Boj Poláků za jazyková práva v Litvě připomíná boj Rusů na Ukrajině

Protest, vnímaný jako radikální krok, by měl začít tento týden, měly by být ignorovány požadavky litevských orgánů na výuku.

V čele hnutí jsou výbory polských škol v Litvě, Fórum rodičů na polských školách a Výbor na obranu škol.

Oba výbory i rodiče se už v roce 2011 ohradili proti reformám, které určily úroveň litevských jazykových  zkoušek jak pro státní tak i pro menšinové školy.

Rozhodnutí znamenalo rozšíření osnov v polských školách, které zahrnovaly dalších 800 hodin v litevštině. V důsledku toho studenti často nestíhají studium ostatních předmětů. Ne všichni etničtí Poláci jsou zdatní v litevštině.

Litevské ministerstvo školství odsoudilo oznámení o nadcházející stávce:  "všechny problémy by měly být vyřešeny jednáním."

Stávka je posledním z řady protestů, poprvé byla použita jako varování v červnu 2011. Tentokrát, jsou ale cíle jasně stanoveny: "Budeme bojovat až uspějeme," zdůrazňují organizátoři ve svém prohlášení.

V Litvě je více než 90 polských škol,  poskytujících vzdělání 12.000 polským studentům. Poláci jsou největší etnickou menšinou v Litvě, tvoří přes 6,5 procenta populace..

Lotyšsko: Přesunou ruské „neobčany“ do policejních ghet?

Neobčané“, tedy lidé bez státní příslušnosti trvale sídlící na území Lotyšska, člena EU, jsou problémem, který evropské instituce, chlubící se lidskými právy, humanitou a hodnotami, obcházejí již přes 20 let.

„Neobčany“ jsou v zásadě nejen Rusové, ale také Bělorusové, Poláci a Ukrajinci, kteří dlouhodobě žijí na území Lotyšska, ještě před jeho vyhlášením samostatnosti na Sovětském svazu. Nemají právo volit a zastávat některé veřejné funkce. Lotyšské orgány po nich žádají naturalizaci, jazykové zkoušky z lotyštiny a místních reálií. Ovšem tato praxe se v civilizovaných zemích využívá pouze pro imigranty, což tito lidé nejsou. Pod tlakem místních orgánů se počet neobčanů „zredukoval“ na nynějších 300 tisíc.

Princip Majdanu a politika dvojích standardů

Předchozí ukrajinský prezident Juščenko prosadil zákon O státním jazyce. Princip byl jednoduchý – úřady komunikují v ukrajinštině, zkouška z ukrajinštiny byla podmínkou práce ve státní službě. V národních jazycích (ruštině, maďarštině, rumunštině, moldavštině, běloruštině a polštině*/) se smí vyučovat jazyk a literatura, ale výuka ostatních předmětů (matematiky, fyziky atp.) bude probíhat v ukrajinštině.

Přestože se záměr zákona nepodařilo plně realizovat, mělo to závažné důsledky – studenti z národnostních menšin většinou odjeli studovat do zahraničí, (často dali přednost studiu češtiny před ukrajinštinou), tento zákon pomohl Janukovyčovi vyhrát dvoje volby. Stačilo slíbit, že ho zruší, a nahradí normou odpovídající evropským standardům. A opravdu to v roce 2012 udělal. Proto okamžité anulování velmi evropského jazykového zákona vnímal celý ruskojazyčný východ Ukrajiny negativně. De facto by se z rusky hovořících Ukrajinců zase stali občané druhé kategorie.

Ukrajinský prezident Petro Porošenko prohlásil (9.11.2014), že výlučně ukrajinský jazyk bude mít v zemi status státního jazyka. Přičemž právě jazykový zákon, který přijal pučistický kyjevský parlament (a později pozastavil pod mezinárodním tlakem) vedl přímo k odporu rusky mluvícího obyvatelstva na jihovýchodě Ukrajiny včetně Krymu a vzniklé krizi. Jeden národ, jedna řeč – státní, ukrajinská.