12. 9. 2016 České národní listy
Václav Bělohradský ve svém článku“Národy ve věku komunikační hojnosti“, Právo 24. 8. 2016, vychází hned na začátku z naprosto scestného předpokladu, že „národ není něco přirozeně, evolučně vzniklého“, ale „kulturní konstrukt. …, lid vychovaný k jednotě masovými výchovnými prostředky moderního státu“.
Ve skutečnosti vědomí určité sounáležitosti lidí v jednotlivých národech na základě jazyka, kultury, obývaného území, mýtů, historie, ba i potřeb, včetně nutnosti bránit se nepřátelům, tu bylo v té či oné síle od středověku, přestože mocenské vrstvy, v zajetí přístupů katolické církve, rozvoji národů moc nepřály, naopak. Je hodné povšimnutí, že v případě protestantských zemí, v důsledku větší svobody, byla situace k rozvoji národů příznivější a tím i k jejich demokratizaci. Bělohradský se mýlí ve svém základním předpokladu o komunikační hojnosti v moderní době, která usnadnila vznik národů. Do 20. století žádná komunikační hojnost neexistovala. Jen tisk začal od první poloviny 19. století odrážet nálady, potřeby, ba i politické ambice jednotlivých národů, snažících se zbavit se absolutismu vlád a církví. Před částečným prosazením demokratických principů, lidé měli malé možnosti usměrňovat politiku ve svůj prospěch, což se odráželo v častých revoltách, které však přispívaly také k pocitu národní sounáležitosti, zvláště, když vládnoucí moc měla cizí původ. Původní politický význam pojmu národ, zahrnoval jen ty, kteří měli politická práva. S osvícenstvím začal zahrnovat všechny vrstvy. Byl to proces postupný, plný konfliktů s mocenskými vrstvami, ale nebyla to žádná revoluce shora či manipulace „prostředky moderního státu“. To by se snad dalo aplikovat až na Německo od poloviny 19. století. Války až do novověku byly záležitostí mocenských vrstev a rozvoji národů přispívaly hlavně svou absencí.
Právě proto, že kolektivita národů byla přirozená, výsledkem staletí trvajícího, historického a kulturního, stala se nezastupitelnou pro vytváření politické dimenze jako veřejné záležitosti. To pochopili mnozí osvícenci, spojujíce respekt pro jednotlivce s respektem pro společné potřeby a zájmy už poměrně významně kulturně integrovaných národů. To, s přijetím humanitních hodnot, do značné míry vytvořilo základ pro demokratickou orientaci, pro větší rovnost a spravedlnost. Jinými slovy, byl to jak odpor osvícenců k principu stavovské organizace společnosti jako dané Bohem, tak přesvědčení, že zanedbaná a vykořisťovaná většina lidí je zrovna tak schopná jako privilegovaná menšina a měla by mít právo na důstojný život a možnost své schopnosti rozvíjet ku prospěchu svému i společnosti. Osvícenci filosoficky formulovali to, co lidé cítili, po čem toužili, co bylo v zájmu jejich úrovně, v zájmu větší spravedlnosti. Vědomí určitého stupně kulturní, etnické a jazykové identity různých entit existovalo po staletí, podobně jako vědomí, že je záměrně potlačována mocenskými vrstvami, které měly oprávněný strach z možnosti, že neprivilegované vrstvy se domluví na tom, co je v jejich zájmu.
Osvícenci se svými demokratizačními idejemi, požadavkem důstojného života pro všechny, ovlivňovali hlavně střední vrstvy a inteligenci, občas i členy šlechty. Jejich role by se dala nazvat „komunikační“, ale v žádném případě nebyla spojena s podporou „vojenské mocí“, jak nastiňuje Bělohradský. Ale naopak mnoho osvícenců bylo obětí vládnoucí moci, která hluboce věřila ve své právo vládnout a v právo na svá privilegia. To se týkalo i českých vlastenců, ovlivněných nejen osvícenstvím, ale i znalostí české historie. Aby člověk toto vše pochopil, je nutné znát důkladněji historii a ne se chytat jen příhodných jednotlivostí a interpretovat je k obrazu svého poněkud spekulativního individualistického postmoderního vnímání světa.
Je nutné zdůraznit, že ‚národní entita‘ byla a zůstává nejširší komunitou, se kterou se ještě jednotlivci mohou smysluplně ztotožnit – zakořeněná v historii, jazyku, kultuře, tradicích, společných potřebách, vzdělání, zájmech a komunikaci. Na tom nic nemění skutečnost, že tyto pojmy nemají jednoznačný význam a že součástí národa mohou být lidé s různou délkou těchto kořenů, důležité je, aby přijali jazyk, kulturu, hodnoty, politickou orientaci národa, který je přijal. Jinak se stanou menšinovou destruktivní silou. Užší komunity nemají všechny rozměry potřebné k plnohodnotné politické participaci a činnosti. Většina lidí má také inklinaci inspirovat se a navazovat hlavně na to pozitivní vytvořené v minulosti v duchovní, sociální i materiální oblasti. Tato návaznost, postavená na znalostech, na vzdělání, je pro rozvíjení demokracie naprosto nezastupitelná. Jen marxisté, ekonomičtí liberálové a expansionisté všeho druhu, upírají, ignorují či dokonce potlačují důležitost nemateriálních dimenzí pro důstojný život lidí. Katolická církev, svou podstatou také globalistická, má hlubokou tradici opačného extrému. Relevantní je otázka, proč se v současnosti tolik útočí na pozitivní aspekty české historie.
Jako několikavrstevná entita, národ tedy nevznikl revolucí, jak tvrdí Bělohradský, ale postupným vývojem, často konfliktním, podmíněným tím, jak tlaky zdola rozšiřovaly svobodu pro většinu lidí a jak stoupala snaha lidí podílet se na řešení problémů týkajících se veřejných potřeb a zájmů. Stoupala i možnost jejich vzájemné komunikace o záležitostech, které se jich týkaly jako občanů. I utlačení lidé měli silný pocit, že mají právo na důstojnější život. Poukázání na francouzskou revoluci jako základ francouzského národa je také velmi nepřesné. Nebýt vyvraždění a pronásledování svobodomyslnějších hugenotů po dvě stě let před Velkou francouzskou revolucí, a nebýt netolerantního a asociálního katolického absolutismu francouzské šlechty, k revoluci ani nemuselo dojít. Tradice kompromisů v politice se jen těžko prosazovala.
Nechápu dost dobře ‚odvahu‘ Bělohradského pouštět se do kritiky Františka Palackého, T. G. Masaryka, Aloise Jiráska, když je zcela zřejmé, že je nemohl vůbec číst, jen opakuje názory, které se nám objevují v určité literatuře již desítky let s podtextem nepřátelství a pohrdání vůči českému národu. Na jedné mezinárodní konferenci v Londýně r. 1986 jeden mladý německý historik dokonce prohlásil, že žádný český národ neexistuje. O existenci německého národa neměl nejmenší pochybnosti - kritériem byla velikost a moc.
Bylo by poučné vědět, z jakých zdrojů Bělohradský čerpá. Zdá se, že přistupuje k realitě s určitou, v současnosti módní, nostalgií po uspořádání střední Evropy před rokem 1918 – četl vůbec nějaké solidní vědecké práce o tomto období? Rozpad Československa byl přirozený do míry, v níž v Evropě převážily nedemokratické, pohrdavé přístupy k menším národům a státům, v případě Německa agresivně expansivní. Je to přirozené? Má se jít vstříc přístupům, v nichž se ztrácí principy morality, humanity, demokracie, spravedlnosti, rovnosti? Za jakým účelem? Rozpad Rakousko-Uherska, z hlediska principů demokracie a spravedlnosti, byl daleko přirozenější než rozpad Československa, způsobený vnějšími tlaky a agresí.
Znalost historie ukazuje, že velké státy, říše, neměly o nic méně problémů než malé, ale měly tendenci je řešit expansí a útlakem, měly na to dost prostředků z daní a práce svých obyvatel, často násilím včleněných. Neblahé následky na nás dopadají do současnosti. Nebylo by na místě usilovat o více skutečné demokracie v Evropě a respektu k existenci i menších států a národů jako suverénních? Chce to jen jiný způsob myšlení a nepřijímat ideologické tlaky postmoderního a globalizujícího neoliberálního myšlení, kterému je cizí demokracie, rovnost a spravedlnost. Zdá se, že menší celky, národy i státy, pokud nejsou pod otevřenými či skrytými vnějšími tlaky, se lépe vypořádávají s řešením svých problémů ve prospěch veřejnosti. Každý národ, stát, má však jiné podmínky a možnosti a ty není možno ignorovat. Připomínka Marxova názoru, že lidé utíkali „od idiotismu rurálního života“ do měst, a otázka, zda to bylo přirozené, je téměř nesmyslná, neboť to byl útěk nucený, za chlebem. Byl to i důsledek politického a asociálního konservatismu a částečně rychlého růstu obyvatelstva. Ani města nebyla pro většinu lidí žádným rájem, naopak. Nejen vědecká, ale i krásná literatura, je toho dostatečným svědectvím, jen ji znát. Teprve více důrazu na demokracii a humanismus začal měnit realitu více ku prospěchu a úrovni většiny lidí. Mocenským nadnárodním korporacím je tato skutečnost čím dál více trnem v oku, a snaží se tento vývoj zvrátit zpět v zájmu svých závratných a nelegitimních zisků.
Bělohradský svému pojmu „společnost komunikační hojnosti“ dává přemrštěný význam. Méně by bylo více. Lidé jsou ve skutečnosti zahlceni nepodstatnými informacemi, které snad i záměrně odpoutávají lidi od efektivní politické účasti na veřejných záležitostech, neboť „komunikační hojnost“ postrádá rozlišení mezi tím, co je z hlediska celku, demokracie, spravedlnosti důležité a co ne. Postrádá schopnost přispívat k tomu, aby lidé rozuměli světu, ve kterém žijí, což je jedna ze základních podmínek demokracie. Jak by mohla „tekutá, otevřená společnost“ „v globální mediální krajině“ efektivně komunikovat a spolupracovat, když je zcela evidentní, že v této společnosti by scházela stabilita, bezpečnost? Nebylo by nic politicky závažného, čemu by lidé rozuměli, co by je v dlouhodobější perspektivě spojovalo. Taková společnost by skutečně byla atomizovaná, desorientovaná, politicky nevzdělaná, konfliktní, neschopná se na něčem dohodnout, neboť by vlastně neexistovala. Ideální situace pro globalisty, kolonialisty, nadnárodní korporace, pro ty, kteří loví v kalných vodách. I tak by to byl určitý politický systém a ne „tekutá vláda nad tekutostí“. Navíc by vznikl z určitého druhu revoluce shora, mocných, což je pro úroveň a svobodu lidí ta nejhorší revoluce.
Naopak, demokratická společnost je postavena respektu ke kolektivní integrované entitě národa, případně státu, na respektu k tomu, co lidi spojuje, nebo by mělo spojovat v zájmu své úrovně: humanitní hodnoty, sebeznalost včetně znalosti historie, společné potřeby, bezpečnost, úroveň vzdělání, politická informovanost, sociální úroveň, dostupné zdravotnictví, atd. Bělohradského přístup upírá lidem legitimitu kolektivní dimenze jako přirozené, nezastupitelné pro svobodu, demokracii a stabilitu společnosti. Ze všech možných kolektivních dimenzí (dnes je vnucována hlavně identita menšin) je stále národní identita nejkomplexnější, se kterou se lidé mohou smysluplně ztotožnit. Jak již bylo zmíněno, národ je zakořeněn v historii, kultuře, jazyku, společných zkušenostech, vytváří možnost politického prostoru pro participaci veřejnosti v politice. Existence demokracie vytváří i podmínky pro kontrolu politické moci veřejností. Mocní mají vždy inklinaci využívat moc pro své soukromé zájmy. V liberálních demokraciích, bohužel ekonomický liberalismus pravidelně převálcuje demokracii. Masarykův koncept ‚humanitní demokracie‘ by byl větší zárukou převahy demokracie nad liberalismem. Dobré vzdělání, morální úroveň a poučení z historie jsou klíčem k efektivní demokracii a jejím institucím. To vše je dnes v ohrožení a je třeba to bránit. A zároveň donutit nedemokratické, ale mocné, většinou nadnárodní segmenty naší civilizace, aby se staly součástí demokratického systému, naučily respektu k národům, státům a nevnímaly zvláště ty menší a slabší jen jako příležitost ke své expanzi, ke svým ziskům.
Jakákoli širší či užší entita než je národ (zvláště v politicko demokratickém smyslu) nemá dostatečný prostor pro efektivní politickou participaci veřejnosti, a nějaké ‚ad hoc‘ seskupování lidí za účelem prosazování svých zájmů (což první formuloval Václav Havel), by spíše přispívalo ke konfliktům než k řešení důležitých problémů a ke stabilitě. Politika by pak nutně spočinula v rukou nějaké autoritativní, ba i totalitní, moci (nejspíše nadnárodních korporací), která by měla, jak víme, k demokracii a spravedlnosti daleko. Za takové situace by nebylo možné ani skutečné politické vzdělávání veřejnosti a ani její efektivní účast v politickém systému ke svému prospěchu. I to by totiž byl určitý politický systém a ne „tekutá vláda nad tekutostí“. Navíc by takový systém vznikl z určitého druhu revoluce shora, mocných, což je pro úroveň a svobodu většiny lidí ta nejhorší revoluce.
Nebylo by lepší zůstat při zemi a vycházet ze zkušeností, podmínek a možností jednotlivých států a národů a nedělat si iluze, že nějaké abstraktní globalizující koncepce vyřeší současné konflikty a problémy?
Marie L. Neudorflová, historička