozice tvořícími Svobodnou syrskou armádu.
The Wall Street Journal píše, že USA nebyly na tureckou operaci připravené. Připravovaly na pozdější dobu tajný plán společné akce s Tureckem, ale Ankara akci zahájila sama. Tak se udělala trhlina ve spolupráci USA a Turecka na vyšší úrovni. Předem nebyly dohodnuty detaily operace.
Partneři The Wall Street Journal tvrdí, že USA dne 29. srpna varovaly Turecko: Neposkytnou jeho vojskům podporu ze vzduchu, pokud bude postupovat dále do syrského území směrem na jih, podpora bude jen, budou-li postupovat směrem na západ. Přesto se turecká vojska posouvají na jih, což ještě více situaci vyostřuje. Je nebezpečí střetů kurdských oddílů, syrských opozičních skupin a tureckých tankových složek.
Turecké sdělovací prostředky ubezpečují, že Ankara o operaci Štít Eufratu uvědomila všechny, jejichž zájmů se to dotýká. Damašek o tom také věděl, byl informován Ruskem. Turci vysvětlují cíle své akce v Sýrii s tvrzením, že jejich vojáci nemají v plánu být tam „trvalou silou“. Místopředseda vlády říká, že „nebudou součástí této bitvy“. Podle něho se turecká armáda snaží vyčistit region od bojovníků IS a znemožnit syrským Kurdům vytvořit koridor, který rozdělí Sýrii. Jenže podobné vysvětlení patrně zcela neuspokojí ani Damašek, ani Moskvu.
Syrské vedení akci odsoudilo a označilo ji za porušení suverenity země. Veškeré akce boje s terorismem uvnitř syrských hranic musí být Damaškem schváleny, a to se nestalo. Existuje podezření, že se Ankara snaží zaměnit IS za jiné skupiny nazývající se povstaleckými s tím, aby zachovala vliv na situaci nejen na syrsko-turecké hranici, ale ve všech otázkách budoucího osudu Sýrie.
Sergej Lavrov sdělil telefonicky tureckému ministru zahraničí Čavušogluovi nespokojenost s jednáním tureckých ozbrojených sil a jim podřízených oddílů syrské ozbrojené opozice. Podobné akce se mohou negativně projevit na politickém uklidnění syrského konfliktu. Odpověď na otázku kam až je ochotna turecká vláda zajít ve snaze upevnit se v Sýrii i za cenu určitého ochlazení mezi ní a USA, se projeví na plánu Turků ohledně města Al-Bab. Al-Bab otevírá cestu do Aleppa k němuž nyní směřují. To je ten jih, před nímž Američané varovali Ankaru.
Turecké informační prostředky mají dosud jen nejasnou představu o tom, co se skutečně v Sýrii děje při pokračujícím tureckém útoku. Podle listu Birgün ustoupila Ankara od snahy svrhnout prezidenta Asada. Dosud na tom byla založena veškerá její strategie.
Birgün se domnívá, že vpádem do Džarábulusu se Turecko přiblížilo k realizaci svého snu o vytvoření „nárazníkového pásma“. Na jedné straně spolupracuje s USA, EU a NATO a na druhé straně se sbližuje s osou Rusko – Teherán. Poslední operace je prý výsledkem takové „shody“. Pro Turecko znamená červenou čáru rozšíření území kontrolovaného Kurdy! Od politiky „pomodlíme se v Damašku namaz“ se vrací k rétorice „přechodného procesu s Asadem“, nebo „se syrským režimem je též možno jednat“. Po vstupu do Džarábulusu je Turecko opět ve hře.
Birgün současně předpovídá, že po operaci v Džarábulusu bude v Sýrii hlavní bojovou linií tureckých sil kurdská fronta, ale s ohledem na zahraniční vazby kurdských hnutí to může vést ke komplikaci vztahů Ankary s USA, EU i s Ruskem.
Převzato z Fondsk.ru
***
Německá armáda opět sjednotí Evropu
Dmitrij Něrsesov29. srpna 2016
Německé vedení intenzívně jednalo s evropskými spojenci především o plánu vytvořit evropskou armádu. Po Brexitu je potřebná nová silná armáda pod vedením Berlína, která se má stát zachránkyní EU před Ruskem. K ose Berlín – Paříž – Varšava se mohou připojit i další evropská hlavní města.
Merkelová jednala s vysokými představiteli Itálie a Francie a následně s Visegrádskou čtyřkou ve Varšavě. Navštívila také Estonsko a ČR. O zahraničně-politických problémech bude jednat s Hollandem. Ve stejnou dobu se v Německu sešli šéfové ministerstev zahraničí zemí Výmarského trojúhelníku – SRN, Francie a Polska. Ve všech případech byla v centru pozornosti otázka vytvoření tzv. evropské armády. Je uváděna jako přirozená reakce na odchod Británie z EU a odůvodňuje se zvyšováním vnějšího nebezpečí (Sýrie, terorismus, Ukrajina), proti kterým se prý Evropa musí postavit s odpovídající zodpovědností.
Evropě odpovědnost nechybí, o tom není sporu. Avšak pochybnosti vyvolává skutečnost, že dosud nezodpovědní politici se s pořízením vlastní armády naráz mění. Mělo by to být naopak: Nejprve zodpovědné chování a až potom jednání o armádě. Je to celkem jasné – za žvaněním o odpovědnosti a o hrozbách je jeden jediný cíl: Dovést Německo na úroveň globální vojenské mocnosti.
Po odchodu Británie z EU dostalo Německo jedinečnou příležitost změnit Evropu na druh Reichu – kontinentální říše pod hegemonií Berlína. Z pohledu ekonomického je to prakticky dosaženo. SRN je uznána za lokomotivu evropského hospodářství. V politické oblasti je situace složitější. Politiku celého kontinentu fakticky určuje německá kancléřka, ať už se jedná o migranty, souvislosti s Tureckem, o Ukrajinu, nebo o strategii vzhledem k Rusku, Číně a USA. Je zajímavé, že právě náměstek německé kancléřky oficiálně oznámil nezdar jednání o vytvoření Transatlantického partnerství, ač je to celoevropská záležitost a není v kompetenci Berlína, ale Bruselu.
Plány k vybudování impéria měly dosud nedostatek v tom, že Německo nemělo možnost vytvořit si vlastní Reichswehr. Anglosasové zformovali NATO nejen proti Sovětskému svazu, ale i k brzdění německého revanšismu, německé válečné mašinérie. Součástí NATO je Bundeswehr – federální armáda bez útočné síly a především bez přístupu k jaderným zbraním. Dokud Německo nesahalo po „jaderném tlačítku“ a nepřálo si nezávislý útočný potenciál, nic se nedělo. Washington všechny úmysly předem blokoval. Amerika šla do velkého rizika. Ve snaze nevypustit džina německého militarismu z láhve NATO musela Němcům dávat stále větší záruky, rozmisťovat v Evropě tankové armády, jaderné zbraně a podobně. To všechno „pod nosem“ Kremlu.
Avšak Němci čekali, až dojde k tomu, že Amerika na narůstající požadavky Německa nedokáže odpovídat a umožní mu samostatně formulovat a rozhodovat vojensko-strategické problémy. Dočkali se.
Obamova administrativa začala budovat svoji strategii, přičemž zavrhla logiku plynoucí z lekce 2. světové války. V současnosti je centrum světa a zájmu USA v Asii a Pacifiku, nikoliv v Evropě a na Blízkém východě. Obama nedrží Ameriku na „morálně zastaralých“ hřištích. Nestará se o osud Evropy ani Blízkého východu a ponechává je na pospas „démonům“, kteří ve své době vyvolali obě světové války. To je dar Německu. Po omezení amerických záruk a s ukrajinskou krizí za zády je Berlín jedinou silou v Evropě schopnou „ochránit klid“ evropských spojenců před „revanšistickým Ruskem“.
Lze si živě představit, čím Merkelová ve Varšavě strašila Evropany: Amerika proti ruskému medvědu nepomůže. Bezpečnost se musí vzít do vlastních rukou. K tomu účelu se musí vybudovat evropská armáda. Jaderné zbraně zde jsou, má je Francie, Německo má zase rozvinutý průmysl a zkušenosti. Británie odchází z EU, ta se může rozpadnout a potom zůstane na ruského medvěda každý sám. Takovéto zaklínadlo může zapůsobit přinejmenším na Polsko, které touží po jaderných zbraních stejně jako Němci. Varšava má naději získat svůj úsek odpovědnosti přidělením role gauleitera pro východní Evropu.
Logikou Merkelové se bude zabývat i prudce slábnoucí a tvář v zahraničí ztrácející Francie. Za Hollanda pozbyla Paříž všechno dědictví velkého de Gaulla. Francie se ocitla se svými jadernými zbraněmi a sedmisettisícovými ozbrojenými silami bez jakéhokoliv chápání co s tím. Evropská armáda jí dá smysl a znova pozvedne Francii na patřičnou úroveň.
Osa Berlín – Paříž – Varšava je základem budoucí Evropské armády – Reichswehru. Přilepit k ní zbytek evropských metropolí je jen věcí techniky. (Italové si už dávno takový projekt přejí). Takto pravděpodobně uvažují v německém kancléřství. V úvahu to bere i Moskva. Posun příštího Reichu k ruským hranicím nebude neočekávaný. Dosud nikdo neví jaká „technika“ bude užita pro plné a konečné přesvědčení Evropanů o nezbytnosti připojení k nejnovějšímu evropskému režimu….
Převzato z Pravda.ru