Doslov kapitoly o generálu Mladičovi

Rajko Doleček
6. 9. 2016  České národní listy

Sen držitelů moci v Bělehradě, včetně prezidenta Borise Tadiće, se splnil : generál-legenda Ratko Mladić byl 26.května 2011 zbaběle a ve špatném zdravotním stavu, po víceletém pronásledování, chycen a za několik dnů potom zrádně předán Trestnímu Tribunálu pro válečné zločiny v Haagu (ICTY).


Posedlost pánů vlády v Bělehradě, zajistit za každou cenu cestu do Evropské Unie (EU) a do NATO byla podle nich teď zajištěna. To si mysleli ti, kteří v mezidobí Srbsko lacino rozprodali. Podle nich MED a MLÉKO mohou teď už začít téct do Srbska. A pochopitelně také i pro ně. Ale EU, NATO a USA si stále vymýšlejí nové, často zcela nepoctivé podmínky, které Srbsko a srbský lid mají splnit, aby byly přijaty do té společnosti podezřelé, často i kriminální morálky. Ta společnost tolik Srbsko a srbský lid očernila a poškodila různými podvody a lžemi grandiózních rozměrů, strašnými sankcemi na základě provokací vlády v Sarajevu (např. výbuch v ulici Vase Miskina 27.května 1992), vyloučením Svazové Republiky Jugoslávie (SRJ) ze Světové Zdravotnické Organizace (1993) s katastrofálními následky pro zdraví lidu, mnohými vražednými bombami i ochuzeným uranem, velikým ničením v zemi (během zločinecké NATO agrese v 1999), nedozírnými následky privatizace pro hospodářství (prodej zahraničním firmám za babku), loupeží kolébky srbské státnosti, pravoslaví a kultury Kosova a Metochije, demoralizací lidu vlastní vládou a tak dále.

Italský poslanec Europarlamentu (EU) Mario Borghezio, v souvislostí se zatčením generála Mladiće prohlásil (Radio 24):

„S Mladićem za atlantickými mřížemi mizí i jeden z posledních představitelů evropské hrdosti… Neviděl jsem pro to důkazy a pro mne je Mladić vlastenec… Jsou proti němu nasměrovány politické obžaloby. Bylo by v pořádku, aby proběhl spravedlivý soud, ale Tribunálu v Haagu bych sotva mohl věřit víc než nulu… Srbové mohli zastavit islámský postup do Evropy, ale zabránili jim aby to uskutečnili. Mluvím o všech Srbech, počítaje v to i Mladiće… V každém případě ho půjdu navštívit, ať už se nalézá kdekoliv…

Srbský lid a jeho přátelé teď musí bránit statečného generála, který ani chvíli nezaváhal, když měl bránit svůj národ a ty z jihoslovanských bratrů, kteří byli proti rozbíjení Jugoslávie. Podařilo se mu zabránit nové genocidě svého národa, která se připravovala a která mohla být podobná, ne-li i horší než ta, která proběhla v Nezávislém Státě Chorvatsko (1941-45), kdy byli Srbové, jen proto, že to byli Srbové, masově „genocidálně“ vražděni chorvatskými ustašovci, částí bosensko-hercegovských muslimů, jakož i kosovskými Albánci… V té obhajobě generála je nutné energicky strhnout masku lživému dogmatu o „genocidě v Srebrenici“, tak podporovanému zcela jednostranným a nepoctivým Trestním Tribunálem ICTY v Haagu, který je vlastně prodlouženou rukou americké vlády - a zveřejnit pravdu o tom, co se skutečně přihodilo kolem Srebrenici, kde tři roky probíhala válka, ve které ani jedna strana nezůstala bez okrvavených rukou.

Podle generála Mladiće tady padlo v bojích kolem 1 200 srbských vojáků a kolem 2 000 bosensko-muslimských, kteří tedy zahynuli v bojích a ne palbou popravčí čety. Při tom je však nezbytné uvědomit si skutečnost, že tak zvaná posádka demilitarizované (a při tom NIKDY nedemilitarizované) Srebrenice, její 28. divize a různé s ní spojené paravojenské skupiny, anebo zcela nedisciplinované chátra, začaly na jaře 1992 loupit a ničit srbské vesnice východní Bosny a Hercegoviny (BaH), masakrovat jejich obyvatelstvo. Tady je nutné si vzpomenout na vychvalování bosensko-muslimského generála Sefera Haliloviće („Lstivá strategie“, Sarajevo 1998), že Patriotická liga muslimů na jaře 1992, kdy začaly útoky na srbské vesnice, měla už 120 000 připravených členů, v rámci malých jednotek až po brigády - pokud si nevymýšlel.

Na začátku své knihy o Srebrenici, Alexander Dorin (Die Geschichte eines salonfähiges Rassismus, Berlin 2010) cituje známého německo-rakouského spisovatele Petera Handke, velikého přítele Srbů:

„Všechno, co není špinavě a ošklivě protisrbské, musí být dnes chápáno, že je pro srbské. Pro mne se slovo antisrbizmus, které se objevuje jako hlavní proud při špinění jednoho národa, stalo nadávkou jako slovo antisemita. Antisrbové jsou pro mne na druhé straně stejně tak zlí a nesnášenliví jako antisemité ve své nejhorší době.“

Světová veřejnost zná jenom “genocidu“ srebrenických Muslimů, vůbec neuvádí srbské ztráty. Jako by ztráty během tří let války kolem Srebrenice nebyly v hlavních rysech následky vedení války. Pochopitelně, Západ více méně neuvádí surový zločin, během kterého byl zavražděn 8.května 1992 bývalý soudce a poslanec parlamentu Goran Zekić, po kterém začal hromadný útěk, vyhánění a vraždění Srbů ze Srebrenici a jejího okolí, takže z 29% srbských obyvatel města v 1991, do vstupu Vojska Republiky Srbské (VRS) do Srebrenici v 1995, tam prakticky nezůstal ani jeden Srb. Je zlé to, co Muslimové udělali Srbům, jakož i to, co Srbové udělali Muslimům. To, co se uvádí v souvislosti se Srebrenicí na Západě, jako počty údajně zastřelených chlapců a dospělých Muslimů ze Srebrenice, do této chvíle absolutně neodpovídá skutečnostem, tomu počtu osmi tisíců údajně povražděných mužů a chlapců. Nepravdy těch počtů dobře vysvětlují dvě knihy: (1) S.Karganović a Lj.Simić „Dekompozice jedné virtuální genocidy“ (Bělehrad, 2010) a (2) A.Dorin „Srebrenica - Die Geschichte eines salonfähiges Rassismus“ (Berlin, 2010).

Ten počet osm tisíc se „zrodil“ na základě zjištění, že po pádu Srebrenici bylo zaregistrováno kolem pěti tisíc nezvěstných osob a kolem tří tisíc zajatých muslimských vojáků (3000 + 5000 = 8000). Úřady v Sarajevu a Západ vlastně udělaly z nezvěstných mrtvé a vůbec se nezabývaly zprávami, jak se bosensko- muslimští vojáci a civilisté ve velikém počtu probili do Tuzly a do centrální Bosny, kolik jich uprchlo do Srbska, atd. (pro přehled viz Elsässer J.: Kriegsverbrechen - Die tödlichen Lügen der Bundesregierung und ihre Opfer in Kosovo Konflikt“ (Hamburg, 2000). Je nutné si vzpomenout i na ty desetitisíce civilistů, které autobusy VRS převezly ze Srebrenice do teritoria pod kontrolou Muslimů. A zde je nezbytné i připomenout velmi pochybné okolnosti svědectví „korunního svědka“, bosenského Chorvata Dražena Erdemoviće, původně uvedeného jako psychicky neschopného svědčit, jakož i skutečnost, že jeho „spolupachatelé“ (bylo jich sedm) v jeho vícekrát opakovaném a pozměňovaném svědectví v Haagu, původně vůbec nebyli úředně zatčeni, vyslýcháni, souzeni, přestože každý z nich, podle jeho výpovědi, blízko farmy Branjevo, zabil (popravil !) 70 až 100 zajatých Muslimů.

Žoldák D. Erdemović, původem Chorvat, se nechával v letech 1992-5 postupně najímat všemi válčícími stranami bosenského konfliktu. V červenci 1995 popravoval muslimské zajatce na farmě v Branjevu. U soudu ICTY v Haagu dostal jen symbolický trest a dál je soudem používán jako korunní svědek.

Nevysvětlenou zůstává i otázka volební účasti „tak zvaných mrtvých“. Podle seznamů voličů během voleb v 1996 v BaH, bylo 914 údajně „genocidně“ zavražděných Muslimů pohřbených během 2003-2006 na seznamu voličů, takže tu „mrtví volili“. Jejich počet, tj. počet „mrtvých voličů“ se do roku 2010 zvýšil na 3 016... A co těch několik set „voličů“, kteří zemřeli dost času před tím 11.červencem 1995 (Ivanišević M.: “Srebrenica - Červenec 1995. Pátrání po pravdě“. Bělehrad, 2010)? To neznamená, že se nemohou ospravedlňovat zločiny kterékoliv strany. Nicméně, co skutečně neodpovídá pravdě, to jsou čísla, která do bezvědomí jako papoušci šíří západní státníci a media i ti, kteří je slepě poslouchají jako nedotknutelné DOGMA a papouškují je dál.. A to vše se děje podle známého goebbelsovského pravidla, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou. A to známe i my tady v Česku, kde se vůbec nepochybuje o zprávách o zavražděných osmi tisících chlapců a dospělých mužů. Kolem toho se objevilo tolik různých „nedorozumění“, vyložených lží, vyslovených největšími „šéfy“ Západu, ve spojitostí se Srebrenicí - tak kdo jim má pak věřit!? A k tomu ještě propaganda tvrdí, že ten, který neuznává těch osm tisíc údajně zmasakrovaných chlapců a dospělých mužů, který takovým způsobem „popírá genocidu“ nad Muslimy kolem Srebrenici, že je to ve skutečnosti zločinec, který se musí potrestat, že je to trestný čin, jako popírání holokaustu. Pro ICTY a Západ je všechno to, co udělali Srbové genocida, a všechno to, co napáchali bosensko-hercegovští Muslimové případně ospravedlnitelná odveta. Ale i prohlášení generála P. Morillona během soudu s prezidentem Miloševićem (2004) vyvolalo divokou odezvu úředního Sarajeva, Muslimů, když řekl, že jsou zločiny Srbů ve skutečnosti pomsta za zločiny, které napáchali Muslimové proti Srbům z východní Bosny.

Nedůvěra k udávaným počtům mrtvých (zmasakrovaných) je i následkem velikých lží v souvislosti s nejrůznějšími událostmi, které šíří úřady i státníci ze Sarajeva nebo Záhřebu, ze Západu vůbec. Kromě ostatních, tady vynikal na příklad předák vlády v Sarajevě, dokonce i její předseda a ministr zahraničí, Haris Silajdžić (E.Herman: “Srebrenica Massacre“, 2011, str.43). Během svého turné po USA, Silajdžić 18.prosince 1992 vykládal o 128 000 zabitých Muslimech a o 30 000 znásilněných Muslimkách v „táborech smrti“ a v „znásilňovacích táborech“, o dětech s uťatými hlavami. Ale naštěstí ani CIA nenašla ty „tábory“ a ty „děti bez hlav“. Silajdžić tak zahájil „licitaci“ s obrovskými počty údajně znásilněných muslimských žen, které nebyly objektivně nikdy prokázány. Neúnavný Haris dokonce podle Agence France Press 26.listopadu 1994 dokonce prohlásil, že vinou Y. Jakashiho a generála M.Rose bylo zabito 70 000 Muslimů, následkem srbských akcí kolem „demilitarizovaného Bihaće, který byl ve skutečnosti centrem 5. sboru muslimsko-bosenské armády pod velením plukovníka Atifa Dudakoviće, který opakovaně vpadal, ničil a zabíjel v západních oblastech Republiky Srbské v BaH. Později bylo sděleno, že v bojích kolem Bihaće zahynulo ne 70 000, ale 1 000 (jeden tisíc!) Muslimů. Za tento obrat by se nemusel stydět ani sám Münchhausen, tedy baron Prášil.

Turecký prezident Erdogan a Haris Silajdžić při modlitbě ve Srebrenici (2015)

Jaké jen nepravdy, vlastně vyložené lži, veřejně sdělovali prezident Bill Clinton, Madeleine Albrightová, Tony Blair, Bernard Kouchner, Javier Solana, atd. atd. Vždyť Clinton v té době lhal dokonce pod přísahou (pro Američany je těžký zločin lhát pod přísahou - to lie under oath), když zapíral svůj „intimní“ vztah se slečnou Monikou Lewinskou. Pro tuto lež byl Clinton dokonce zbaven práva vystupovat jako advokát ve státe Arkansas (he was disbarred)! Neuvěřitelné lži šířil například v souvislostí s děním (1999) na Kosovu a Metochiji americký State Department (Ministerstvo zahraničí), když jeho David Scheffer, „létající velvyslanec pro válečné zločiny“ (Ambassador at large for war crimes) v květnu 1999 tvrdil, že je nezvěstných a asi mrtvých (feared dead) do 225 000, dokonce až 500 000 Albánců, mužů mezi 14 až 59 lety. Tady ani sám Clinton nebyl troškař, když 25.června 1999 před Bílým Domem na tiskové konferenci prohlásil, že na Kosovu leží desetitisíce povražděných Albánců. Nicméně článek americké novinářky M.Farleyové(11. listopadu 1999, Los Angeles Times) hlásil, že bylo dohromady objeveno 2 108 mrtvol všech národností a poctivý Alex Cockburn napsal dokonce článek „Kde jsou doklady o genocidě Albánců ?“ (Los Angeles Times, 29.října).

Jak jen Západ mohl hloupě věřit, nebo z propagandistických důvodů CHTĚL věřit, že v BaH zahynulo 250 000 až 300 000 hlavně Muslimů, aniž by se zeptal propagandistů ze Záhřebu nebo Sarajeva, odkud mají ta hrozná čísla. I když Clinton musel vědět, že se „zmenšil počet obětí“ i podle údajů na jaře v Sarajevu (1995) na kolem 145 000, a že americký čtyřhvězdičková generál Charles Boyd uváděl začátkem podzimu počty mrtvých všech národností na 70-100 000 (Foreign Affairs, září-říjen 1995), přece jen dezinformoval své spoluobčany během Daytonských jednání 27.listopadu 1995, že těch mrtvých v BaH bylo 250 000. Ministr obrany USA W.Perry prohlásil před Zahraničním Výborem kongresu 5.června 1995 „Podle našich nejpřesnějších výpočtů bylo těch mrtvých 150 000.“ A vůbec mu nevadilo, aby sdělil l8.října 1999 Sněmovně reprezentantů, že těch mrtvých za 3,5 roků války bylo přes 200 000. TAK KOMU MÁ PAK ČLOVĚK VĚŘIT !? (Poznámka NR: Dnes uvádí oficiální muslimské zdroje v Sarajevu, že všech padlých - muslimů, Chorvatů a Srbů - během války v letech 1992-95 bylo něco přes 98.000).

„Srbové nejsou jediní kriminálníci v konfliktu s nečistýma rukama“, napsal Allan Messie (Independent, 11.dubna 1993:

„Srbské násilnosti jsou přesvědčivě zveřejňovány, ale násilnosti proti nim nejsou. A tak bylo snadné ukázat, že jsou Srbové kriminálníci a vidět válku jen jako srbský expanzionizmus, i když bosenští Srbové původně požadovali pouze stejné právo na sebeurčení, které bylo dáno Slovincům, Chorvatům a Muslimům. Dívat se z bezprostředního kontextu na Srby jako na kriminálníky, mohlo by být i správné, ale z delší perspektivy tomu tak není.“
...

„Vždyť i samotní Srbové mají mnoho problémů, jako ulsterští protestanti, jako afričtí Burové, i jako Židé. Jako Židé, i oni mají „svěží, nedávnou“ paměť, která to ospravedlňuje. Srbové v BaH a v Chorvatsku se bojí, že zase budou oběti genocidy a etnických čistek jako během 1941-45. Skoro každá srbská rodina dosud oplakává někoho zabitého ustašovským vojskem chorvatského nacistického vůdce Paveliće. Jako čirou náhodou, byla jeho rodina právě uvítaná v Chorvatsku prezidentem Tudjmanem. Srbové si pamatují, že bosenští Muslimové dali Hitlerovi dvě SS divize, 13.SS divizi Handžár a část mužstva pro 21.SS kosovsko-albánskou divizi Skenderbeg. Pouze národy, jako tento anglický, bez hořkých dějinných zkušeností, mohou si nevšímat jejich přesvědčivosti…

Je příjemné, když si člověk může přečíst zprávy i té poctivé části západních medií. Zde je nutné znova připomenout střízlivou a kritickou zprávu, bez lží. člena americké vojenské zpravodajské služby podplukovníka Johna Sraye, jejíž název už hodně říká:“Prodej bosenské pohádky Americe. Kupče, dej si pozor ! (Foreign Military Studies Office, Ft Leavenworth, Ks, October 1995).

Autor znova našel zprávu Hugh McMannerse (The Sunday Times, 1.října 1995) „SRBOVÉ NENESOU VINU ZA MASAKR - Odborníci upozorňovali Spojené Státy, že minomet byl bosensko-muslimský.“ Ten minomet byl skutečně bosensko-muslimský, ale bomby a ochuzený uran pocházely na základě drzého podvodu z kriminálních zbraní NATO a padaly, ničily a zabíjely po celé Republice Srbské (RS v BaH). A začalo to 28.srpna 1995 po vražedné provokaci vlády v Sarajevu (velmi pravděpodobně uskutečněné při vědomí a podle instrukcí té špatné části Západu), nazvané MARKALE II s 37 mrtvými a 90 zraněnými.

Muslimský prezident Bosny a Hercegoviny Alija Izetbegović a hlava islamistů v BaH reis Cerić (levá barevná část fotomontáže) podle výpovědi chráněného svědka vedeného u ICTY v Haagu pod značkou GRM116 byli hlavními plánovači provokací a vraždění vlastních lidí pro propagandistické cíle své vlády.

Atentát na tržiště v Sarajevu - Markale II - masakr naplánovaný Izetbegovićem a Cirićem byl léta sváděn na Srby.

Během jara 2011 se objevila vynikající, nekomerční kniha Eduarda S.Hermana „THE SREBRENICA MASSACRE - Evidence - Context - Politics. Kniha má 300 stran, vydaná jako Creative Commons Attribution, Non-Commercial, No-Derivative Works 3.0 License (See <http://creativecommons. org/licenses/by-nc-nd/3.0/>; a viz http://creativecommons.org/licenses/by-nc-nd/3.0/legalcode. ).

Autor ji získal z internetu. Napsala ji intelektuální elita Západu, ta skutečná elita, která nelže, která nepíše a nemluví to, co její „šéfové“ vyžadují a za co jim ti jejich „šéfové“ platí. Ta skutečná elita se snaží ukázat pravdu, skutečnosti, i když uvádí, kolika lžemi byl svět zaplaven mainstreamovými prodejnými medii, různými „nevládními organizacemi“ Západu a vlastní země (placenými příliš často různými velvyslanectvími nebo fondacemi, na příklad v tom smyslu nechvalně známou Sorosovou). Vydavatelem knihy je významný americký univerzitní profesor Eduard S.Herman z Pensylvánie, odborník pro ekonomii, politickou ekonomie, media. Phillip Corwin byl vysokým politickým představitelem OSN v BaH. George Bogdanich je americký spisovatel, publicista, filmový režisér a producent (spolu s Martinem Letmayerem). Tim Fenton je IT profesionál z Oxfordu, dobře obeznámený s jihoslovanskou tematikou. Philip Hammond je docentem londýnské South Bank univerzity. Michael Mandel je profesor práva na York univerzitě v Torontu v Kanadě. V roce 1999 se pokoušel přesvědčit Tribunál ICTY v Haagu, aby vyšetřil a obžaloval politické vůdce NATO za jejich roli při bombardování Jugoslávie. Jonathan Rooper byl producent a režisér v BBC TV News, seznámený během 15 let o problémech Jugoslávie. George Szamuely je autorem a novinářem, který publikoval po Evropě a v USA. Byl vydavatelem časopisu „Spectator“ (London), literární přílohy časopisu „Times“ (London), „The National Law Journal“ (New York). Jeho kniha „Bomby pro mír“ má vyjít.

Gen. Mladić prochází osvobozenou Srebrenicí - záběr z norského dokumentárního filmu "Srebrenica - obětované město"

Roku 2011 se objevil ještě jeden film o Srebrenici, který nepříjemně překvapil a rozzlobil ty, kteří dezinformovali svět o tom, co se tam děje. Norská Televize ukázala dva filmy o Srebrenici norského režiséra a nezávislého novináře Ola Flyuma „Město, které se může obětovat“ a „Stopy ze Sarajeva“. Filmy byly hned vystaveny divoké kritice, protože zbořily ustálená tabu o „neozbrojené“ armádě Aliji Izetbegoviće a o osmi tisících „zabitých“ zajatců, civilů. Válka v BaH, jejímž následkem bylo úplné zničení socialistické Jugoslávie, dala ten stát a strategicky důležitou řeku Dunaj pod multinacionální dozor. Ola ukazuje i špinavou roli nositele Nobelovy ceny za mír Ahtisaariho, loutky Evropské unie (EU), NATO a USA, který umožnil odtržení, vlastně uloupení Kosova a Metochije od Srbska. Ahtisaarimu tuto špinavou roli přihrál „americký člověk“, generální tajemník OSN Kofi Annan… Oficiální Srbsko údajně odmítlo ten film koupit.

Bývalý prezident Republiky Srbská Krajina (RSK) Goran Hadžić před soudem ICTY v Haagu

V kopcích Fruška Gora byl 20.července 2011 zatčen“největším jestřábem vlády”, po víceletém pronásledování, bývalý prezident Republiky Srbská Krajina (RSK) Goran Hadžić. Bělehradskému režimu (prezident Boris Tadić) se hned ulevilo. Další překážka pro vstup do EU a do NATO, a aby do Srbska „začaly téct Med a Mléko“ byla odstraněna. Režim bez jakéhokoliv otálení hned předal Hadžiće do vězení v Haagu. Různá media, včetně našich českých, uv“největším jestřábem vlády”,eřejnila o něm hned snůšku negativních údajů. Tribunál v Haagu ho obžalovává za vraždy v RSK nesrbského obyvatelstva, za ničení jejich domovů a sakrálních objektů, za etnické čistky v oblasti Kninské Krajiny a Východní Slavonie kolem Vukovaru. ICTY pochopitelně neuvádí vpády chorvatských paramilitárních útvarů ZNG a MUP (jednotky Ministerstva vnitra) do RSK, za terorizov“největším jestřábem vlády”,ání, vyhánění až i vraždění tamního často většinového srbského obyvatelstva Kninské Krajiny, což trvalo do poloviny 1991. Pak ty vpády zastavil, po obnovení bojové pohotovosti 9. sboru JNA (Jihoslovanská Lidová Armáda) se sídlem v Kninu, plukovník Ratko Mladić.

ICTY vůbec nic neříká o vyhnání 230 000 až 250 000) Srbů z Chorvatska, o oloupení a zničení jejich majetků a o masakru více než 1 000 z nich (civilistů!) ze Západní Slavonie a Kninské Krajiny v květnu a srpnu 1995, během operací chorvatské armády „Bljesak“ (Záblesk) a „Oluja“ (Bouře), za pomoci bosensko-muslimských jednotek, všichni po zuby ozbrojeni Německem, USA, Iránem, Argentinou, atd., pod strategickým velením žoldáků, pronajatých penzionovaných amerických generálů, z Akciové společnosti (!) MPRI (Military Professional Resosusrces Incorporated), za pomocí NATO letectva (průzkum, zásobování, bombardování). Pochopitelně, téměř nikdo na Západě nebere v úvahu neuvěřitelně rozsáhlou genocidu Srbů v ustašovském Chorvatsku za války 1941-45, za ničení a zabíjení v oblasti Kninské Krajiny v genocidiím Nezávislém státe Chorvatsko (NDH). A prakticky nikdo si nevšímá toho, že z těch 250 000 vyhnaných Srbů z Chorvatska v roce 1995 se prakticky téměř nikdo dosud do Chorvatska nevrátil.

Chorvatský generál Gotovina s americkými plukovníky a generály z MPRI při plánování genocidní ofenzívy proti chorvatským Srbům

V souvislosti s obžalobou Gorana Hadžiće (bývalého prezidenta RSK, Republiky Srbská Krajina), kvůli událostem kolem Vukovaru v létě a na podzim 1991, soudní fraška ICTY zcela zapomněla, že chorvatský prezident Tudjman vyhnal srbsko-chorvatskou většinou (Chorvatská strana demokratické změny a Srbská demokratická strana) zvolila srbského starostu Vukovaru Slavka Dokmanoviće, který spáchal sebevraždu ve vyšetřovací vazbě v Haagu, v noci z 28. na 29.června 1998. Tudjman ho jako starostu ná“největším jestřábem vlády”,silím vyměnil za Marina Vidiće, člena své strany HDZ, která na volbách ve Vukovaru byla poražena a získala pouze 25% hlasů. Pochopitelně, Západ nic nehlásil o masakrech Srbů a o vraždách projihoslovanských Chorvatů ve Východní Slavonii (například elitního chorvatského šéfa policie v městě Osjek Josipa Reichla Kira), kolem Vukovaru, Borova Nasela. Při organizaci vyhánění a vražd Srbů významně „vynikli„ chorvatští předáci Branimir Glavaš (pozdější generál), Tomislav Merčep (významný likvidátor Srbů i v Pakracké Poljanje, kolem Gospiće - zatím za vraždy Srbů netrestán), Vladimír Šeks a další. 204.brigáda ZNG (Sbor národní gardy) tam utvořila Skupinu pro tiché likvidace.

Během bojů kolem Vukovaru, srbské paravojenské jednotky jako pomstu zavraždily u Ovčary nejen kolem 200 chorvatských členů ZNG, MUP a zajatých členů různých paravojenských jednotek ale i chorvatských civilů. Srbské zdroje toto odsoudily jako válečný zločin, zcela cizí vojenským dějinám a mentalitě srbského a černohorského národa, i když mezi zabíjenými byli i ti, kteří vraždili civilisty i vojáky, nejenom Srby, ale i pro jihoslovansky smýšlející Chorvaty.

V přehledu toho, co uskutečnila vláda v Bělehradě, ty „výsledky“ do dne zatčení Gorana Hadžiće, popsal Dr. Srdja Trifković, význámný srbský intelektuál, spolupracovník amerického časopisu o kultuře THE CHRONICLES:

... uskutečnění loutkové vlády; zničení ekonomie; zadlužený stát; masová nezaměstnanost; takřka likvidace do té doby srbské pýchy, armády; pozměňování dějin; vymývání mozků merionetskými medii pod státní kontrolou; rozdělení Srbů na vlastence a masu přisluhovačů EU a USA, kteří věří všemu, co se jim řekne; násilím odebrané teritorium Kosova a Metohije; země se oficiálně stává kolonií. Na seznamu přání (wishlist) EU a USA zůstává ještě pouze uznání Kosova za samostatný stát.

Tady je možno přidat, že se v té době chystala i „výprodej vody“ v Srbsku (bohužel, z části již uskutečněná). Zdalipak měl Dr. Srdja Trifković ve všem pravdu nebo to poněkud přehnal? Zde je nutno nezbytně uvést to, co řekl nezapomenutelný přítel Srbů, „Švýcar srbského srdce“, profesora kriminalistiky z Lausanne, Archibalda Reisse, a citovat pár vět, které napsal ve své útlé knížce „SLYŠTE, SRBOVÉ !“ v 1928, ve které seznámil svět se zločiny, které spáchala rakousko-uherská armáda v oblastech Srbska Mačva a Podrině, na nevinných srbských civilistech.

„Byl jsem s vámi, když jste byli v nouzi. Dělil jsem se s vámi o vaše utrpení a abych to mohl uskutečnit, obětoval jsem skvělý život a velmi krásnou kariéru, která hodně slibovala. Zamiloval jsem si vás, protože jsem viděl v těžkých chvílích váš národ v bitvách a v osudových chvílích, kdy se poznává skutečný charakter toho kterého národa… Nicméně jsem v“největším jestřábem vlády”,iděl i vaše chyby, které se hrozně ukázaly po válce. Některé vaše nedostatky, pokud je neodstraníte, budou zhoubné pro váš národ…Při vypočítávání vašich ctností nebudu moct mluvit o lidech, které vy nazýváte „inteligencí“. Jim se věnuji teprve v odstavcích pojednávajících o vašich nedostatcích. Na štěstí, většinu vašeho národa představují venkované, sedláci, ne tak zvaná „inteligence“.

Srbové v Bosně a Hercegovině (BaH) neměli štěstí s „vysokými“ představiteli Západu, kteří se chovali jako svrchovaní koloniální pánové. V protektorátu Čechy a Morana, okupovaném Němci, vládl všemocný „Reichsprotektor“, jeden z nich byl „krvavý“ Reinhard Hendrich, kterého čeští vlastenci zabili v 1942. V německých správních oblastech vládli „Gauleiteři“.

Paddy Ashdown

Asi nejhorší ze všech„Reichsprotektorů“ nebo „Gauleitervů“ toho Západu v BaH byl bývalý britský politik Paddy Ashdown (údajně člen během voleb poražené Liberální strany). Velikými hrozbami nutil vládu Republiky Srbské (v BaH), aby přiznala Západem utvořené smyšlenky, dezinformace o dění kolem Srebrenici a aby se zřekla výsledků svého vlastního vyšetřování o těchto událostech. Dalším Reichsprotektorem byl Rakušan (pravděpodobně germanizovaný Slovinec) Wolfgang Petritsch, pak další Rakušan (asi zase slovanského původu) Valentin Inzko. První západní Reichsprotektor byl Španěl Carlos Westendorp, známý svými postupy proti srbským politickým stranám během voleb v 1996 a pak i tím, že nechal vyhodit profesora Šešelje z inaugurace prezidenta Republiky Srbské(BaH) v Banja Luce (1998).



Bez přehánění lze říci: Běda i nevinnému Srbovi, který se dostane do rukou Trestného tribunálu pro válečné zločiny ICTY v Haagu. Tady je vhodné si vzpomenout na starou pravdu ještě z dávných dob tureckého bezpráví v Srbsku: Kadija (turecký soudce) tě žaluje, kadija tě i odsuzuje! Tady je ještě dobré si přečíst i kapitolu George Samuely: „Zneužití důkazů svědků v Haagu“ (E.Herman: Masakr v Srebrenici, 2011, str. 53 a dále).

Kapitola začíná takto:

„Mezinárodní trestní tribunál pro někdejší Jugoslávii (ICTY) sehrál rozhodující roli při vzniku oficiálního ortodoxního pojetí událostí v Srebrenici. Platné předpoklady ICTY jsou shodné s NATO státy a s institucemi, které zajišťují většinu financování (ICTY), hlavně vláda USA, která také vybrala většinu původního osazenstva. Podle těch předpokladů, které se objevily ještě před nějakým vůbec významným hodnocením o příčinách a o vedení války v bývalé Jugoslávii, Srbové byli podněcovatelé těch válek; Srbové byli pachatelé genocidy; Srbové na rozdíl od jakékoliv jiné etnické skupiny za válek páchali zvěrstva jako výraz státní politiky; Srbové byli kriminálníci, kteří vykonávali zločinecké rozkazy zločineckého vedení; a Srbové musí být donuceni přiznat své viny, aby se káli za své hříchy… ICTY otevřeně sledoval politické cíle na škodu legálních postupů, které už dávno před tím přijaly ty státy Západu, které utvořily a finančně zajistily právě tento ad hoc tribunál“

Budova věznice a soudu ICTY v Haagu

Svou nepoctivou činností se ICTY podařilo zlikvidovat část srbské vedoucí politické i vojenské elity a udělat z ní kriminálníky. Copak není divné, že byli Srbové do osmdesátých let 20 století pokládáni za statečné, hrdinské, věrné a poctivé - a pak se najednou stali vzory zla, a jako takové je Západ (Německo, USA) ukazuje i ve filmech.

Hlavní prokurátoři ICTY Richard Goldstone, Louise Arbourová i Carla del Ponte, byli vzhledem ke své zaujatosti proti Srbům, jeden horší než ten druhý. Ani pozdější hlavní prokurátor, belgický právník Serge Brammertz, se nezdál být lepším. Pouze Carla del Ponte, možná pod vlivem výčitek svědomí, už jako velvyslankyně v Argentině, odhalila hrůzné zločiny UÇK, zločinecké organizace kosovských Albánců, v souvislosti s vraždami zajatých Srbů a Romů, kvůli získáni jejich orgánů, které pak prodávali k transplantacím. A bez pochyby hlavní organizátor těch zločinů, Hashim Thaçi, je teď prezidentem “státu” Kosovo, kterého chrání i teď jeho “šéfové” z USA a EU, jako kdyby Rada Evropy už jednou nepřijala zprávu o těch jeho zločinech od švýcarského vyšetřovatele Dicka Martyho. Zdali by Spojené Státy přijaly jako prezidenta spřátelené země gangstera Al Caponeho z Chicaga nebo podobného mordýře?

Profesor právnické fakulty university v Torontu Michael Mandel takto popsal 12.dubna 1999 zločiny organizace NATO, jakož i činnost ICTY. 

1.) zločin proti lidskosti (vlády států organizovaných v NATO jsou mnohem vice odpovědné za smrt a ničení na Kosovu a v Srbsku, nežli srbská armáda a UÇK).
2.)zločin proti mezinárodnímu právu a chartě OSN (toto znamená i odsouzení ICTY).
3.) zločin proti historii (znamená cynické a revizionistické chápání pojmu holocaust a degradace pojmu genocida, aby se ospravedlnila agrese. Profesor Mandel, jako Žid, toto vnímá obzvláště intenzivně. “Jak může vůbec někdo vážně přirovnávat Srby k nacistům”, táže se professor Mandel).
4.) zločin proti pravdě  -  tady profesor Mandel praví

“To já mluvím o vás, media, která zveřejňujete každý od samotného začátku od NATO připravený výmysl jako pravdu, abyste vyjádřila souhlas s agresí. Do této chvíle jste se projevila, že jste jen trochu víc než nástroj propagandy Pentagonu…”. 

Nemůžete-li dojít k demokracii, demokracie přijde k vám

Obžalobu proti zločinům NATO proti Srbsku na 38 stránkách textu připravil a předal 3.května 1999. Tribunálu ICTY i známý řecký skladatel Mikis Theodorakis.

ICTY, z docela průhledných důvodů (diktát USA) zcela pozměnil základní princip Mezinárodního vojenského tribunálu v Norinberku (1946), který za hlavní a nejhorší zločin pokládal zločin proti míru, a to “plánování, přípravy, zahájení a vedení útočné války, nebo války na základě porušení mezinárodních smluv, paktů nebo záruk.” A toto přece neodpovídalo chystaným agresivním cílům tehdejších tvůrců politiky USA, které v době zrodu ICTY v 1993 zastupovala při OSN Madeleine Albrightová, budoucí významný zločinec proti míru v Jugoslávii (podle principů Tribunálu v Norinberku). Ale sám nápad na založení ICTY zveřejnil už v srpnu 1992 ministr zahraničí Kohlovy vlády sjednoceného Německa Klaus Kinkel, o kterém bývalý důstojník německé armády Erich Schmidt-Eenboom (“Der Schattenkrieger - Klaus Kinkel und der BND”, Düsseldorf, 1995) píše, jak Kinkel a jeho německá zpravodajská služba BND chystala zničení Jugoslávie. A Kinkel byl dobrým žákem zločince proti míru Hans-Dietricha Genschera. Německo bylo v té době motorem pro rozbití Jugoslávie a autorem dělání ze Srbů zločince. Srby bylo nutno potrestat, protože pomáhali ve dvou porážkách Německa. Rada Bezpečnosti (RB) OSN svou rezolucí č. 827 v květnu 1993 založila ICTY jako ad hoc Tribunál, i když Rada Bezpečnosti pro toto neměla kompetenci. Německý nositel Nobelovy ceny za literaturu Günter Grass a řada jiných, pokládají Genschera a vládu kancléře Kohla za spoluviníky rozpadu Jugoslávie a tím i za krvavé balkánské války té doby.-

“Nikdo se neodvážil obžalovat za politickou odpovědnost tehdejší vládu Kohla a Genschera. A to navzdory tomu, že uznala jako samostatné státy Chorvatsko a Slovinsko, neopodstatněně a zbrkle”. 

Když bylo opakovaně vytýkáno Tribunálu ICTY, že jsou zatýkáni a odsuzováni pouze srbští předáci pro jejich účast ve zločinech během války, zatím co Izetbegović a Tudjman vůbec nebyli obžalování nebo potrestáni, ICTY odpověděl, že se i o nich sbírá materiál k obžalobě, ale že oba jaksi zemřeli v mezidobí přirozenou smrtí.

Způsob zatýkání jednoho srbského důstojníka na požadavek ICTY byl obzvlášť špinavý. Náčelník generálního štábu VRS (Vojska Republiky Srbské BaH), general Momir Talić se účastnil s ministrem obrany RS Manojlem Milovanovićem na širší konferenci vysokých štábních důstojníků ve Vídni o zklidnění situace v BaH, kterou organizovala Rakouská vláda, tamní Vojenská akademie a OBSE. Talić dostal od vlády Rakouska vízum, osobní zabezpečení a
nutné záruky. Ale nevěděl, že ICTY právě v té době vydal zapečetěný (tajný) příkaz k jeho zatčení (sealed indictment). A tak v polední přestávce conference (25.srpna 1999), když se podávala káva, byl Talić zatčen a okamžitě odeslán do Haagu. Od zatčení se ihned distancoval přítomný velitel SFOR v BaH americký generál M. Willcock. Talić se před tím se svými kolegy ze SFORu kamarádil. Zdalipak to svinstvo udělal někdo z vlády Rakouska? Copak ta událost nedělá z mezinárodní scény Západu hnojiště? Generál Talić ve vězení onemocněl (tumor mozku) a “milosrdný” ICTY ho chvíli před smrtí pustil domů do Srbska, aby tam zemřel (2003) a ne ve vězení. I tuto událost si nutno zapamatovat, když se budou psát dějiny ICTY. A že Věčná Pravda potrestá organizátory této špíny.

Profesor běhelradské university Milan Bulajić, autor knihy “O úloze Vatikánu při rozbití juhoslovanského státu” (1994) upozornil autora knihy o ještě jednom velikém podvodu v souvislosti s událostmi v někdejší Jugoslávii. Profesor De Paulovy university v Chicagu, Egypťan a pravověrný muslim Sharif Bassiouni, byl odpovědný za přípravu materiálu pro OSN o válečných zločinech. Srbské úřady mu podle Bulajiće dvakrát (možná dokonce i třikrát) poslaly požadované údaje, ale on je NEPOSLAL dál, takže byla jeho zpráva pro OSN BEZ srbských údajů o zločinech, spáchaných proti Srbům v BaH, v Chorvatsku a ve Slovinsku.

Podle norimberského postupu, rozkaz nadřízeného neospravedlňuje válečné zločiny podřízeného. Zatím ICTY neměl tolik zájmů ohledně zločinů poměrně níže postavených pachatelů, kteří je přímo vykonali. Protože vykonávali rozkaz, jejich zločiny byly podle ideologie ICTY do jisté míry pochopitelné, dokonce i odpustitelné. ICTY pokládá za zločiny pouze ty, které jsou následkem genocidního plánu, připraveného politickými vůdci. Ohledně dokazování zločinů ICTY podceňuje soudní nálezy a mnohem větší pozornost věnuje svědectví očitých svědků, i když je to nejméně spolehlivý způsob při dokazování.

Upozorňuje-li svědek obhajoby na rozpor, kontradikci při svědčení, soudce ICTY ho může a smí napomenout, aby přestal obtěžovat. Protože nemůže (nesmí) popírat to, co říká svědek, možnost obžalovaného, obzvláště srbského obžalovaného, že rozsudek znamená zproštění viny, osvobození, se rovná prakticky nule. Proto je nejlepší způsob, jak docílit mírnější trest solidní přiznání, které odpovídá povídačce ICTY. A tak přiznání dává nepopiratelný důkaz o strašných zločinech a činí zcela nepotřebným jakýkoliv poctivý soudní proces, důkazový materiál. Tady je dobré si vzpomenout, jako příklad, jak během zločineckého NATO bombardování Svazové Republiky Jugoslávie (Srbsko + Černá Hora) v roce 1999 západní media přinesla zprávu albánských očitých svědků, že Srbové povraždili 700 Albánců a jejich mrtvoly pak naházeli do šachet dolu Trepča. Jeden anglický novinář dokonce tvrdil, že v blízkosti nějaké šachty cítil prý nepříjemný zápach z mrtvol… Ale už 12.října 1999. Kelly Moore (spolupracovnice ICTY) hlásila, že v té šachtě dolu Trepča nebyly nalezeny žádné mrtvoly, ani zbytky po nich. Tomu konečně odpovídal i článek D.Pearla a R.Blocka ve Wall Street Journal (31.prosince 1999):

Válka na Kosovu byla surová, rozhořčená a divoká. Genocida to ale nebyla. Povídání o masových surovostech vznikala a přecházelo se přes ně s nedostatečnými důkazy. Žádné mrtvoly nebyly v šachtě dolu…”

Tribunál pro válečné zločiny, ono ICTY, není Norimberk z roku 1946. ICTY jsou spíše stalinské čistky z třicátých let, dosud ale bez trestů smrti. Nepočítáme-li ale nemalý počet Srbů (dosud 13!!), kteří zemřeli během soudního procesu v Haagu, ve vězení nebo ve vyšetřovací vazbě v Scheveningenu, nebo dokonce i během zatýkání…

Dvě ženy bez svědomí a výčitek - Hillary Clintonová a Madeleine Albrightová

Kdo se dověděl podrobněji o projevu Hillary Clintonové 31.srpna 2016 na Národním kongresu Americké legie s heslem o světě “benevolentní globální hegemonie” USA, musel si uvědomit, že by zvolení v roce 2016 této dámy za prezidenta USA znamenalo pokračování ve zbytečných krvavých válkách a zbytečném chaosu v dalších oblastech. Vždyť paní Hillary nazývali ve své době,  kdy byla ministrem zahraničí USA, když vládl první 4 roky prezident Obama, “největším jestřábem vlády”. Jaká by asi byla “spravedlnost” Tribunálu ICTY v Haagu, jak by mohl dopadnout soud s generálem Mladićem, kdyby se paní Hillary Clintonová stala prezidentkou USA. Jako malé osvěžení paměti: paní Hillary v roce 2002 hlasovala v senátě pro válku (tj.napadení) a vlastně zničení státu Irák a v roce 2011 jako ministr zahraničí USA se velmi “zasloužila” o bombardování a zničení státu Libye.