Masarykova idea humanitní demokracie stále velmi aktuální

Praxe ekonomického liberalismu je orientována na co největší zisk ve prospěch soukromých zájmů, nadnárodních korporací, velkých západních států, zvláště USA, zbrojařského průmyslu. Čím více problémů, tím více zisků. Její základní potřebou je expanse do všech oblastí lidského života, včetně soukromí, přírody, přírodních zdrojů. Ekonomický liberalismus ke své existenci demokracii nepotřebuje, naopak funguje nejlépe v pravicově autoritativních režimech a v praxi většinou demokracii, s její sociální a kulturní dimenzí, potlačuje. Přesto má liberalismus hodnoty, či spíše pojmy, které s demokracií sdílí, ale obsahově jsou značně rozdílné, jak uvidíme. Destruktivních aspektů liberalismu si byl vědom jak T. G. Masaryk, tak již Karel Havlíček. Na rozdíl od liberalismu, demokracie je orientovaná na rozvíjení celkové úrovně většiny jednotlivců a společnosti jako celku.

Masaryk se liberalismem a demokracií intensivně zabýval a objasňoval jejich podstatu a rozdíly. Byl kritický k soudobému liberalismu (který se od současného mnoho nelišil), v řadě spisů (zvláště Naše nynější krize /1895/, Karel Havlíček /1896/). Zároveň se zabýval neobvykle důkladně podmínkami potřebnými pro demokratizaci společnosti a rozvíjení demokracie (Česká otázka /1895/, Parlamentní projevy 1891-1893, Parlamentní projevy 1907-1914, Demokratismus v politice /1912/, atd.). Svou veřejnou činností, přednáškami, projevy, články, k těmto podmínkám přispíval, zvláště ovlivňováním inteligence. Neušlo mu, že i v případě liberálních demokracií principy antisociálního ekonomického liberalismu mají silnou inklinaci ohrožovat principy demokracie. Proto postupně začal formulovat svůj ideál humanitní demokracie, ve kterém demokratické a humanitní principy jsou pevně zakotveny a obecně sdílené, včetně vlády a nositelů ekonomického systému. Jen tak mohla demokracie přispívat cílevědomě k úrovni všech lidí, jen tak se mohly podstatně zmírnit společenské konflikty.

Z jeho kritických názorů bych napřed shrnula rozdíly v obsahu hodnot, které liberalismus a demokracie zdánlivě sdílí. Uvedu jen nejdůležitější, jako je svoboda, práva jednotlivce a menšin, schopnost konkurence. Liberalistický koncept svobody je ve své podstatě bezbřehý, vše, co není zakázáno zákonem, je vlastně dovoleno. Silnější vítězí. Liberalismus je sociálně necitlivý, (s falešným předpokladem, že všichni mají stejné možnosti), čímž se stává vůči slabším opět destruktivní. Spoléhání na charitu je nejen nedůstojné, ale nedostatečné. Podobně to je s konceptem konkurenceschopnosti, v němž silnější mají snadnou možnost zničit nejen slabší, ale zničit mnohé, co slouží k úrovní většiny a společnosti. Důraz na práva jednotlivce postrádá koncept povinností pro jednotlivce, čímž je snadno zneužitelný. Liberalismus ignoruje, že člověk je součástí společnosti, národa, civilizace, což přispívá k rozkladu společnosti. Důraz na práva menšin, jejichž počet neustále vzrůstá, záměrně ohrožuje koncept většiny, který je nutný pro existenci demokracie. Liberální hodnoty společnost atomizují, staví proti sobě zájmy různých skupin, ignorují celek. Tím se vytváří podmínky ke konfliktům a to i k násilným. Největším klamem liberalismu zůstalo, že staví na materialistickém vnímání lidské existence (podobně jako marxismus) a ignoruje duchovní dimenze, včetně mravnosti. Naopak, snadno vede k nemravnosti.

Masaryk důkladně objasňoval, že duchovní hodnoty jsou pro důstojnou existenci lidí zrovna tak důležité jako materiální, ne-li důležitější. Toto poznání zahrnul jako podstatnou část konceptu demokracie. Duchovní a mravní podstatu demokracie viděl v původním křesťanství, zvláště v ideji rovnosti a spravedlnosti, zdůrazněné Velkou francouzskou revolucí a doplněné určitými osvícenskými ideami, vztahujícími se k politickým právům.

Demokracie, podobně jako liberalismus, také obsahuje koncept svobody, ale jen do té míry, aby svoboda nebyla destruktivní, zvláště pro slabší. Demokracie také uznává potřebu určité míry konkurenceschopnosti, ale jen v zájmu rozumné kvality a absence destrukce užitečné výroby a zbytečného dovozu. Také uznává práva jednotlivce, ale vyvážené přiměřenými povinnostmi a slušností. V demokracii práva menšin nikdy nesmí narušit integritu celku, většinu, její důležité potřeby a zájmy. Demokracie zdůrazňuje sounáležitost lidí, soudržnost společnosti, spojenou mravními, sociálními a kulturními hodnotami, se schopností spolupracovat.

Neméně důležité v Masarykově pojetí humanitní demokracie bylo vědomí společné historie národa, zodpovědnost za vše pozitivní, co minulé generace vytvořily. Jedním z nutných předpokladů demokracie, nejen podle Masaryka, ale i Havlíčka a další, byla vzdělaná a informovaná veřejnost, politicky angažovaná, schopná kontrolovat, usměrňovat a odvolávat mocenskou vrstvu, a nejen prostřednictvím voleb. V demokracii vláda musela representovat především potřeby a zájmy většiny a celku a ne převážně zájmy podnikatelské vrstvy. To znamenalo, že demokratická vláda měla povinnost se angažovat i v řešení sociálních problémů nižších vrstev.

V zájmu demokratizace již od osvícenství platilo, že veřejnost musela být efektivní součástí politického systému, musela rozumět světu, ve kterém žila. To předpokládalo snadnou dostupnost kvalitního vzdělání, veřejnost musela být politicky dospělá a angažovaná. K její vzdělanosti měl sloužit i svobodný tisk, což v liberalismu, s rozvětvenými partikulárními zájmy bývá problém. Ani demokratické instituce se neobešly bez demokraticky vzdělaných občanů a odborníků. V tomto ohledu škola, inteligence, rodina, media, hodnotná kultura měly svou důležitou roli.

Masaryk považoval konflikt pro lidskou existenci za trvalý jev, podobně jako touhu mnohých po privilegiích, moci nad druhými, nepřiměřeném majetku. Konflikt mezi privilegovanými a neprivilegovanými se v historii obvykle řešil válkami a revolucemi, které jen občas přinesly zlepšení poměrů a obvykle jen na čas. Idea demokracie skýtala naději, že potenciální konflikty se dají řešit nenásilně, v zájmu úrovně většiny a celku. Již mnozí osvícenci si byli vědomi, že demokracie byla jediným systémem skýtajícím možnost k větší spravedlnosti pro všechny.

Masaryk si byl vědom, že demokracie nebyla přirozeným systémem pro společenskou a politickou organizaci, byl si vědom, že neexistuje dokonalá demokracie, že na jejím trvání a úrovni se musí neustále cílevědomě pracovat v intelektuální, kulturní, politické a mravní úrovni. Demokracie byla však v zájmu důstojné existence většiny lidí a celku. Masaryk ve svých úvahách věnoval důkladnou pozornost dlouhé řadě západních myslitelů, s nimiž často polemizoval, neboť většina z nich hledala východiska ze strašných soudobých sociálních a mravních problémů jinde, než v demokracii a humanitních hodnotách.

Masaryk již na přelomu 19. a 20. století dospěl k jednomu obdivuhodnému a důležitému poznání, ke kterému dospívají někteří politikové a myslitelé teprve v současnosti. Pochopil, že demokracie se může efektivně rozvíjet jen z podmínek a respektu ke každé hluboce historicky a kulturně integrované entitě – národu. Rozdíly v podmínkách, úrovni a kultuře evropských národů byly tak velké, že nedostatek respektu k této skutečnosti měl jen destruktivní následky. To se ukazovalo hlavně v multinárodnostních říších. Takovou optimálně integrovanou entitou je a dlouho do budoucna zůstane národ. Lidé v národě sdílejí jazyk, území, kulturu, tradice historii, mravní úroveň, sociální podmínky, potřeby, možnost efektivně komunikovat o důležitých záležitostech. To vše vytváří podmínky pro demokratizaci, pro efektivní politickou participaci veřejnosti v zájmu svých důležitých potřeb. Tím není řečeno, že by se zvláště menší národy nemohly sdružovat ve větší celek, ale vzájemný respekt je základní podmínkou. Totéž platí ve vztahu velkých národů k malým, což byl vždycky problém. Masaryk věnoval hodně přemýšlení specifickým českým podmínkám k rozvíjení demokracie. Vzdělání a angažovanost zodpovědné inteligence považoval za naprostý základ, neboť Češi ztratili svou národní vzdělanou šlechtu v důsledku kruté politiky Habsburků a katolické církve po Bílé hoře. Vzdělání a úsilí o sociální vzestup nižších vrstev se staly nejdůležitějšími prostředky k úrovni národa. Národ se do tohoto procesu, plném naděje, zapojil s nadšením a z vlastních skromných prostředků. Češi však měli také svou reformační historii, měli své národní obrození, měli své velké osobnosti, které mohly být nevyčerpatelnou studnou poučení, inspirace i oprávnění hrdosti. Jen bylo potřeba je znát.

Masaryk vnímal české národní obrození jako pokračování osvícenství na domácí půdě, což znamenalo přijetí i vlivů cizích, ale jen toho, co se hodilo pro specifické podmínky českého národa. V ohledu znalosti české historie se angažoval svou nesmírnou vzdělaností a pílí od 80. let 19. století všude, kde viděl potřebu. Formuloval ‚filosofii české historie‘, či přesněji řečeno dotáhnul filosofii české historie, kterou vytvořil již Ján Kollár a František Palacký pro dřívější dobu. ‚Filosofie českých dějin‘, F. X. Šaldou nazvaná ‚českou filosofií‘, stopovala snahy českého národa o svůj vzestup v realitě i v myšlenkové oblasti od pozdního středověku. Masaryk věřil v kontinuitu těchto snah, někdy méně viditelnou, někdy krutě potlačenou, ale vystopovatelnou i v nejtěžších podmínkách národa. Šlo mu i o příčiny, důsledky a souvislosti důležitých jevů, šlo mu i o znalost negativních jevů jako zdroji varování a poučení. Věnoval pečlivou pozornost řadě velkých osobností, zvláště Mistru Janu Husovi. Jeho odvážné názory a přístup k české společnosti viděl jako počátek moderního českého národa. Masarykova filosofie české historie byla od počátku přijímána demokraticky orientovanými historiky a intelektuály, většinou odmítána katolíky, liberály a marxisty. Práce těch, kteří ji přijali, začala přinášet od začátku 20. století výsledky, které jsou cenné do dnes.

S tím, jak v současnosti nečekaně rychle vzrůstají problémy ve světě v důsledku téměř nekontrolovaného neoliberalismu, globalizace a nadnárodních korporací, je i to málo demokracie, které zbývá, všude ohroženo. Zároveň je značná shoda, že současný korporativní, expansivní ekonomický systém je neudržitelný. Proto je na místě otázka, jak uchovat co nejvíce z pozitivních hodnot a výdobytků z minulosti, do nichž existence národa a demokratické hodnoty nezpochybnitelně patří. Tato otázka souvisí s vírou, že opět přijde příležitost k nápravě, ale je třeba na ni být připraven.

Některé Masarykovy názory se jeví jako velmi relevantní. Znalost naší pozitivní historie, včetně Masarykovy ‚filosofie českých dějin‘, obsahuje silný potenciál odolávat šířícím se desinterpretacím české historie a tlakům za účelem ponižování českého národa a jeho vykořisťování. Ne vše z ciziny se hodí pro naše podmínky, ne vše nám je ku prospěchu.

Další potřebou je přimknutí se k humanitním hodnotám, tak jak je Masaryk vystopoval z české historie a z myšlení našich velikánů, kterým záleželo na důstojné existenci českého národa (Česká otázka). Tyto hodnoty měly své pokračování i ve 20. století, ale zatím je toto téma systematicky nezpracované. Důležité je vědomí, že demokracie je jediný politický a sociální systém schopný řešit problémy ku prospěchu celku a většiny a ne na úkor menšin a druhých národů. Je pozornosti hodné, že znalost historie, zvláště národní, jako nezastupitelné pro rozvoj demokracie, je již po více jak deset let obhajována řadou západních historiků, aniž by pravděpodobně Masarykovy spisy znali (R. Dahl, J. Dunn, Ch, Tilly a další).

Mělo by být naší povinností a je v zájmu našeho důstojného života se k Masarykovi vracet pro poučení, inspiraci i praktické přístupy, pokud nechceme, aby se z českého národa stala atomizovaná, nevzdělaná a levná pracovní síla pro cizí zájmy. Brutální útoky na důstojnou existenci českého národa ba i na jeho existenci, se v naší historii několikrát opakovaly a vždy k jeho záchraně podstatně přispěla veřejnost, vědoma si ceny svého češství, své historie. Přispěla k ní i zodpovědná inteligence, která věřila v český národ, jeho pozitivní potenciál, jeho schopnost si svou existenci a celkovou úroveň, včetně pozitivního dědictví předků, uhájit a rozvíjet.