19. 9. 2016 Vaše věc
Je dost nesourodá směs toho špatného v EU, na co mířilo hlasování britských občanů, a toho dobrého, čeho má EU podle bratislavské vrcholné schůzky dosáhnout, aby se udržela pohromadě.
Co vlastně přineslo první společné jednání národních představitelů členských zemí bez Británie? Především odmítnutí britské představy, že další soužití s EU se bude lišit jen tím, že Británie omezí přístup pro občany z dalších členských zemí. Tedy hlavně pro Poláky, čímž je myšleno i pro nás.
Na to může konzervativní vláda Therese Mayové zapomenout. Bratislavská deklarace zdůrazňuje – v poněkud kostrbaté větě – „potřebu lépe sloužit potřebám života, studia, práce, pohybu a prosperity napříč naším kontinentem“.
Zbylí členové se tedy dohodli – a doufejme, že na déle než na jedno bratislavské odpoledne – že nepřipustí žádná omezení této základní unijní svobody. Její uznání je podmínkou i pro svobody pohybu zboží a kapitálu.
Ostatně je to patrné i z toho, že na „neformální“ bratislavskou schůzku nebyla pozvána britská premiérka. Nebyla to hloupost, jak se naivně rozčiloval český europoslanec Stanislav Polčák (STAN) v ČT. Otřesená EU si musela stanovit pravidlo, že o odchodu lze jednat jen v rámci Lisabonské smlouvy, a tu lze použít teprve poté, až Británie formálně oznámí, že chce odejít.
„Žádné jednání bez oznámení,“ zopakoval předseda Evropské rady Donald Tusk v dopise šéfům členských států před bratislavskou schůzkou. Itálie má za pár týdnů na krku ústavní referendum, ve Francii se příští rok konají prezidentské volby a v Německu pak volby parlamentní. Brexit byl postaven na vylhaných argumentech, proto rozvod musí být rychlý a jasný.
Jinak se stane, že stejnou kartu – vyhrát volby na slibu neurčitého „odchodu-neodchodu“ – vytáhnou i další. Optimální je referendum těsně prohrát, takže pak se dá politicky žít z toho, že je zpochybňována regulérnost průběhu hlasování. Nastřelená vláda se svíjí, vymlouvá a vykupuje okázalými ústupky. Radost na radost.
A to není jediná výhoda těsné, věčně zpochybňované prohry. Lze těžit i z toho, že členství v EU včetně všech svobod pokračuje. Ty, které se hodí, bereme, a když se něco nehodí, hned máme bruselský terč, kam mohou všichni střílet. Tohle však britští euroskeptici nezvládli a referendum nechtěně vyhráli. Bylo pak zábavné sledovat bezradnost šéfů brexitové kampaně, když se měli zabývat odchodem doopravdy. Ani se netajili tím, že nemají tušení, co chtít.
Avšak přestože bylo britské referendum postaveno na nepravdivých tvrzeních, falešné generalizaci a pokusech svalovat vlastní chyby na „Brusel“, neznamená to, že nepřineslo zásadní informaci o tom, co je třeba změnit. Migrace je jen jednou složkou problému. Mnohem tíživější je narůstání nerovnosti, zpupnost velkého kapitálu, který si zvykl privatizovat zisky (zisk je soukromý) a socializovat ztráty (ztráty hradí daňoví poplatníci) nebo obecná prolhanost vlády, která vedla ke zničujícím zahraničním válkám a civilizačnímu rozpadu obrovských regionů. V takové situaci je jedno, na co se vláda v nějakém referendu zeptá. Odpověď je vždycky: Ne!
Bratislavská schůzka se proto pokoušela zabývat i některými obecnějšími problémy EU, ale kdybychom brali doslova všechna prohlášení, brodíme se pěkným gulášem. Není od věci si zopakovat základní pravidla politického vyjadřování. Když někdo řekne „nebude to“, znamená to, že to trochu bude, jen možná ne tak úplně. Výraz „prosazuji“ je totožný s „nechci“, když jsem se odhodlal k předstírání boje jen proto, že mám jistotu prohry (kterou zase ocení jiní).
Opatrně tedy s výzvou z Bratislavské deklarace: „Mluvme jasně a čestně!“ (Use clear and honest language.) O tom hlavním se čestně a jasně mluvit nedá. Kdekdo je zděšen z americké volební debaty, ve které se tak snadno žongluje s představou dalších válek. Není nad to, být od nich dál, ale nesmí se to říct nahlas. Proto zaznívají jen opatrné návrhy k vytváření evropských sil, které by „nekonkurovaly NATO“. Jistěže by konkurovaly, o to bude velký spor. Odchod Britů však vedení tohoto sporu usnadní. Narůstá šance, že to někam pokročí.
Úvaha prezidenta Miloše Zemana o možnosti referenda, zda chceme zůstat v EU a NATO, a současný, stejně beznadějný konkrétní návrh KSČM, aby se zákonem vyhlásilo referendum o členství ČR v NATO, mají reálné jádro – nastolují „jasně a čestně“ zásadní téma. Ale mohou si to dovolit jen proto, že jsou na slabší straně.
Je tu samozřejmě i opačná možnost, udělat EU a NATO lepší. To je však možné jen v uvedeném pořadí. Jen silnější EU může k NATO přistupovat sebevědoměji. Také tady brexit pomáhá, zlepšování EU je bez Britů snazší.
Otázka je, kam to zamíří. Až se bude za rok slavit 60 let od podpisu Římských dohod, tvořících základ dnešní Evropské unie, bude to zároveň dobrá příležitost, jak tuto historii uzavřít. Ne snad, že bychom vystoupili, byť se dá na takových hrozbách budovat slušná politická kariéra. Ale začne se rozhodněji konstruovat dvourychlostní Evropa, ve které budou vznikat paralelní instituce pro potřeby těch, kdo chtějí postupovat rychleji a intenzivněji.
Není to nic nového. Už teď existují paralelní vrcholné schůzky eurozóny nebo zasedání ministrů financí zemí se společnou měnou, a protože probíhají před jednáním celé EU, ta nejdůležitější rozhodnutí se rodí zcela bez nás. Řada významných kroků, jako bylo vytváření stabilizačních mechanismů pro zvládání dlužnických krizí, už vznikala jen uvnitř eurozóny, byť ostatní členské státy dostaly možnost se přidat.
Další podnět pro zařazení vyšší rychlosti však přinášejí potřeby dobudování institucí pro společnou měnu, tedy fiskální a bankovní unie. V různých analýzách jsem narazil také na návrh europarlamentu eurozóny, kvůli vlastnímu rozpočtu. Takové instituce mohou být dobudovány k plné funkčnosti jen s velkou mírou solidarity.
Bohužel, od začátku je jasné, že jedni budou jen přijímat a druzí budou jen plátci, kterým se do toho nechce. Alternativou je proto vytváření institucí federativního charakteru mezi zeměmi s podobnou ekonomickou úrovní. A to už si představit lze. Jde však o náročnou kombinaci – podobná ekonomická úroveň a podobná ochota k rychlejšímu postupu.
Těžko si tam lze představit uzavřené Česko v zajetí starých zájmů, které vznikly na začátku 90. let minulého století a jsou ohrožovány vším novým, kamkoliv se podíváš – energetická transformace, digitalizace, internetové obchody, nová média, občanský aktivismus, ekonomika na krátkou vzdálenost. Všude, kde se Evropa potřebuje posunout, jsme připraveni brzdit. Dříve jsme se mohli schovávat za Británii. Brexit se proto skutečně zásadně týká i dalších členů EU.
Bratislavská cestovní mapa, která byla na „neformálním“ evropském summitu přijata, nás směruje do objížďky. Soustřeďuje se hlavně na migraci. Klade za cíl, aby se už nikdy neopakoval nekontrolovaný příliv migrantů. K tomu jen potřeba zajistit plnou kontrolu vnějších hranic EU. Vzniká tak – dodejme - vítaný podnět pro budování společných ozbrojených sil. Tam už jsme na hlavním směru. Další summit v prosinci bude zkoumat, co se pro to dá udělat v rámci existujících evropských smluv a jak to skloubit s NATO.
V ekonomické oblasti se bude nadále postupovat cestou fondů místo rozpočtového financování. Bude se také spoléhat na to, že unijní peníze mají sloužit hlavně jako potvrzení opravdového zájmu EU na budování velkých projektů, zejména v infrastrukturní oblasti, a přitáhnout tak další partnery, zejména privátní investice. Smyslem je rozhýbat ekonomiku veřejnou poptávkou, jak kdysi radíval velký britský ekonom J. M. Keynes. Původní Junckerův fond se má zdvojnásobit v naději, že to vytvoří nová pracovní místa a sníží nezaměstnanost zejména mladých.
Ale láká to i investice jiných států. V posledních měsících se rozeběhla debata, že by bylo možné propojit Junckerův fond s jiným infrastrukturním plánem. Jedná se o čínský projekt Nové hedvábné stezky, či jak tomu říkají, Stezky a Pásu, který by tím byl obsluhován.
Kdyby se tyto plány naplnily a ekonomika dostala do tempa, může EU ještě chvíli pokračovat, jak je. Je totiž konstruována tak, aby fungovala za krásného počasí. Jenže my bychom potřebovali i Evropskou unii do nepohody.
Nejkonkrétnější opatření z Bratislavské cestovní mapy nás čeká v říjnu, kdy se má definitivně pohřbít ostudná smlouva TTIP. V textu zmíněného dokumentu je to samozřejmě uvedeno jinými slovy:
Říjnová Evropská rada se bude zabývat zajištěním robustní obchodní politiky, která využívá výhod otevřených trhů a bere v úvahu i obavy občanů.
Nakonec, je to napsáno jasně a čestně. Američané nebyli ochotni přistoupit k tomu, že jejich veřejná nabídková řízení se otevřou evropským firmám, tak jako je už teď Evropa otevřená těm americkým. Bez toho jsou výhody otevřených trhů takříkajíc „v oném“. A ještě důležitější jsou obavy občanů, jak to dokládají petice proti TTIP s mnoha miliony podpisy. Nedovedu si představit, že by v říjnu evropští státníci vložili svůj osud do rukou americké „chromé kachny“, rozhodující až po prezidentských volbách, tedy legálně, ale bez legality, a riskovali, že to rok na to potopí ve volbách vládní strany Německa a Francie, největších zemí EU.