Jan Campbell1. 9. 2015 Vaše věc
Diskuze o cestě prezidenta Zemana do Číny trvá, nehledě na migrantskou problematiku a k nám se přibližující podzimní tsunami dat, čísel a dění na různých bojových frontách. Všechny tyto bojové fronty, známé, méně známé, nebo zcela neznámé mají jedno společné: Peníze.
V pokračování posledních zveřejněných příspěvků zvaných „Goya a prezident Zeman“ nebo „Cesta do Číny: Zeman je symbolem konce politické lži“ si dovoluji dnes představit několik čísel ve spojení s Čínou, USA a Ruskou federací. Čísla dovolují tvrdit, že cesta do Číny prezidenta Zemana je nejenom symbolem konce politické lži, ale také symbolem konce lži s čísly. Nebude od věci, kdyby si pan prezident nechal prověřit čísla a dal vypracovat dopadovou analýzu pro potřeby MZV a MPO ČR. To proto, že dopady na život v Evropě budou citelné, na druhé straně proto, že si nedělám nárok na absolutní pravdivost čísel. Ta se opírají o veřejně dostupné prameny, včetně Alexandra Zapolskise (Washington – Regnum), které ale nemohou ani při odchylkách změnit trend rozvoje a dění ve světě.
Po turbulencích na burzách v minulém týdnu lze očekávat, že čínská měnová politika bude mít vliv na úrokovou politiku amerického FED, a tím i na Evropu. Dále lze očekávat, že turbulence minulého týdne byly pouze jedním z mnoha bojových cvičení mezi Čínou a USA, při kterém svoji roli hraje i Ruská federace. O této roli dnes nebude řeč, i když se jedná o strategickou záležitost jak pro Rusko, tak i Evropu, a tím i ČR.
Předpokládám, že velká většina čtenářů ví o významu zahraničních investic, jejich výhodách a nevýhodách. Nebudu se rozepisovat o výhodách. O nich mluví a píší především politici a lidé ne vždy kriticky myslící. Mezi nevýhody zahraničních investic, jak to krásně dokazují banky působící v ČR, pan Bakala a další, patří očekávání zisku investory. Investice totiž nikdy nebyla, není a nebude dárkem. Učme se proto u velkého spojence USA i proto, že český podnikatel, až na několik výjimek, je velice konzervativní, co se týče investic v zahraničí. Dává přednost prodeji, před investicí. O politicích nemluvě.
Za prvních 15 let po americkém „vítězství“ ve studené válce uskutečnily USA přímé investice ve světě ve výši 4,6 trilionů USD. To je přibližně 19,1 procent všech zahraničních investic na Planetě. Druhé místo zaujímá Velká Británie (12%), třetí Francie (8%).
Z geografického pohledu jsou vidět americké investice ve190 zemích světa. Z nich se těší americkým investicím v USD jako první Velká Británie (426,4 miliard), Holandsko (412,1 miliard), Kanada (250,6 miliard), Luxemburg (144,2 miliard), SRN (100,6 miliard), Austrálie (106,4 miliard). Na jakém místě je ČR jsem nezjišťoval. V každém případě investiční suma vypovídá o vážnosti spojence USA, a výši možného zisku. Ten se pro USA pohybuje podle bilancí největších amerických investičních fondů mezi 23−28% ročně. Našinec si to může srovnat s úrokem svých vkladů nejenom v penzijním fondu, nebo na účtu ve své bance, a bude mu bez další pomoci zcela jasná osobní úroveň finanční gramotnosti.
Představit si, co si vydělají američtí investoři na Evropě, dovoluje číslo 46,7%. Takový podíl má Evropa na celkových amerických investicích. Asie a Blízký Východ mají podíl ve výši 26,5%. Jednoduchý výpočet pravděpodobného zisku z uvedených dat dovoluje předpokládat jako minimum 1,28 trilionů USD ročně. To je zhruba polovina ruského ročního hospodářského produktu v roce 2013. Jaký opravdový výsledek bude mít Ruská federace za rok 2014 a 2015 se již tak lehko nedovíme, protože se nacházíme v době příprav na větší boj.
Pominu-li hodnotit tři základní chyby amerického investování a rozhodování (1. přenos výroby to Číny, Taiwanu, Malajsie a Singapuru, 2. přechod amerického hospodářství na spotřebu (konsum) a služby, a 3. neschopnost investorů ocenit kvalitu času, schopnosti a ambice Číňanů), a vezmu-li v úvahu celkový peněžní objem na Planetě, obraz dostává kontury, které mohou mnohým způsobit hluboké vrásky nejenom na čele.
Pro informaci uvádím, že přibližný celkový peněžní objem na Planetě představuje 71,5 trilionů USD. Z nich 70,4 trilionů se vztahuje na 50 nejsilnějších zemí. Jednotlivě to znamená, například: USA – cca 12 trilionů, SRN – 2,8, Velká Británie – 2,4, Francie – 1,9, Itálie – 1,4, Španělsko – 1,1. Ruská federace 0,58 trilionů USD. Čína vede ligu s odstupem a peněžním objemem ve výši přibližně 22 trilionů. To znamená, prakticky tolik, kolik mají USA a EU dohromady, přičemž se nesmí zapomenout dynamika růstu peněžní masy. Ještě před šesti roky byl peněžní objem Číny dvakrát menší.
Kdyby neplatilo staré přísloví – Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá – dalo by se věřit, že budoucnost globalizovaného, tj. jediného společného finančního prostoru, bude růžová. Opak je však pravdou. 31,25% všech peněz na Planetě patří Číně. Pouhých, maximálně 17% patří USA. Přitom nelze nevidět, že podíl Číny roste i nehledě na zpomalený hospodářský růst a poslední turbulence způsobené devalvací Rinmimbi. Předpokládaný hospodářský růst Číny ve výši 7% představuje totiž přírůstek čínské peněžní masy o celých 1,3 trilionů USD. To je přibližně tolik, kolik vyprodukují Jižní Korea, Saudská Arábie, Irán nebo dokonce Austrálie. Podíl USA klesá nehledě na kvantitativní uvolňování, války a zbrojení. Nehledě na kreativní účetnictví, které se mimo jiné bojí svého konkurenta ve startovním bloku, jako čert svěcené vody, multidimenzionálního účetnictví.
Přidám – li do úvahy skutečnost, že Čína za posledních šest let investovala v zahraničí přibližně 113 miliard USD, přibližně tolik, kolik USA investovali do SRN, nabízí se další důležitá otázka. Jaký je rozdíl mezi filozofií investování Číny a USA? Odpověď je jednoduchá a dokazatelná. Čína investuje v zahraničí do reálných sektorů hospodářství, například do přístavů, silnic, výrobních závodů. USA investují většinové do spekulativních sektorů, tj. především do akcií. Z tohoto rozdílu ve filozofii investování v zahraničí vyplývá také jednoznačně, že čínská zahraniční investice má podstatně vyšší reálnou hodnotu, než je hodnota investice v nominálních penězích.
Z hlediska geografického a tím i geopolitického není divu, že Čína je, co se týče svého hospodářsko – politického vlivu v regionech, jako na příklad ATP, Afrika a část Jižní Ameriky, rovnocenným soupeřem USA, v některých případech již lídrem, před USA. Není proto divu, že se USA snaží dostat zisky zpět do USA, do svého hospodářství, aby mohly alespoň statisticky dokázat růst hospodářství a udržely burzy v klidu. V Číně je tomu zcela naopak. Nepotřebuje dostat domů zisky ze svých zahraničních investic, protože má doma peněz více než dost. To znamená, Čína hledá příležitosti k investování v zahraničí, nehledě na velké investice doma, a minimálně trojnásobné zvětšení domácího trhu a spotřeby. Hledání příležitostí k investování v zahraničí je velkou výzvou a nebezpečím pro USA. Proč?
Jestliže se uskuteční zahraniční investice ve výši 500 miliard USD ohlášených Národní bankou Číny během příštích pěti let, tak se zvětší objem peněžní masy Číny tak, že USA se dostanou do pozadí. To dnes neuvažuji o tom, že Čína je schopna, jak to dokazuje poslední turbulence na burze, investovat celkově až pět krát více, než oficiálně vyhlášeno. A tady končí, jak se nechá lehce dedukovat z argumentu, legrace pro všechny v Evropě a USA. Když končí legrace a humor, začíná jít o život. I USD. A tak tomu je, již i dnes.
Kdo by nebyl autorem, nebo spoluautorem turbulencí na burzách v minulém týdnu, není podstatné. Skutečností je, a na představitelnou dobu zůstane, že FED již není tak svobodný ve svém konání, jako byl doposud. O ECB nemluvě. Proto očekávám rozšíření bojového pole na Ukrajině o pole čínsko – americké finanční, ve kterém se bude objevovat role Ruské federace ještě markantněji, a pro laika srozumitelněji. Tři hlavní scénáře nabízí tato neúplná rozvaha:
Za prvé: USA udělají vše, co je v jejich silách a možnostech, aby zabránily další expanzi čínských investic v zahraničí. K tomu jim bude sloužit chaos a teror nejenom na Blízkém Východě a Ukrajině, ale i v Africe. Kolaterální škodu utrpí Turecko, Irák se bude transformovat do menších jednotek, tak zvaný Islámský stát bude žít i při bombardování. Hedvábnou cestu – silniční a železniční, stejně jako vodní, se budou USA snažit udělat nesjízdnou. Proto i EU bude mít kolaterální škodu.
Za druhé: USA udělají vše proto, aby byla podepsána TTIP s EU. To proto, že TTIP dovolí USA spojit svoji hospodářskou sílu (17 trilionů USD) se silou EU (16 trilionů USD). Výsledkem bude naděje na prodloužení života USD a na lepší bojovou kondici, která je nutná pro boj s Čínou. Aby mohla být podepsána smlouva TTIP v klidu, nedostane EU čas k oddychu na Ukrajině. Její znovuzrození, v jakékoli formě, bude platit, jak jsem již v jiných příspěvcích argumentoval, EU a Ruská federace. To proto, že USA vědí, že Ruská federace Ukrajinu bez boje neodevzdá. Vojenští byrokraté NATO ví, že přímý boj s Ruskou armádou může znamenat konec NATO, a tím i konec jejich vysoce placených míst a pohodlí.
Za třetí: USA budou i nadále dělat vše, co je v jejich silách, a silách jí placené páté a nevím ještě kolikáté kolony, aby se Ruská federace rozpadla. A když ne již rozpadla, tak se alespoň trvale oslabovala v naději, že přijde nová příležitost pro mladou generaci. Oslabená, nebo slábnoucí Ruská federace v tomto kontextu nebude moci lehce aspirovat na rovnoprávnost ve vztahu k Číně. Ve světě peněz a korupce se tak může objevit naděje na spolupráci USA s Čínou proti Ruské federaci. Ta má všechno potřebné přírodní bohatství i pro dobu post – ropovou, včetně pitné vody. Voda se totiž již během posledních několika desetiletí stala předmětem analýz a strategických příprav na migrační vlnu, úpadek zemědělství a lokální boje v regionu Střední Asie. Obyvatelstvo Střední Asie může totiž migrovat pouze do části Kazachstánu s funkcí přestupní stanice, na cestě do Ruské federace. Ta je jedinou zemí schopnou přijmout migranty i v budoucnosti. O tom možná příště.
V pokračování posledních zveřejněných příspěvků zvaných „Goya a prezident Zeman“ nebo „Cesta do Číny: Zeman je symbolem konce politické lži“ si dovoluji dnes představit několik čísel ve spojení s Čínou, USA a Ruskou federací. Čísla dovolují tvrdit, že cesta do Číny prezidenta Zemana je nejenom symbolem konce politické lži, ale také symbolem konce lži s čísly. Nebude od věci, kdyby si pan prezident nechal prověřit čísla a dal vypracovat dopadovou analýzu pro potřeby MZV a MPO ČR. To proto, že dopady na život v Evropě budou citelné, na druhé straně proto, že si nedělám nárok na absolutní pravdivost čísel. Ta se opírají o veřejně dostupné prameny, včetně Alexandra Zapolskise (Washington – Regnum), které ale nemohou ani při odchylkách změnit trend rozvoje a dění ve světě.
Po turbulencích na burzách v minulém týdnu lze očekávat, že čínská měnová politika bude mít vliv na úrokovou politiku amerického FED, a tím i na Evropu. Dále lze očekávat, že turbulence minulého týdne byly pouze jedním z mnoha bojových cvičení mezi Čínou a USA, při kterém svoji roli hraje i Ruská federace. O této roli dnes nebude řeč, i když se jedná o strategickou záležitost jak pro Rusko, tak i Evropu, a tím i ČR.
Předpokládám, že velká většina čtenářů ví o významu zahraničních investic, jejich výhodách a nevýhodách. Nebudu se rozepisovat o výhodách. O nich mluví a píší především politici a lidé ne vždy kriticky myslící. Mezi nevýhody zahraničních investic, jak to krásně dokazují banky působící v ČR, pan Bakala a další, patří očekávání zisku investory. Investice totiž nikdy nebyla, není a nebude dárkem. Učme se proto u velkého spojence USA i proto, že český podnikatel, až na několik výjimek, je velice konzervativní, co se týče investic v zahraničí. Dává přednost prodeji, před investicí. O politicích nemluvě.
Za prvních 15 let po americkém „vítězství“ ve studené válce uskutečnily USA přímé investice ve světě ve výši 4,6 trilionů USD. To je přibližně 19,1 procent všech zahraničních investic na Planetě. Druhé místo zaujímá Velká Británie (12%), třetí Francie (8%).
Z geografického pohledu jsou vidět americké investice ve190 zemích světa. Z nich se těší americkým investicím v USD jako první Velká Británie (426,4 miliard), Holandsko (412,1 miliard), Kanada (250,6 miliard), Luxemburg (144,2 miliard), SRN (100,6 miliard), Austrálie (106,4 miliard). Na jakém místě je ČR jsem nezjišťoval. V každém případě investiční suma vypovídá o vážnosti spojence USA, a výši možného zisku. Ten se pro USA pohybuje podle bilancí největších amerických investičních fondů mezi 23−28% ročně. Našinec si to může srovnat s úrokem svých vkladů nejenom v penzijním fondu, nebo na účtu ve své bance, a bude mu bez další pomoci zcela jasná osobní úroveň finanční gramotnosti.
Představit si, co si vydělají američtí investoři na Evropě, dovoluje číslo 46,7%. Takový podíl má Evropa na celkových amerických investicích. Asie a Blízký Východ mají podíl ve výši 26,5%. Jednoduchý výpočet pravděpodobného zisku z uvedených dat dovoluje předpokládat jako minimum 1,28 trilionů USD ročně. To je zhruba polovina ruského ročního hospodářského produktu v roce 2013. Jaký opravdový výsledek bude mít Ruská federace za rok 2014 a 2015 se již tak lehko nedovíme, protože se nacházíme v době příprav na větší boj.
Pominu-li hodnotit tři základní chyby amerického investování a rozhodování (1. přenos výroby to Číny, Taiwanu, Malajsie a Singapuru, 2. přechod amerického hospodářství na spotřebu (konsum) a služby, a 3. neschopnost investorů ocenit kvalitu času, schopnosti a ambice Číňanů), a vezmu-li v úvahu celkový peněžní objem na Planetě, obraz dostává kontury, které mohou mnohým způsobit hluboké vrásky nejenom na čele.
Pro informaci uvádím, že přibližný celkový peněžní objem na Planetě představuje 71,5 trilionů USD. Z nich 70,4 trilionů se vztahuje na 50 nejsilnějších zemí. Jednotlivě to znamená, například: USA – cca 12 trilionů, SRN – 2,8, Velká Británie – 2,4, Francie – 1,9, Itálie – 1,4, Španělsko – 1,1. Ruská federace 0,58 trilionů USD. Čína vede ligu s odstupem a peněžním objemem ve výši přibližně 22 trilionů. To znamená, prakticky tolik, kolik mají USA a EU dohromady, přičemž se nesmí zapomenout dynamika růstu peněžní masy. Ještě před šesti roky byl peněžní objem Číny dvakrát menší.
Kdyby neplatilo staré přísloví – Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá – dalo by se věřit, že budoucnost globalizovaného, tj. jediného společného finančního prostoru, bude růžová. Opak je však pravdou. 31,25% všech peněz na Planetě patří Číně. Pouhých, maximálně 17% patří USA. Přitom nelze nevidět, že podíl Číny roste i nehledě na zpomalený hospodářský růst a poslední turbulence způsobené devalvací Rinmimbi. Předpokládaný hospodářský růst Číny ve výši 7% představuje totiž přírůstek čínské peněžní masy o celých 1,3 trilionů USD. To je přibližně tolik, kolik vyprodukují Jižní Korea, Saudská Arábie, Irán nebo dokonce Austrálie. Podíl USA klesá nehledě na kvantitativní uvolňování, války a zbrojení. Nehledě na kreativní účetnictví, které se mimo jiné bojí svého konkurenta ve startovním bloku, jako čert svěcené vody, multidimenzionálního účetnictví.
Přidám – li do úvahy skutečnost, že Čína za posledních šest let investovala v zahraničí přibližně 113 miliard USD, přibližně tolik, kolik USA investovali do SRN, nabízí se další důležitá otázka. Jaký je rozdíl mezi filozofií investování Číny a USA? Odpověď je jednoduchá a dokazatelná. Čína investuje v zahraničí do reálných sektorů hospodářství, například do přístavů, silnic, výrobních závodů. USA investují většinové do spekulativních sektorů, tj. především do akcií. Z tohoto rozdílu ve filozofii investování v zahraničí vyplývá také jednoznačně, že čínská zahraniční investice má podstatně vyšší reálnou hodnotu, než je hodnota investice v nominálních penězích.
Z hlediska geografického a tím i geopolitického není divu, že Čína je, co se týče svého hospodářsko – politického vlivu v regionech, jako na příklad ATP, Afrika a část Jižní Ameriky, rovnocenným soupeřem USA, v některých případech již lídrem, před USA. Není proto divu, že se USA snaží dostat zisky zpět do USA, do svého hospodářství, aby mohly alespoň statisticky dokázat růst hospodářství a udržely burzy v klidu. V Číně je tomu zcela naopak. Nepotřebuje dostat domů zisky ze svých zahraničních investic, protože má doma peněz více než dost. To znamená, Čína hledá příležitosti k investování v zahraničí, nehledě na velké investice doma, a minimálně trojnásobné zvětšení domácího trhu a spotřeby. Hledání příležitostí k investování v zahraničí je velkou výzvou a nebezpečím pro USA. Proč?
Jestliže se uskuteční zahraniční investice ve výši 500 miliard USD ohlášených Národní bankou Číny během příštích pěti let, tak se zvětší objem peněžní masy Číny tak, že USA se dostanou do pozadí. To dnes neuvažuji o tom, že Čína je schopna, jak to dokazuje poslední turbulence na burze, investovat celkově až pět krát více, než oficiálně vyhlášeno. A tady končí, jak se nechá lehce dedukovat z argumentu, legrace pro všechny v Evropě a USA. Když končí legrace a humor, začíná jít o život. I USD. A tak tomu je, již i dnes.
Kdo by nebyl autorem, nebo spoluautorem turbulencí na burzách v minulém týdnu, není podstatné. Skutečností je, a na představitelnou dobu zůstane, že FED již není tak svobodný ve svém konání, jako byl doposud. O ECB nemluvě. Proto očekávám rozšíření bojového pole na Ukrajině o pole čínsko – americké finanční, ve kterém se bude objevovat role Ruské federace ještě markantněji, a pro laika srozumitelněji. Tři hlavní scénáře nabízí tato neúplná rozvaha:
Za prvé: USA udělají vše, co je v jejich silách a možnostech, aby zabránily další expanzi čínských investic v zahraničí. K tomu jim bude sloužit chaos a teror nejenom na Blízkém Východě a Ukrajině, ale i v Africe. Kolaterální škodu utrpí Turecko, Irák se bude transformovat do menších jednotek, tak zvaný Islámský stát bude žít i při bombardování. Hedvábnou cestu – silniční a železniční, stejně jako vodní, se budou USA snažit udělat nesjízdnou. Proto i EU bude mít kolaterální škodu.
Za druhé: USA udělají vše proto, aby byla podepsána TTIP s EU. To proto, že TTIP dovolí USA spojit svoji hospodářskou sílu (17 trilionů USD) se silou EU (16 trilionů USD). Výsledkem bude naděje na prodloužení života USD a na lepší bojovou kondici, která je nutná pro boj s Čínou. Aby mohla být podepsána smlouva TTIP v klidu, nedostane EU čas k oddychu na Ukrajině. Její znovuzrození, v jakékoli formě, bude platit, jak jsem již v jiných příspěvcích argumentoval, EU a Ruská federace. To proto, že USA vědí, že Ruská federace Ukrajinu bez boje neodevzdá. Vojenští byrokraté NATO ví, že přímý boj s Ruskou armádou může znamenat konec NATO, a tím i konec jejich vysoce placených míst a pohodlí.
Za třetí: USA budou i nadále dělat vše, co je v jejich silách, a silách jí placené páté a nevím ještě kolikáté kolony, aby se Ruská federace rozpadla. A když ne již rozpadla, tak se alespoň trvale oslabovala v naději, že přijde nová příležitost pro mladou generaci. Oslabená, nebo slábnoucí Ruská federace v tomto kontextu nebude moci lehce aspirovat na rovnoprávnost ve vztahu k Číně. Ve světě peněz a korupce se tak může objevit naděje na spolupráci USA s Čínou proti Ruské federaci. Ta má všechno potřebné přírodní bohatství i pro dobu post – ropovou, včetně pitné vody. Voda se totiž již během posledních několika desetiletí stala předmětem analýz a strategických příprav na migrační vlnu, úpadek zemědělství a lokální boje v regionu Střední Asie. Obyvatelstvo Střední Asie může totiž migrovat pouze do části Kazachstánu s funkcí přestupní stanice, na cestě do Ruské federace. Ta je jedinou zemí schopnou přijmout migranty i v budoucnosti. O tom možná příště.