František Ringo Čech1. 9. 2015 ringo čech
Nemám v prezidentské volbě žádné preference. Je to v české politice poprvé, kdy mi nikdo z kandidátů není názorově ani lidsky blízký. Požívám tedy luxusu svobodného měření a vážení všech volebních šancí bez osobního zaujetí. Samozřejmě mám, a to nemohu popřít, jisté sympatie pro názory některých z nich, ty ale dostatečně vyvažují jejich jiné názory opačným směrem (viz Bobošíková). Mohl bych se zabývat šancemi jednotlivých z nich, ale nakonec stejně zůstanou dle mého názoru tři, mezi kterými se rozhodne. Situace by byla jiná, kdyby kandidoval Karel Gott nebo Livia Klausová, z nichž první by byl zvolen v prvním kole, a Livia by se této možnosti přiblížila velmi těsně. Oni ale nekandidují.
Na pomyslné cílové pásce se mají dle mého názoru šanci zastavit pouze Fischer, Franz a Zeman (abecedně za sebou). Proč nemají šanci oficiální kandidáti jednotlivých stran je vděčnou otázkou pro politology placené státním rozpočtem, pro nás ostatní je to výraz ubohosti a zoufalosti personální politiky našich nejznámějších politických stran, vyjádřené společným psychologickým hlediskem, že: „nikdo nemůže být známější, populárnější a tudíž mocnější než my ostatní“. Za šest let budeme slavit sté výročí tohoto základního psychologického postulátu české politiky. Pro lepší pochopení termínu doporučuji knihu Johna Kennedyho Toola Spolčení hlupců. Potvrzením této mého úvahy pak budiž fakt (později dále rozvedený), že každá významná politická osobnost české politické scény (kritérium je úspěšnost obsazení státních funkcí) se rozešla se svojí mateřskou stranou nebo z ní byla různým způsobem vyhnána.
Proč jsem uvedl výše zmíněná tři jména? Protože:
Závěr číslo 1 – tyto prezidentské volby budou volbami vzdoru českého voliče
Přímá prezidentská volba je nechtěným dítětem české politické scény a nikdo si je ve skutečnosti nepřál. Politickým stranám byla tato agenda vnucena vnějším tlakem, podobně jak jsou přijímány nové zákony na úrovni Evropy. Z tématu se v jistém okamžiku stala genderová záležitost. Postoj, že je někdo proti přímé volbě prezidenta se stal společensky nepřijatelným, podobně, jako je společensky nepřijatelné označit Romy za flákače a zloděje. Jak se to stalo (genderové označení) je skutečně na vědeckou práci, z mého pohledu jde o vítězství nad názorem Václava Klause, který svým negativním postojem k přímé volbě nadlouho ovlivnil české politické kruhy na rozdíl od Slovenska. Je také vítězstvím nad těmi politickými a ekonomickými kruhy, pro které nepřímá volba prezidenta znamenala podnikatelskou příležitost (ať jakkoli pojmenovanou) a také obnažení zbytečnosti Senátu, jako instituce, která nyní už není ničím jiným než dobrým zaměstnavatelem 81 senátorů a na ně navěšenému aparátu. Buďme spravedliví – díky Senátu je krásně opravený Valdštejnský palác, protože v opačném případě by byl vrácen v restitucích a nebo zprivatizován pro účely turistického ruchu. Je také vítězstvím nad názorem, že český prezident je pouze kladečem věnců. Oba poslední prezidenti prokázali, že tomu tak není. České politické strany se přesto názor o kladeči věnců snažily ze všech stran voličům vnutit. Přímá volba prezidenta totiž tak či tak omezuje jejich politickou suverenitu, kterou z voleb odvozují. Suverenita přímo zvoleného prezidenta bude větší. TO ČESKÝ VOLIČ VÍ.
Vyvzdorování přímé volby prezidenta český volič nejen proto uvítal. Stal se rovnocenným (z jeho pohledu) voličem, jako je volič slovenský, americký nebo francouzský, protože může zvolit „panovníka“, a to poprvé v historii české státnosti (za cca 1 000 let). Pro psychologii voliče je to pozitivní krok. Má pocit, že může o kousek více ovlivnit. Pocit rovnosti s jinými státy je důležitý, český volič ale vítá (zvláště dnes) volbu prezidenta republiky proto, že si může vyřídit účty s politickými stranami, které (dle jeho názoru) mohou za stav Českých zemí a mnohdy i za jeho osobní situaci. Proto také v předvolebních průzkumech bodují kandidáti, kteří nemají s politickými stranami zastoupenými v parlamentě nic společného.
V případě Jana Fischera to volič dával najevo už v době, kdy byl (a to dlouhou dobu) premiérem České republiky. Nemohl vlastně nic, proto nic nezkazil a stát vedl klidně, úřednicky a bez konfrontujících komentářů. I jinak hnusný a zákeřný Topolánkův názor na něj komentoval inteligentně a s grácií. Volič ve skutečnosti chce takové politiky a Jan Fischer takový obraz bezezbytku naplňuje. V jeho případě jsou voličovy sympatie vzdorem proti chování politických stran. Volič totiž ví, jak se Jan Fischer v době svého vládnutí choval.
Miloš Zeman je pochopitelně úplný opak Jana Fischera, ale i v jeho případě jde o voličský vzdor, přestože jinak je Miloš Zeman apologetem stranické politiky v její nejhrubší podobě. S Milošem Zemanem se ale český volič (až na výjimky) umí ztotožnit. Nebojí se národu představit v teplácích a bačkorách, pije becherovku, je zavilý kuřák, přiznává, že neumí správně stolovat, nesnáší krevety a miluje jitrnice, a mluví až obhrouble (vždy ale na hraně, kterou nikdy nepřekročí), je ale inteligentní a vzdělaný, což dokáže vtipným způsobem připomenout. Svým chováním paroduje dnešní „bruselské“ politiky, kteří si sice do televize vezmou nový oblek, ale ani ten z nich nesejme odér burana. A navíc představuje oběť, politika, kterého každý lituje, protože poté, co řadu mladých chlapců dovedl až do ministerských funkcí a k dobrým plným korytům a starším partajníkům zaopatřil klidné stáří, tito ho brutálně zradili a popravili v přímém přenosu při volbě prezidenta z důvodů, které jsem uvedl výše. Pozice oběti, mučedníka, je tím, co Milošovi Zemanovi rozhodně pomáhá. Oběti Češi rozumí. Svatým se v této zemi může stát pouze mučedník. Ostatně svatováclavská tradice je toho důkazem, neb se stala základním kamenem české státnosti. Sympatie pro Miloše Zemana je vzdorem voličů proti chování ČSSD před deseti lety a poté.
A proč jsem uvedl tři, když média už dnes hovoří pouze o dvou relevantních kandidátech? Někdo musí být třetí. To je logické. A ten třetí bude černým koněm. A bude překvapením. Z celé plejády kandidátů to až do oznámení kandidatury Vladimíra Franze vypadalo na urputný zápas dvou výše zmíněných kandidátů (Švejnara jsem do tohoto zápasu nikdy nepočítal, protože mi bylo jasné, že nebude kvůli penězům kandidovat) s tím, že někde v dálce pak budou v podstatě až na malé rozdíly v procentech sekundovat ti ostatní. Chvíli jsem váhal u Okamury, ale pak jsem poznal, že médii začíná prosvítat jistá falešnost názorů, okázalý populismus, intelektuální prázdnota a hlavně chyby v politické taktice a strategii. Ukázal to v postupu při prezidentské kandidatuře. Škoda, mohl z něj vyrůst mladý, chytrý politik. Takhle zbytečně ztrácí body. Nepochopil totiž, že politik nesmí prohrát na začátku své kariéry. Chce toho prostě moc najednou.
Kandidatura Vladimíra Franze je něco jiného. Znám ho, a vážím si ho. Je inteligentní a kreativní, pracovitý a vzdělaný. Není politik. A vypadá, jak vypadá. Ideální osobnost pro představení voličova vzdoru. Proto sesbírá mnoho protestních hlasů. Jde o stejný efekt, jako když Češi volili v anketě největšího Čecha Járu Cimrmana. To nikde jinde nebylo. Protestních hlasů pro něj nebude málo a bude to trpké vysvědčení naší politické scéně. Nebude to ale stačit na první dvě místa a proto se v dalším textu už soustředím jen a pouze na Fischera a Zemana.
Proč tedy podle mne bude zvolen v druhém kole prezidentem republiky Miloš Zeman?
Závěr číslo 2 – voličská matematika je neúprosnou logikou
Prezidentské volby si český volič užije a volební účast bude vysoká. V souvislosti s tím pak soubor představených kandidátů představuje matematickou úlohu, ale s jasným výsledkem. V České republice má levice voličskou převahu, i když v mnoha podobách (viz zelení). Z kandidátů, kteří se nám představují a mají potenciál se státi oficiálními kandidáty, je Miloš Zeman pro levicové voliče ideální kandidát a jediná volba. Někteří kandidáti se řadí mezi láskopravdovce, což je levice také, ale tito kandidáti (kníže a Franz) jsou spíše konzervativci a levicový volič to ví. Zemanovu pozici levicového kandidáta mohou narušit pouze komunisté se svým kandidátem, ale já si myslím, že buď nikoho nepředstaví anebo to bude někdo, kdo Zemana v jeho pozici neoslabí a sebere proto i většinu komunistických hlasů. Komunisté se totiž v této chvíli především budou věnovat získávání pozic v exekutivě ať už místní nebo celostátní. V prvním kole má tedy Miloš Zeman výhodu jediného reálného levicového kandidáta. V druhém kole ani žádný jiný levicový kandidát nebude.
Miloš Zeman proto sebere v prvním i druhém kole levicové hlasy buldozerem a na velkou hromadu. Oproti tomu Jan Fischer zde bude pouze paběrkovat.
Podobná je situace mezi pravicovými voliči. Pravice nemá svého kandidáta, protože prostě žádný neexistuje. Pravicový volič bude v prvním kole spíše těkat a jeho sympatie budou rozděleny mezi více kandidátů. Někteří z nich budou volit ale Zemana. Jemu tím přijdou hlasy, které nečekal a v prvním kole posílí jeho pozici. V kole druhém pak dají hlasy Zemanovi z obavy před láskou a pravdou. Více v dalším textu.
Voliči středu budou mít hody. Všichni kandidáti se tam cpou, včetně Miloše Zemana. Navíc většina z nich (s výjimkou Bobošíkové), nepředstavují extrémní názory, které Češi nemají rádi. Středový volič proto rozdělí v prvním kole svoji přízeň mezi několik kandidátů mezi nimi hlavně mezi Fischera a Zemana. Protože ale pozice na levici a pravici bude, jak jsem výše uvedl jasná, odevzdá středový volič dostatek hlasů Zemanovi na to, aby z prvního kola vyšel vítězně.
Před druhým kolem se stane několik věcí. Pravda a láska (respektive její kandidáti) bude opuštěna jak sirotci u Lipan a bude hledat spolu se spřízněnými médii náhradu jinde. Jedinou a přirozenou najde u Jana Fischera. Zemanovi otloukli o hlavu opoziční smlouvu tolikrát, že se nemohou přidat na jeho stranu. Já předpokládám, že se Jan Fischer bude dívat na podporu pravdy a lásky s obavami a dobře bude dělat, protože v novodobých českých dějinách dále platí axiom, že elitářství pravdy a lásky prohrává každé volby. Bude mít jedinou možnost, a to tu, že by jejich podporu odmítl. To on neudělá, protože pomoc se neodmítá. Tímto krokem ale v druhém kole vžene do náruče Miloše Zemana většinu potencionálních voličů ODS. Ti sice už díky levicové politice (hlavně daňové) této vlády ODS volit nemohou, ale pravdu a lásku také ne. Tím získá Miloš Zeman v druhém kole zcela jistě významnou část voličů ODS. Předpokládám také, že v druhém kole vyšlou Janu Fischerovi smrtící polibek evropské struktury a tím Miloš Zeman posbírá hlasy euroskeptiků. Ano, mnohé tyto entity jsou vzájemně propojeny a tudíž se matematicky pokracují, ale matematicky to bude stále ve prospěch Miloše Zemana. Středoví voliči ODS tedy budou těmi, kdo rozhodnou o vítězství Miloše Zemana v druhém kole. Ptáš se jistě, proč by to měli dělat. Odpověď je na snadě. Ovlivní je Václav Klaus a jeho připravované angažmá v budoucí politice. Klausovi sirotci jsou stále silná skupina a ne šťastnými kroky současného vedení ODS, které je již druhé období pod vlivem Kalouska, hledají svoje ukotvení. A protože stodoly u Lipan nelze použít, bude to Klaus a jeho voliči (to je to správné slovo), kteří vědí, že vítězství Zemana pro ně znamená vítězství u Lipan, živou vodu a nové naděje na Klausovu politiku sociální demokracie. Ty to vtipně nazýváš hodnotovým pragmatismem.
I kdyby Jan Fischer získal oněch magických dvanáct procent českých voličů (ODA, Unie svobody, TOP09 apod.) nebude to stačit v druhém kole proti spojeným silám voličů ODS a levicových stran. Navíc se projeví vliv minimálně dalších deseti procent voličů, kteří k volbám nechodí a tentokrát přijdou a budou volit Miloše Zemana. Proč? Protože mu rozumí.
Závěr číslo 3 – s Milošem se umí lidé ztotožnit a rozumí mu
Podle Darwina nezvítězili ti nejsilnější, ale ti, kteří se uměli přizpůsobit. Proto je tu zde nyní člověk a ne předpotopní obludy.
Mezi oběma kandidáty není výraznější rozdíl a to, co lze vytáhnout na jednoho, lze vytáhnout i na druhého. Oba byli členové KSČ, oba změnili své životní partnerky a oba žili stejný nudný život střední třídy za minulého režimu, stejně jako miliony jiných. Oba vykonávali funkci premiéra a oba se v ní osvědčili. Tím končí to stejné a začíná to rozdílné. Jan Fischer se stal premiérem z vůle Topolánka a Paroubka, Miloš Zeman obnovil ČSSD a vyhrál volby. To je diametrální rozdíl. Zeman musel procházet denním politickým bojem, prohrával a vítězil, došel až na vrchol, pak sám odešel a při druhém výstupu byl sražen do propasti. Viděli jsme to v přímém přenosu. Příští prezident České republiky přišel na Hrad pro formální potvrzení daného faktu, okořeněném vítězstvím nad Václavem Klausem. A byl hanebně vyhnán. To vše vychovalo v Zemanovi opravdu velkého politika v tom pravém slova smyslu, nepřekonatelného diskutéra a charismatickou osobnost. Jan Fischer se musel naproti tomu naučit zápasit pouze s Topolánkem a Paroubkem.
A zatímco s Klausem nelze diskutovat tváří v tvář, protože při sebemenší chybě oponenta proti němu okamžitě uplatní pravidlo zesměšnění, pak Zeman je zábavný opravovatel lidských chyb a naučil se ničit pouze diskutéra, který nehraje fair play. Na stranu druhou je o něm známo, že jeho názory jsou pevné a že i na mezinárodní scéně dokázal stejně jako Klaus říkat věci, které Evropě neladily. Jeho vztah k Izraeli je toho jasným důkazem.
Jana Fischera jako diskutéra neznáme.
Protože jsme národ plebejců, zvolíme Miloše Zemana. Jan Fischer je strašně slušný člověk a noblesní persona, ale při zabijačce se s námi bude v hospodě pod stolem spíše válet Miloš Zeman. Tak to bude cítit český vzdorovolič.
Fragment dopisu Dr. Hušáka příteli Pavlovi zveřejňuji se souhlasem autora, který je i mým přítelem a jehož názorů si vážím. Oprostětě se názoru na kauzu SAZKA a zhodnoťte Hušáka jako vynikajícího analytika.
Nemám v prezidentské volbě žádné preference. Je to v české politice poprvé, kdy mi nikdo z kandidátů není názorově ani lidsky blízký. Požívám tedy luxusu svobodného měření a vážení všech volebních šancí bez osobního zaujetí. Samozřejmě mám, a to nemohu popřít, jisté sympatie pro názory některých z nich, ty ale dostatečně vyvažují jejich jiné názory opačným směrem (viz Bobošíková). Mohl bych se zabývat šancemi jednotlivých z nich, ale nakonec stejně zůstanou dle mého názoru tři, mezi kterými se rozhodne. Situace by byla jiná, kdyby kandidoval Karel Gott nebo Livia Klausová, z nichž první by byl zvolen v prvním kole, a Livia by se této možnosti přiblížila velmi těsně. Oni ale nekandidují.
Na pomyslné cílové pásce se mají dle mého názoru šanci zastavit pouze Fischer, Franz a Zeman (abecedně za sebou). Proč nemají šanci oficiální kandidáti jednotlivých stran je vděčnou otázkou pro politology placené státním rozpočtem, pro nás ostatní je to výraz ubohosti a zoufalosti personální politiky našich nejznámějších politických stran, vyjádřené společným psychologickým hlediskem, že: „nikdo nemůže být známější, populárnější a tudíž mocnější než my ostatní“. Za šest let budeme slavit sté výročí tohoto základního psychologického postulátu české politiky. Pro lepší pochopení termínu doporučuji knihu Johna Kennedyho Toola Spolčení hlupců. Potvrzením této mého úvahy pak budiž fakt (později dále rozvedený), že každá významná politická osobnost české politické scény (kritérium je úspěšnost obsazení státních funkcí) se rozešla se svojí mateřskou stranou nebo z ní byla různým způsobem vyhnána.
Proč jsem uvedl výše zmíněná tři jména? Protože:
Závěr číslo 1 – tyto prezidentské volby budou volbami vzdoru českého voliče
Přímá prezidentská volba je nechtěným dítětem české politické scény a nikdo si je ve skutečnosti nepřál. Politickým stranám byla tato agenda vnucena vnějším tlakem, podobně jak jsou přijímány nové zákony na úrovni Evropy. Z tématu se v jistém okamžiku stala genderová záležitost. Postoj, že je někdo proti přímé volbě prezidenta se stal společensky nepřijatelným, podobně, jako je společensky nepřijatelné označit Romy za flákače a zloděje. Jak se to stalo (genderové označení) je skutečně na vědeckou práci, z mého pohledu jde o vítězství nad názorem Václava Klause, který svým negativním postojem k přímé volbě nadlouho ovlivnil české politické kruhy na rozdíl od Slovenska. Je také vítězstvím nad těmi politickými a ekonomickými kruhy, pro které nepřímá volba prezidenta znamenala podnikatelskou příležitost (ať jakkoli pojmenovanou) a také obnažení zbytečnosti Senátu, jako instituce, která nyní už není ničím jiným než dobrým zaměstnavatelem 81 senátorů a na ně navěšenému aparátu. Buďme spravedliví – díky Senátu je krásně opravený Valdštejnský palác, protože v opačném případě by byl vrácen v restitucích a nebo zprivatizován pro účely turistického ruchu. Je také vítězstvím nad názorem, že český prezident je pouze kladečem věnců. Oba poslední prezidenti prokázali, že tomu tak není. České politické strany se přesto názor o kladeči věnců snažily ze všech stran voličům vnutit. Přímá volba prezidenta totiž tak či tak omezuje jejich politickou suverenitu, kterou z voleb odvozují. Suverenita přímo zvoleného prezidenta bude větší. TO ČESKÝ VOLIČ VÍ.
Vyvzdorování přímé volby prezidenta český volič nejen proto uvítal. Stal se rovnocenným (z jeho pohledu) voličem, jako je volič slovenský, americký nebo francouzský, protože může zvolit „panovníka“, a to poprvé v historii české státnosti (za cca 1 000 let). Pro psychologii voliče je to pozitivní krok. Má pocit, že může o kousek více ovlivnit. Pocit rovnosti s jinými státy je důležitý, český volič ale vítá (zvláště dnes) volbu prezidenta republiky proto, že si může vyřídit účty s politickými stranami, které (dle jeho názoru) mohou za stav Českých zemí a mnohdy i za jeho osobní situaci. Proto také v předvolebních průzkumech bodují kandidáti, kteří nemají s politickými stranami zastoupenými v parlamentě nic společného.
V případě Jana Fischera to volič dával najevo už v době, kdy byl (a to dlouhou dobu) premiérem České republiky. Nemohl vlastně nic, proto nic nezkazil a stát vedl klidně, úřednicky a bez konfrontujících komentářů. I jinak hnusný a zákeřný Topolánkův názor na něj komentoval inteligentně a s grácií. Volič ve skutečnosti chce takové politiky a Jan Fischer takový obraz bezezbytku naplňuje. V jeho případě jsou voličovy sympatie vzdorem proti chování politických stran. Volič totiž ví, jak se Jan Fischer v době svého vládnutí choval.
Miloš Zeman je pochopitelně úplný opak Jana Fischera, ale i v jeho případě jde o voličský vzdor, přestože jinak je Miloš Zeman apologetem stranické politiky v její nejhrubší podobě. S Milošem Zemanem se ale český volič (až na výjimky) umí ztotožnit. Nebojí se národu představit v teplácích a bačkorách, pije becherovku, je zavilý kuřák, přiznává, že neumí správně stolovat, nesnáší krevety a miluje jitrnice, a mluví až obhrouble (vždy ale na hraně, kterou nikdy nepřekročí), je ale inteligentní a vzdělaný, což dokáže vtipným způsobem připomenout. Svým chováním paroduje dnešní „bruselské“ politiky, kteří si sice do televize vezmou nový oblek, ale ani ten z nich nesejme odér burana. A navíc představuje oběť, politika, kterého každý lituje, protože poté, co řadu mladých chlapců dovedl až do ministerských funkcí a k dobrým plným korytům a starším partajníkům zaopatřil klidné stáří, tito ho brutálně zradili a popravili v přímém přenosu při volbě prezidenta z důvodů, které jsem uvedl výše. Pozice oběti, mučedníka, je tím, co Milošovi Zemanovi rozhodně pomáhá. Oběti Češi rozumí. Svatým se v této zemi může stát pouze mučedník. Ostatně svatováclavská tradice je toho důkazem, neb se stala základním kamenem české státnosti. Sympatie pro Miloše Zemana je vzdorem voličů proti chování ČSSD před deseti lety a poté.
A proč jsem uvedl tři, když média už dnes hovoří pouze o dvou relevantních kandidátech? Někdo musí být třetí. To je logické. A ten třetí bude černým koněm. A bude překvapením. Z celé plejády kandidátů to až do oznámení kandidatury Vladimíra Franze vypadalo na urputný zápas dvou výše zmíněných kandidátů (Švejnara jsem do tohoto zápasu nikdy nepočítal, protože mi bylo jasné, že nebude kvůli penězům kandidovat) s tím, že někde v dálce pak budou v podstatě až na malé rozdíly v procentech sekundovat ti ostatní. Chvíli jsem váhal u Okamury, ale pak jsem poznal, že médii začíná prosvítat jistá falešnost názorů, okázalý populismus, intelektuální prázdnota a hlavně chyby v politické taktice a strategii. Ukázal to v postupu při prezidentské kandidatuře. Škoda, mohl z něj vyrůst mladý, chytrý politik. Takhle zbytečně ztrácí body. Nepochopil totiž, že politik nesmí prohrát na začátku své kariéry. Chce toho prostě moc najednou.
Kandidatura Vladimíra Franze je něco jiného. Znám ho, a vážím si ho. Je inteligentní a kreativní, pracovitý a vzdělaný. Není politik. A vypadá, jak vypadá. Ideální osobnost pro představení voličova vzdoru. Proto sesbírá mnoho protestních hlasů. Jde o stejný efekt, jako když Češi volili v anketě největšího Čecha Járu Cimrmana. To nikde jinde nebylo. Protestních hlasů pro něj nebude málo a bude to trpké vysvědčení naší politické scéně. Nebude to ale stačit na první dvě místa a proto se v dalším textu už soustředím jen a pouze na Fischera a Zemana.
Proč tedy podle mne bude zvolen v druhém kole prezidentem republiky Miloš Zeman?
Závěr číslo 2 – voličská matematika je neúprosnou logikou
Prezidentské volby si český volič užije a volební účast bude vysoká. V souvislosti s tím pak soubor představených kandidátů představuje matematickou úlohu, ale s jasným výsledkem. V České republice má levice voličskou převahu, i když v mnoha podobách (viz zelení). Z kandidátů, kteří se nám představují a mají potenciál se státi oficiálními kandidáty, je Miloš Zeman pro levicové voliče ideální kandidát a jediná volba. Někteří kandidáti se řadí mezi láskopravdovce, což je levice také, ale tito kandidáti (kníže a Franz) jsou spíše konzervativci a levicový volič to ví. Zemanovu pozici levicového kandidáta mohou narušit pouze komunisté se svým kandidátem, ale já si myslím, že buď nikoho nepředstaví anebo to bude někdo, kdo Zemana v jeho pozici neoslabí a sebere proto i většinu komunistických hlasů. Komunisté se totiž v této chvíli především budou věnovat získávání pozic v exekutivě ať už místní nebo celostátní. V prvním kole má tedy Miloš Zeman výhodu jediného reálného levicového kandidáta. V druhém kole ani žádný jiný levicový kandidát nebude.
Miloš Zeman proto sebere v prvním i druhém kole levicové hlasy buldozerem a na velkou hromadu. Oproti tomu Jan Fischer zde bude pouze paběrkovat.
Podobná je situace mezi pravicovými voliči. Pravice nemá svého kandidáta, protože prostě žádný neexistuje. Pravicový volič bude v prvním kole spíše těkat a jeho sympatie budou rozděleny mezi více kandidátů. Někteří z nich budou volit ale Zemana. Jemu tím přijdou hlasy, které nečekal a v prvním kole posílí jeho pozici. V kole druhém pak dají hlasy Zemanovi z obavy před láskou a pravdou. Více v dalším textu.
Voliči středu budou mít hody. Všichni kandidáti se tam cpou, včetně Miloše Zemana. Navíc většina z nich (s výjimkou Bobošíkové), nepředstavují extrémní názory, které Češi nemají rádi. Středový volič proto rozdělí v prvním kole svoji přízeň mezi několik kandidátů mezi nimi hlavně mezi Fischera a Zemana. Protože ale pozice na levici a pravici bude, jak jsem výše uvedl jasná, odevzdá středový volič dostatek hlasů Zemanovi na to, aby z prvního kola vyšel vítězně.
Před druhým kolem se stane několik věcí. Pravda a láska (respektive její kandidáti) bude opuštěna jak sirotci u Lipan a bude hledat spolu se spřízněnými médii náhradu jinde. Jedinou a přirozenou najde u Jana Fischera. Zemanovi otloukli o hlavu opoziční smlouvu tolikrát, že se nemohou přidat na jeho stranu. Já předpokládám, že se Jan Fischer bude dívat na podporu pravdy a lásky s obavami a dobře bude dělat, protože v novodobých českých dějinách dále platí axiom, že elitářství pravdy a lásky prohrává každé volby. Bude mít jedinou možnost, a to tu, že by jejich podporu odmítl. To on neudělá, protože pomoc se neodmítá. Tímto krokem ale v druhém kole vžene do náruče Miloše Zemana většinu potencionálních voličů ODS. Ti sice už díky levicové politice (hlavně daňové) této vlády ODS volit nemohou, ale pravdu a lásku také ne. Tím získá Miloš Zeman v druhém kole zcela jistě významnou část voličů ODS. Předpokládám také, že v druhém kole vyšlou Janu Fischerovi smrtící polibek evropské struktury a tím Miloš Zeman posbírá hlasy euroskeptiků. Ano, mnohé tyto entity jsou vzájemně propojeny a tudíž se matematicky pokracují, ale matematicky to bude stále ve prospěch Miloše Zemana. Středoví voliči ODS tedy budou těmi, kdo rozhodnou o vítězství Miloše Zemana v druhém kole. Ptáš se jistě, proč by to měli dělat. Odpověď je na snadě. Ovlivní je Václav Klaus a jeho připravované angažmá v budoucí politice. Klausovi sirotci jsou stále silná skupina a ne šťastnými kroky současného vedení ODS, které je již druhé období pod vlivem Kalouska, hledají svoje ukotvení. A protože stodoly u Lipan nelze použít, bude to Klaus a jeho voliči (to je to správné slovo), kteří vědí, že vítězství Zemana pro ně znamená vítězství u Lipan, živou vodu a nové naděje na Klausovu politiku sociální demokracie. Ty to vtipně nazýváš hodnotovým pragmatismem.
I kdyby Jan Fischer získal oněch magických dvanáct procent českých voličů (ODA, Unie svobody, TOP09 apod.) nebude to stačit v druhém kole proti spojeným silám voličů ODS a levicových stran. Navíc se projeví vliv minimálně dalších deseti procent voličů, kteří k volbám nechodí a tentokrát přijdou a budou volit Miloše Zemana. Proč? Protože mu rozumí.
Závěr číslo 3 – s Milošem se umí lidé ztotožnit a rozumí mu
Podle Darwina nezvítězili ti nejsilnější, ale ti, kteří se uměli přizpůsobit. Proto je tu zde nyní člověk a ne předpotopní obludy.
Mezi oběma kandidáty není výraznější rozdíl a to, co lze vytáhnout na jednoho, lze vytáhnout i na druhého. Oba byli členové KSČ, oba změnili své životní partnerky a oba žili stejný nudný život střední třídy za minulého režimu, stejně jako miliony jiných. Oba vykonávali funkci premiéra a oba se v ní osvědčili. Tím končí to stejné a začíná to rozdílné. Jan Fischer se stal premiérem z vůle Topolánka a Paroubka, Miloš Zeman obnovil ČSSD a vyhrál volby. To je diametrální rozdíl. Zeman musel procházet denním politickým bojem, prohrával a vítězil, došel až na vrchol, pak sám odešel a při druhém výstupu byl sražen do propasti. Viděli jsme to v přímém přenosu. Příští prezident České republiky přišel na Hrad pro formální potvrzení daného faktu, okořeněném vítězstvím nad Václavem Klausem. A byl hanebně vyhnán. To vše vychovalo v Zemanovi opravdu velkého politika v tom pravém slova smyslu, nepřekonatelného diskutéra a charismatickou osobnost. Jan Fischer se musel naproti tomu naučit zápasit pouze s Topolánkem a Paroubkem.
A zatímco s Klausem nelze diskutovat tváří v tvář, protože při sebemenší chybě oponenta proti němu okamžitě uplatní pravidlo zesměšnění, pak Zeman je zábavný opravovatel lidských chyb a naučil se ničit pouze diskutéra, který nehraje fair play. Na stranu druhou je o něm známo, že jeho názory jsou pevné a že i na mezinárodní scéně dokázal stejně jako Klaus říkat věci, které Evropě neladily. Jeho vztah k Izraeli je toho jasným důkazem.
Jana Fischera jako diskutéra neznáme.
Protože jsme národ plebejců, zvolíme Miloše Zemana. Jan Fischer je strašně slušný člověk a noblesní persona, ale při zabijačce se s námi bude v hospodě pod stolem spíše válet Miloš Zeman. Tak to bude cítit český vzdorovolič.
Fragment dopisu Dr. Hušáka příteli Pavlovi zveřejňuji se souhlasem autora, který je i mým přítelem a jehož názorů si vážím. Oprostětě se názoru na kauzu SAZKA a zhodnoťte Hušáka jako vynikajícího analytika.