20. 9. 2016 Žurnalistskaja Pravda
Nastal čas promluvit si otevřeně. A ne náhodou volím tuto formu.
Je to takový zvláštní pocit svobody, když nejsi ničím vázán – volit nechodíš, do ničeho nekandiduješ, nejsi členem volebního štábu, nechystáš se stát se politikem ani veřejným činitelem, a tak můžeš mluvit, jak se ti zachce. No dobře – jdeme na to.
Jsme ve válce. Na jedné straně stojí USA a na druhé Čína a Rusko. Je to válka o hegemonii, válka o to, zda bude následující století americké, jak hulákají američtí propagandisté a ideologové, nebo zda bude rusko-čínské, jak opatrně naznačujeme my.
Ať nikoho neuvede v omyl, že ruské vedení nazývá své nepřátele „partnery“. Jde pouze o diplomatický jazyk. Nebylo by vhodné nazývat je veřejně idioty, i když se Lavrov jednou neudržel.
Válka probíhá ve třech sférách: v oblasti informací, na ekonomickém poli – a tam, kde končí argumenty, i přímým vojenským střetem.
V oblasti informací je úkolem protivníka přesvědčit nás o tom, že
a) nejsme plnohodnotní,
b) nás převyšuje,
c) celé naše dějiny jsou plné strachu a hrůzy, vězení národů a tmářství,
d) naše vláda si vládnout nezaslouží a je třeba ji svrhnout,
e) být Rusem je hanba, je třeba se stydět a dát se na pokání, atd.
Ideálním případem pak je, když se podaří naučit lidi nenávidět vlastní zem, přát si její likvidaci (nebo její rekonstrukci podle západního receptu, což je prakticky to samé) či zavléci zem do občanské války. Všichni jsme se již setkali s takovými oběťmi porážky prostřednictvím informačních zbraní – s liberály, antistalinisty, fanatiky typu Elona Muska apod.
V hospodářské sféře je cílem našeho protivníka rozbít naše ekonomické kontakty, oslabit a podkopat naši ekonomiku tak, abychom nebyli schopni zajistit dostatečný stupeň obranyschopnosti, a docílit růstu sociálně-ekonomického napětí ve společnosti, které by v ideálním případě přerostlo až ve vzpouru a pokus o státní převrat.
Vojenská sféra má velmi často za úkol zabezpečovat potřeby sféry ekonomické. Tak například rozpad Sýrie potřeboval Západ kvůli získání kontroly nad dodávkami ropy a plynu ze Středního východu do Evropské unie. Po dosažení tohoto cíle plánoval Západ zničit Írán, což by zajistilo přerušení dodávek uhlovodíkových surovin ze zemí Perského zálivu do Číny a výrazně by to oslabilo její energetickou bezpečnost a ekonomickou sílu. Vyvolání chaosu a zmatků na Ukrajině pak mělo za úkol ztížit či znemožnit dodávky ruského plynu do EU a vyvolat konfrontaci mezi EU a Ruskem.
Válka tedy probíhá. A ti, kteří touží po „vítězství již včera“ a vřeští, že „Putin musí pryč“, jsou buď záměrní provokatéři, nebo troubové, kteří neznají naše dějiny. A tak chci připomenout:
Byl rok 1812 a Napoleon vtrhl do Ruska. Kutuzov několik měsíců ustupoval. Zpočátku proto, aby spojil roztříštěné armády Bagrationa a Barclay de Tollyho (přes nerusky znějící jména šlo o ruské generály – pozn. edit.), poté aby doplnil armádu, která byla zřetelně menší než Napoleonova armáda posbíraná po celé Evropě, a aby nepřítele oslabil partyzánskou válkou. Přes to všechno však bitva u Borodina vítězství nepřinesla a Kutuzov musel znovu ustupovat, znovu soustřeďovat zálohy a znovu pokračovat v partyzánské válce.
Co by se stalo, kdyby Kutuzov dal na rady „horkých hlav“ a pustil se do rozhodující bitvy hned na začátku války? Ruská armáda by byla zničena a Napoleon by vítězně vstoupil nejen do Moskvy, ale pokračoval by ve vojenském výpadu ještě mnohem dál.
Velká vlastenecká válka. Stejně jako Kutuzov také Stalin všemi možnými způsoby oddaloval začátek války s Hitlerem. V roce 1941 válka v Evropě probíhala již několik let.
Bylo možné, aby SSSR vstoupil do války hned, když začaly boje ve Španělsku? Bylo! Bylo možné zastat se Československa a vykašlat se na potíže s Polskem? I to bylo možné.
Ale vždyť přece Francie a Velká Británie „hrály o čas“ úplně stejně. Obě země také podepsaly s Německem smlouvy o neútočení (dnes o tom ovšem stydlivě mlčí) a jen díky jejich souhlasu došlo k anšlusu Rakouska, rozdělení Československa a rozbití Jugoslávie.
Mohl by SSSR vstoupit do války v roce 1938? Samozřejmě mohl. To by se mu ovšem nepodařilo získat celou řadu nových zbraní – tanky KV byla armáda vyzbrojena v roce 1939, legendárními T-34 až v roce 1940. A to nehovořím o letadlech, automatech a řadě dalších druhů zbraní, které se dostaly do výzbroje armády během tří „promarněných“ let.
Nebo také tohle: nacisté byli již 6 km před Moskvou a chystali se ji ostřelovat z velkorážních houfnic (stejně, jak dnes jejich pohrobci ostřelují Doněck), když byli Rudou armádou zastaveni a odraženi.
Co by se stalo s Ruskem, pokud by nějací „vlastenci“ nespokojení s tím, že Kutuzov ustupuje, vyvolali v roce 1812, uprostřed války, převrat? Co by se stalo se SSSR, pokud by se v prosinci 1941 někdo nespokojený s ústupem a ztrátami rozhodl svrhnout Stalina? Odpověď je podle mého názoru jasná v obou případech. Řečeno kulantně – nic dobrého.
Tak kdo a proč se nám tak dotíravě a vlezle snaží vnutit, že dnes, v době války o přežití Ruska, je bezpodmínečně nutné svrhnout současné vedení? Může to být proto, že vedení pracuje celkem dobře a bez sabotáže provedené zevnitř by nepřítel nezvítězil? Co by se asi v roce 1812 stalo s těmi, kteří by se pokusili o státní převrat a neuspěli by? Jak dopadli provokatéři, kteří v druhé polovině roku 1941 vyzývali ke kapitulaci a tvrdili, že je vše ztraceno a odpor že je zbytečný? V jedné scéně filmu „Zrozená revolucí“ najdete odpověď:
Mimochodem propaganda se během posledních desetiletí vůbec nezměnila. Tenkrát se psalo: „Němci jsou kulturní národ, pokrokový a civilizovaný.“ A dnes: „Američané jsou kulturní národ, pokrokový a civilizovaný.“ A různí Kacové dnes opět navrhují vzdát se a noví vlasovci jsou připraveni bojovat na straně nepřítele pod hesly „Správného Ruska“.
Když se kdesi někdo začne rozčilovat, že v obchodě není 40 druhů salámu, ale jenom 32, pak má člověk chuť říci mu: „Ty magore, přečti si deník Táni Savičevové, pak zavři hubu a přestaň tady smrdět.“ Lidé přežili blokádu Leningradu, hlad – a dnes někteří nemohou žít bez mamonu. Tehdy to totiž byli LIDÉ – a dnes je to biomasa.
Pochopte, válka vede k zániku. Západní země své záměry ukázaly velmi jasně:
Chtějí, abychom NEBYLI. Rády by nás vyškrtly z historie, ze světové kultury, ze sportu, z fantastických filmů o budoucnosti (jako z filmu „Marťané“ a filmu „Den nezávislosti“), z počítačových her – zkrátka odevšad.
A každá připomínka toho, že existujeme a „máme tu drzost žít“, v nich vyvolává učiněnou hysterii a projevy nekontrolovatelné nenávisti tak, jako ruská vlajka v rukou běloruského sportovce na paralympiádě. V rámci své nenávisti jsou takto zaměřené země a lidé na Západě ochotni bojovat proti ženám, dětem, invalidům – jen aby dosáhli toho, že „zmizíme“.
Jestli jim tu radost uděláme, nebo se s nimi vypořádáme tak, jak už to děláme tisíc let – to je na každém z nás. A pokud zjistíte, že se blíží válka, nefňukejte. Na Donbasu žijí lidé pod každodenním ostřelováním, ale asfaltují ulice a vysazují květiny. A u nás někteří lidé fňukají, že koláč zdražil o deset rublů. Čestné slovo, člověk se musí stydět – naši předci samý hrdina a bohatýr, a potomci – cosi jako smoothies s iPhony.
Alexandr Rogers
Překlad: mbi, Eurasia24.cz